DIALOGStředoevropská knihovnička

Ztracený deník sovětské školačky

Nina Lugovská, ve třicátých letech minulého století moskevská školačka, si vedla pět let deník, který u nás nedávno vyšel knižně. Čtenáře bezděčně napadne srovnání s Deníkem Anny Frankové. Stejně jako ona byla Nina na svůj věk mimořádně vyspělá, stejně tak žila v době, které dominoval strach a obavy o přežití a podobně jako Annu čekal i ji tragický osud. Čtenáři pocházejícímu ze středoevropského prostoru, v jehož historické paměti je uložena neblahá zkušenost s dvěma totalitami, budou jistě oba deníky srozumitelné a blízké.

Ztracený deník sovětské školačky

Repro: Práh

Zápisky, které se týkaly jak její osoby a pubertálních zmatků, tak i stalinské reality v SSSR, se staly jedním z důvodů, proč byla v roce 1937 zatčena a odsouzena k pěti letům těžkých prací na Kolymě a dalším sedmi letům vyhnanství na Sibiři. NKVD ji na základě deníkových poznámek usvědčila z plánovaní teroristického činu proti Stalinovi. Dalších šedesát let byl Ninin deník ztracen v archivu, dokud ho neobjevila Irina Osipovová, členka společnosti Memorial, jež se zabývá vydáváním svědectví o politických represích v SSSR. Literární kvalitou předčil většinu jiných osobních zápisků a proto mohl být bez velkých úprav vydán.

První zápisek se objevil v říjnu 1932. To bylo Nině třináct let. Avšak již od prvních stránek čtenáři neunikne, že se jedná o pisatelku značně zralejší než je většina třináctiletých. Samozřejmě, mnoho jejích zápisků se týká jí samé a trápení souvisejícího s jejím dospíváním, mezi těmito mnohdy dlouhými výlevy se ale objevují také překvapivé reflexe doby. Snad je mnohé dáno rodinným prostředím, ve kterém Nina vyrůstala. Její otec Sergej F. Rybin byl několikrát ve vyhnanství a vězněn. Nakonec byl v roce 1937 souzen jako vůdce „kontrarevoluční a teroristické organizace socialistů-revolucionářů, kteří připravovali teroristické akce proti komunistickým předákům“. Přestože tvrdil, že je nevinen, byl odsouzen na deset let. Ač otec nemohl na Ninu a její dvě sestry působit přímo, neboť mu i po návratu z vyhnanství byl zapovězen vstup do Moskvy, snažil se uplatňovat svůj vliv na ně alespoň skrze korespondenci. Jeho dopisy jsou plné jak morálních ponaučení, tak také výzev k tomu, aby se všechny tři dívky co nejvíce vzdělávaly, zvláště četbou krásné literatury. Všechny sestry si otcova doporučení braly k srdci, jak je z Nininých zápisků zřejmé.

Běžný život v Sovětském svazu ve třicátých letech prostupuje skrze Nininy zápisky a čtenář tak nenásilně proniká do atmosféry této doby. V nevinném školním zlobení je odhalována kontrarevoluce, setkání otce s jeho rodinou je nebezpečnou akcí, po které můžou následovat léta věznění, je slyšet o mrtvých na Ukrajině, o popravených, o odjezdech do pracovních táborů. A do toho všeho zní vzdálené ohlasy mohutného slavení úspěchů stalinského režimu, manifestace a pochody na náměstích. Naše mladá průvodkyně nás nenechává na pochybách, má o době a zemi, ve které žije, podivuhodně jasno. Jak střízlivě zní slova patnáctileté Niny, když hodnotí bolševický systém: „Co je možné namítat proti nepromyšleným naučeným frázím: „Kdo není s bolševiky, je proti vládě sovětů“ a že „tohle je jenom dočasné“. A těch 5 000 000 mrtvých na Ukrajině je mrtvých jen dočasně? A těch 69 zastřelených taky? 69!! Jaká vláda a z čí vůle vyslovila kdy s takovou chladnou krutostí podobný rozsudek? A jaký národ s takovou otrockou pokorou a poslušností přikývl a souhlasil se všemi těmi vykonanými nepřístojnostmi“. A nebo když píše o pádu největšího letadla na světě, pýše SSSR: „A ten dokonalý Maxim Gorkij se rozletěl na kousky po úderu takového malého letadélka. Nepostavili ho proto, že by ho mohli upotřebit tam, kde bude třeba, protože ani pro leteckou dopravu, ani pro vojáky neměl větší význam, ale kvůli tomu, aby náš Sovětský svaz získal jedno z prvních míst na světě, aby bylo možné říct: „Taková je naše letecká technika! Umíme postavit i takové giganty!“ A kolik je u nás podobných věcí, postavených pouze pro oko, naprosto nesmyslně, jedině z chvastounství. A kvůli podobnému chvastounství pak my všichni trpíme“.

Osud Niny Lugovské byl zpečetěn v roce 1937. Její deník k tomu značně přispěl. Nejen inkriminovaná místa, která si vyšetřovatelé NKVD pečlivě podtrhali a odhalili v nich plány na útok proti Stalinovi, ale i místa, kde píše o svých náladách, smutku, depresích, tedy u dospívajících dívek pocitů tak častých. I tyto pasáže byly chápany jako protisovětské – byly kvalifikovány jako selhání postoje „sovětského občana“, což byl také zločin. Absurdita režimu, nad kterým Nina tak často hořekovala na stránkách svého deníku, tak bezprostředně poznamenala i její život. Nedožila se již objevení a vydání třech sešitů svých poznámek z mládí, zemřela v roce 1993. Osipovová deník vydala v Moskvě roku 2003 pod názvem „Choču žiť, iz dněvnika školnici 1932-1937“. Český čtenář se s ním setká pod názvem „Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské 1932-1937“.

Pavla Kreuzigerová