DIALOGGenius loci

Zážitky z Ukrajiny

Letošní léto jsem se plánoval podívat jako dobrovolník na workcamp do Běloruska. Bohužel vše ztroskotalo na laxnosti tamní organizace, která otálela se zvacím dopisem nutným pro vyřízení víz tak dlouho, až jsem raději vsadil na jistotu a vyrazil na Ukrajinu.

Workcampem se rozumí mezinárodní dobrovolnický projekt trvající 2-3 týdny. Workcampy mají dlouhou tradici. Jejich historie se datuje do roku 1920, kdy se ve vesnici Esnes poblíž Verdunu společně sešli Francouzi i Němci k obnově válkou zničeného místa. Cílem nebyla pouze práce, ale také vyjádření mezinárodní solidarity založené na idejích humanismu a pacifismu. Od té doby se tento typ projektů značně rozšířil. Skrze mezinárodní organizaci SCI (Service Civil International, http://www.sciint.org) se lze zapojit do stovek projektů po celém světě.

Při zmínkách o svých dobrovolnických aktivitách se občas setkávám s nepochopením. Zejména od lidí, kteří mají nalinkovánu prakticky každou minutu svého budoucího života. Dobrovolník. To slovo jim zní cize až nepřátelsky. Dobrovolník? Proč?

Přitom dobrovolnictví nabízí unikátní způsob cestování s možností blíže poznat místní kulturu. Lidé jsou mnohem otevřenější, když člověk přichází pomoci. Je to šance nahlédnout za oponu plnou pozlátek, připravených pro náhodné turisty. Jak kdo se svou šancí odhodit nálepku cizince naloží, je pak už záležitostí individuální volby.

Z úvodního popisu projektu nebyla řada věcí jasných. Jedinou jistotou bylo, že první týden strávíme ve vesnici jménem Aleksandrovka a druhý týden kdesi v lese. U práce se nacházela zmínka, že bude probíhat za dohledu expertů.

S výslužkou z farmy

Foto: Michal Veselský

Nádraží v Dněpropetrovsku: dorazili všichni.

Tři Ukrajinky. Dvě vedoucí projektu a dobrovolnice Nataša z níž se vyklube skvělá hráčka na banduru, tradiční ukrajinský strunný hudební nástroj. Nataša studuje na hudební konzervatoři.

Dále veselé Francouzky Anna a Valentine. Ty se daly dohromady už po cestě a působí jako sehraná dvojka.

Zádumčivý Němec Thomas, který utekl od studia ekonomie, aby se po roce v Kanadě stráveném prací s postiženými od září vrhnul na studium geografie.

Energická Američanka Li narozená v Číně. Čerstvě dokončila univerzitu, momentálně cestuje a do budoucna by ráda vstoupila do diplomatických služeb.

A nakonec křehká Korejka Yeji, která si coby esteticky založená studentka designu užije během následujících dnů krušné chvilky.

V autobuse směr Aleksandrovka sedím vedle Oly, jedné z našich vedoucích. Na první pohled vypadá jako prakticky založená žena a její lehce zaoblenější postava jí dodává vzezření selky. Ale zdání klame. Ola studuje literaturu a slovanské jazyky. Když mi s permanentně rozzářeným obličejem sděluje, že chce být učitelkou, tak mě za ni samotnou zamrazí. Nicméně s jejím optimismem, proč ne?

Ola se jako jediná účastnila už loňského projektu a tudíž zná naši cílovou stanici. Dozvídám se, že tu měli Čecha i minulý rok a že pan starosta se moc těší. Dokonce si vzal dvoutýdenní dovolenou, aby na nás měl dost času. Představa, že si kvůli mně někdo bere dva týdny dovolené mi připadá poměrně zavazující a dávám si předsevzetí vydat ze sebe to nejlepší. Nakonec ho docela chápu, kam by jezdil, když sem celý svět přijede za ním.

Paradox

Chortycja

Foto: Michal Veselský

Aleksej Vladimirovič vypadá všelijak. Jestli se však někomu nepodobá, tak starostovi. Hubený mužík s asketickými rysy ve tváři, který přes svých téměř 50 let má v sobě cosi kloučkovského. Zdání autority mu tak dodává pouze výrazný tmavý knír. Ovšem později z něj vypadne, že starostu dělá už od Sovětu. V duchu hned odhaduji nakolik si chce skrze náš dobrovolnický tábor připomenout staré dobré socialistické brigády. O hlavní motivaci asi nepůjde, protože, jak mi Ola posléze prozradí, politicky patří do tábora Julie Tymošenkové. Po přivítání nás nakládá do své naleštěné černé Lady, která i přes svou sešlost vyzařuje noblesu limuzíny a odváží k našemu novému domovu.

Skok v čase

O pár chvil později zastaví Alexandrova Lada před budovou několik let zavřené školky, která má být naším domovem během následujícího týdne. Místnosti připomínají holobyt: s výjimkou jednoho stolku a několika dřevěných židlí tu není žádný nábytek. Atmosféře nepřidávají ani zaprášené sprchy bez vody, okna zacloněná improvizovanými závěsy a zatuchlý vzduch prosycený neurčitou chemickou vůní. Pozitivní energii tu šíří pouze dětské malby na zdech.

Protože nemáme tekoucí vodu, jsme odkázáni na „turecký záchod“. Osobně mi to příliš nevadí. Už před lety jsem si přečetl článek, kde se tvrdilo, že lidské tělo je mnohem lépe uzpůsobeno pro tureckou než pro moderní toaletu. Nechci však riskovat případný „kulturní konflikt“ s těmi, co přicházejí ještě více ze západu a raději si tato moudra nechávám pro sebe. Improvizovaná je i sprcha. Voda teče přímo ze sudu, kam si ji ale musíme nanosit sami.

Alkohol

Jednou z nemilých věcí je cena piva, které tu stojí zhruba stejně jako u nás, což představuje vzhledem k cenám ostatních věcí a služeb značný nepoměr. To by ještě nakonec tolik nevadilo, horší je, když vyjde najevo, že v naší skupině nejsou kromě mě prakticky žádní pivaři. Ještě víc mi vyrazí dech, když se dozvídám, že Marina, naše druhá vedoucí, je abstinentka a vegetariánka. Vegetariánkou se stala před dvěma lety na kempu v Čechách a to v Ashramu poblíž Kroměříže. Nejen svět, ale i dobrovolnická komunita je malá. Záhy zjišťujeme, že máme v Čechách společné známé. Po příčinách, proč se stala abstinentkou, se už raději nepídím. Jednu výhodu to však má. Díky Marině jsme chráněni vůči všemožným nabídkám vodky, která mé hlavě a žaludku, na rozdíl od piva, příliš nesvědčí.

Na programu je seznamovací večer. Marina, která je v určitém ohledu protikladem lehce naivní Oly se chápe otěží, které už po zbývající dva týdny nepustí. První z „alcohol free“ večerů může začít.

Autorita

Po setmění přijíždí neznámé auto... Z jeho posádky se vzápětí vyklubou místní policisté. Od Alekseje dostali za úkol dohlížet na naši bezpečnost. Těžko říci, zda se začínáme cítit bezpečněji nebo ne. Hlavním argumentem je, že kousek od našeho domu probíhá téměř každý den diskotéka, která pro nás představuje „bezpečnostní riziko“. Na dotaz, zda se tam zajdeme podívat, se Marina zatváří neurčitě. Po pár dnech se návštěvu diska podaří prolobovat v rámci Thomasových narozenin - jak jinak než s policejním doprovodem.

Práce

Ukrajina nabízí nejen zajímavé zážitky, ale také originální dopravní značky

Foto: Michal Veselský

První den věnujeme kultivaci našeho obydlí. Zbavujeme místo odpadků, čistíme sprchu a zabydlujeme se.

Další dny nás pak čeká práce v místním „kulturáku“. V areálu se vedle samotné budovy nachází také památník padlých ve druhé světové válce a pódium s oploceným prostranstvím. Podél plotu jsou rozmístěny lavičky, které se stanou, spolu s natíráním plotu, hlavní náplní naší práce – prostě, nic extra.

Když jsem začínal jezdit na workcampy, byla pro mě práce na prvním místě, touha být užitečný, pomoci místní komunitě. S postupem času se však tento „mladický zápal“ vytratil a do popředí se dostalo „sbírání zajímavých zážitků“. Nenáročnou práci proto kvituji s povděkem. To Francouzka Valentine se do práce vrhá s živelnou energií. Hektolitry spotřebované barvy nedávají zapřít její italskou krev. Pravda, na některých opravdu sytě natřených místech se během posledního večera, který proběhne ve venkovním amfiteátru, barva lehce odlupuje, ale ani to nezkazí všeobecné veselí.

Zábava

Diskotéka probíhá v kulturním centru – klasická vesnická se vstupem v přepočtu za 5 korun. Dorážíme v doprovodu našich bodyguardů. Nemůžu se rozhodnout, jestli si připadám jako VIP nebo jako outsider. Raději přidávám do kroku, abych maximálně prodloužil svoji vzdálenost od nejbližšího strážce zákona. Při vstupu do zahrady pohledem marně hledám někoho, kdo by vypadal opravdu nebezpečně, snad uvnitř…

Malým sálem, vzdáleně připomínajícím tělocvičnu, duní klasický taneční mix doplněný o ukrajinské hitovky. Vše tu působí autenticky, opravdově. Vstupné je nám velkoryse odpuštěno a my se necháváme vtáhnout do tanečního víru vedeni hyperaktivní Li.

Patriotismus

Na disko chodí prakticky výhradně místní, z nichž většina anglicky moc nemluví. Nicméně cestou zpět se dáváme do řeči se Serjožou, který se tu narodil, ale už delší dobu žije a studuje v Kyjevě. O svojí vesnici a životě zde obecně mluví s despektem. Nejraději by trvale vycestoval někam na Západ. Po chvíli hovor přechází do ukrajinštiny a nabírá na obrátkách. Ke slovu se dostává hlavně Marina. Nerozumím úplně všemu, přesto je mi jasné, že se do „kosmopolitního“ Serjožy pořádně obouvá. Argumentace se stává hodně vášnivou. Fascinovaně ji sleduji, vyzařuje z ní nesporné charisma. Rozevláté blond vlasy, pronikavé modré oči a vyzývavý postoj. V duchu si představuji, jak by jí to slušelo v 18. či 19. století někde na barikádě. To je jiný kafe než ti různí Sládkové a Vandasové. Tady před člověkem vyrůstá autentické rozhořčení nad těmi, kteří se příliš nestarají o budoucnost své země, ačkoliv by mohli být výrazným přínosem. Marina v sobě zvláštním, pro naše zeměpisné šířky zcela atypickým, způsobem spojuje postmaterialistické hodnoty s národoveckým étosem.

Každopádně však není sama. Ukrajinština zažívá renesanci – tedy alespoň ve východní, rusky mluvící časti země. Část mladých lidí se snaží ukrajinštinu aktivně používat, přestože zejména ve městech dominuje ruština. Do jisté míry jde o celkovou proměnu společenského klimatu, neboť, jak mi tvrdí Ola, hlasy volající po autonomii, případně připojení k Rusku jsou dnes slabší než před zhruba pěti lety.

Nostalgie

Ospalé vesnické dopoledne

Foto: Michal Veselský

Na výlet vyrážíme dvěma džípy a Aleksejovou Ladou. Přírodní rezervace je útočištěm nejenom pro řadu exotických zvířat, od pávů přes pštrosy až po bizony, ale slouží rovněž jako politický skanzen. Ředitel parku je velký fanda Vladimíra Iljiče a tak lze jeho sochy nalézt různě roztroušené po celém areálu. Největší trofej představuje dvoumetrová Leninova hlava na ostrově uprostřed rybníka. Vyfotit se u ní nezapomene nikdo. Malá výstavka vedle restaurace pak připomíná také Marxe a Gorbačova... pouze Stalin chybí. To však není nijak zvlášť překvapivé. Na Ukrajině lze nalézt řadu Marxových a Leninových náměstí i ulic, zatímco bulvár nesoucí jméno jednoho z největších diktátorů 20. století by člověk nejspíš hledal marně.

Exkurze

Všemožných exkurzí absolvujeme v prvním týdnu spoustu. Mezi ty nejzdařilejší patří návštěva místní rodiny, u níž si zkoušíme podojit krávu. Pro většinu z nás je to poprvé v životě. Velmi úspěšnou se stala také návštěva místních farem, z jejichž skleníků jsme si odnášíme ovoce a zeleninu. A dále místní mlýn, odkud odcházíme napakováni těstovinami a oleji.

Hlavně holky si užívají návštěvu hřebčína spojenou s projížďkou. Trénuje se zde parkur a dokonce se pyšní účastí na Olympiádě. Celkový dojem ovšem poněkud kazí fenka s vyhřezlou dělohou, která je nejpřátelštější obyvatelkou hřebčína a po celou dobu se od nás nehne na krok. Místní však její problémy evidentně příliš netrápí.

Ztráta iluzí

Co se jídla týče, kombinujeme vlastní vyvařování s návštěvou místních hospod a restaurací, kterých je v okolí poměrně hodně. Je to dáno polohou vesnice na křižovatce cest mezi čtyřmi velkými městy: Dněpropetrovskem, Melitopolem, Doněckem a Záporožím. Ke konci týdne přicházíme do už asi čtvrté nebo páté restaurace. Vypadá opravdu luxusně – interiér na úrovni tříhvězdičkového hotelu, dlážděná kamenná podlaha, venkovní fontána. Nedá mi to se nezeptat, kdo sem normálně vůbec chodí. Jaksi si neumím představit prosté vesničany popíjející pivo a vodku v těchto honosných kulisách, navíc zcela stranou od hlavní silnice. Ola mi vysvětluje, že ve vesnici ve skutečnosti žije spousta bohatých lidí, kteří si to mohou dovolit. Jako příklad připomíná Bogdana, který byl jedním z našich řidičů na cestě do „Leninova safari“, a který už v osmnácti vlastní terénní Volkswagen Tuareg.

Po téhle informaci některým z nás trochu sklaplo. Pomáhat v jedné z nejbohatších vesnic na Ukrajině není pro dobrovolníka zrovna terno.

Náhoda

Workshop

Foto: Michal Veselský

Doprava zde má dvě specifika: jedno pozitivní a jedno negativní. Pozitivem jsou velmi nízké, oproti Čechám méně než poloviční ceny. Háček spočívá v tom, že musí být volné místo. My jsme na to doplatili při našem celodenním výletu do Záporoží. Už cesta tam se neplánovaně protahuje, když několik minut po našem nástupu autobus zastaví. Píchlá pneumatika znamená, zhruba půlhodinové zdržení. Několik spolucestujících nemá k řidiči přílišnou důvěru a tak obratem přesedají do aut svých známých, kteří jedou stejným směrem. Koneckonců při sjetosti pneumatik, na nichž už není žádná stopa po původním vzorku, se nelze divit. Naše skupinka se naopak rozrůstá, když nám jeden z místních svěřuje svého šestnáctiletého syna Nikitu. Nakolik je sám Nikita z jeho rozhodnutí nadšen si netroufám posoudit, zvlášť když s angličtinou přeci jen kapku zápasí. Mnohem větší zpoždění však nabíráme při nákupu zpáteční jízdenky. Ve stejný den už pro naši skupinu není v žádném autobuse místo a tak se z jednodenního výletu stává dvoudenní.

Přelud

Velmi populárním a levným způsobem ubytování jsou bábušky nabízející pronájem pokojů, případně i celých bytů. Nejčastěji postávají na železničních a autobusových nádražích, ale kontaktovat lze i specializované agentury. Nám se daří najít dvoupokoják v přepočtu za velmi slušných 300 Kč na den. Po vydělení deseti si vskutku nelze stěžovat.

Hlavní záporožskou atrakcí je výlet lodí kolem Chortycje - ostrova kozáků. Tato přírodní i kulturní památka je největším ostrovem na Dněpru. V jeho členitém terénu se uchovaly pozůstatky několika kultur, které zde žily. Od r. 1993 je ostrov chráněn jako přírodní památka. Kromě vzácné flóry a mnoha archeologických nalezišť je zde především Muzeum záporožského kozáctva, které schraňuje mnoho artefaktů souvisejících se Záporožskou Sičí, Maksymem Zalizňakem, Bohdanem Chmelnyckým, ale i s Kyjevskou Rusí či Skythy nebo také s II. světovou válkou. Výhled na dřevěnou tvrz, která dominuje východnímu břehu ostrova je úchvatný. Později se vydáváme přímo na ostrov prohlédnout si ji zblízka. Jsme však mírně zklamáni zjištěním, že hrad s vesnici neobývali kozáci, nýbrž byla postavena ze zcela prozaických důvodů americkými filmaři... I tak fotíme jako o život, doma už se pak každý může pochlubit s vlastní verzí.

Sebevědomí

Ráno vyrážím spolu s Nikitou do města koupit si SIM kartu. Najednou, když nemá na výběr, tak se slušně rozhovoří a jeho angličtina je, světe div se, vcelku obstojná. Zkušeně mi vybírá operátora a vysvětluje všechny možné vychytávky. Znovu si uvědomuji, že většině Ukrajinců chybí jedna věc a tou je sebevědomí.

O dva týdny dříve jsem se na autobusovém nádraží ve Lvově snažil doptat na toalety. Nejprve anglicky a poté směsicí česko-slovensko-ukrajinštiny. Muž, který mi nebyl schopen porozumět, jednoduše otočil hlavu stranou, jako bych tam nebyl - žádné pokrčení rameny, nic. V tu chvíli připomínal pštrosa schovávajícího hlavu do písku.

Poručíme větru dešti

Pracovní pauza

Foto: Michal Veselský

Druhý týden se přesouváme do lesa pod stany. Stěhuje nás Aleksej a parta traktoristů. Lesní mýtina, místo našeho stanoviště, je skutečně malebná, ze dvou stran ohraničená spadlými stromy, které jí tak dávají svébytný ráz. Její krásou se bohužel kocháme jen velmi krátce, neboť vzápětí přijíždí traktor z něhož vyskakují oba „Ivanové“ a s motorovou pilou čistí prostranství od všeho, co by pro neohrabané Zápaďáky mohlo představovat byť jen potenciální ohrožení. Spolu s Thomasem skřípeme zuby, ale do práce jim nijak nemluvíme. Nakonec, jde jim pěkně od ruky a my nechceme riskovat případný konflikt, obzvlášť když nám kluci zatím ještě nepostavili sprchu.

V následujících dvou dnech nás čeká likvidace Ambrosie, která je zde hojně rozšířeným plevelem ohrožujícím nejen zdraví alergiků. Zavlečená sem byla, jak Aleksej nezapomene zdůraznit, až z Ameriky. Vyplejeme stovky metrů podél polí a cest, ale pořád převládá pocit zmaru. Za rok to tu bude vypadat stejně.

Multikulturalismus

I na ukrajinském venkově lze narazit na příslušníky jiných kultur. Další den přijíždí oprýskaný žigul a z něj vylézají dva Arméni středního věku. Nepřijeli sami, za chvíli se na stůl stěhuje obrovský hrnec, jehož obsah připomíná hodně výživné rizoto. Hlavně obrovské fláky masa jsou pastvou nejen pro oči. Oplátkou nemáme moc co nabídnout, snad s výjimkou piva, jehož konzumace přeci jen den ode dne roste. Při hovoru se dozvídáme, že sem přišli během Sovětské éry za prací a nakonec se tu usadili natrvalo. Z ostatních rodinných příslušníků však bohužel uvidíme už pouze malou pětiletou vnučku.

Následující dny probíhají v rychlém sledu. Dopoledne sbíráme odpadky po lese. Odpoledne vesměs probíhá volná zábava a poté večery u ohně s jasnou hvězdnou oblohou. V noci nechybí ani naši známí policisté, kteří pokaždé zaparkují několik desítek metrů od tábora. Dva týdny tak uběhnou jako voda.

Poslední večer probíhá slavnost v kulturáku v Aleksandrovce. Každý z nás si užije svých pět vteřin slávy při předávání diplomu, ukrajinské vlajky a dalších drobností. Během večera zazpívá několik zpěváků a zpěvaček z přilehlého okolí. Nicméně nade všemi ční Nataša se svojí bandurou a nádherným hlasem.

Marina ani tentokrát nezklame a ze slibně se rozjíždějící párty nám zajistí odvoz už kolem půl dvanácté. Pravda, ráno musíme brzo vstávat a všechno rychle sklidit, abychom stihli autobus, ale kdo by se o to poslední večer staral? Shlukujeme se tedy alespoň kolem táboráku a užíváme si poslední noc ve stínu lesa.

Ráno je smutné. Všem se nám bude stýskat. Bez ohledu na všechny obtíže a nepohodlí, jimž jsme museli občas čelit, nebo možná právě proto, si každý odváží spoustu zážitků a taky nové přátele. Další desítky miniepizod, jež Ukrajina nabízí na každém kroku se už do výběru nevešly, snad příště.

Michal Veselský