DIALOGStřední Evropa

Zatčen jezdec po dálnici apokalypsy

V úterý 22. července vzrušila mediální svět zpráva o zatčení někdejšího předáka bosenských Srbů Radovana Karadžiće. Jeden z nejhledanějších válečných zločinců žil skoro deset let s identitou dobrotivého new age felčara přímo v srdci Srbska. Kdo vlastně je Radovan Karadžić a z čeho je obviněn? Následující článek se pokusí podat vyvážený pohled na tuto kontroverzní osobnost.

«Cesta, na kterou přivádíte Bosnu a Hercegovinu, je ta stejná dálnice pekla a strádání, na kterou se vydalo Chorvatsko a Slovinsko. Nemůžete si myslet, že nepřivedete Bosnu a Hercegovinu do pekla a muslimský národ možná až k vyhlazení. Pokud bude válka, Muslimové se neubrání,» prohlásil Karadžić při příležitosti debat ohledně vyhlášení nezávislosti země v březnu 1992. Tato slova jako by byla do jisté míry i jeho politickým programem, čímsi čeho se z titulu své pozice v čele bosenských Srbů možná snažil v první polovině devadesátých let dosáhnout.

Radovan Karadžič v doprovodu své osobní stráže.

Foto: Reuters

Karadžić není původem z Bosny. Narodil se v malé černohorské vesnici Petnjica v červnu 1945 a do Sarajeva přišel až v šedesátých letech jako student. Pro řadu jeho kritiků je jeho životní dráha příkladem přistěhovalce z konzervativního a patriarchálního venkova do tolerantního a multikulturního města. Během studia psychologie na sarajevské univerzitě byl dokonce podle některých zdrojů v atmosféře studentských protestů konce šedesátých let policejním udavačem. Z tohoto období rovněž pochází většina jeho básní, které mnozí charakterizují jako dekadentní a morbidní. Hned po studiích začal Karadžić pracovat na psychiatrické klinice sarajevské nemocnice. Zdá se, že jeho služeb využila řada simulantů pro to, aby se vyhnula vojenské službě nebo vězení a další pak pro získání invalidního důchodu. Později, v roce 1984 byl spolu se svým pozdějším kolegou z vedení Republiky srbské, Momčilem Krajišnikem, postaven před soud. Oba byli tehdy obviněni a odsouzeni za to, že využili půjčky zemědělského investičního fondu, aby si koupili chaty nedaleko od Sarajeva, v horském středisku Pale.

O osm let později se Pale stalo dočasným hlavním městem Republiky srbské. Ta byla vyhlášena v reakci na proklamaci nezávislosti Bosny a Hercegoviny a Karadžić se v ní stal osobou kumulující klíčové funkce. Předcházela tomu jeho kontrola Srbské demokratické strany. V ní získal Karadžić vliv na základě svých dobrých vztahů s prvním předsedou stejnojmenné strany v Chorvatsku a kolegou psychiatrem, Jovanem Raškovićem. Karadžić sledoval cestu vytýčenou chorvatskými Srby, kteří na územích, na nichž tvořilo jejich etnikum většinu, vyhlašovali za podpory Bělehradem kontrolované armády Srbské autonomní oblasti fakticky nezávislé na vznikajícím nezávislém Chorvatsku. Zatímco v Chorvatsku se ale jednalo o relativně geograficky oddělená území dřívější Vojenské krajiny, Srbové v Bosně žili s ostatními etniky značně promíšeni a veškerá snaha o vytýčení jejich teritoriální nezávislosti evokovala právě onu dálnici pekla, jíž Karadžić v této souvislosti hrozil.

V obžalobě sepsané o necelých deset let později hlavní žalobkyní tribunálu v Haagu Carlou del Ponte najdeme celou řadu zločinů, za něž měl být Karadžić zodpovědný během svého působení v čele Republiky srbské. Ta vznikla ze Srbských autonomních oblastí Bosny a Hercegoviny už v únoru 1992. V první řadě pak podle žaloby na tomto území inicioval a realizoval politiku, v níž se stal život pro nesrbské obyvatele nemožný. Tato politika obsahovala zastrašování, teror, deportace i fyzickou likvidaci. Obecně se pro ni v té době vžil možná nepřesný a zavádějící název « etnické čistky ». Na územích, která bosenští Srbové ovládli, docházelo navíc ke vzniku táborů. V nich bylo za nelidských podmínek soustředěno nesrbské obyvatelstvo. V Republice srbské docházelo navíc systematicky k ponižování, znásilňování, mučení, bití a olupování nesrbského obyvatelstva.

Pozdější argumenty, že těchto taktik používaly za války Bosny a Hercegoviny všechny bojující strany, nejsou zajisté dostatečnou omluvou. Podle žaloby musel o těchto zločinech Karadžić vědět. Nikdy jim však nezabránil a ani proti nim z titulu své funkce nevystoupil. Čtyřletým ostřelováním a blokádou Muslimy (pozdější terminologií Bosňáky) drženého Sarajeva se navíc často chlubil i před zahraničními hosty. Nezapomenutelná a dohledatelná na YouTube je prohlídka arzenálu ostřelujícího Sarajevo, kterou zprostředkoval ruskému spisovateli Limonovovi. Bosňáky pojmenovával Karadžić výhradně jako Turky. V jednom dokumentu BBC pak vystupuje s tradičním dinárským nástrojem guslemi a patetickým hlasem pěje epickou báseň o «krásné Turkyni, jejíž dítě bude pokřtěno popem».

Mimo rámec žaloby Mezinárodního soudního dvora lze Karadžićovi zazlívat mafiánské praktiky, pomocí nichž Republice srbské čtyři roky vládnul. Benzín, jídlo, cigarety a léky byly do « země » dováženy výhradně prostřednictvím kontaktů nomenklatury v Pale a vysoce předražené pak prodávány běžnému obyvatelstvu. Válka a izolace se totiž pro něj a jeho kliku staly výnosným byznysem. Přesto je dodnes pro řadu Srbů hrdinou. V populárním diskurzu je totiž tvůrcem Republiky srbské, která je jednou ze dvou komponent Bosny a Hercegoviny. Na jeho obranu se staví řada bosenskosrbských celebrit a v populární hudbě se může spolehnout na podporu takových hvězd jako je například skupina Srpski Talibani.

Felix Xaver, Weimar, 28.7. 2008