DIALOGGenius loci

Vzpomínky na Tampere

Rozhodnutí

„Pan Škorvaga? Posaďte se!“, vybízí mě doc. Kubiš a se zájmem pročítá několika řádkový text, honosně nazvaný „Projekt k žádosti o studium na univerzitě v Tampere“. Musím přiznat, že se mi podařilo toto unikátní dílko sepsat za pouhých dvacet minut, nedlouho po mém návratu z hostince U rotundy. A z výrazu tváře vysokoškolského pedagoga usuzuji, že kvalita písemného sdělení je těmito okolnostmi silně poznamenána. Viditelně pobavený Kubiš podává elaborát svým kolegům, kteří – stejně jako on – jen s obtížemi skrývají svoje emoce. Stydím se a vůbec nepochybuji o tom, že bych mohl aspirovat na titul „nejhorší žadatel o zahraniční studijní pobyt roku“. Po chvíli trapného ticha se nakonec ujme slova doc. Klusáková: „Vy jste toho, kolego, moc nenapsal“, pronese káravě a pokračuje v podobně odměřeném tónu: „A co byste v tom Finsku chtěl vůbec studovat?“ – Záludná otázka. Chaoticky ze sebe sypu fráze o Evropské unii, příležitosti poznat nové prostředí a naučit se jazyk, o mém studiu politologie, zájmu o moderní historii a podobné hlouposti. „Na to ale nemusíte využívat program Erasmus“, uzemní mě nekompromisně docentka, zatímco třetí člen komise – dr. Řezník – nepřítomně hledí z okna. Lituji, že jsem přípravě nevěnoval více času a úsilí. Nejraději bych poděkoval za trpělivost a bleskurychle opustil kabinet. Doslova trpím. Teprve ve chvíli, když Kubiš pronese: „Je vidět, že se psaním žádostí nemá zkušenosti. To se ale naučí,“ a Klusáková dodá o poznání smířlivěji: „Pozitivní je, že chce studovat v zahraničí,“ pochopím, že to se mnou není tak zlé, jak se na první pohled mohlo zdát. Následuje živá diskuze, kterou několik minut pozoruji z pozice nezúčastněného diváka. Teprve po drahné chvíli se ke mne otočí Kubiš se slovy: „Stačí vám jeden semestr?“ Souhlasně přitakám. Následuje lakonické sdělení, že se v klidu mohu připravovat na cestu do Tampere. Jsem nadšený a radost mi nedokáže zkalit ani zjištění, že pravým důvodem mého přijetí samozřejmě nebyl skvěle zpracovaný projekt, nýbrž nedostatek uchazečů o studium v exotické severské zemi (konkrétně: na tři volná místa se hlásili přesně tři studenti).

Finsko

Foto: archiv

V období před odletem zařizuji všechny nezbytné formality: vyplňuji přihlášku, posílám zálohu na ubytování, sháním finské marky, kupuji letenku, zařizuji studentské vízum na ambasádě a v neposlední řadě se neúspěšně snažím zapamatovat několik základních finských frází. Je to poprvé, co opouštím na tak dlouhou dobu domov a není proto divu, že se nevyvaruji celé řady chyb, které jsou charakteristické pro cestovatele – začátečníka. Veškeré formality vyřizuji pozdě, kupuji zbytečně drahou letenku a především postrádám jakékoli relevantní informace o cílové destinaci. O Finsku vím snad jen tolik, že tu dobře hrají hokej (ačkoli Češi jsou samozřejmě lepší), vyrábí mobilní telefony (v tomto ohledu – přiznávám – mají Finové před námi nepatrný náskok), oficiálním jazykem je kromě finštiny i švédština, žije tu zhruba pět miliónů obyvatel a země je poseta tisícovkami jezer nejrůznější velikosti. Prostě a jednoduše: když 3. září nervózně přešlapuji v odletové hale na ruzyňském letišti, vůbec netuším, co mě v následujících měsících čeká.

Finsko

Pondělí, 13:35. Letiště Helsinki-Vantaa. 1303 km severně od Prahy. Je chladno a drobně prší. Vyzvedávám si zavazadla, loučím se s několika českými studenty, kteří zůstávají ve finském hlavním městě, a vydávám se hledat autobusové spojení do 160 kilometrů vzdáleného Tampere. Doprovází mě Jiří ze Žatce, kterého jsem potkal v Boeingu 737 Českých aerolinií. Jirka získal stipendium na tamperské polytechnice a na první pohled mě zaujme především neuvěřitelným množstvím svých zavazadel. Kufr, krosna, sportovní taška, batoh, k tomu pečlivě zabalený monitor a kytara. Dohromady devadesátikilový náklad. Neuvěřitelné! Nejvíce mě ovšem pobaví ve chvíli, kdy hořce zalituje, že si zapomněl vzít s sebou mikrofon. Nu, ještě na tom nejsem s cestovatelskou nezkušeností tak zle…

Autobus odjíždí z Vantaa v 16:30 a já téměř celou cestu v linkovém Neoplanu prospím. Probouzím se až na autobusovém nádraží v Tampere. Je krátce po devatenácté hodině a intenzivně prší. Před autobusem již na mě čeká drobná černovlasá dívčina – moje tutorka. Jmenuje se Riikka a předminulý rok studovala v rámci programu Erasmus na pražské Univerzitě Karlově. Představíme se, Riikka mi sdělí několik základních informací o studiu a vybízí mě ke spěchu. Do 20:00 si musím vyzvednout klíče od studentské koleje.

Mikontalo

Foto: archiv

Ubytování zajišťuje TOAS (jakási obdoba české Správy kolejí a menz), který sídlí v cihlovém domku na ulici Tammelan Puistokatu. Kancelář je i v tuto pozdní hodinu zcela přeplněná zahraničními studenty a vyřízení nezbytných formalit se nepříjemně vleče. Znuděně listuji informačními materiály. „Každý student má podle stanov této studentské organizace právo bydlet sám ve vlastním pokoji, pouze v úvodu akademického roku se může z kapacitních důvodů stát, že jsou na jeden pokoj umístěni studenti dva,“ píše se v jednom z nich. A tato nemilá komplikace postihla z neznámých důvodů i mě. Jsem trochu rozčarovaný, ale na druhou stranu musím pozitivně kvitovat, že cena za ubytování je v tomto pokoji pouze poloviční (457 FM) a mým spolubydlícím bude krajan - Pavel, student pátého ročníku architektury. Méně radostné zjištění je, že se zmíněná kolej nalézá na předměstí Hervanta, vzdáleném téměř deset kilometrů od univerzitní budovy. Podepisuji nájemní smlouvu, vyzvedávám si klíče od pokoje a nasedám do autobusu studentské unie, který rozváží vysokoškoláky do jejich nových domovů. Sídliště, situované jihovýchodně od centra Tampere, bylo vybudováno v roce 1972 a třetinu z jeho 26 tisíc obyvatel tvoří (mnohdy zahraniční) studenti. Většina z nich navštěvuje zdejší technickou univerzitu či policejní akademii, dozvídám se. Mezitím autobus zastavuje a průvodkyně ohlásí Insinöörinkatu. Jsem zde.

Pohled na budovu studentské koleje příliš nekoresponduje s mými původními představami o ubytování ve vyspělé severské zemi. Mikontalo, postavené v letech 1978-80, je tvořeno čtyřmi bloky dvanáctipatrových panelových domů a jeho oblíbenost mezi studenty se údajně odvíjí od přijatelné ceny ubytování. Tomu odpovídá nejen málo estetický zevnějšek bývalé uprchlické ubytovny, ale především interiér budovy (bydlím v bloku D), který by mohl bezpochyby sloužit jako kulisy k některému z Hitchcockových filmů.

Otevírám dveře mého nového bydliště v 11. patře a už mě ani nepřekvapuje, že – na první pohled normální – třípokojový byt s kuchyňkou a základním sociálním vybavením skrývá některé neočekávané nástrahy. S výjimkou stolu a židle, chybí nejen jakýkoli nábytek, ale především postel. Pouze díky nezištné pomoci jednoho z mých nových finských spolubydlících se mi daří na půdě budovy uzmout alespoň zachovalou matraci. Unavený po náročné cestě zatoužím po osvěžující sprše, ale ani tu si nemohu dopřát. V bytě neteče teplá voda a jediným způsobem, jak očistit tělo, je využít sauny v protější budově. A aby toho nebylo málo, upozorňuje mě Pavel na záludnosti při zamykání dveří od pokoje. V zemi, která je dávána za vzor vyspělosti, bych čekal jiný standard. Nakonec usínám hodinu před půlnocí pln očekávání, jaká (nepříjemná?) překvapení mě čekají následujícího dne.

Probudí mě až čilý ruch krátce po deváté hodině ranní. Vstanu z mého skromného lože, protáhnu tělo a dlouze se zadívám z okna. Čeká mě opravdový „civilizační šok“. Pohled na deštěm zmáčené předměstí Hervanta, nápadně připomínající experimenty socialistického realismu ve východní Evropě, mi pomáhají pochopit důvody sebevražedných sklonů místních obyvatel. Bloky panelových domů v barvě podmračené oblohy jsou dokonalým zhmotněním melancholie severských národů. Přesto se údajně jedná – dle tvrzení nejprodávanějšího finského deníku Helsinki Sanomat – o nejlepší předměstí v zemi (ačkoli se zde místní obyvatelé údajně potýkají s vysokou mírou kriminality). Pche! Snad ani nechci vidět ty ostatní.

Rychle se nasnídám ze zásob, které jsem si přivezl z domova a spěchám na autobusovou zastávku Nokia. Ano, několik stovek metrů od mého bydliště a v těsné blízkosti polytechniky, se nalézá sídlo proslulé společnosti (původně vyrábějící holínky), která zde uskutečnila v roce 1991 první telefonní volání GSM telefonem. Zatímco studenty technických oborů dělí od vzdělání necelých pět minut volné chůze, já se neobejdou bez služeb pravidelných linek modrých nízkopodlažních autobusů značky Scania, které mě ovšem bez problémů dopraví během pětadvaceti minut až před budovu univerzity.

Samotná univerzita sídlí na rušné křižovatce ulic Kalavantie a Yliopistokatu, v blízkosti ortodoxního kostela postaveného v neobyzantském stylu a naproti největšímu (!) koncertnímu a kongresovému centru v zemích severní Evropy (Tampere Hall z roku 1990). Architektu Toivo Korhonenovi se podařilo zkombinovat vysokou estetickou hodnotu, s účelností a vhodným zakomponování do okolní krajiny. Výsledkem je moderní prosklená budova, plně vyhovujícím nejnáročnějším požadavkům akademické obci.

Univerzita v Tampere

Foto: archiv

Historie univerzity se datuje do roku 1925, kdy byla v Helsinkách otevřena Občanská kolej, která byla o několik let později přejmenována na školu sociálních věd. V roce 1960 bylo rozhodnuto o přemístění školy do Tampere a o dalších šest let později získala svůj stávající název. V současnosti univerzita zaměstnává zhruba pět set učitelů a šest jejích fakult navštěvuje téměř patnáct tisíc studentů. Nepřekvapí proto, že je dislokována do 22 budov, které jsou rozmístěny po celém městě (Pinni, Attila, Pyynikki).

První, co člověka z východní Evropy příjemně potěší, je vysoká míra „computerizace.“ V komplexu univerzity se nalézá dvacet počítačových pracoven, z nichž některé jsou studentům přístupné non-stop sedm dní v týdnu a další se nacházejí na chodbách a jsou určeny k rychlému vyhledávání. A počítače tu neslouží pouze jako dekorace, ale jsou plně využívány ke studijním účelům. TAMY (Studentská unie) pravidelně informuje prostřednictvím e-mailu o celé řadě zajímavých volnočasových aktivit a vyučující zasílají zprávy o změnách ve výuce. Vysoký standard vybavení univerzity dále dokládají všudypřítomné bankomaty, kopírky a obchody se suvenýry či potřebami pro studenty, výborně vybavené knihovny a studovny.

Vstupní kurz

Příjemný dojem z univerzitního komplexu znásobuje uvolněná a neformální atmosféra, která ostře kontrastuje s realitou českých vysokoškolských institucí. Všichni jsou tu vůči studentům milí, vstřícní a přátelští. Registruji se do „vstupního“ kurzu, vyplňuji nezbytné formuláře a Riikka mě a (mé) české kolegy představuje vedoucí katedry historie. Ihned poté, co vyřeším všechny povinnosti úterního dopoledne, je přichystáno pro nově příchozí studenty polední občerstvení. To je ovšem dle mého názoru příliš skromné. Nezapřu svoje češství a během vystoupení místního pěveckého souboru si jdu jako jediný několikrát drze přidat koláčky s kávou. Následuje blok přednášek určených zahraničním studentům. Mluví se tu hodně o klíčových událostech a postavách národních dějin. Hrdí Finové se neopomenou zmínit o ruské anexi, ženském volebním právu (samozřejmě prvním na světě), vyhlášení nezávislosti, statečném boji proti silnějšímu nepříteli v „zimní“ válce a specifické pozici země během studené války. Zmiňován je také architekt Alvar Aalto a spisovatel Aleksis Kivi, poprvé slyším o národním eposu Kalevala. Jsou to všechno informace nepochybně zajímavé, ale přesto mi nejvíce utkví v paměti vystoupení dr. Nancy Alto z katedry mezikulturní komunikace (zajímavé obory učí na místní univerzitě). Tématem je „civilizační šok“ a jeho charakteristické projevy: nespavost, průjmy či zvracení. Uklidnil jsem se. Trpím pravděpodobně pouze lehčí formou této „nemoci“.

Přednáškový maratón sice pro dnešek končí, ale já mám stále napilno. Platím příspěvek 215 FM studentské unii TAMY (studentská karta, kterou na základě zmíněnému poplatku získávám, otevírá přístup k širokému spektru slev), spěšně se zaregistruji na poště v ulici Rautatienkatu, otevřu si studentský účet v bance Merita a ještě stihnu vyřídit průkazku v informačním středisku městské dopravy. Ačkoli ve Finsku téměř neznají dlouhé fronty a nespornou výhodou je i fakt, že tu nemáte problém domluvit se anglicky, zdaleka ne všechny povinnosti se mi podaří dnes splnit. V půl páté odpoledne je totiž ve škole naplánovaná uvítací party, na které vystupuje studentská kapela Torvikopla. Na další dny proto odkládám zřízení univerzitní e-mailové adresy a vyhotovení klíče k počítačovým pracovnám, přihlášení v knihovně, registrace ve sportovním centru Atalpa či zakoupení magnetické karty do menzy.

Precizně připravený uvítací program pro zahraniční studenty pokračuje až do konce pracovního týdne. Kromě základních informací o studiu, několika přednášek na téma „život ve Finsku“ a stručného představení nabídky kurzů v anglickém jazyce, zahrnuje i výlet turistickým autobusem (o tom se zmíním později) nebo návštěvu sauny na břehu jezera Ylojärvi, vzdáleného 10 km od města. Je to možná instinktivní vyhledávání tepla, které udělalo z tohoto finského „daru od Boha“ (tak hovoří o sauně Kalevala) nezbytnost, provázející Finy celým jejich životem. Sauna je centrem společenského života a v zemi „tisíce jezer“ jich nalezneme 1,5 miliónu (čili jedna sauna připadá na tři Finy). Zatímco zdejší obyvatelé považují rozpálený srub za místo, kde zapomenete na strasti života, pro mě představuje několikaminutový pobyt v „žhnoucím kotli“ hotové peklo. Kůže mi rudne. Stěží dýchám. Slané kapky potu mě pálí v očích. Místnost je plná páry, téměř nevidím. Mám pocit, že co nevidět zkolabuji. Moje utrpení ještě prohlubuje pohled na rozjařené Finy, popíjející lahvové pivo a zálibně se mrskající po zádech březovými větvičkami. Jsou prostě divní. Sbírám poslední zbytky sil a odhodlaně se potápím do chladných vod Ylöjärvi. Uff. Certifikát, který mi za statečnost udělila zástupkyně studentské unie, je pouze malou satisfakcí za zlo, kterým jsem musel projít. Zapřísahávám se, že se tomuto způsobu mučení, musím do konce pobytu důsledně vyhýbat.

A abych se snad příliš nenudil, program pokračuje i ve večerních hodinách, kdy je naplánována série seznamovacích večírků (nejenom) pro zahraniční studenty. Během několika dní stihnu navštívit klub Yo-Talo (který popírá výše zmíněnou neexistenci dlouhých front), zúčastním se soukromé party, na kterou nás pozve Riikka, objevím irský pub O´Connels a strávím také několik příjemných hodin v pivnici Telakka, která zaujme především originálně řešeným interiérem (veškerý nábytek je tu domácí výroby). A především se neustále s někým neustále seznamuji.“Hello, my name is Marek. Nice to meet you“ – Hi. I´m Kristin, Andrzej, Armelli, Chiara, Julius, Eva, odpovídají a já s klidným svědomím většinu jmen zapomínám. A odkud, že všichni jsou? Z Německa, Itálie, Ruska, Španělska, Nizozemí, Polska, Rumunska nebo některé z dalších zemí. Hmm, už se nemohu dočkat mého prvního víkendu ve Finsku, který strávím sestavováním rozvrhu a příjemným lenošením na nově nabyté posteli.

Začátek studia a další nepříjemná zjištění

„Finský systém akademického vzdělání umožňuje studentům naprostou volnost při sestavování jejich studijního programu“, dočtu se v Survival Kitu (jakýsi manuál pro nově příchozí studenty, jak přežít ve Finsku). Zní to sice pěkně, ale zmíněná „svoboda“ je značně limitována skutečností, že většina předmětů je vyučována ve finštině. A pokud rozvrh nabízí přednášky a semináře v angličtině, většinou se naprosto míjí mojí specializaci. Nakonec po usilovném hledání v nejrůznějších univerzitních příručkách (ECTS Information Package, Degree Curricula Guide of the ISSS, Instruction Given in Foreign Languages) zjišťuji, že katedra historie nabízí pouze dva předměty v cizím jazyce a to ještě dle názvu mimořádně zajímavé a poučné (zejm. velice přínosně znějící Opositional Groups and Currents inside the Finnish Communist Party in Soviet Exile). Co ostatně také čekat od země, jejíž historie je (pokud budu politicky korektní) nebohatá? Ale kreditní systém je neúprosný a já si prostě z limitované nabídky pro zahraniční studenty něco vybrat musím, abych splnil závazky vyplývající z mého statutu studenta v programu Erasmus. Zaškrtávám proto ve svém výběru tak pozoruhodné přednášky jako Finský způsob života, Americký sport nebo Vývoj ruské státnosti a těším se, co se za těmito názvy bude ve skutečnosti skrývat.

Kurzy zde většinou neprobíhají striktně od začátku do konce semestru, ale různě v jeho průběhu, dle potřeb vyučujícího. Je možné si zvolit i intenzivní (např. 14denní) blok přednášek či tzv. „book exam“. Důraz je obecně kladen na psaní esejů. Zkoušky jsou výhradně písemné a skládají se většinou během poslední vyučovací hodiny. Nejexotičtěji ovšem působí systém známkování. I když český pregraduální systém používá stupnici na škále jedna až čtyři a finský se pohybuje pouze od jedné do tří, druhý zmíněný je paradoxně o dost komplikovanější a klade na vyučující daleko větší nároky při odlišování drobných odchylek ve znalostech jeho studentů. Součástí systému jsou nejrůznější půl body, plusy a mínusy. A tak vězte, že známka 2.5 je více než 2+ a 2- je hodnotnější než např. 1+.

Zcela odpočatý po dvoudenním volnu, těším se na úvod finského školního roku. Ačkoli semestr již začal, většina vyučujících zahajuje svoje kurzy až následující týden nebo dokonce ještě později. Spokojím se proto s účastí na dvou nudných přednáškách, vypsaných na katedře světových dějin (Americký sport a Americké náboženství) a především se zapíšu do intenzivního kurzu finštiny. Tři vyučovací hodiny denně slibují (kromě vysokého přísunu ECTS kreditů), že bych záhy mohl ovládat alespoň základy dorozumívacího prostředku místních obyvatel a vyvarovat se tak některým tragickým nedorozumění (např. nákup kartonu nealkoholických piv). To bych ovšem musel být pilnější student. Již první den v učebně číslo 411, nacházející se ve čtvrtém patře univerzitního komplexu na ulici Tullinkatu, mě začíná finština nudit a vymýšlím si nejrůznější způsoby, jak se během výuky zabavit. Zatímco drobná blondýnka Minna vykládá studentům, pocházejícím ze všech koutů světa (včetně USA, Japonska či Chile), základy finské gramatiky, hraju s krajanem Michalem piškvorky, kreslím si po sešitě nebo se jednoduše nudím. Národní specifika se během výuky cizího jazyka projevují velmi intenzivně. Americké sebevědomí, německá preciznost, francouzský nadhled a česká pohodlnost, pro kterou je jakákoli aktivita během vyučování považována za cosi nedůstojného. Není proto divu, že už se po několika dnech začíná být dění na hodině pro mě zcela nesrozumitelné. Mikä sinun nimesi on? Puhutko sinä suomea? Přepadají mě pochybnosti, jestli je skutečně v mých silách složit zmíněnou zkoušku.

Několik málo – i když poměrně náročných – hodin výuky denně mi poskytuje dostatek času na to, abych zařídil ještě pár drobností, které jsem během náročných dní nestihl (menza, autobus atp.). Naštěstí mi paní koordinátorka projektu Erasmus z Univerzity Karlovy již poslala slíbené stipendium a já se nemusím obávat, že zde budu trpět hlady. Alespoň na nějaký čas. Finsko je v mnoha ohledech velmi drahá země a s – na první pohled – solidně vypadajícím příjmem ve výši 490 euro se zde moc odvázat nemůžete. Nejvíce utratím za ubytování, ale ani stravování a doprava nepředstavují zanedbatelné položky. Oběd v menze stojí 11 FM a měsíční kupon na městskou dopravu vyjde na 180 marek. Když k tomu připočtu vysoké vstupní náklady, tak začínám mít strach, aby mi finanční zdroje vystačily až do konce mého pobytu. A to jsem si ještě naplánoval nejrůznější cesty po skandinávské zemi.

Snažím se proto zbytečně neutrácet. Obědvám zásadně v jedné z devíti univerzitních menz (saláty a přílohy jsou tu dokonce zdarma), k večeři obvykle nakupuji v Lidlu a především šetřím na alkoholu. Cena točeného místního piva (Lapin kulta, Karhu aj.), jehož kvalita a vzhled je pro zkušeného degustátora chmelovného nápoje silně neuspokojivá, se tu totiž šplhá vysoko přes dvacet finských marek a české lahvové je tu ještě dražší (dokonce i v supermarketu stojí Plzeňský prazdroj zhruba 80 Kč). Moje představy o jedné nekončící „alkoparty“, jak je obvykle studium na zahraniční univerzitě líčeno, tak brzy berou za své. Obvykle zkonzumuji tři až čtyři půllitry chmelového nápoje v některém z oblíbených podniků zahraničních studentů (Café Europa, Telakka, Crazy Horse aj.) a po zbytek týdne přežívám jen na pizze a čínských polévkách.

Tradiční finské výrobky

Foto: archiv

Ve Finsku je povoleno v běžné obchodní síti prodávat pouze nápoje s obsahem alkoholu do 4,7 %, v opačném případě musíte využít specializovaných prodejen „ALKO“. Puby jsou samoobslužné, je jich tu daleko méně než u nás, většinou jsou značně přeplněné a svojí atmosférou mají blíže ke kostelu než ke klasické české „čtyřce“. Obsluha tu netoleruje prodlužování pracovní doby a z podniku vás obvykle vyprovodí již několik minut před oficiální zavírací dobou. Nemám ovšem dojem, že by distribuce alkoholu zatíženého vysokou spotřební daní splňovala původní záměr: tzn. nižší spotřebu. Naopak, nejenže Finové holdují alkoholickým nápojům v dostatečném množství, ale zároveň ho konzumují značně rizikovým způsobem. Zvěsti o kapání vodky do uší a očí sice potvrdit nemohu, ale množství opilců na ulicích, v barech a dopravních prostředcích potvrzuje, že prohibiční postoj státu v tomto ohledu selhává.

Finové mě ovšem překvapují i v jiných ohledech. Téměř ve všech veřejných prostorách (snad s výjimkou univerzity) jsou instalovány výherní automaty a hra na nich se těší velké pozornosti především ze strany důchodců a žen ve středním věku. A především: všichni tu milují salmiakki – finský národní bonbon, který v sobě kombinuje chuť slané hašlerky a zkyslého mléka. Dobrou chuť!

Město

„Na tomto místě zbudujeme město Tampere,“ údajně prohlásil před více než dvěmi sty lety švédský král Gustav III. Jistě tehdy netušil, že jím založené sídlo na březích peřejí Tammer, bude na počátku 21. století třetím nejlidnatějším městem ve Finsku a zároveň největší vnitrozemskou aglomerací v severní Evropě. Touto charakteristikou by se ovšem potenciální návštěvník neměl nechat ošálit. „Manchester severu“, jak se také hlavnímu městu regionu Pirkanmaa přezdívá, nejlépe charakterizuje věta, kterou jsem objevil v jednom z turistických letáků: „Tampere je jedinečné – velké město s maloměstskou atmosférou.“ A skutečně. Život tu nápadně připomíná ospalé nedělní odpoledne v zapadlém okresním středočeském městečku. Ulice jsou většinou prosté shonu a místní obyvatelé preferují i v chladných podzimních měsících jízdní kolo před automobilem (a pokud dají přednost automobilu, tak velmi často se jedná o některý ze starších modelů vyrobených v mladoboleslavské automobilce). Dostatek zalesněných ploch a blankytně modré vody stovek jezer a jezírek pak dokumentuje otevřený vztah Finů k životnímu prostředí. Přesto bych si dovolil trochu oponovat oblíbenému sloganu turistických průvodců, který tvrdí „Když už jste jednou tady, nebude chtít město nikdy opustit.“

Musím se přiznat, že já zpočátku mého pobytu, chtěl. Nejsem schopný posoudit, nakolik se na mém negativním hodnocení Tampere podepsalo deštivé podzimní počasí (nezapomeňte na deštník, počasí je zde v toto roční období opravdu nevyzpytatelné!), či jakou roli sehrál nabitý program prvních dní ve Finsku, ale moje bezprostřední dojmy z města, ležícím na úzkém pruhu země mezi dvěmi největšími finskými jezery – Näsijärvi a Pyhäjärvi –, byly více než rozpačité. Podivoval jsem se nad nevzhledností některých panelových sídlišť („takové přeci máme doma taky“, říkal jsem s oblibou), pobavilo mě heroická monstróznost soch vytvořených Wäinö Aaltonenem na mostě Hämeensilta (údajně, když stisknete prst soše výběrčího daní, splní se vám každé přání – a dokonce se to v češtině rýmuje) a především jsem nevěřícně kroutil hlavou nad nejvýznamnější zdejší památkou – katedrálou z roku 1907, která mi ze všeho nejvíce připomínala nepovedenou fúzi stavebnice Lego a strašidelných hradů z pohádek Walta Disneyho. Za turistickou přitažlivostí české metropole zaostávalo Tampere ve všech ohledech a nic tomu nepomohla ani chvályhodná snaha místního turistického centra, které dokázalo o minimu kulturního a architektonického bohatství publikovat celou řadu poutavě napsaných a graficky výborně zpracovaných informačních materiálů.

Účelem se minula i tříhodinová exkurze turistickým autobusem, kterou organizovala studentská unie TAMY. Pohled na deštěm smáčené tamperské pamětihodnosti pouze posílil moje přesvědčení, že v tomto městě není opravdu nic zajímavého k vidění. Nebo se snad najde takový blázen, který by obdivoval betonový „boží stánek“ připomínající obilné silo (kostel Kaleva z roku 1966), či nadšeně vzhlížel k unikátnímu řešení hlavního náměstí Keskustori, podivuhodně kombinující různé architektonické styly (neo-klasicistní dřevěný kostel; podivný Palanderův dům, radnice ve stylu art noveau a městské divadlo, architektonicky vycházející z dělnické tradice)? Tomu odmítám věřit. Ostatně i urbanistický koncept jiných částí města působil mnohdy lehkovážně a chaoticky. Snad jen prohlídka dřevěných řemeslnických domků v Pispale a vycházka na zalesněný hřeben Pyynikki, korunovaná výstupem na 26 metrů vysokou rozhlednu, splnila alespoň částečně moje náročná očekávání. Výhled díky počasí sice za moc nestál, ale plně to vynahradila místní specialita – výborné sladké koláčky, které tampeřané považují za nejlepší na světě. A aby těch prvenství snad nebylo málo, nedaleko odsud se nachází jedno ze dvou otáčivých divadel na světě. Mimochodem víte, kde je to druhé? Samozřejmě, v Českém Krumlově.

Teprve návrat krásného počasí v polovině září, kdy se okolí zalilo zlatavými paprsky podzimního slunce a pestrobarevně zbarvené listí nahradilo všudypřítomnou šeď sychravé oblohy, mi umožnilo odhalit některé krásy města, které jsem přes vytrvale bubnující kapky deště nebyl schopen zaregistrovat. Vydal jsem se do ulic Tampere. Zatímco mnohými Finy vyzdvihované kouzlo katedrály se mi nepodařilo objevit až do konce mého pobytu, sluncem prozářené divoké vody tammerské kaskády mě okouzlily (ne náhodou byly kaskády vyobrazeny na bankovce o hodnotě 20 finských marek). Zaposlouchám se do temně šumící vody a ve své mysli se přenáším do hluboké minulosti, kdy tu žili a pracovali dělníci v mnohdy otřesných podmínkách. Jak asi vnímali přadleny bavlny, když tu zavedl v roce 1882 Finleyson první elektrické světlo ve Skandinávii a o devět let později postavil první vodní elektrárnu? To už se asi nedozvím…

Finlayson

Foto: archiv

Staré tovární budovy z nepálených cihel, lemující pobřeží kanálu Tammer, cudně vykukují za mlžným oparem a evokují počátky industriálního rozvoje města. Dělnické centrum obsahovalo vše, co místní zaměstnanci potřebovali k životu, včetně kostela, velké hodinové brány, školy či nemocnice. Ačkoli burácení vysokých pecí utichlo již před dlouhými desetiletími, výrobní haly neosiřely, pouze jejich poslání se proměnilo. Dnes slouží jako rozsáhlé kulturní centrum, kde můžete navštívit obchody se suvenýry, multikino, divadlo, řemeslné dílny či nejrůznější vzdělávací instituce, které se nacházejí v komplexu budov nazvaných po skotském technikovi Jamesi Finlaysonovi. V budově bývalého mlýna zpracovávající černé plátno (Verkaranta) se dnes nachází hlavní informační kancelář a centrum pro umění a řemesla. Komplex budov (zdobený originálními graffiti) při zátoce Raithan suvanto, kde byla původně zpracovávána vlna, je dnes známo jako centrum malých obchůdků. V papírně (Frenckell) pak sídlí divadlo, několik městských úřadů a útočiště tu nalezla i čítárna novin. Hlavní chloubou je ovšem muzejní centrum Vapriiki, uchovávající nepřeberné množství příběhů doby dávno minulé. V zachovalém prostředí tampellského mlýna jsou vedle sebe prezentována artefakty od archeologie k modernímu umění, od řemesel po technologie a přírodu. Ačkoli těžiště výstavy leží v představení vývoje regionu od pravěkých dob až k jeho průmyslovému dnešku, můžeme tu spatřit mnohá další specializované expozice. Překvapí mě výstava fotografií s názvem „Proměňující se společnost“, mapující zlomové okamžiky české historie. Mojí pozornost si získá i nejstarší muzeum ledního hokeje v Evropě (hle, další primát Tampere) nebo muzeum práce v nedalekém Finlaysonu. Právě tu probíhá výstava dělnických domů v Petrohradu, která tematicky nemá daleko k největší postavě dělnického hnutí. Ano, hovořím o V. I. Leninovi a ne náhodou. V Tampere se totiž krom jiného nachází i jediné (!) stálé muzeum vůdce ruské bolševické revoluce na světě. Místní jsou na něj patřičně hrdí a s oblibou turistům připomínají, že to byl právě jednopatrový cihlový Dělnický dům (Töyäventalo) na rohu ulic Hallituskatu a Hämmenpuisto, kde se poprvé setkal vůdce komunistické revoluce s jinou, neméně významnou postavou světových dějin – J. V. Stalinem. Expozice věnovaná této rozporuplné osobnosti světových dějin ve mně evokuje vzpomínky na dobu, kdy jsem se účastnil branných cvičení, učil se vázat pionýrský šátek a povinně se účastnil prvomájových průvodů. Po tomto závanu neradostné minulosti je třeba se náležitě odreagovat. Ano, můžete navštívit i komplex zrekonstruovaných dělnických budov Amuri, které vám umožní nahlédnout do skromného každodenního života v předminulém století (mj. v blízkosti se nachází velmi příjemná zahradní restaurace) nebo Městské muzeum výtvarného umění, ale já měl na mysli něco úplně jiného. V přízemí architektonicky pozoruhodné městské knihovně Metso, která je vzdálena pouhých několik desítek kroků od Leninova muzea, se nachází expozice věnovaná pohádkovým postavičkám, vytvořeným švédsky píšící Tove Jansson – Mumínkům. Zatímco skrz okna budovy můžete spatřit neogotický Alexandrův kostel, uvnitř muzea vás plně pohltí svět stylizovaných bílých hrochů. Jejich příběhy odrážely finskou mentalitu, přístup k životu a přírodě, jež je v pohádkách silně zosobněna a působí jako samostatný aktér děje, který vždy může zvrátit každou situaci. Tove Janssonová psala své knížky v době „zimní války“, a mumínci se svým humorem a schopností vyrovnat se s nástrahami osudu, údajně pomáhali Finům překonat těžké období národních dějin.

Od dob krvavých dělnických stávek a setkání dvou legendárních diktátorů se však mnohé změnilo. Tampere již není město dělníků, nýbrž pulsující centrum, poskytující svým obyvatelům nejvyšší komfort. V okolí průmyslového komplexu z předminulého století vyrostla moderní zástavba, zahrnující nákupní centra, banky, sportovní areály či odpovídající kulturní zázemí. Bohatství zdejších obyvatel asi nejlépe dokumentuje rušná hlavní ulice Hämeenkatu (s mnoha obchody a tržnicemi, mezi něž patří Stockmann, Sokos a Kaupphalli, tradiční trh s ovocem, masem, rybami či sýrem), nákupní středisko KoskiKeskus v samotném srdci města a zábavní park Särkäniemi, který ročně navštíví více než půl milionu lidí. Zatímco shoppingu se zásadně vyhýbám, ruské kolo, autodráhu a kolotoče si jednoduše nemohu nechat ujít.

Bohužel, než se odhodlám k návštěvě Särkäniemi, slunné počasí přelomu září a října je nenávratně pryč a ulice jsou zasypány čerstvě napadlým sněhem. Podmračená obloha činí zbytečnou návštěvu vyhlídkové věže Näsinneula, která je pochopitelně nejvyšší (!) věží v zemích severní Evropy. A aby toho zklamání nebylo málo, hlavní část parku je v tomto ročním období pro veřejnost uzavřena (těšil jsem se zejména vikingskou loď) a dokonce i budovy končící na „-ium“ – planetárium, akvárium a delfinárium – mají pouze velmi omezenou otevírací dobu…

(pokračování příště)

Marek Škorvaga