Hvězdy

Vesmírná fronta studené války

Významnou sférou vzájemného soupeření Spojených států amerických a Sovětského svazu v období studené války byla oblast kosmického výzkumu. Tento výzkum však neměl rozměr pouze vědecký, dokonce se dá říci, že odkazování na výzkumný charakter bylo jedním ze základních propagandistických přístupů při seznamování veřejnosti s výsledky kosmických programů. Ne náhodou se hovořilo explicitně o „dobývání“ či do budoucna „dobytí“ kosmu. Tváří tvář výsledkům studené války můžeme rovněž konstatovat, že „vesmírná fronta“ sehrála v tomto soupeření neméně významnou roli než všechny eskalace v lokálních konfliktech nebo vzájemné psychologické „pošťuchování“ (jehož byla také důležitou součástí). Výše uvedené však nemůže nijak snížit mimořádnost vesmírných výzkumů a jejich vědecký, společenský a psychologický dopad na celé lidstvo.

Po posádce Apolla 11 zbyly šlápoty v měsíčním regolitu

Foto: NASA

Pojďme se přesto podívat na to, jak působily, či jak měly působit zejména průkopnické vesmírné výpravy. Průběh souboje o vesmírné triumfy v podstatě věrně kopíruje průběh studené války. I období vzájemné spolupráce kopírovala její etapy v průběhu „détente“ v 70.letech nebo později po nástupu Michaila Gorbačova do čela KSSS. V počátcích dokázal Sovětský svaz nejen držet krok, ale dokonce získával důležitá prvenství (včetně toho nejdůležitějšího Gagarinova prvního pilotovaného letu), postupně se však projevovala ekonomická a z ní vyplývající i technologická převaha Spojených států. Ačkoli je třeba přiznat, že v kosmické oblasti se Sověti drželi podstatně lépe než v jiných oblastech, což byl ovšem také důsledek jednoznačného hypertrofování vojenského rozpočtu na úkor prakticky všech ostatních složek života v největší zemi světa. Zajímavou a dosud nepříliš soustavně sledovanou skutečností je fakt, že největší úspěchy (a tedy nejlépe využitelné) v kosmické oblasti spadají u obou soupeřů do období závažných zahraničně-politických neúspěchů. Gagarin startoval do kosmu v době vrcholící berlínské krize a prohlubující se sovětsko-čínské roztržky (nakonec ani vnitřní pozice Nikity Sergejeviče Chruščova v rámci sovětského vedení nebyla již v této době z nejpevnějších). Cesta Apolla 11 na Měsíc pro změnu proběhla v době, kdy americká politika musela postupně prakticky rezignovat na možnost úspěchu ve vietnamském konfliktu. Netroufnu si zde samozřejmě bez pramenné opory vyvozovat z těchto skutečností dalekosáhlé závěry, ale jedná se přinejmenším o zajímavou shodu, která rovněž koresponduje s tím, jak obě velmoci zacházely se zveřejňováním svých vesmírných úspěchů…

Posádka Apolla 11 v karanténě po návratu z Měsíce

Foto: NASA

Nešlo však jen o způsob informování, ale vůbec o celkovou koncepci vesmírného programu. Právě snaha o dominanci a získání prvenství vedla k různým eufemisticky řečeno málo etickým krokům z obou stran. Bylo to jednak podceňování bezpečnosti kosmonautů (v tomto případě skutečně více kosmonautů, astronauti na tom byli o něco lépe), což ještě více násobilo už tak velké riziko kosmických letů. Nejznámějším případem byla tragédie Sojuzu 1 pilotovaného Vladimirem Komarovem, který se stal obětí především nedostatečně připraveného nového typu kosmické lodi. Další kontroverzní záležitostí bylo využívání služeb odborníků, kteří pracovali pro nacistický režim. Přestože se tito odborníci podíleli na výzkumu na obou stranách, největší „hvězdu“ určitě získali Američané v osobě konstruktéra raket V1 a V2, a snad vůbec poslední naděje samotného Hitlera, Wernera von Brauna.

Důležitou součástí vzájemné psychologické války byla také snaha vytvořit zdání o mírovém výzkumu a využití kosmu. Na adresu toho druhého ovšem neustále padala obvinění o jím chystané militarizaci vesmíru, na niž se ale potencionálně připravovali oba konkurenti… V otázce mírového výzkumu se jednalo o naprosto absurdní moment, neboť muselo být jasné, že financování, bezpečnostní zajištění i vynálezy a výzkumy spojené s vesmírným programem byly naprosto nemyslitelné bez zásadní podpory a zejména kontroly armády. Přesto dostal při vstupu na Měsíc přednost „civil“ Neil Armstrong před důstojníkem Edwinem „Buzzem“ Aldrinem. V sovětském případě je to poněkud složitější, neboť kosmonauti po návratu na Zemi důsledně vystupovali v uniformách, ale to opět souviselo s absurdním pojetím armády v zemích socialistického tábora, kde měla působit jako organizace určená k ochraně míru.

Jurij Gagarin a Gina Lollobrigida

Foto: archiv

Zmínil jsem se o kosmonautech, kteří po návratu „vystupovali“. Ne nejedná se o překlep! Kosmonauti i astronauti se vlastně stávali hrdiny až v době svého návratu, neboť před jejich misí je prakticky nikdo neznal. Pozemská mise těchto „mimozemských“ heroů pak měla minimálně stejnou důležitost jako jejich cesta kosmem. Na Zemi se stávali herci monumentálních a triumfálních představení a rozsáhlých turné. Nechci tím nijak snižovat jistě nelíčené nadšení davu a oprávněnost ovací pro odvážné „nadpozemské“ hrdiny, ale většinou si ani diváci ani sám opěvovaný neuvědomovali, že jsou vlastně všichni pouze herci odjinud režírovaných představení… To však nic nemění na tom, že Jurij Gagarin byl koncem dubna 1961 (Československo a Praha samotná byly vůbec první zahraniční destinací, kterou novodobý Kolumbus navštívil) zřejmě posledním Rusem, kterého Pražané opravdu upřímně vítali… Stupidita návštěv v továrnách či závodních klubech (SSSR) a církevních či zájmových spolcích (USA) však byla až úžasně stejná v totalitě i demokracii. Otázku návštěv v ženských organizacích, které probíhaly také v obou režimech velmi podobně, pak přenechávám zcela genderovým studiím.

Jurij Gagarin a jeho žena na návštěvě Javaharlala Nehru

Foto: archiv

K článku přikládám rovněž dvě ukázky z dobového československého tisku týkající se jak Gagarinova letu tak cesty Apolla 11 k Měsíci. Zatímco v první je oficiální zpráva TASSu uvedena titulkem z Nerudových Písní kosmických, v druhé má Mladá Fronta na Floridě dokonce svého zpravodaje. Dokumentuje to, že v československé společnosti uplynuly mezi lety 1961 a 1969 přímo „světelné roky“. Bohužel brzy se tyto roky zase obrátily nazpět. Gagarinův let byl světu oznámen 12.dubna 1961 právě agenturou TASS a briskně oslaven legendární písní Gustava Broma. Americké dosažení Měsíce 16.července 1969 pak mohli sledovat diváci po celém světě prostřednictvím televizní obrazovky.

Studená válka dnes zůstává naštěstí položkou historického vědy, ale výsledky kosmických letů a pozemských výzkumů s nimi spojených jsou stále intenzivně přítomné v našem každodenním životě. Jestliže spisovatel Peter Altenberg označil ve své maturitní práci o významu objevení Ameriky za největší (a vlastně jediný) výsledek zcela lakonicky brambory, tak je možné, že některý budoucí (a možná současný) maturant může s klidem označit za jediný výsledek studené války třeba komunikační satelity nebo mikrovlnou troubu…

Jan Očenášek