KulturaSpolečnost

Umění domácí - novodobé lidové umění

Když se řekne lidové umění, vybaví se většině z nás tvorba spojená s venkovským prostředím a jeho přirozenými přírodními materiály. Tak trochu způsob tvoření zakotvený v minulosti a postrádající vývoj. O tom, že lidová tvorba se vyvíjí spolu v součinnosti s novými materiály a přizpůsobuje se potřebám současníků, vypráví výstavní cyklus Domácí umění, který v rámci Superstudia Designbloku hostí ve dnech 2.–5. října Karlín.

Výstavu připravilo stejnojmenné občanské sdružení, které se její instalací snaží veřejnosti připomenout starou pravdu, že každý z nás je tvůrcem lišícím se jen v projevu své individuality, a skrze ní tak pochopit a ospravedlnit píli a zručnost prostého člověka. Jeho specifický vkus a umělecká tvorba se nevytratila s přesunem venkovských roubených chatrčí s kolovrátky, hliněnými pecemi a špýchary do skanzenů, jenom se, jako celá společnost, transformovala.

Strnulý pojem kultury lidové

Stejně jako lidské individuum se v průběhu 20. století stala i jeho tvorba individuelnějším počinem. V paradigmatu lidové kultury zajatém v pojmu „česká chalupa“, tak jak byl projekt představen na Národopisné výstavě v Praze roku 1895 se o jejím vývoji nehovořilo vůbec. Lidová tvořivost zůstala jakýmsi obecným, nostalgickým prvkem vesnického panenského češství, které je krásné, ale odchází. Vůle po jejím výzkumu chyběla i v akademickém prostředí. Takzvaná kulturní historie se na pražské Univerzitě i přes snahu dnes již průkopnické postavy Čeňka Zíbrta neujala. V konkurenci proudu gollovské pozitivistické školy nemohla obstát a po Zíbrtově smrti se dočkala svých pokračovatelů až rozmachem kulturní a sociální antropologie v 90. letech 20. století. Lidovou kulturu a zvláště umění tak máme spjato s onou roubenou chalupou a jejími atributy doposavad, její podoby městské nebo proměny prvorepublikové i období následné na své zpracování teprve čekají.

Umění žít v normalizaci

V Karlíně se nám otevírá výstava mapující dobu komunistické totality. Autorský tým výstavy tu nashromáždil reprezentaci tzv. Domácího umění. Ať už se jedná o dílka praktická nebo jednoduše stvořená jen pro okrasu, všechna doplňovala a spoluvytvářela (nebo ještě spoluvytváří) obytný prostor. Vznikala v jakémsi vnitřním útěku k rodině, soukromí jako reakce na nepříliš svobodný veřejný prostor bývalého režimu a lidé v nich dostali možnost realizovat svoji vlastní fantazií. Domáckému, lidovému prostředí odpovídá jednak použitý, běžně rozšířený materiál (chemlon, PVC, hliník apod.), tak i předměty každodenního použití do jednotlivých děl zakomponované, které jsou tak (ne)vědomou vzpomínkou na každodennost bývalého režimu. Při pohledu na některé vystavené předměty jako jsou tapisérie nebo domácí plyšová (chemlonová) zvířata neujde hloubavějšímu pozorovateli příčina jejich vzniku jako náhražek v obchodech nedostatkového zboží. U jiných je patrná šetrnost tvořitelů, když z několika zcela nesouvisejících, různých součástí odložených věcí běžného použití vzniká praktické a zcela originální vybavení nové. V tomto smyslu vyniká předmět nazvaný „UFO“, při jehož zhotovování našla své další využití poklice pneumatiky Škody 100, skleněné těžítko na závěsy, kousky dřeva, překližky a plastu, z čehož vznikla designová lampa kombinační úrovní užitých předmětů odpovídající vysokému umění běžné produkce 80. let minulého století. Připomínkou vlivu televizí a jinými médii vytvářené pop kultury jsou různá zobrazení tehdejších animovaných hrdinů, z nichž se nejčastěji objevuje Ferda Mravenec, nicméně nechybí ani „imperialistický“ myšák Mickey. Zastoupena tu je i neskutečná lidová tvořivost dvojsmyslné funkce předmětu, kdy se kniha mění v láhev nebo trup basy v odkládací poličku.

Výstavu doplňují i dobové spotřební předměty sériové výroby, a proto se může vést na vlně dnes tolik populární nostalgie po době mládí, „jehož pohádka se již nikdy nevrátí“, a kterou tak masivně obráží současná filmová produkce (viz. Pelíšky, Pupendo apod.). Svým objemem však sklenice od hořčice Bonita, časopis Svět socialismu ad. uměleckou výpověď nekazí, stejně tak jako pokusy o aktualizaci v podobě několika předmětů, které sdružení vyrobilo jako aktuelní pokračování uměleckého stylu, který ze stěn a stolků socialistických obýváků přenesli na světlo světa. Dílo tvůrčího kolektivu občanského sdružení - Rakev myslivce s průvodem zajíců, celé vyrobené z použitých, naohýbaných a nabarvených pivních zátek je asi nejnáročnějším výtvorem na výstavě vůbec.

Existuje domácí umění?

Návštěvník či čtenář tohoto textu si možná řekne, zda četl resp. viděl něco uměleckého. V tomto případě záleží, co si pod tímto pojmem představí. Jestli si definuje umění jako projev kultivace životního prostoru, jsou zde, ve své velké většině případů, vystaveny věci zručnosti a uměleckosti opravdu odpovídající. Lidé si je vytvářeli doma, aby jim jejich každodennost okrašlovali a tak projekt Domácího umění lze přijmout za jeden z modernějších projevů umění lidové kultury. I když představa, že se na ně budeme chodit dívat do skanzenu se nám může jevit jako absurdní. Ovšem s rutinní prací, které se podobně věnovali v předminulém století první čeští etnografové, již sdružení započalo – sbírají, shromažďují a se svými výsledky již přistupují k veřejnosti, stejně jako jejich předchůdci. Jsou si dobře vědomi, že jejich objevování není zdaleka u konce, nové předměty stále hledají a tak si můžeme být téměř jisti, že o nich neslyšíme naposledy.

Tomáš Kavka

Domácí stránka Domácího umění: http://www.domaciumeni.cz