DIALOGStřední Evropa

„Údolí umění“

Slyšeli jste někdy o maďarském festivalu „Údolí umění“? Říká vám něco nezisková organizace Via Pacis? A tušíte, že existuje vesnička Taliádörögd? Že ne. Čtěte dál!

Když jsem přemýšlel, jak plnohodnotně strávit letní měsíce, padla volba na „workcamp“. Jedná se slovy organizace INEX-SDA o: „Ve světě velmi rozšířenou, netradiční formou poznávání cizích zemí a účasti na veřejně prospěšných projektech.“ Již několik let jsem na žádné podobné akci nebyl a aktivně strávený pobyt v cizokrajné zemi mi přišel jako dobrý nápad. Nejenže můžu být užitečný, ale zároveň se za minimum peněz podívám do míst, která by mi za normálních okolností zůstala skryta. Nejprve však musím zvolit z rozsáhlé nabídky workcampů ten pravý. Řídím se především dvěma kritérii: termín na přelomu obou prázdninových měsíců a finanční dostupnost, která je hlavním určujícím faktorem při výběru. To znamená, že v úvahu připadaly pouze nepříliš vzdálené destinace v cenově přijatelné střední či východní Evropě. Tím se ovšem výběr z několika stovek nabízených projektů zúžil na tři. Alespoň jsem měl snazší rozhodování. Mezi těmito finalisty nakonec zvítězil workcamp v Taliándörögdu, který splňoval všechny moje požadavky.

Příjezd

Již dávno jsem pochopil, že jakýkoli můj výlet kamkoli, nemůže být prostý komplikací. A nejinak tomu bylo i tentokrát. Jsem jednoduše chaotik. S lehkomyslností mně vlastní jsem zakoupení lístku na autobus odložil na poslední chvíli – necelý den před plánovaným odjezdem. To, že jsem učinil drobnou chybičku při výběru dopravce, jsem se přesvědčil zanedlouho. Druhého dne ráno přijíždím na nádraží Florenc s očekáváním klidně stráveného dnu, autobus do Sofie je již přistaven na šestém nástupišti. Odložím krosnu do zavazadlového prostoru a prohlížím si své spolucestující. Na dotaz řidiče, kde vystupuji, odpovídám zcela v klidu, že v Györu. O to víc mě překvapí jeho reakce. „Neznám“, řekne s lehce rozpoznatelným bulharským přízvukem. To mne trochu znejistí, ale jsem stále přesvědčený, že se jedná o drobné nedorozumění. Nejedná. Marně ukazuji na zakoupené jízdence kolonku „destination“ a několikrát zopakuji ony magické čtyři hlásky „G-Y-Ö-R“. Prostě zmíněné město nezná a už vůbec nemá v úmyslu mi tam zastavit. Když budu hodný, vysadí mě v Budapešti. Nu, co se dá dělat? Hlavní maďarské město je od Györu jen necelé dvě hodiny cesty a spojení s Veszprémem by mělo být určitě bezproblémové, uklidňuji se.

Vyjíždíme o dobrou půlhodinku později než stojí na jízdním řádu. Cesta je ukrutně nepohodlná a mnoho se neliší od organizovaných zájezdů na školu v přírodě. Začínám litovat, že jsem se dobrovolně zřekl komfortu žlutého „Beaulasu“ společnosti Studentagency. Když nic jiného, podávají tam zdarma čaj do plastových kelímků a ve volných chvílích bych se mohl rozptylovat pohledem na vnadné stewardky. Na vině je moje vrozená lenost. Abych to vysvětlil: zatímco Katev vyjíždí z Florence v 8:30, čeští dopravci už o dvě hodiny dříve a já pekelně nesnáším vstávání v brzkou ranní hodinu. Vybral jsem si ale sám, musím to nějak přetrpět. Z rádia se ozývá vtíravý bulharský pop a já pomalu usínám. Ze sladkého snu mě probudí hlasité zvolání - „ten minits brejk“. V tu chvíli začnou cestující vstávat, a živě gestikulovat hrnout se ven z autobusu. Nesnáším, když mě někdo vzbudí. Pracně otevřu jedno oko a skrz okénko sleduji skupinky Bulharů, jak vdechují do plic nezbytné dávky nikotinu, a přemýšlím, co asi dělali v Čechách? Jsme v Bratislavě.

Autobus vyjíždí z města nad Dunajem s dvouhodinovým zpožděním. Znuděně sleduji monotónně ubíhající krajinu. Sídliště Petržalka, státní hranice, mně zapovězený dálniční sjezd na Györ, ukazatel Budapešť 97 km, v údolí skrytá Tatabánya, Budapešť 46 km, 29 km, 10 km… Řidič kličkuje ulicemi maďarské metropole dobrou půlhodinku, aby se pak vrátil zpět na dálnici. Poučen z rána, jdu se raději zeptat, kdy budeme stavět v Népligéti. Řidičův odměřený pohled dává tušit komplikaci. „Nebudeme“, zareaguje suše na můj dotaz. Ukazuje se, že původně v Budapešti nikdo vystupovat neměl a na mě překvapivě zapomněli. „Zastavíme ti až v Szegedu“, pokračuje. To znamená za tři hodiny. Dalších 200 kilometrů. Sen o klidně stráveném dni se definitivně rozplynul a to ještě netuším, že zajíždět do administrativního centra župy Csongrád přijde chlapci za volantem jako zbytečná ztráta času. Už chápete, proč tak pečlivě popisuji svoje zážitky s Katevem? A to ještě zdaleka nejsem v Taliándörödgu.

Stojím na parkovišti nedaleko od rumunských hranic, krosnu opřenou o levou nohu a sleduji slunce zapadající za obzor. „Co teď budu dělat?“, ptám se sám sebe. Naštěstí během několika minut „stopnu“ řidiče, který mě ochotně odveze až na szegedské autobusové nádraží. Je už tma a nejbližší spoj do Veszprému odjíždí až za osm hodin. Přespím na nedalekém parkovišti, které je v noci rušnější než se původně zdálo a v pět ráno se konečně vydám do Veszprému. Jestli někdo očekává další neuvěřitelné zážitky z cesty musím ho zklamat. Následujících několik hodin se mi překvapivě nic neočekávaného nepřihodí.

Kúria

Je několik minut po dvanácté, paprsky poledního slunce se mi štiplavě zabodávají do tváře a autobus právě přijíždí do Taliándörögdu. Na zastávce již na mě čeká drobná černovlasá dívčina. Jmenuje se Bori a je to vedoucí naší mezinárodní skupiny. „Konečně jsi dorazil“, řekne a podívá se na mě pohledem, který v sobě mísí pobavení s lehkými rozpaky. Raději před ní pomlčím o důvodech mého mnohahodinového zpoždění. „Je to tady přes ulici,“ vyruší mě z uvažování a ukáže směrem ke sloupu vysokého napětí, na kterém se zabydlela čapí rodinka. Vůbec to nevypadá, že by se zde měl konat jakýkoli festival.

S lehkou nedůvěrou jí následuji směrem k původně zelenému laťkovému plotu, který před našimi zraky ukrývá rozlehlou zahradu. Její dominantou jsou dvě dlouho neudržovaná jednopatrová stavení obdélníkových půdorysů, která vzájemně svírají pravý úhel a rozdělují tak pozemek na nestejně velké části. Mě však na první pohled zaujme především čilý ruch, ostře kontrastující s téměř liduprázdnou ulicí. Pod rukama zhruba desítky dobrovolníků vyrůstá několik party stanů, další přítomní se podílí na instalaci výzdoby, zatímco ostatní se ukrývají ve stínu před spalujícím letním sluncem. Moje pochybnosti se rozplývají. Kúria (tak je označen zdejší pozemek v maďarsky psaném programu) se viditelně připravuje na zítřejší zahájení „Údolí umění“.

Zvolna procházíme centrem dění k protější budově. Ta plní úlohu provizorního baru, zatímco dům po naší levici slouží jako obytný prostor pro několik „vyvolených“ organizátorů. Ostatní dobrovolníci a účastníci festivalu se musí smířit se skromnějším ubytováním ve vlastních stanech. Prostor pro ně je vyhrazen v druhé části pozemku, kam posléze směřují naše kroky. Zahrada je v těchto místech díky několika jabloním a desítkám keřů ostružin ponořená téměř celá do osvěžujícího stínu. Ideální místo pro odpočinek. Zastavíme u dřevěné přístavby, která plní úlohu provizorních sprch. Voda v nich je tak studená (jak později zjišťuji), že vás každodenně staví před obtížně řešitelné dilema. Osprchovat se či nikoli?

Bori říká: „Tady si můžeš postavit stan“ a její ruka směřuje k nedalekému plotu. Je to zcela jistě nejhorší část pozemku. Půda je tu tvrdá a kamenitá, prorostlá celou řadou nesnadno odstranitelných kořenů. Pochopitelně se ptám, zda by nebylo možná najít místo pro tento účel příhodnější. Není. Údajně má naše skupina vyhrazený tento sektor a zbytek doposud prázdné plochy je určeno pro jiné dobrovolníky. Zahledím se na téměř prázdnou zahradu s pocitem, že by se tu nepochybně vhodnější místo našlo. Ale nijak neprotestuji. Nakonec mi okolnosti dají za pravdu a já mohu následujícího dne svůj plátěný přístřešek přestěhovat.

Uprostřed polí

Postavím tedy stan. Je právě polední přestávka a většina přítomných dobrovolníku odpočívá. Dal bych si pivo. Naštěstí samoobsluha, která se od dob „gulášového socialismu“ viditelně nezměnila, je jen několik desítek metrů odsud. Přes určité potíže v komunikaci (místní pochopitelně neovládají žádné cizí řeči) koupím dva plechovkové Soproně a jeden ihned vypiji. Posilněn vychlazeným chmelovým nápojem, využívám volného času k procházce po okolí. Ačkoli propagační materiály Taliándörögdu připomínají jeho zajímavou historii, ve skutečnosti plně postačí patnáct minut, aby jste viděli vše podstatné. Autobusovou zastávku, poštu, hospodu, katolický i protestantský kostel. Snad jedinou turisticky atraktivní lokalitu představují pozůstatky středověké tvrze, které leží v severovýchodním cípu katastru obce. Rozměrné plátno na z části poničené obvodové zdi a asi dvě stovky kempingových židliček naznačují, že několik staletí stará památka bude sloužit jako festivalové kulisy.

Přes – na první pohled – zanedbatelnou turistickou atraktivitu je však zřejmé, že ospalá vesnička ukrytá uprostřed polí, se pomalu začíná probouzet z celoročního spánku. Na několika místech vyrůstají festivalové stany, posílené autobusové linky z Veszprému přivážejí první návštěvníky festivalu a dominantní maďarštinu nahrazuje jazyková pestrost. Skutečný nápor zažívá obec následujícího dne, kdy se počet jejích obyvatel zněkolikanásobí. Biorytmus Taliandörögdu se výrazně mění a jeho srdce tepe především v pozdně nočních hodinách. Dready, nejrůznější hudební nástroje a nezbytné lahve alkoholu v rukou návštěvníků festivalu se stávají v těchto dnech naprosto běžnými atributy života v obci. Atmosféra mezi starousedlíky a nově příchozími však zůstává uvolněná a přátelská i přes hlasité rušení nočního klidu. Je zřejmé, že si místní obyvatelé na každoroční setkání příznivců alternativního života zvykli a představují pro ně nejen vítané rozptýlení z celoročního stereotypu, ale i možnost přivýdělku. Součástí festivalového programu v Taliándörögdu je již několik let i Via Pacis.

Cesta míru

Centrála Via Pacis sídlí v Budapešti, jen několik kroků od české ambasády (navštívil jsem jí po konci festivalu). Při letmém pohledu zvenku musíte nabýt dojmu, že za zataženou roletou nevýrazného činžovního domu se skrývá již několik let opuštěné skladiště. Pouze duhová vlajka s bílým nápisem „PEACE“, částečně vykukující zpoza okna v prvním patře, dává tušit že jsme na správné adrese. Interiér, tvořený skromnou kuchyňkou, společenskou místností a dřevěnou přístavbou plnící úlohu ložnice, připomíná spíše provizorní ubytovnu než kancelář. Pouze plakáty s tematikou lidských práv a regály s knihami, z nichž mě zaujala především anglicky psaná „Teorie nenásilného boje“, dává tušit, že se nacházíme v sídle neziskové organizace.

Z (několik let neaktualizované) anglické verze webových stránek zjišťuji, že Via Pacis byla založena v roce 1992 studenty budapešťské Univerzity ekonomie a následujícího roku zahájila spolupráci s „Youth Action for Peace“ (YAP) jako přidružený člen. Vztahy obou organizací se prohloubily v roce 1999, kdy Via Pacis získala statut plnoprávného člena (přístup k většímu množství informací, volební právo do struktur YAP). Toto začlenění do mezinárodních struktur s sebou přineslo i rozvoj dalších aktivit, mezi něž patří pořádání seminářů a školení, účast na projektech Evropské dobrovolnické služby (EVS) a samozřejmě organizace workcampů. Tolik skromné informace z internetu. Ptám se proto naší campleaderky, abych se dozvěděl něco dalšího o činnosti organizace. Ta uvádí jako dlouhodobý cíl utopickou vizi „celosvětového míru“, která je však i z jejího pohledu fakticky nedosažitelná. Proto se činnost soustřeďuje na postupné a realističtější kroky. Jejich realizace však naráží na četné obtíže, především na klasický problém neziskovek - nedostatek peněz. Jak se dozvídám, Via Pacis nemá placené zaměstnance a finanční prostředky na zajištění chodu kanceláře a pokrytí dalších aktivit získává z dobrovolných darů či z fondů Evropské unie. Snaha oslovit a vzdělávat širší veřejnost v oblasti problematiky lidských práv je tedy značně limitovaná. To je také důvod, proč je kancelář na přelomu července a srpna opuštěná a veškeré aktivity se přesouvají do obce nedaleko Balatonu. Ačkoli Via Pacis prezentuje svoji činnost na „Valley of Arts“ již poněkolikáté, letos poprvé je její součástí mezinárodní workcamp – tedy my.

Cíl je jasný. Oslovit návštěvníky festivalu, kteří přijíždí v těchto dnech do regionu Veszprém především za hudbou a relaxací v přírodě, a předat jim informace o své činnosti. Tomu má sloužit informační stánek, loutkové divadlo pro děti s tematikou lidských práv a provizorní čajovna. Zdá se, že poslední zmíněná aktivita má být těžištěm sebeprezentace Via Pacis. Zmatky v organizaci však způsobují, že čajovnička začíná fungovat až v neděli – třetí den festivalu. Nakonec se vše podaří a návštěvníci mohou ochutnat zdarma či za drobný finanční dar šálek bylinkového čaje. Dobrovolníci jim zároveň při popíjení lahodného nápoje podávají základní informace o cílech, taktice a dosažených úspěších Via Pacis. Bylo by však nesprávné se domnívat, že v zahradě vyrostlo útulné posezení provoněné tabákem z vodních dýmek, s pohodlnými křesílky, orientálními doplňky, stolními hrami a vším ostatním, co patří ke standardní výbavě těchto zařízení. Čajový stánek má pouze provizorní podobu. Dvě rychlovarné konvice, několik hrníčků a nádobek na čaj, kasičku s žádostí o dobrovolné dary v několika jazycích, to vše odložené na vysloužilých školních lavicích. Přijde mi to trochu málo na počet dobrovolníků, kteří se pohybují v okolí. Pravdou ovšem je, že zcela jistě většina z nich patří k dalším dvěma organizacím, které také prezentují svoje aktivity v „Kúrii“.

Bojovat proti společnému nepříteli

První z nich, ekologická organizace Via Viridis, má svojí propagaci zvládnutou viditelně o něco lépe než naše přijímací organizace. Větší stan, kvalitnější propagační materiály, trička s potiskem a dokonce každodenní cvičení jógy v deset dopoledne. K tomu je třeba přičíst i více než deset velkoformátových plakátů, propagující myšlenku „fair trade“ – obchodní partnerství, jehož cílem je přímá a účinná podpora znevýhodněných výrobců z rozvojových zemí. Vtip a solidní grafické zpracování se obrázkům jistě nedá vytknout, ale trochu mě rozčiluje jejich vyhroceně černobílé vidění světa, prvoplánový antiamerikanismus a nadměrně akcentovaná političnost. Zbytečně vyhrocený politický podtext je však u organizací s podobným zaměřením poměrně častý.

Druhá organizace, jejíž jméno si opravdu nejsem schopen vybavit, má na pozemku Kúrie zjevně rozhodující slovo. Vlastní dva stany, místo podávání čaje točí několik značek piv a disponuje největším počtem dobrovolníků. Větší ze stanů, s těžko přehlédnutelným nápisem „Tütü“ na průčelí, dřevěným pódiem, stolním fotbálkem, křesílky a zhruba dvacítkou stolků plní během dne úlohu baru, v noci se tu pořádají koncerty. Nezdá se však, že by koexistence tří zmíněných skupin vedla k vzájemnému pochopení a spolupráci, ačkoli evidentně všechny akcentují stejná témata. Naopak. Poměrně záhy zjišťuji, že vztahy mezi zúčastněnými jsou poměrně napjaté a přenášejí se i na nás – zahraniční dobrovolníky. Jeden příklad za všechny: Rozhodneme se posnídat v „Tütü“ stanu. Za několik okamžiků jsme však vykázání s odůvodněním, že toto místo je určeno pouze platící návštěvníky a my zde nemáme co pohledávat. Trochu mě to překvapuje především s ohledem na fakt, že většina křesel a židliček zeje v tuto dopolední hodinu prázdnotou. Nápadně mi to připomíná scénu z jednoho filmu.

Doba: 1 století . Místo: Jeruzalém.
Hnutí za svobodnou Galilej.
Lidová fronta Judeje… Funkcionáři…
Co tu dělá vaše skupina?
Chceme unýst Pilátovu ženu a klást si požadavky.
My také.
Co?
To je náš plán.
My tu byli první.
Bratři, bratři, měli bychom bojovat spolu.
Taky bojujem.
Nesmíme bojovat spolu. Měli bychom se spojit proti společnému nepříteli.
Judejské lidové frontě?
Ne, proti Římanům.
Ano! - Má pravdu! - Přesně tak!
Kde jsme přestali? - Chystal ses mě praštit.

Jistě si vzpomínáte – Monty Pythonův Život Briana. Chápete? Nemluvím v šifrách?

Když jsem ptám Bori na zdroje těchto obtíží, tak jen rezignovaně pokrčí rameny a naznačuje, že je lepší to ignorovat. Vera, hlavní koordinátorka aktivit Via Pacis v Taliándörögdu, je o trochu sdílnější a vysvětluje mi kořeny vzájemných antipatií. Přesto tomu moc nerozumím a asi to není můj problém. Já přijel do Taliándörödgu za zcela jiným účelem.

Workcamp?

V informačních materiálech, které mi byly zaslány z Via Pacis stojí, že naše zahraničně-dobrovolnická skupina bude zajišťovat provoz čajovničky, o které jsem se již zmínil výše. Na to se těším ze dvou důvodů. Jednak rituály spojené s podáváním čaje pro mě představují velmi příjemný způsob relaxace a také chlapci a děvčata z naší pracovní skupiny se zdají být sympatičtí. O Bori jsem se už zmínil výše, ale ostatní jsem ve svém vyprávění doposud neprávem opomíjel. Napravím to nyní. Pietro. Student filozofie z Říma, jehož image nápadně připomíná bojovníka jihoamerické guerillové skupinky. Hraje výborně šachy. Saskia. Blondýnka ze Stuttgartu, která v mnoha situacích nezapře pro Čechy tolik nepochopitelnou německou pečlivost. Fandí fotbalovému klubu VfB. Leatitia. Osmnáctiletá, dreadatá Francouzka z pařížského předměstí. Miluje palinku, maďarskou obdobu slivovice. Dvě studentky farmacie z Madridu. Kamarádky Laura a Elisa. A jako poslední (dokonce později než já) přijíždí San. Pětadvacetiletý student designu ze Soulu. Na první pohled trochu plachý.

Již první den zjišťuji, že organizace workcampu nebude jeho nejsilnější stránkou. Pomáháme při stavbě stanů a výrobě informačních tabulí a letáků. Pracovní nasazení však není nijak vysoké (což lze přičíst i neskutečnému horku) a zdá se, že nikdo přesně netuší, co máme přesně dělat. Tato situace se opakuje i následujícího dne jen s tím rozdílem, že stále více času trávíme hledáním jakékoli práce než prací skutečnou. Není stanoven žádný denní program a my pomáháme tam, kde je zrovna potřeba. A nutno podotknout, že většinou nikdo po naší pomoci příliš netouží.

Večer odjíždí Bori do Budapešti (původně na dva dny) a vedením skupiny pověřuje dvacetiletou Lutzu. V sobotu ztratíme i Sana. Zprvu na adresu jeho nepřítomnosti žertujeme a vymýšlíme několik velmi nepravděpodobných teorií jeho záhadného zmizení, ale po několika hodinách marného hledání nás humor pomalu přechází. Co když je to opravdu tajný agent ve službách KLDR, který má za úkol spáchat atentát na maďarského ministerského předsedu? Není. Večer volá San, že se musel vrátit domů a jaksi nám to zapomněl sdělit. Uf. Ferenc Gyurcsány je v bezpečí.

S odjezdem dvou členů našeho workcampu se definitivně vytrácí jakýkoli náznak organizace. Nikdo nemá nejmenší tušení, co máme dělat a nejvíce energie vynaložíme na to, abychom alespoň vytvářeli dojem nějaké smysluplné činnosti. Přebytek volného času trávím různě. Dlouho spím. Popíjím levné maďarské pivo. Hraji s Pietrem šachy a většinou prohrávám. Učím se skládat papírovou žábu a vůbec mi to nejde. Hledám si novou zábavu.

Jedno dopoledne se například bavím tím, že kreslím Lauře na nohu úžasného červeného hada. Je to vskutku umělecké dílo, ačkoli Laura má na mé výtvarné snažení názor zcela opačný. Jindy sleduji loutkové divadlo nebo poslouchám literární diskuzi, ačkoli nerozumím ani slovo maďarsky. Pouze čas od času se někdo ozve, zda bychom mu nepomohli se stěhováním, přípravou ohniště, upevněním uvolněné konstrukce stanu, opravením některé z informačních tabulí či kreslením letáků, které nikomu z nás dvakrát nejde. Stáváme se v Kúrii proslulí. Den před naším odjezdem se nás jeden z přítomných bezelstně zeptá: „Vy jste ta dobrovolnická pracovní skupina, která předstírá práci?“ Vskutku trefné, jen se nedokážu zbavit dojmu, že chyba není na naší straně. Jednak si myslím, že Via Pacis lehce podcenila přípravu workcampu a především mám dojem, že většina přítomných nepřijela do Taliándörödgu se záměrem „zachránit svět“, ale především si zpříjemnit horké letní dny výletem na venkov, setkat se s kamarády a „zakalit“.

Ale abych nepřeháněl, není to tak beznadějné. Často pomáháme s přípravou večeře, což lze nepochybně považovat za činnost vysoce užitečnou. Loupu brambory, krájím rajčata, strouhám mrkev, myji talíře a příbory. Kromě toho se dozvídám, jak se vyrábí ekologická peněženka. Základem je papírový obal od mléka či džusu, který poctivě vyčistíte, ostřihnete dno, dvakrát přeložíte a na závěr „secvaknete“ sešívačkou. Jednoduché a užitečné.

Údolí umění

Nakonec: „Smyslem projektu není jen samotná práce, ale také navázání užších kontaktů s ostatními dobrovolníky a poznávání kulturních i jiných rozdílů,“ jak se píše v materiálech INEXu. A to se potvrdilo bezezbytku. „Údolí umění“ je opravdu ideálním prostředí k seznámení i rozšíření kulturních obzorů. Festival se na přelomu července a srpna (27.7.–5.8.) koná v několika obcích na sever od jezera Balaton již podevatenácté a svým rozsahem a počtem návštěvníků je považován za největší v Maďarsku (ačkoli samozřejmě nemá tak hvězdné obsazení jako např. Sziged)

Program je velmi široký a zahrnuje kromě prezentace neziskovek i konzerty od punkových kapel až po vážnou hudbu, program pro děti, umělecké dílny, výstavy, literární podvečery, filmové projekce, divadlo, taneční představení a spoustu dalších atrakcí. Po dobu devíti dnů se v Kapolcsi, Taliándörögdu, Vigántpetendu, Monostorapáti, Pule, Öcsi a Nagyvászonu vystřídá na 3 000 umělců z mnoha evropských zemí ve více než 1 200 programových bodech.

Bohatý doprovodný program je vítaným vyplněním našeho volného času, kterého máme víc než dostatek. Největší ohlas mají pochopitelně večerní koncerty, naše zábava na každý večer. Během týdne se stávám odborníkem na maďarský jazz, rock, folk, reaggae, country a cikánskou muziku. Prohloubení mých znalostí je ovšem doprovázeno poměrně obdivuhodnou spotřebou alkoholu. Místní pivo mi příliš nechutná, ale na vínu, sangrii, palince, tequile, rumu či vodce se toho příliš pokazit nedá. Vědomí, že nejsem příliš limitován prací, mému popíjení jenom nahrává a přímo vybízí k provádění nejrůznějších hloupostí. Ku příkladu vymýšlím „den bez bot“ jehož podstata spočívá v tom, že celý večer musíte chodit bosi. Tento můj vskutku geniální nápad má i svůj negativní efekt. Následujícího dne zjišťuji, že mám nohu plnou drobných oděrek. Uf.

Usínám každý den pozdě po půlnoci a obdivuji Pietra, Elisu a Lauru, že dokáží bez viditelných následků vydržet vzhůru do východu slunce. Itálie a Španělsko je prostě jiná civilizace. Na rozdíl od mých kamarádů ze Středomoří se po několika dnech každodenního kalení cítím už značně unavený. Nejhorší je to ve středu, kdy uléhám do spacáku až kolem šesté ráno. A to ještě netuším, že za dvě hodiny budu muset vstát, neb je naplánovaný výlet k Balatonu. Cesta k „maďarskému moři“ se mění v utrpení. Jsem zničený. Celý den pro jistotu prospím na pláži a specifické balatonské atmosféry si mnoho neužiji. A to jsem se na kultovní místu československého normalizačního turismu tolik těšil.

A to ještě není všem trablům konec. Následujícího dne si nepříjemně narazím koleno. Saskia musí s tržnou rankou na čele na ošetření do místní nemocnice a Leatitino sexuální dobrodružství s jedním z maďarských dobrovolníků vyvolá v Kúrii menší roztržku. Není proto divu, že s úlevou přivítám konec festivalu. Už té zábavy bylo víc než dost. Vana s horkou vodou, čistě povlečená postel či večer strávený u televize má také něco do sebe…

Marek Škorvaga