PolemikaKritika

Svobodu radikalismu?

Stát nebo média mohou k radikalismu přistupovat mnoha způsoby, od naprosté tolerance jakéhokoli názoru včetně praktických návodů ke genocidě až po zakazování stran označených za extremistické a cenzuru nepohodlných názorů. Kde vede vhodná hranice tolerance, nejsou zákazy a cenzura kontraproduktivní a není možný jiný přístup?

Čeští rasisté a neonacisté v podstatě právem obviňují státní orgány a mainstreamová média z potlačování svobody projevu. Jedním ze základních reflexů každého režimu je pochopitelně udržet se u moci, což ospravedlňuje netoleranci kritiků základních principů, na kterých je režim postaven. Nacismus tak kupř. vraždil liberální a levicové elity, komunismus násilně zasahoval proti opozici, normalizace potlačovala svobodnou kulturu a demokracie cenzuruje extrémní případy netolerance. Rozdíl je jednak v tom, že dnešní režim jednak politické vězně nezabíjí, a jednak v tom, že demokracie omezuje život přímým způsobem v daleko menší míře než totalitní a autoritářské režimy. Nezastírám, že tato dělba na demokracii a "špatné režimy" je ideologická, zneužitelná, a radikální odpůrci (ale i příznivci) principů demokracie ji mohou a nemusí sdílet.

65 let po skončení druhé světové války platí ve většině evropských zemí zákaz zpochybňování holocaustu. Když pomineme celkem pochopitelnou kriminalizaci nabádání k závažným trestným činům a spory při vzájemném osočování, je toto v podstatě jediné omezení svobody slova. V Evropě jedinečná historická zkušenost tak obrovského systematického vyhlazování národa vedla k jedinečnému zákonu. Popírači holocaustu přes všechny zákazy ovšem nijak nevymřeli a existence tohoto zákona jim dokonce slouží jako další důkaz o zhoubném vlivu Židů. Místo abychom se zpochybňovačům holocaustu nebo primitivnímu rasismu smáli a důsledněji se dotyčné snažili přesvědčit argumenty, nezákonnost nám navozuje při běžné diskuzi o šoa nebo rasismu podivnou atmosféru neustálé možnosti porušení tabu.

Snahy Ministerstva vnitra zakázat Dělnickou stranu nebo návrhy zakázat KSČM mají také značně diskutabilní přínos. V případě, že u soudu ministerstvo neuspěje, se strana zviditelní a její přívrženci získají sebedůvěru. Pokud ministerstvo naopak uspěje, tvrdé jádro strany se pod tlakem může více semknout a radikalizovat. Zákaz také v atmosféře rozčarování politikou a voličské apatie straně potvrdí její vizáž radikální opozice proti "těm sviním nahoře", čili zkorumpovaným původcům všeho zla. Obzvlášť v zemi permanentní blbé nálady a v době ekonomické krize jsou snahy o zákaz špatná strategie. Efektivnější a hlavně ospravedlnitelnější cestou je obhajoba principů demokracie ať už prostřednictvím školních osnov nebo podpory protiextremistických nevládních sdružení.

Do jisté míry je ospravedlnitelná cenzura. Ovšem cenzura prováděná ne státem, ale (co se týče moci) nezávislými médii, a prováděná na základě předem pevně daného kantovského principu: pokud tento příspěvek odmítnu zveřejnit, bude to pro celkovou diskuzi přínosem, anebo ne? Takové diskuze pod články na zpravodajských serverech často představují až surrealistickou směs vzájemných nadávek, redukce jakéhokoli tématu na politiku a také radikalizujících příspěvků. Většina českých médií dnes cenzuruje jen a pouze rasistické a vulgární příspěvky, ačkoli by jistě prospělo rozrůznění cenzurních přístupů od stávající ořezávané džungli až k pečlivému editorskému výběru podnětných reakcí. Před ostrou represí nepohodlných názorů tak dávejme přednost měkkému cukru a biči na základě předem daných a legitimovaných mantinelů.

Jan Vršovský