DIALOGStřední Evropa

SMER nové slovenské vlády…zatím jen do Prahy

(Slovenský komentář)

Zatímco čeští politici se stále nemohou dohodnout o nové vládě, Slovensko už svoji vládu nějaký ten týden má. Někomu možná překáží socialisticky orientovaný Smer, jíným pro změnu vadí přítomnost radikální Slovenské národní strany či Mečiarova HZDS. Tak či onak, většinová vláda to je. Vznikla poměrně rychle. Tak rychle, že některým účastníkům povolebního vyjednávání ještě pořádně nestačily zchladnout horké hlavy, což se jim však nakonec stalo osudným. Na rozdíl od České republiky, na Slovensku neměly dlouhé průtahy při sestavování vlády místo. Kdo zavahá nebere a ve vládě není! Ke cti odcházejícího premiéra Dzurindy slouží i ten fakt, že si tuto skutečnost uvědomil. A na poslední chvíli nabídl vládní spojenectví svému odvěkému rivalovi – Ľudové straně – HZDS Vladimíra Mečiara. Tento krok možná mnohé překvapil. Od člověka, který svého času prohlásil, že Mečiar má „krvavé paprče“ bychom tohle nečekali, divili se mnozí. Možná, že se svému postoji divil i sám Dzurinda, když ještě několik dní před tím spolupráci s HZDS zásadně vylučoval. O to vehementněji se tento svůj vyjednávací pokus snažil expremiér obhajovat poté, co se za něj stal předmětem kritiky. Ponechme teď stranou fakt, že to občas byli poslanci HZDS (hlavně ti, kteří v průběhu minulého volebního období z této strany odešli), kdo Dzurindovu vládu, když se ocitla v určitých nesnázích, podržel. Tváří v tvář předčasným volbám si Hnutí již tehdy uvědomovalo, že volební výsledek z roku 2002 nezopakuje (což se ostatně letos v červnu plně potvrdilo) a chtělo mít takříkajíc své jisté. Své jisté však chtěl mít na další volební období i bývalý premiér Dzurinda, a proto se při vyjednávání o nové vládě rozhodl pro výše uvedený krok. Daleko však nedošel. Vzhledem k postojům Křesťansko demokratického hnutí, bez kterého by byl Dzurindův projekt s HZDS jen ztěží realizovatelný, se dá dokonce s nadsázkou říci, že přišel s křížkem po funuse. Tak či onak, státotvorný postoj to byl a může být připočten bývalému slovenskému premiérovi ke cti. Stejně jako vcelku poklidný odchod jeho strany do opozice. V Česku se něčeho podobného od druhé nejsilnější politické strany asi sotva dočkáme.

Když už je řeč o našich sociálních demokratech, ukazuje se, že na rozdíl od české politické scény (kde poslední dobou v onom známém „čím hůře, tím lépe“ přetrumfli i komunisty), mají zájem, aby alespoň slovenská politická scéna byla stabilní. Prokázali to i při nejnovější kritice, které se dostalo Smeru od evropských socialistů, za vytvoření koalice s extrémními nacionalisty. ČSSD zůstala svému socialně demokratickému spojenci na Slovensku věrnější než někteří jeho vlastní poslanci. Mám teď na mysli europoslankyni Moniku Beňovou – Flašíkovou, která podrobila Smer tvrdé kritice za jeho spojenectví s radikální Slovenskou národní stranou. Berme v potaz její osobní názor, který však v předsednictvu Smeru nenašel příslušnou odezvu, a spíše se zamysleme nad jinou věcí. A tou je určitá odtrženost slovenských europoslanců od dění v zemi, za níž byli do europarlamentu nominováni, a jejíž zájmy by zde měli především obhajovat. Snad je za tím určitý pocit vlastní důležitosti nebo prostředí, které příslušné europoslance obklopuje (stranické sekretariáty mateřských evropských politických stran)…, a co si budeme nalhávat, svoji roli zde hrají i hmotné výhody, jichž se novopečeným eurošťastlivcům (rozuměj europoslancům) dostává…

Kritizoval–li slovenské europoslance za jejich přístup k nové vládě sám prezident Gašparovič, byla to – dlužno dodat – kritika oprávněna. Oni totiž skutečně ignorují hlas voliče – ano toho samého voliče, který je zvolil do europarlamentu a od něhož je dělí tak nepřekonatelná vzdálenost (a to nejenom vzdálenost čistě geografická). Důkazů tohoto tvrzení na naší politické scéně by se našlo také mnoho. V souvislosti s kritikou evropských socialistů to byl například europoslanec Libor Rouček. Však si ho také Ján Slota za jeho postoje vůči Smeru a SNS okamžitě podal. A nebyl by to Slota, aby svoje tvrzení okamžitě nepřevedl na celý národ a „nesemlel“ do toho odsun Němců, které jsme (my Češi) prý vyhnali jako podlé psy. Lépe už snad oprávněnost příslušné eurokritiky ani dokázat nemohl. Zbývá jen nasednout „do tankoch“ a vydat se na Budapešť.

A konfrontace slovenské a české politiky potřetí – tentokrát přímo osobně. První návštěva Roberta Fica totiž směřovala do Česka. Návštěva se nesla v přátelském duchu a vedle opakovaného Paroubkova vyjádření podpory Smeru vyjádřil stanovisko o respektování slovenských voleb také Václav Klaus. O vzájemných česko – slovenských vztazích se toho namluvilo v minulosti již mnoho. Mluvilo se o nich dokonce i v polovině devadesátých let, kdy vztahy mezi oběma státy dosáhly bodu mrazu a čeští a slovenští političtí představitelé se akorát tak vzájemně uráželi (ať už jde o Havlův výrok o paranoi Vladimíra Mečiara nebo naopak o Mečiarovy oplzlé vtipy na adresu českých politiků). Dokáží – li čeští a slovenští politici, že jsou ochotni komunikovat s druhou stranou i v situaci, kdy je v té druhé republice u moci ten, kdo jim zrovna moc nesedí, je to první předpoklad k tomu, aby se vylepšila i stále ještě pokulhávající kulturní spolupráce a nutné jazykové sblížení. Paroubkův nápad s „bratislavskými pondělky“ není zase tak od věci, otázkou však je, proč realizovat vzájemnou kulturní výměnu právě touto „administrativní“ formou. Proč prostě a jednoduše nezařazovat do televizního vysílání více původní slovenské tvorby?! Příslušné formáty už si pak svého diváka najdou samy. Ostatně, ono to s tou slovenskou tvorbou u nás není poslední dobou zase až tak špatné. V Česku vystupuje pravidelně řada divadelních souborů, koncertují zde mnozí zpěváci a skupiny a třeba i ty uvedené „bratislavské pondělky“ lze již dnes absolvovat. Stačí jenom vstát od obrazovky a zamířit do pražského Slovenského institutu, kde se příslušné filmy v rámci tohoto cyklu promítají. Sám jsem byl svědkem produkce staršího slovenského filmu Námestie svätej Alžbety, promítaného před zaplněným sálem v rámci březnového filmového Febiofestu…A na Slovensku by v tomto ohledu neměl být vůbec žádný problém. Čeština je zde stále dost slyšet na to, aby ji rozuměla i mladší generace. Třeba i Ficův syn.

Návštěva slovenského premiéra v Praze skončila. A u nás doma se začal opět lítý boj o sestavování nové české vlády. Kdy pojede nový český premiér na svou první oficiální cestu, to je zatím ve hvězdách.

Jan Richter