DIALOGStřední Evropa

Slovenská republika – náš vzor!

Tak jsme právě odvolili. A nejen my. Čtrnáct dní po volbách v České republice učinili podobný krok také naši někdejší federální souputníci na Slovensku. Po dvanácti letech opět najeli na červnový volební biorytmus, který opustili v roce 1994, kdy se po pádu druhé Mečiarovy vlády a půlročním působení dočasného udržovacího kabinetu premiéra Moravčíka konaly na Slovensku poprvé v samostatné éře (a vlastně i po listopadu 1989) parlamentní volby v zářijovém termínu. I když letošní červnový termín slovenských voleb byl spíše východiskem z déle trvající vládní krize, bylo již dopředu jasné, že oproti zářijovým volbám má jednu nezanedbatelnou výhodu. Tou výhodou je delší prostor na vyjednávání o nové vládě, aniž by tím bylo ohroženo včasné sestavení rozpočtu na příští rok. Kdo bude novou vládu na Slovensku tvořit je již týden předmětem spekulací…

Výsledky slovenských parlamentních voleb v jednotlivých okresech

Repro: Štatistický úrad Slovenskej republiky

Než se do těchto spekulací pustíme, připomeňme si, že letošním vítězem se stala levicová strana SMER včele s poslancem Robertem Ficem, která obdržela více než 29% voličských hlasů. S přibližně 18% ji následovala Slovenská kresťanská a demokratická únie (SDKÚ) dosavadního premiéra Dzurindy, třetí a čtvrté místo obsadili s paradoxně shodným procentem voličských hlasů etnicky zabarvené strany – Slovenská národná strana (SNS) a Strana maďarské koalice (SMK). Dosavadní vítěz parlamentních voleb Ľudová strana – HZDS skončil až na pátém místě, když obdržel pouhých 8,79% - tedy zhruba o půl procenta více než získalo KDH, poslední strana, která se dostala do slovenského parlamentu. Pětiprocentní hranici nepřekročila dosud parlamentní Komunistická strana Slovenska ani Slobodné fórum Zuzany Martinákové, které se v průběhu minulého volebního období odštěpilo od Dzurindovy Slovenské demokratické a kresťanské únie.

Lídr strany Smer - SD a vítěz voleb Robert Fico

Foto: Reuters

Je třeba říci, že ani na Slovensku neplatí konstatování o vítězi, který bere vše, a tak bude otázka budoucí slovenské vlády věcí dohody. Rozhodně však SMERu jako vítězi voleb přísluší právo vybírat si své partnery. V tomto ohledu je ovšem limitován svoji levicovou orientací, zatímco ostatní strany, které jsou v současné době ve hře, lze označit spíše jako středopravé. To se týká i Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko, stojícího přibližně ve středu politického spektra, a ještě více pak národně orientované Slotovy SNS, která klade velký důraz na některé tradiční hodnoty. Mají – li k sobě na první pohled blízko strany SMER, HZDS a SNS – zvláště uvážíme-li, že právě ke SMERU a „národniarům“ přešli někdejší Mečiarovi voliči - pak reálná spolupráce těchto stran nemusí být až natolik bezproblémová. Z Ficových vyjádření se sice zdá, že spolupráce s HZDS je pro něj přijatelnější než s SDKÚ, přesto se však i zde mohou objevit jisté problémy. Neabsolutizujme teď určité zahraničně politické reakce v souvislosti s vládní účastí radikální SNS a v minulosti démonizovaného Mečiara. V konečném důsledku se dá celá záležitost interpretovat jako kultivace těchto stran, které budou svoji účastí ve vládě nést určitou zodpovědnost a budou (to se týká zvláště Sloty) tak drženy více na uzdě ve svých radikálních vyjádřeních, než kdyby byly pouhými opozičními stranami. Problematická by se však mohla jevit ekonomická politika trojlístku SMER, SNS, HZDS. V případě HZDS je nakonec známo, že jeho reálná politika v době vlády, ale i současný ekonomický program, je spíše proreformní, byť v porovnání s Miklošovou šokovou terapií je více sociálně orientovaný. Jisté také je, jak předvídají někteří analytici, že Fico bude muset pod vlivem reálné situace ze svých předvolebních slibů také něco slevit a nakonec to bude asi HZDS, s kým – z dané nabídky nových parlamentních stran – najde i v ekonomické politice nejsnáze společnou řeč. Jako obtížnější pro SMER se však jeví spolupráce se Slovenskou národní stranou. A to nejenom na ekonomickém poli. Pro moderní sociálně demokratickou stranu SMER (která může být v tomto ohledu vzorem i pro naše sociální demokraty) asi nebude snadné respektovat některé zásady Jána Sloty a jeho okolí a naopak pro SNS se zase některé názory SMERU mohou jevit jako příliš ateistické a kosmopolitní. Ze stejného důvodu by nebyla dobrá ani další zvažovaná koalice SMER – SNS – KDH, kde by přibráním křesťanských demokratů bylo náboženské zabarvení koalice ještě více umocněno. Vzpomeňme jen na to, jak působilo KDH v Dzurindově vládě, ze které nakonec kvůli nepřekonatelným rozporům v náboženských otázkách odešlo, čímž vyvolalo předčasné volby. Ostatně sám Fico již v minulosti tuto náboženskou militantnost KDH kritizoval.

Prohrál, ale je klíčovým hráč em slovenských povolebních jednání - Vladimír Mečiar

Foto: archiv

Zajímavá je i další možnost koalice, která by programově nemusela působit zase až natolik nekompaktně. Řeč je o koalici pravicových stran (SDKÚ, SMK, KDH) a HZDS. Problém však spočívá v tom, že prakticky pro všechny dosavadní vládní strany je nepřijatelná spolupráce s HZDS. Zvláště radikálně v tomto ohledu vystupuje KDH. Místopředseda křesťanských demokratů Lipšic si dokonce za některé své výroky vůči Mečiarovi a HZDS vysloužil podání trestního oznámení pro pomluvu. Důvody, pro které nechtějí pravicové strany spolupracovat s Mečiarem, jsou zvláštní. Týkají se některých kauz z doby třetí Mečiarovy vlády z let 1994 – 1998. Jak se ukazuje, pro část slovenského politického spektra jsou to kauzy stále živé, a to především kauza zavlečení syna někdejšího prezidenta Michala Kováče do ciziny. Jelikož se však během uplynulých osmi let v tomto ohledu nepodařilo prokázat prakticky nic, je minimálně pochybné hovořit o této kauze jako o reálném politickém problému. Zvláště když svoji úlohu v celé záležitosti sehráli i někdejší představitelé uvedených stran, včetně dosluhujícího premiéra Dzurindy. Tak či onak budou muset pravicové strany vzít na vědomí skutečnost, že se HZDS – byť zaznamenalo oproti předcházejícím volbám výrazný propad – stalo jakýmsi „jazýčkem na vahách“, který nelze jen tak prostým mávnutím ruky obejít. Jsou – li pro SDKÚ a slovenskou pravici jejich dosavadní reformy důležité, měly by s HZDS jednat. Podmínky o tom, zda s Mečiarem nebo bez něj, jim nepřísluší.

Dával-li se současným volbám ze strany SDKÚ podtitul „volby o reformách“, je s podivem, že je ze spolupráce vylučována strana, která v době své vlády dosahovala poměrně slušných ekonomických výsledků a v září 1998 předávala svým nástupcům zemi s mírou nezaměstnanosti 13,9% (současná míra nezaměstnanosti je stále ještě o nějaké to procento vyšší – nebereme-li do úvahy pochybné metodiky Úřadů práce vykazující 11% nezaměstnaných). V zájmu objektivity je také důležité říci, že rekordně vysoká nezaměstnanost nastala po roce 1998 především v souvislosti s politicky motivovaným rušením dálniční výstavby. Reformy nastartované po roce 2002 byly tedy jistě potřebné, jen je otázkou, zdali nebyly tak trochu ekonomickou nutností. Přisuzujme jim proto takový význam, jaký jim ve skutečnosti patří. Aniž bychom zpochybňovali nezbytně nutnou dávku odvahy potřebnou k jejich provedení, je potřeba dodat, že to byl také jejich současný hlavní propagátor - Slovenská křesťanská a demokratická unie, kdo se v minulosti dopouštěl různých populistických slibů o dvojnásobných platech apod.. Obzvláště ve světle politiky české sociálně demokratické vlády působí slovenské reformy jako zázračný všelék. Bude však potřebně zvážit, co je z těchto reforem dobré a co bychom naopak realizovat neměli. Zamýšlí – li nově se formující česká pravicová vláda po slovenském vzoru zrušit daň z kapitálových výnosů a dividend, je otázkou, zdali po tomto kroku skutečně zůstane lidem „více peněz v peněžence“, jak tvrdí šéf poslanců ODS Vlastimil Tlustý. Slovenský příklad působí spíše opačně.

Předseda SDKÚ-DS Mikuláš Dzurinda

Foto: archiv

Zvláštní fenoménem na slovenské politické scéně je Strana maďarské koalice, která byla v posledních osmi letech také vládní stranou. Úspěch, který zaznamenala v těchto volbách paradoxně až příliš koresponduje s volebním výsledkem Slovenské národní strany. Nepřísluší mi hodnocení, zdali by SMK v budoucnosti neškodila určitá „opoziční dieta“, jak nedávno prohlásil šéf SMERU Fico, nebo zda by měla i nadále setrvat ve vládě. To koneckonců ukáže čas. Ať už Fico svůj výrok o maďarské opoziční dietě dodrží či přehodnotí, je potřebné ocenit, že se snaží vyjednávat ze všemi – ať to jsou Maďaři nebo HZDS či SNS. Vždyť do parlamentu tyto strany zvolili voliči, kteří měli stejné volební právo jako všichni ostatní. Snad bychom se i u nás v Česku, když tak poslední dobou s obdivem vzhlížíme na Slovensko, mohli něčemu z této politické kultury přiučit. Poučit by se mohli nejen pravicoví politici dlouhodobě nekomunikující s KSČM, ale hlavně dosavadní premiér Paroubek, kriminalizující své názorové odpůrce z ODS. Jeho povolební projev neměl po slovenských volbách obdobu, což by mělo být zajisté připočteno slovenským politikům k dobru. Ostatně také předvolební kampaň byla na Slovensku vedena v podstatně smířlivějším duchu než u nás, nehledě na to, že jsme zde nebyly svědky ani žádné aféry rozměrem připomínající českou předvolební bombu odpálenou plukovníkem Kubicem. A poučit by se snad mohli i čeští komentátoři, ať už šlo o Tomáše Šponara nebo především Václava Moravce, kteří by se napříště mohli více odosobnit a zvážit výběr hostí, komentujících slovenské dění. Za profesionální lze naopak považovat výkon bratislavské zpravodajky ČT Anety Petrovičové, především její rozhovory vedené s předními slovenskými politiky.

Bude zajímavé sledovat utváření nové slovenské vlády. Jestli chcete, zkuste si vsadit, která země bude mít dříve sestavenou vládu. Třeba na tom získáte stejně, jako ti prozíravější, kteří nepodlehli euforii a vsadili na vítězství Ghany v souboji s našimi fotbalisti. A stejně jako v případě ghanských fotbalistů bychom ani zde neměli své pomyslné „soupeře“ podceňovat.

Naopak, poučme se od nich. Vždyť dnes není daleko ta chvíle, kdy budeme všichni svorně hlásat: „Slovenská republika – náš vzor!“ Teď jde o to, jestli to bude ta s Ficem včele nebo ta, co tu byla před ním. To už ale záleží na našich politicích, na jaké vládě se dohodnou.

Jan Richter