Seriály

Seriál jako sociálně patologický jev

Zástupy prací vysílených postmoderních lidí zpravidla odpoledne a dnes již spíše večer opouštějí místa svádění každodenních existenciálních bojů, tedy pracoviště, aby se přesunuly do svých domovů, kde chtějí naleznout klid, rozptýlení a atmosféru pro regeneraci do dalšího běhu života. Odpoutat se od vlastní reality nám umožňuje realita jiná, realita, kterou nám přináší televizní obrazovka. Abychom se k ní pravidelně vraceli, měli motivaci ji zas a znovu zapínat vysílá pro nás televize seriály.

Zvědavost z otevřených konců minulých dílů v nás vzbuzuje nezadržitelné puzení, dozvědět se jak to dopadne, co bude dál. Tak si alespoň představují tvůrci televizních seriálů, když seriál vytvářejí. A mají ještě další představy a názory, jak vytvořit „kvalitu“, respektive něco, co tady bude ještě hodně dlouho.

Nereálnost prostředí

Seriál musí být dlouhý, aby si na něj diváci zvykli, sžili se s ním a jeho sledování považovali za neodmyslitelnou součást svého života. Seriál - aspoň zpočátku - nesmí být příliš drahý, neboť jinak by ho producent bez námitek neprodukovat dostatečně dlouho. Proto herci jsou nejlépe začínající, či z jiných důvodů málo zkušení, prostředí seriálů částečně známe – divák se v něm cítí jaksi jistě, ovšem částečně neznámé, zasazené do světa většině nepřístupné – rozšířit si obzory příjemnou formou chce přece každý, ale hlavně výrobně nenáročné. Výsledek se naskýtá – naprostá ubohost. Toporně jednající postavy vypouštějí z úst jalové repliky a přitom se potácejí v nepřesvědčivě nakašírovaných interiérech.

Slabost scénářů

V současné seriálové explozi, kdy hlavní tuzemské televizní kanály chrlí výtvory opravdu masově, to ani jiné být nemůže. Ne všechny televizní příběhy o více dílech se vyznačují tak trčící laciností a odbytostí. Pro příklad můžeme uvést slovensko- český počin Záchranáři přibližující prostředí tatranské horské služby. Zajímavé a poměrně uchvacující prostředí (našich) velehor je ovšem tím nejlepším, co může seriál nabídnout. Slabost scénáře (v němž jeho autor Jiří Křižan naplno rozvíjí všechna svá oblíbená klišé) se bez opory štítů hor projevuje dost děsivě. Jakmile „správní chlapi“ z Horské (dabing ze slovenštiny do češtiny opravdu ku prospěchu nebyl) sestoupí do podhůří a setkávají se změkčilými pitomci bez správných a opravdových životních hodnot, má divák pocit, že z něj dělají pitomce tvůrci seriálu.

Potřeba nových impulzů

Nekonečné by bylo rozebírání jednotlivých seriálů. Jejich obliba ovšem je nesporná, proto jsou sledována a masově konzumována díla, nad kterými si můžeme jen útrpně povzdechnout a občas i žasnout. Trochu nadsázky a patosu na závěr: až magnáti televizní zábavy objeví mladé tvůrce, kteří zatím stojí v pozadí, respektive stranou, ovšem o to poctivěji mapují sféru naší reality seriály dosud nedotčenou a s osobním nasazením sbírají ale i vytvářejí látku pro mnohadílný příběh, potom se seriálová tvorba výrazně posune a vznikne projekt, který nebude vyvolávat sžíravou otázku „Není to málo?“

Tomáš Dvořák