KulturaSpolečnost

KŘIŽNÍK POTĚMKIN (RUSKO 1925,r. S.EJZNŠTEJN)

Křižník Potěmkin byl natočen v poměrně krátké době v Oděse za účasti několika herců, místního obyvatelstva a námořnictva. Sergej Ejzenštejn v něm zobrazuje klíčové události revolučního roku 1905 a svůj zájem soustředí zejména na vzpouru na křižníku Potěmkin. Po vzoru antické tragédie rozdělil film do pěti dějství – kapitol (Začátek vzpoury, Povstání, Pohřeb Vakulinčuka, Masakr na oděských schodech a Vítězná plavba) a hrdinou svého dramatu neučinil individualitu, ale masu – zástup lidí tvořících dějiny. Na davových scénách se podílelo leckdy i 10 000 osob a Ejzenštejn zde mohl uplatnit avantgardní principy „masové pantomimy”, které již dříve vyzkoušel na divadle. Dílo oslavuje sílu solidarity, ale režisér v něm především dokázal využít nové formální postupy, které znamenaly výrazný zlom ve vývoji filmové řeči. V jeho tzv. intelektuální montáži statické záběry přerušují vrcholně expresivní scény a patos a napětí vzrůstá s rytmickým střídáním obrazových pasáží i mezititulků, což se Ejzenštejnovi nejlépe podařilo aplikovat ve scéně masakru na oděských schodech, která v divákovi dokáže evokovat skutečný pocit hrůzy.

Film se – pro své případné negativní působení na diváky a kvůli podněcování k revoluci – dostával na plátna kin všude na světě v cenzurou okleštěné podobě a nemilosrdné zásahy do jeho celistvosti jej zbavovaly původní působivosti. V roce 1950 byl ozvučen a hudbu k němu složil Nikolaj Krjukov. V letech 1952 a 1958 jej hlasování Mezinárodního výboru pro dějiny filmu označilo za „nejlepší film všech dob”.

NA VÝCHOD OD RÁJE (USA 1954, r. E.KAZAN)

Americký barevný širokoúhlý film Elii Kazana Na východ od ráje je adaptací stejnojmenného románu Johna Steinbecka. Vypráví o životě kalifornského farmáře Adama Traska a jeho dvou synů. V moderním zpracování biblického příběhu Kaina a Abela se autor snaží dobrat podstaty dobra a zla. Adam Trask je puritán, plnící do slova a do písmene přikázání bible, přitom se však ztrácí skutečná láska k životu a lidem. Přesvědčen, že je vždy v právu a že má vždy pravdu, chce, aby ostatní žili podle jeho představ správného života. Z vlastních synů odpovídá jeho představám jen starší Aron, zatím co mladšího Cala považuje za špatného a zlomyslného. Nedovede rozpoznat na jedné straně pokrytectví a na druhé straně sílu pravého citu. Aronova dívka Abra však nakonec usmíří Cala s otcem, takže příběh nekončí – jako v bibli – jeho odchodem „na východ od ráje". Film byl vyznamenán cenou za herecké výkony na MFF v Canes 1955 a Jo Van Fleetová získala téhož roku Oscara za druhou ženskou roli.

U KONCE S DECHEM (FRANCIE 1959, r. J.L.GODARD)

Legendární nestárnoucí debut klasika francouzské Nouvelle vague. Pastiš filmových žánrů v originální filmové koláži-dekonstrukci. Neúnavný rebel a experimentátor Jean-Luc Godard s pomocí svého dvorního kameramana Raoula Coutarda posílá vycházející hvězdu Belmonda na osudnou štafetu v ulicích Paříže. Jednoduchý příběh o krádeži auta, následné vraždě a útěku překvapuje formální vytříbeností a bezprostředním vyprávěním a fragmentárností. Téměř závratné tempo příběhu o přitažlivém rebelovi, okouzlujícím a ležérním vrahu na útěku představuje odvetu mladé filmařské generace úzkoprsé společnosti. Režisér si nenuceně pohrává s žánrovými klišé a hlásí se k anarchistickému okouzlení zločinem, sexem, násilím. Přitom znovu objevuje krásu filmové interpunkce, jak ji definoval Griffith nebo Feuilladův Fantomas. Nevyhýbá se kontrapunktnímu srovnání, hýří širokou paletou nástrojů, od klasického Mozarta, až po odvazový jazz.

Snímek má i příznačné poslání bezstarostné jízdy a volného pádu, tak typické pro divoké mládí a bezohlednou upřímnost. Sotva se totiž Godardův hrdina nadechne, pokud mu to závratné tempo a těkající kamera umožní, již chcípá na bílé laině ulice.

Vzkřísení filmové řeči a nastartování nových vyjadřovacích možností, které U konce s dechem signalizuje, má i dodnes nesmírný vliv, který je možno najít i u tak rozdílného režiséra, jako je Quentin Tarrantino. Přitom jeden z nejvlivnějších a stále svěžích snímků světové kultury není jen dílem jednotlivce. Ďábelský koktejl a manifest Nové vlny o rychlé jízdě, vraždě, bezstarostné mládeži, pop-ikonách západní kultury totiž pomáhali namíchat tehdy ještě nepříliš známé osobnosti jako režiséři François Truffaut, Claude Chabrol nebo Jean-Pierre Melville.

THX 1138 (USA 1971, r. G.LUCAS)

Vítejte ve světě monstrózního labyrintu, kde jsou všichni obyvatelé ve stereotypních uniformách a odlidštěnou vizáž jím dodává nepřehlédnutelný lesk holohlavých lebek. Hlavní hrdina (Robert Duvall) je jedním z mnoha nádeníků v ohromném lidském mraveništi, jeho "osobnost" je symbolicky zredukována do znaků - THX 1138. Jeden z mnoha, kterého pohltila všeobjímající mašinérie. Film není komedie, ale drama, jinak by možná tvůrce mohl hledat odlehčující paralelu s Chaplinovou Moderní dobou. K procitnutí THX dopomůže základní lidská emoce, láska, a to jak jinak než v duchu revoltující generace mladých tvůrců, THX okusí "zapovězené ovoce" a přijde o panictví. Prozření mu zprostředkuje soulož se spolubydlící LUH 3417. Následně je ale LUH zabita a plod umístěn do zkumavky. THX se snaží utéct, ale je to vůbec možné? Lucas zaujme nejen příběhem, ale hlavně vizuální stylizací do spektra studených barev. Zdi kolem jsou bílé, uniformy rovněž a stejně tak bezbarvý, dokonale hrůzně sterilní, je design pokojů. Lidé v nich žijí jen z donucení, bez vyšší motivace. Možná, že je to další stádium civilizace, kde již neexistuje "velitel," jen komerční náboženství s automatickými zpovědnicemi. "Kup si barbiturát, užij si ho... cítils to? Kup si víc... a víc! Budiž ti odpuštěno, synu."

A PŘIJDE KOCOUR (ĆR 1962, r. V.JASNÝ)

Moderní pohádka o tom, jak do malebného českého městečka přijede kouzelník s krasavicí Dianou a kocourem, schopným odhalit skryté vlastnosti lidí, je satirickou komedií a podobenstvím zároveň. Trvalá hodnota tohoto, v době svého vzniku nejúspěšnějšího českého filmu, je v poetičnosti režijního rukopisu, ve výtvarném cítění panoramaticky malebné i vzrušeně roztancované kamery Jaroslava Kučery, v bohatém ději a v precizních dialozích. Magnetem je postava vypravěče, komentátora a tajemného kouzelníka v podání Jana Wericha, kterého řeč jiskří metaforicky hutným a důvtipným jazykem. Film je i významným experimentem v oblasti barevného filmu – v jedné scéně se lidé zbarvují podle svých povah pod pohledem kocoura a tím se veřejně odhalují jejich skryté neřesti...

DÍTĚ (FRANCIE 2005, r. bratři DARDENNOVÉ)

Osmnáctileté Soně a o málo staršímu Brunovi se právě narodilo dítě. Nemají kam jít, ale nezdá se, že by jim to dělalo velké starosti: jsou zvyklí žít ze dne na den. Bruno se živí drobnými krádežemi a trochu i prodejem drog, ale Soňu má zřejmě rád a zdá se, že je ochoten postarat se i o dítě. Když ho ale Soňa pošle na procházku s kočárkem, který narychlo sehnali, zatímco sama čeká ve frontě, aby dítě zapsala do matriky, vybaví se Brunovi lákavá nabídka z minulého dne a bez dlouhého rozmýšlení se rozhodne prodat dítě k adopci. Vzápětí je odnese podle telefonických pokynů před dveře cizího bytu a po chvilce sebere obálku s penězi. Vůbec nechápe, proč je Soňa tak zděšená: přece dítě si mohou udělat nové, kdežto peníze potřebují teď. Teprve když zjistí, že Soňa je neoblomná, vydá se na místo činu, aby dítě získal zpět. Po čekání v tajemné garáži skutečně dítě najde, ale je postaven před nutnost vrátit jednou tolik, než předtím dostal. Jak se Bruno, sám vlastně ještě dítě, vyrovná se všemi problémy, jež se na něj nahrnuly?

KDYBY ... (ANGLIE 1968, r. L.ANDERSON)

Barevný film anglického režiséra Lindsaye Andersona Kdyby… je kritickým pohledem na školský systém v Anglii. Jeho děj se odehrává v elitní studentské koleji, určené pro chlapce z bohatých rodin, jejíž výchovné a vyučovací metody se od dob středověku příliš nezměnily. Anarchistická vzpoura hlavního hrdiny není namířena jen proti represivní výchově, neváhající používat pro udržení tuhé disciplíny tělesných trestů, ale je revoltou proti celé společnosti, jíž je tato klej dokonalým obrazem. Film, na němž spolupracoval český kameraman Miroslav Ondříček, byl na XXII. MFF v Cannes 1969 vyznamenán Velkou cenou.

MOTOCYKLOVÉ DENÍKY (USA 2004, r. W.SALLES)

V roce 1952 se dva mladí Argentinci Ernesto Guevara a Alberto Granado vydají na dlouhou cestu, aby objevili Latinskou Ameriku. Třiadvacetiletý Ernesto je studentem medicíny a zaměřuje se na lepru. Albertovi je dvacet devět a zabývá se biochemií. Film vypráví dobrodružství, jež oba zažívají během své pouti a zároveň objevují lidskou topografii iberoamerického kontinentu. Scénář je volnou adaptací deníkových zápisků Alberta Granada a budoucího Che. Víc než politické sdělení podává obraz o dospívání mladého revolucionáře. Režisér Walter Salles je nám známý především oscarovým filmem Hlavní nádraží. Pokud jeho debut Terra estrangeira (1995) byl po všech stránkách zajímavým dílem, pak Motocyklové deníky jsou velkolepou podívanou s hvězdným obsazením – Che Guevaru ztvárnil Gael García Bernal (Amores perros, Zločin pátera Amara).

DVOJÍ ŽIVOT VERONIKY (FRANCIE 1991, r. K.KIESLOWSKI)

Krzysztof Kieślowski je patrně jediný režisér z postkomunistických zemí, který si svou tvorbou udržoval vysoký celoevropský a i světový kredit. U nás si ho ceníme od jeho slavného Amatéra (1979), ve světě se však důsledně prosadil až svým televizním Dekalogem a filmem Dvojí život Veroniky (1991). Důsledně v nich pokračuje v originálních analýzách vnitřního světa člověka, kde zůstává vždy mnoho tušeného, nevyřčeného a kde se nahodilost a nutnost, rozum a city pohybují v určitých kruzích. Kieslowského spojení metafyziky a hlubokého zájmu o osud jedince se realizuje v působivé formě, vyznačující se přesností a zároveň i mnohovýznamovostí. Zvláštní příběh dvou identických dívek, Polky a Francouzky, lze vnímat v nejrůznějších rovinách. Divákovi se záměrně otvírá nekonečný prostor pro úvahy a reflexe. Zatímco "polská" Veronika dává před láskou k muži přednost lásce k hudbě, a proto také umírá, "francouzská" Veronika volí zdánlivě "příjemnější" životní cestu. Obě ženy, které se náhodně setkají jen na dálku a na kratičký okamžik, trpí stejnou srdeční nemocí, mají stejná gesta, používají stejné předměty. Také vztah k otcům je velmi podobný. Zatímco první umírá pro lásku k umění, druhá nachází - jakoby v podvědomí poučena jejím údělem - životní lásku k muži, který je možná strůjcem jejich příběhu. Záhadné věci se tu dějí s neuvěřitelnou přirozeností a jednoduchostí. Kieślowski pomocí dokonale propracovaných detailů vytváří strhující až mystický obraz, naplněný zvláštní emoční silou a vymykající se v mnohém současným kinematografickým trendům. Obrovský podíl na vyznění filmu mají kameraman Sławomir Idziak, hudební skladatel Zbigniew Preisner a především představitelka obou Veronik Ir?ne Jacobová.

COMMITMENTS (ANGLIE 1991, r. A.PARKER)

Když autoři vyhlásili, že hledají členy kapely pro filmovou verzi knihy Roddyho Doyle The Commitments, mnozí, i velmi mladí muzikanti v Dublinu, se zúčastnili této zkoušky v naději, že budou objeveni. Kniha se stala mimořádně populární v Irsku i v zahraničí. Více než tři tisíce nadšenců, dokonce i ti, kteří neuměli vůbec nic, zkoušeli v konkursu štěstí. Z této veselé směsi bylo vybráno dvanáct lidí, kteří měli hrát manažera, zpěváky a hráče na hudební nástroje. Spolu vytvořili fiktivní dublinskou soulovou skupinu, podle níž byl pojmenován film. Příběh sleduje skutečný život v severoirském Northsideru. Děj začíná tím, že ambiciózní hudebník Jimmy Rabbitte dává dohromady novou soulovou kapelu. Všichni hudebníci mu plně důvěřují. Charismatický Jimmy všechny přesvědčí, že soulová hudba je ten pravý zvuk pro dublinskou dělnickou třídu. Protože je jich málo, Jimmy Rabbitte jako manažér dá inzerát, že hledá hudebníky se skutečnou muzikantskou duší. Skupina pak projde všemi fázemi, kterými musí projít každá začínající kapela. Soubor drží pohromadě díky tvrdé práci svého manažera, který řídí život celého hudebního společenství, ale v závěru ztrácí síly a vzdává se všech aktivit. Po úspěchu se pak dostaví nezvratný rozkol, osobní srážky a rozdílné hudební názory. Herci ve filmu skutečně hrají a zpívají vlastní písničky. Na základě úspěchu filmu The Commitments někteří z hlavních protagonistů tohoto filmu odjeli na vcelku úspěšné turné po Evropě a USA, ti nejlepší pak dokonce nastoupili profesionální hudební kariéru. Film byl letos označen za nejlepší irský film všech dob.