Literárnívýtvarná příloha

DIALOG&Rudolf Sikora

Exkluzivní rozhovor pro Revue DIALOG poskytl Rudolf Sikora před vernisáží jeho retrospektivní výstavy Sám proti sebe v Malé dvoraně a prvním patře Veletržního paláce pražské Národní galerie – 8. června 2006

• Dominik Hrodek: V Malé dvoraně vystavujete cyklus plastik, které se váží k postavě suprematisty a avantgardního umělce Kazimíra Maleviče, čím Vás tento umělec začátku dvacátého století oslovil?

Rudo Sikora v Národní galerii v Praze

Foto: ČTK

Rudolf Sikora: Má díla se nevztahují jen ke Kazimíru Malevičovi, ale také cituji Lisického a další suprematisty. Maleviče jsem si vybral jako určitého guru těchto geometristů – suprematistů, konstruktivistů a jiných avantgardních hnutí, která se tehdy vyskytovala v Sovětském Rusku. Ostatně šlo o silný výbuch, který ovlivnil celou západní Evropu. On byl zástupcem těchto pohybů a také člověkem nekompromisním ve svých postojích. Nekompromisně věřil v to, co dělá. Věřil, že přichází nový člověk, nový život, nové umění, aby sám nakonec zažil pád a zklamání, byť ne fyzicky. Mnoho lidí to odneslo hůře, vzpomeňme příkladně takového Punina, který skončil pouze jako číslo 18 na křížku v dalekém gulagu. A to nevzpomínám mnoho podobných dalších, které jsme ani ještě nestačili poznat. „Osud“ je zničil a teprve nyní jejich díla nalézáme. Nejde jen o výtvarníky, ale také o spisovatele a jiné velikány ruského sovětského umění. Na ně je třeba upozornit.

• Kazimír Malevič je zároveň sám zástupcem velice dogmatických sil…a teď narážím na politiku. Parafrázujete totalitní ikonografii, jakou roli hraje ve Vašem umění?

Moc mi nejde o to, abych něco z minulosti přinášel formálně do dneška. I když musím přiznat, že tohle období, především z hlediska kultury mám rád. Pokud mohu vidět zmíněné období někde vystavené, nenechám to rozhodně bez povšimnutí. Zajímají mne životní osudy těchto umělců a v tom vidím ono poselství. Ptám se na Malevičův pád, ptám se na pád všech těchto lidí vášnivě hájících svou uměleckou pravdu. Ptám se skrze tento objekt nazvaný Vězení pro Maleviče (ukazuje doprostřed dvorany) nebo prostřednictvím této dlažby pro Maleviče a jiných, u nichž prostřednictvím mé figury parafrázují člověka, který je mezi pozicí velkého uměleckého guru a vůdce revoluce. Vždy mluvím o tom, a může to být ze zcela jiného prostředí, že lidé uvěřili v nějakou ideologii a dogmaticky v ní věřili. Já se pak musím ptát, co až se muselo stát, aby uvěřili v něco, co má tak tragický dopad? Nám se bilancuje velice snadno, že? Za námi je celé dvacáté století, víme kolika omylů jsme se dopustili, kolik idejí, myšlenek, ideologií bylo zneužito. Kolik samozvanců uchopilo moc, pochopitelně nejen v Sovětském Rusku? Stalo se tak v rozmanitých zemích, velkých i malých, dotýkalo a dotýká se to nás všech. Musím se svojí tvorbou ptát na spoustu věcí s tím souvisejících. Kdy a kde končí víra v něco, co může skončit katastrofami podobnými té, při níž došlo k vyvraždění třiceti milionů lidí? Zde se ptám skrze tvarosloví a citace té dané doby.

Väzenie pre Maleviča, instalace v Malé dvoraně Veletržního paláce, NG v Praze, 2004/2006, zrcadlo, kov, dřevo, 300 x 300 x 300 cm, majetek autora

Repro: NG v Praze

• Avantgardní umění mělo ve střední a východní Evropě velký společenský dosah. Zůstala typografie, ikonografie té doby a avantgarda vlastně žila až do šedesátých let dvacátého století. Vy sám balancujete na hraně moderny a konceptu… Jaké byla šedesátá léta ve výtvarném umění a co podle Vás vlastně přinesla nového?

Šedesátá léta byla pro mě zřídlem inspirace, tehdy jsem v začínal. Politická situace se poměrně měnila. V roce 1963 jsem nastoupil na školu. To už se vše začínalo hýbat, ale rozhodující byla léta koncem šedesátých let, kdy jsem školu končil. Mohli jsme tehdy do ciziny, mohli jsme poměrně svobodně studovat a pracovat. Kontakty ze západem nás obohacovaly. Mohl jsem pracovat ve svém ateliéru. Ucítil jsem svobodu a dotkl se jí. A když už té svobody zakusíte, ať už jako občan, nebo jako umělec, nezapomenete na to. Pro mě mají šedesátá léta jeden ohromný odkaz, který se táhne sedmdesátými, osmdesátými a devadesátými léty vlastně až doteď, v podobě tehdejší svobody a pocitu z ní.

Věřím, že mám co říci na prahu dvacátého prvého století. A to přestože je mi už šedesát. Mám právo žít a s tím mám právo tvořit. V mém díle je nejen zkušenost začátku nového století, ale také ona zkušenost z let šedesátých a jim následujících. Poselství tahám sebou, ale nebylo by nic horšího, než abych si myslel, že poselstva jsou „všeobjímající“ a „všeplatné“ a že vystačím jen s poselstvím šedesátých let stále. To ne. Zajímám se o život, zajímám se o svět, mám kontakt s mladými, se studenty, kterých jsem učil od revoluce opravdu hodně. Znám prostředí od Prahy přes Brno až po Bratislavu a Košice. Kontakt nejen se studenty, ale vůbec se životem, je hrozně důležitý. Není mi cizí politika a politikum vůbec. Sleduji sociální jevy…mám z čeho čerpat. Doufám, že když se dotýkám svojí novou kolekcí v Národní galerii dvacátých let, tak že mám co říci i lidem jednadvacátého století.

• Učíte a přednášíte studentům. Jak vnímáte současné „mladé umění“?

Východiska jsou pochopitelně úplně jiná než jaké jsme měli my. Pro nás se v šedesátých letech končil tvrdý dogmatismus. Byli jsme šťastní, když jsme si mohli v Praze koupit knížku o Vincentu van Goghovi, o Gauguinovi. Začala konečně vycházet kvalitnější výtvarná literatura. Dnešní mládež má odstup, ironii a umělecko-společenská východiska zcela jiná. Když jsem já ve svých třiadvaceti letech začínal a vycházel ze školy, začínala normalizace a zavíraly se hranice. Tehdy musel mít člověk velkou sílu, aby dále pracoval a tvořil.

Nyní jsou jak hranice, tak i možnosti otevřené. Můžete se pohybovat, hledat inspiraci na druhé straně zeměkoule a odtamtud vydat svědectví. Bylo by to na delší analýzu, všechno je tak různé. Existuje množství rozdílů. Někdy se mi ale zdá, že mladí jakoby stříleli na terče, aby se trefili. V mladé generaci vyrůstají výrazné osobnosti. V mnohém si přesto myslím, že to budou mít v budoucnu těžší než jsme to měli my.

• Poslední otázka. Říkal jste, že se nevyhýbáte politice. My jsme v současné době po volbách, v Maďarsku se politická situace také mění, na Slovensku se volby chystají (rozhovor se odehrál před volbami). V prostředí Vašeho angažovaného umění se otázka přímo nabízí: Jak vidíte současnou politickou situaci?

Nic strašného se neděje, musíme si jen zvyknout na pohyb, který zde je. Ten občas přináší deziluze, která bude pro určitou část společnosti nepřekonatelným problémem. Ale podívejte se na Francii, Německo, Itálii či na prezidentské volby v USA před lety, když poprvé vyhrál Georgie Bush Jr…., jak to hýbalo společností. Všichni si mysleli, že se politici nikdy nedohodnou nebo že budoucnost bude zlá. U vás je nyní patová situace, u nás se uvidí… V pohledu na slovenskou politickou scénu bych mohl být skeptik. Nemůžu říci, že by nynější vláda byla bez chyb, dokonce jsem byl v mnohém kritikem, ale musíme si v této souvislosti uvědomit jednu věc. Když se po revoluci naše společnost otevřela světu a získali jsme svobodu, tak nepřišlo jen dobro, přišlo sem i jisté množství zla. Někdy nejdříve působí zlo a až teprve potom pocítíme to dobro. Zorientovat se v tom bude ještě nějakou chvíli trvat. Možná si budeme muset počkat nějakých pár let. Oněch šestnáct let zatím rozhodně nestačilo.

Rudolf Sikora

Foto: archiv

Rudolf Sikora (nar. 17.4.1946 Žilina) – studoval 1963-1969 na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislave (prof. P. Matejka). Oblastmi jeho tvorby jsou malba, grafika, fotografie, projekty a koncepty.

Z bibliografie:
Valoch, J. - Janoušek, I. - Štraus, T.: Rudolf Sikora. Topografie. Orlová. Dúm kultúry 1979 (katalog výstavy)
Cyprich, R.: Rudolf Sikora. Čas - priestor. Český Těšín, MKS, 1980 (katalog výstavy)
Gazdík, I.: Čas...priestor (antropický princíp), Výstava grafických listov akad. mal. Rudolfa Sikoru. Rimavská Sobota, Mestské kultúrne stredisko 1986 (katalog výstavy)
Hrabušický, A.: Rudolf Sikora. Autoportréty? (z cyklu antropický princíp). Brno, Na bidýlku 1986 (katalog výstavy)
Gazdík, I.: Rudolf Sikora. Bratislava Mestská organizácia ZSVU 1989 (katalog výstavy)
Geržová, J.: Sikora Rudolf (osobní heslo), ln: Profil Roč. 4, č. 1. (1994)
Matuštík, R. - Vrbanová, A.: Rudolf Sikora, Žilina, Banská Bystrica, Považská galéria umenia, Štátna galéria 1994. (katalog výstavy)