Literárnívýtvarná příloha

Rudolf Sikora v zajetí avantgardy a konceptu

„Je mi šedesát a vedle současné tvorby jsem chtěl ukázat také svá výtvarná východiska. Měl jsem zájem vzít si ještě jedno poschodí a ono to prošlo,“ říká výtvarník Rudolf Sikora k rozsáhlé pražské výstavě, kterou má v současné době v prostorách Národní galerie v Praze. Slaví své šedesáté narozeniny a bilancuje. U příležitosti kulatin vytvořil unikátní kolekci prostorných objektů, které jsou ještě doplněny retrospektivou Sikorovy bohaté tvorby, jenž zachycuje jako ilustrovaný deník svět jeho myšlenek za posledních čtyřicet let. Představuje se tak v celém kontextu, od rané tvorby v šedesátých letech až po současnost.

Výstava je vůbec první retrospektivní přehlídkou, kterou u nás Sikora má a to i přestože je v české společnosti relativně známý a ze slovenských konceptuálních umělců patří v Česku patrně mezi vůbec nejznámější. Jeho práce byly v pražském prostředí známy z několika dílčích či kolektivních výstav. V devadesátých letech jsme měli možnost shlédnout například dvě jeho výstavy v pražské Špálově galerii. Nepředstavovaly ale dostatečné informace o autorovi, který patří k nejvýraznějším představitelům současné slovenské a zároveň středoevropské výtvarné scény a má silné vazby i k českému prostředí. Působil na pražské AVU a v Národní galerii je také zastoupen ve stálé sbírce.

V neposlední řadě lze říci, že je Sikora pravděpodobně svojí tvorbou nejbližší typickému českému vnímání výtvarného umění. A to rozhodně na rozdíl od ostatní slovenských konceptualistů, jejichž díla jsou v českém kontextu hůře stravitelné a komplikovaněji interpretovatelné. Sikora exaktně formuluje své myšlenky a výtvarné vize. Metody jeho práce a vizuální jazyk často připomínají metody českých výtvarníků. V kolážích je tak viditelná vazba na Kolářovu školu. A mohli bychom pokračovat. Přesto je jeho vidění unikátní a jedinečné. Rozehrává totiž balanc mezi konceptuální reflexí historického uměleckého kontextu a zároveň parafrázuje umění moderny a volí si známého Kazimíra Maleviče, který je zástupcem zakladatelů avantgardy. Propojení společenské vize a umělecké praxe u avantgardy bylo bezvýhradné a nebylo nutno o ničem pochybovat. Jiří Valoch, který se na výstavě podílel jako jeden z kurátorů podotýká, že „kdyby Rudo Sikora žil v desátých a dvacátých letech, tak by možná také usiloval o moderní či suprematistické umění. Na jeho umění se to projevuje, jen ještě prošlo postmoderní redakcí.“

Dílo Rudolfa Sikory je poměrně obsáhlé a pestré, i když spjaté několika hlavními myšlenkovými okruhy. Prostřednictvím různých uměleckých druhů, technik a postupů reflektuje řadu výrazných témat, z vědeckých, filozofických i kulturně společenských oblastí – politické či ekologické problémy (série Z mesta von, cyklus Pyramídy nebo L´Arc de Triomphe /Bosna, Bosna!/), kosmologické studie definující autorův vlastní vesmír (cyklus Čierné diery, Antropický princíp), z umělecké sféry například stálý vliv klasické moderny na umění 20. století (dlouhodobý cyklus Malevičov hrob / Hrob pre Maleviča). Sikorovy práce i vlastní texty a úvahy předjímají řadu problémů, se kterými byla společnost později konfrontována.

Výstava je rozdělena do jedenácti kapitol, které začínají malbami, které vznikly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako součást Sýkorovy diplomové práce na Akademii v Bratislavě. Následují série Pyramid a Černých děr až po Malevičovské cykly. Představeno celkem 109 prací, na kusy149, autor pracuje v cyklech a vytváří rozsáhlé celky, triptychy…

Z cyklu Sám proti sebe I-B, 1998, fotografi e, akryl, plátno, 210 x 320 cm, majetek autora

Repro: NG v Praze

Pracuje s parafrázemi a citáty. Používá symbolické ikonografie. Kříž a hvězda dostávají skrze něj v umělecké morfologii kontinuálně novou platnost. Geometrické prvky fungují zároveň jako čistě vizuální a estetická kvalita. Autor udržuje vědomí, že estetická složka je důležitá, ale zároveň ji přikládá i významovou složku. Jestliže výstavu uzavírá dílo charakterizované jako Vězení pro Maleviča, které je umístěné v prostoru, má otevřené průzory – okna naproti sobě a v nich se odehrává hra geometrických tvarů, můžeme tento projev tudíž spojit s odkazem avantgardy.

Ambivalentní název nám naznačuje, že Rudolf Sikora jako umělec (ale zároveň i zástupce dalších) se nemůže zbavit svého vztahu k tomu, co všechny generace moderního umění přinesly. Po čtyřiceti letech, ve změněné situaci hledá, jak tuto změněnou situaci reflektovat a zachránit tak něco z vizuálního avantgardistického pohledu a z oné „krásy“.

Na velmi elegantní a střídmě řešené výstavě se vedle kurátorky NG Heleny Musilové podílel také již zmiňovaný Sýkorův dlouholetý přítel Jiří Valoch a spolupracoval kurátor Slovenské národní galerie Aurel Hrabušický. Jiří Valoch napsal pro výstavní katalog poměrně rozsáhlý text, který autorovo dílo charakterizuje. Pro publikaci napsal své statě o kosmologii Sikorova díla ještě Hrabušický a na aspekty tvorby spojené s aktuální politickou situací, tedy angažované umění, se zaměřila Musilová.

Po mnoha letech je to rozsáhlá retrospektiva slovenského žijícího umělce v prostorách Národní galerie, ale také v Praze vůbec. Do roku 1989 bylo běžné vystavovat slovenské umělce na půdě Národní galerie. Stejně tak české umělce v Bratislavě. Poslední žijící slovenský výtvarný umělec vystavovaný v prostorách NG byl asi Ján Kulich, což je docela paradoxní úkaz, podotýká Aurel Hrabušický. Výstavu tak lze podle něj také vnímat jako navázání přerušené kontinuity v česko-slovenském uměleckém světě.

Dominik Hrodek