| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
DIALOG
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Rudi DutschkeProti stalinistům na východě, proti kapitalistům na západěNa konci šedesátých let byla na evropských univerzitách neobyčejně horká půda. Studentská revolta gradující v roce 1968 otřásla do té doby spokojenými západními společnostmi, které si ještě stále užívaly hospodářského zázraku předchozích let. Protestní hnutí mladých lidí zasáhlo v Evropě zejména Francii, Itálii a Německo. Nejednalo se pouze o generační vzpouru proti autoritě a hodnotám rodičovské generace. Ve svém největším rozmachu studentské hnutí vystoupilo se zásadními politickými požadavky. Vůdčí představitelé této revolty byli zosobněním zcela odlišného a zároveň značně radikálního pohledu na možnosti společenské změny, čímž se pro mnohé přívržence opačného tábora stali symboly anarchie a smrtelného nebezpečí pro stávající nejen politické, ale i celospolečenské zřízení. Hlavní témata studentských hnutí se nesla od požadavku na reformu vysokých škol, přes kritiku války ve Vietnamu a zájem o problematiku zemí třetího světa, až po snahu o revoluční přeměnu kapitalistických společností. Toto mohutné vystoupení mladé levice nebylo pouze dobovým výbuchem nahromaděné nespokojenosti nebo planým radikalismem plným velkých slov. Studentská revolta v sobě odrážela všechny zásadní problémy západních kapitalistických států – nevyřešený vztah k vlastní minulosti, hrozící mediokracii, rozbujelou konzumní společnost či agresivní zahraniční politiku. V různých zemích mělo studentské hnutí různé podoby a akcentovalo různá témata. Jedno však bylo společné – snaha po nalezení nového a spravedlivějšího způsobu spravování společnosti, který by nešel cestou západního kapitalismu ani cestou východního státního komunismu. Dnes je již jasné, že naděje na úspěch mělo studentské hnutí zcela minimální. Zčásti i proto, že zůstalo z velké většiny omezeno na studentské a intelektuální kruhy a nepodařilo se mu získat oporu ve většinové společnosti. A pokud se tak stalo, jako ve Francii, jednalo se spíše o výjimku potvrzující pravidlo. Dědictví studentské revolty bylo také značně rozporuplné. V jeho odkazu najdeme jak levicový terorismus, tak ekologická „zelená“ hnutí. Největším pozitivním výdobytkem však je nejspíše prosazení neautoritářského a krajně demokratického pohledu na moderní společnost, jenž dodnes postupně nabourává zažité předsudky a různá společenská tabu. V tomto případě plně platí slova Karla Liebknechta: „Kdyby nebyly v činnosti radikální síly, pohybovaly by se faktory kompromisu po jiné linii.“ Do Berlína…V západním Německu a Západním Berlíně bylo studentské hnutí obzvláště intenzivní. Pod vlivem myšlenek Herberta Mercuseho a příbuzných myslitelů navázalo na silnou německou radikálně levicovou tradici. A bylo na co útočit. Na povrch se znovu dostala problematika nacistické minulosti. Zesílilo volání po skutečně svobodné společnosti, která by člověka neomezovala sociálně ani myšlenkově. Proto taková kritika nejvyšších podnikatelských kruhů, napojených na politické elity a prostřednictvím médií (především koncernu Springer, jenž vydával mimo jiné i bulvární Bild) vytvářejících veřejné mínění. Pozornosti mladých radikálů neušla ani skutečnost, že Německo se svou hořkou válečnou zkušeností stojí na straně Spojených států zapojených do značně problematického vietnamského konfliktu. Nejvýznamnějším představitelem německé studentské revolty se stal Rudi Dutschke, charismatický řečník původem z východního Německa. V jeho osudu se odráží naděje i porážky jedné generace. Rudi Dutschke se narodil 7. března 1940 v Schönefeldu, vesnici 50 km jižně od Berlína. V dětství a dospívání byl jeho největším koníčkem sport. Dutschke se závodně věnoval desetiboji a hodlal se stát sportovním novinářem. První setkání s politikou však na sebe nedalo dlouho čekat. Podnětem k jeho prvnímu veřejnému vystoupení byla osobní zkušenost s východoněmeckým kontrastem mezi proklamovanou antimilitaristickou státní ideologií a faktickou militarizací společnosti. V roce 1957 odmítl Rudolf Dutschke, maturant na Leninově vyšší škole a předseda sportovního oddílu mládežnické organizace Freie Deutsche Jugend, jako jediný z ročníku nastoupit po maturitě dobrovolnou službu u Volkspolizei. Podle vlastních slov proslovených na školním shromáždění nehodlal jako stoupenec socialismu a sjednocení Německa sloužit v armádě, která má za úkol střílet v občanské válce na jinou německou armádu. Důsledek tohoto vystoupení byl jasný – možnost dalšího studia na půdě NDR se Dutschkemu nadobro uzavřela. Nakonec se rozhodl pro vysokoškolské studium v Západním Berlíně. Nejprve však musel znovu složit maturitu, protože Západní Berlín neuznával východoněmecké zkoušky. V létě 1960 v Berlíně znovu odmaturoval a mohl konečně nastoupit na Freie Universität. Občasný dopisovatel sportovních redakcí různých berlínských novin se zapsal na sociologii, historii, etnologii a filozofii. V západním Berlíně pobýval také osudného 13. srpna 1961, kdy začala stavba berlínské zdi. Ještě téhož dne požádal o statut politického uprchlíka. Od teorie k praxiDutschke se vrhnul do studia s nebývalou vervou a postupně se sžíval s nekonvenčním intelektuálním prostředím okolo Freie Universität. Zaměřil se především na četbu Marxe, Engelse, Lenina, Trockého, Liebknechta či Luxemburgové. Zásadně jej ovlivnili Adorno, Horkheimer a Marcuse nebo známý marxistický teoretik Lukács. Nevyhýbal se však ani Heidegerrovi, Sartrovi, dokonce ani teologům Barthovi a Tillichovi (to korespondovalo s Dutschkeho křesťanskou výchovou). Velký vliv na jeho politické uvažování a zájem o třetí svět měl vedle Che Guevary také Frantz Fanon a jeho kniha Psanci země. Záhy přišlo první politické angažmá. V roce 1962 založil spolu se svým přítelem Berndem Rabehlem berlínskou buňku mnichovské organizace Subversiven Aktion. Jejím zakladatelem byl Dieter Kunzelmann. Subversiven Aktion vycházela z kritické teorie Adorna a spol. , jejich myšlenky však chtěla uplatňovat v praxi a ne jen v intelektuálních debatních kroužcích. Tato organizace se zaměřovala na pořádání hapenningů, různých provokačních veřejných vystoupení a vydávání letáků. Dutschkeho radikální berlínská skupina se zanedlouho rozhodla pokročit na vyšší stupeň politické organizovanosti. V roce 1966 vstoupila do řad Sozialistischen Deutschen Studentebundu (SDS). Předák mimoparlamentní opoziceSDS vznikl po druhé světové válce jako mládežnické organizace sociální demokracie. Během padesátých let se však s mateřskou stranou dostával do stále větších konfliktů – SDS se zaměřoval na akce proti zbrojení, zejména proti atomovým zbraním. Roztržka došla tak daleko, že roku 1961 SPD prohlásila členství ve studentské organizaci neslučitelným se členstvím ve straně. V době, kdy Dutschke vstoupil do SDS, se tato organizace stávala klíčovou složkou tzv. Ausserparlamentarischen Opposition (APO), ostře vystupující proti velké koalici, projednávaným nouzovým zákonům a proti válce ve Vietnamu. Otázky třetího světa byly velmi frekventované, již jen díky značnému množství jihoamerických a afrických studentů pobývajících v Berlíně. Není náhoda, že jedním z Dutschkeho nejbližších spolupracovníků byl chilský student Gaston Salvatore. Rudi Dutschke se postupně stal předním mluvčím německého studentského hnutí. Byl doslova ikonou bouřlivých let 1966 až 1968. Účastnil se velkého množství demonstrací a veřejných diskusí. Mladý muž ve vytahaném svetru ohnivě hovořící o revoluci byl pro mnohé symbolem nonkonformismu. Pro konzervativní část společnosti se však zejména díky neúnavné aktivitě médií stal „veřejným nepřítelem číslo 1“. Situace se v Německu vyhrotila po tragických událostech 2. června 1967. Studenti demonstrující v berlínských ulicích proti návštěvě íránského šáha Rezy Pahlavího se střetli s policií a s holemi ozbrojenými íránskými šáhovými stoupenci. Obětí této brutální srážky byl šestadvacetiletý student Benno Ohnesorg, zastřelený do zad policistou Karl – Heinzem Kurrasem. Zvedla se mohutná vlna demonstrací, jejichž hlavním cílem se stala budova nakladatelství Springer, které studenti činili odpovědným za všeobecnou hysterii. Berlínské střílení bylo předzvěstí dalších násilností, jež se měly velmi brzy osobně týkat i Dutschkeho… Vedle politiky žil Dutschke samozřejmě i osobním životem. I když to tak z počátku nevypadalo. V roce 1964 se seznámil s Gretchen Klotzovou, mladou Němkou žijící trvale v USA. Po krátkém vztahu však Dutschke usoudil, že přítelkyně by jen negativně ovlivňovala jeho revoluční činnost a Klotzová se vrátila zpět do USA. Za dva roky však bylo vše jinak a 23. března 1966 se Gretchen Klotzová stala Dutschkeho manželkou. Tragický rok ´68Rok 1968 je všeobecně považován za období, kdy bylo studentské hnutí v západní Evropě a USA na vrcholu. Je smutnou ironií osudu, že jedna z jeho nejvýznamnějších osobností se jej účastnila jen velmi omezeně. V únoru 1968 se Dutschke podílel na organizaci berlínského kongresu o Vietnamu. Na přelomu března a dubna navštívil Prahu, na pozvání Milana Machovce vystoupil také na pražské filozofické fakultě. Byly to poslední dny Rudiho Dutschkeho jako studentského vůdce. 11. dubna 1968 přicestoval z Bavorska do Západního Berlína pomocný dělník Josef Bachmann. S sebou si přivezl i dvě pistole a článek z Deutschen Nationalzeitung z 22. března 1968, jenž nesl výmluvný titulek: Zastavte Dutschkeho! Jinak bude občanská válka. Bachmann se dostal na Kurfürstendamm, kde se v čísle 140 nacházelo sídlo SDS a byt Rudiho Dutschkeho. Ten se však právě vydal na kole do nedaleké lékárny, aby nakoupil léky pro své nemocné dítě. Seděl na kole před číslem 142 a čekal až v lékárně skončí odpolední pauza. Bachmann přišel k Dutschkemu. Když studentský vůdce odpověděl kladně na otázku: „Jste Rudi Dutschke?“, Bachmann vykřikl: „Ty zasraná komunistická svině…“, a začal střílet. Padly celkem tři výstřely. První zasáhl Dutschkeho do pravé tváře. Postřelený spadl na zem a atentátník ze vzdálenosti jednoho metru vystřelil ještě dvakrát. Strefil hlavu a rameno. Zatímco se střelec dal na útěk, Dutschke se dokázal dopotácet k sídlu SDS. Zranění byla velmi vážná a život mu zachránila mnohahodinová operace. Po atentátu se opět demonstrovalo, znovu zejména proti tisku. Z dnešního pohledu je ovšem smrt Benno Ohnesorga a atentát na Rudiho Dutschkeho začátkem vlny násilí, jejímž završením byla dlouholetá činnost levicových teroristů z Rote Armee Fraktion, která na svém vrcholu nabyla podoby malé občanské války. Je pozoruhodné, že v prosinci 1968 navázal Dutschke s Bachmannem písemný kontakt. Vyměnili si každý po dvou dopisech, v nichž vyjasňovali svá stanoviska. Josef Bachmann byl odsouzen k sedmi letům vězení za pokus o vraždu. V noci z 23. na 24. února spáchal v berlínské věznici Tegel sebevraždu. Život po atentátuZe zranění způsobených Bachmannovým útokem se Dutschke nikdy úplně nezotavil. Nejprve se musel naučit znovu mluvit. Velmi obtížně také získával ztracenou paměť. Vážné obavy o život jej vedly k tomu, že s rodinou opustil Německo a pobýval ve Švýcarsku, Itálii a Velké Británii. Od roku 1970 studoval na univerzitě v Cambridge. Život mu však neustále komplikovaly následky atentátu. Věnoval se zejména vědecké práci a v roce 1974 publikoval svou disertaci nazvanou Pokus postavit Lenina na nohy. O poloasijské a západoevropské cestě k socialismu. Lenin, Lukács a Třetí internacionála. Na začátku sedmdesátých let se trvale se usadil v Dánsku, kde působil na univerzitě v ?rhusu. Do Německa jezdil od roku 1972 a znovu se zapojil do politiky. Věnoval se podpoře východoněmeckých disidentů a debatám o možnostech vzniku nové levicové strany v západním Německu. Ani v sedmdesátých letech se však Dutschke nevyhnul skandálu. 9. listopadu 1974 zemřel po dvouměsíční vězeňské hladovce Holger Meins, jeden z nejznámějších představitelů tzv. první generace Rote Armee Fraktion. Na jeho pohřbu Dutschke se zaťatou pěstí pronesl památnou větu: „Holger, der Kampf geht weiter!“ Okamžitě byl označen za přívržence levicového terorismu. Své stanovisko vysvětloval v dopise časopisu Spiegel: „Holgře, boj pokračuje, to pro mne znamená, že boj vykořisťovaných a ponížených za jejich sociální osvobození tvoří jediný základ našeho politického jednání jako revolučních socialistů a komunistů. Naše metody a řešení aktuálních politických úkolů proto nejsou odloučeny od socialistického cíle, vítězství pracující třídy. Politický boj proti vazbě v izolaci má jasný smysl, proto naše solidarita. Zavraždění antifašistického a sociálnědemokratického předsedy nejvyššího soudu je ale nutno chápat jako vraždu odpovídající německé reakční tradici. Třídní boj je proces politického učení. Teror však zabraňuje jakémukoliv takovému procesu u vykořisťovaných a ponížených.“ Dutschkeho politický vývoj v sedmdesátých letech se v zásadě nelišil od životní cesty řady dalších příslušníků „generace roku 1968“. Jeho kroky vedly do řad ekologického hnutí, které hledalo možnosti politického vyjádření. V roce 1979 kandidoval za zelenou kandidátku (Bremer Grüne Liste) ve volbách do brémského městského parlamentu. BGL získala 5,14 % hlasů a stala se první zelenou iniciativou, která uspěla ve volbách do některého z německých zemských parlamentů. Po tomto volebním úspěchu byl Dutschke nominován na brzký zakládající sjezd německých Zelených, jenž se měl sejít na začátku ledna 1980 v Karslruhe. Štědrý den 1979 trávil Rudi Dutschke se svou rodinou, manželkou Gretchen a dcerami Polly a Hoseou – Che, v dánském ?rhusu. Při koupání ve vaně dostal epileptický záchvat a utopil se. Následky jedenáct let starých zranění jej nakonec dostihly ve chvíli, kdy stál na prahu další politické činnosti a nových událostí v rodinném životě – o tři měsíce později se narodil jeho syn Rudi – Marek. Nedlouho před smrtí definoval Rudi Dutschke v jednom rozhovoru své politické stanovisko, k němuž dospěl po letech studia a aktivní činnosti v řadách nonkonformní levice: „Jsem socialista v tradici Rosy Luxemburgové – svoboda je svobodou jinak smýšlejících – a v tradici buržoazních revolucí a následných socialistických převratů. Tato linie vylučuje tradice leninské a stalinistické. Umožňuje ale spojení se všemi silami, které se pohybují v tradici buržoazní revoluce, v tradici křesťanské.“ Vítězslav Sommer |
Revue Dialog. Kulturně společenská revue pro střední Evropu. Vydává sdružení STRED -- Středoevropský dialog, http://dialog.stred.org, dialog
stred.org.
Šéfredaktor: Dominik Hrodek. Zástupce šéfredaktora: Tomáš Kavka. Technický redaktor: Jan Vršovský.
Vedoucí rubrik: José Provazník (Polemika&Kritika), Jan Richter (Kultura&Společnost) Tomáš Dvořák (Genius loci, Genius locomoti), Tomáš Kavka (Střední Evropa), Jan Očenášek (Osobnost, Historické okénko, Studie).