Roy Lichtenstein (1923–1997)

Roy Lichtenstein (1923–1997)

Tvůrce zvětšeného „comicsu“ jako projevu Pop-Artové kultury

Pop-Art je umělecké hnutí, které se zrodilo ve Velké Británii po 2. světové válce, ačkoliv se, mylně, všeobecně považují Spojené státy jeho kolébkou. To je dáno tím, že v Británii bylo trvání a intenzita projevu mnohokráte slabší než v Americe. Termín byl přijat od anglického kritika Laurence Allowaye, jenž takto pejorativně označil témata a techniky blízké masové kultuře. Roy Lichtenstein byl podle data narození nejstarší a po Andy Warholovi asi nejvlivnější umělec pop-artu, který zasáhl kulturu všedního dne evropského, amerického i východoasijského světa.

Narodil se v pokřtěné židovské rodině střední třídy na Manhattanu r.1923. Do svých 12 let navštěvoval státní základní školu, poté nastoupil na soukromou akademii, aby získal lepší vzdělání, avšak toho uměleckého se mu nedostalo ani doma, ani ve škole. Ve 14 letech navštěvoval hodinu designu každé sobotní ráno na Parson’s school. Zlom nastal až v roce 1940, kdy si na rodičích vymohl studia na prestižní speciální výtvarné škole Art Students‘ League v centru New Yorku. Zde setrvává tři roky, po kterých nastupuje na Ohio State University, kde ho nejvíce ovlivnil Hoyt Sherman.

Zanedlouho ovšem vstoupil do armády a slouží na evropských frontách v průběhu 2. světové války.

Po svém návratu do Clevelandu, aby tu úspěšně absolvoval a záhy zde nastoupil jako asistent, se plně věnuje výtvarnému umění a od roku 1949 vystavuje. Z počátku je jeho tvorba ovlivněna abstrakcí, především z pozdní produkce Paula Kleea a Pabla Picassa. Náměty těchto obrazů jsou hlavně rytíři, jejich zbroj a prostředí středověkých hradů. Zůstává otázkou, do jaké míry je tento výběr determinován jeho zážitky z Evropy. Od nich pak přechází k přepracovávání známých a oblíbených amerických uměleckých děl z doby Divokého západu metodou syntetického kubismu, což vede sice k zajímavé konfrontaci americké tématu a evropského směru, ale ne k vlastnímu či již vůbec novému výrazu. Pozoruhodnější je povšimnutí, jaké předlohy si zde autor vybíral. Jde o takové, které svojí kompozicí a postavením postav dávají předzvěst budoucímu výběru comicsové tvorby. Mám teď na mysli z raných děl především scény s kovboji a Indiány. Z těchto obrazů je zřejmé, že se již na počátku svého tvoření vůbec nezajímá o živé modely, krajiny nebo zátiší. Dále je zde i jasně viditelné využití adaptace slavných starších výtvarných počinů k vlastnímu ztvárnění, což je pro Lichtensteina příznačné po celé jeho umělecké působení, ale jež nabývá osobitého výrazu a silného účinku teprve v 60.letech.

Po svých rozpačitých začátcích, které postrádají větší originality byl záhy strhnut vývojem americké společnosti 50. let. Tomu přispělo zřejmě i zaměstnání v komerčním obrázkovém businessu. Stejně jako Andy Warhol pracoval v oblasti designu – navrhoval plakáty, výkladní skříně obchodů s módou, supermarketů či také lékáren nebo bank. Reklama mu poskytovala obrovskou inspiraci a uvědomění si postavení uměleckého díla. Jak sám dokládá prohlášením: „Umělecká díla přece nemohou být doopravdy produktem otupělé vnímavosti – to je jen styl nebo póza. Přesto je to právě tato vlastnost našeho předmětu, především trapné, excentrické a účelné styly spotřebního umění, k nimiž se vztahuje a které dále rozvíjí pop-art“. Z těchto slov je myslím si nanejvýš patrné, jak umělci pop- artového hnutí přistupovali a pojímali reklamní materiál. Dalo by se ale říci, že umění to reklamě vrací mnohonásobně. Bylo by zajímavým tématem pro nějakého teoretika výtvarného umění prozkoumat vztahy a vzájemné působení výtvarného umění a reklamy, vždyť i trivializovaný Picasso, Mondrian nebo celá skupina De Stijl vstupovali přes umění do designu měšťanských interiérů, reklamy nebo módního dámského oblečení. Jisté ale je, že v pop- artu dosáhlo do té doby nejmarkantnějšího výrazu zpětné působení umění, které si ze všednosti a banality udělalo svoje hlavní téma. V padesátých letech používal různé techniky abstraktního expresionismu a tvořil výhradně figurativní práce jako mnoho umělců své generace. V této době se ovšem poprvé v jeho tvorbě objevují pop-artové prvky a hledání vlastního ztvárnění skutečnosti, které by nejen odpovídalo vnitřním pocitům a potřebám, ale zároveň vyjadřovalo stav společnosti i jednotlivce. To nalezl nalezl na konci padesátých let v comicsových postavách. Na počátku této tvorby, jíž dosáhl světové slávy, stojí úsměvná historka o sporu jeho vlastních dětí, zda táta maluje lépe než jsou nakreslené obrázky ve žvýkačkách a kreslených seriálech. Otec, aby děti rozsoudil, pro ně začal maloval zvětšené obrázky Mickey Mouse, Donalda Ducka a Pepka Námořníka. Tyto jeho první obrázky s comicsovými motivy nebyly ovšem nikdy veřejně vystaveny a později je všechny zničil nebo přemaloval. V roce 1957 opustil Cleveland, aby vyučoval na NY University v Oswegu, ve státě New York, kde se seznámil s jedním z kolegů Allanem Kaprowem z Rudger´s University, kam nastoupil v 1961 na profesorské místo. V té době Kaprow používal cartoon figury do svých obrazů. Skrze něj se seznámil s mnoha newyorkskými vesměs pop-artovými umělci - Johnsem, Rauschenbergem, Dinem a Oldenburgem - s nimiž vedl dlouhé diskuse o nápadu ztvárnění zvětšených comicsových postav jako jediným tématem obrazu. Lichtenstein nabyl přesvědčení, že právě seriálové figurky jsou nejbezprostřednějším výrazem americké kultury a na dalších - daleko větších kartónech je velmi pozorně studoval. Uvědoměním si, že „heroe“ triviálního příběhu, ať už šlo o supermana nebo lidského akčního hdinu, který hájíce právo a pořádek se vrhá do nebezpečí po boku krásné ženy, se stal symbolem americké kultury, s sebou neslo monumentalizací i další významové prvky a to prvky ironie a fascinace, jež byly dány do popředí využitím pro comics tak typickým začleněním legendy ve formě „obláčku“. Dá se snad i říci, že skloubení ironie a fascinace je vlastní celému pop-artu. Zjištěním, jaké výrazové prostředky a sémantické významy toto ztvárnění skýtá maloval Lichtenstein další obrazy, ale dlouho nemohl najít odvahu s nimi veřejně vystoupit. Nakonec ho přátelé přesvědčili, aby je vystavil v roce 1962 v galerii Lea Castelliho, kde ukázal zvětšeniny reklam a comicsových obrázků. Tato výstava znamenala z hlediska přijetí (v kladném smyslu) jeho děl veřejností a z části i soudobými kritiky zásadní obrat jeho kariéry. I v řadách samotných umělců nezůstala bez odezvy a již za několik týdnů vystavil své první portréty comicsových postaviček také Andy Warhol a pak i Mel Ramos. Při malování používá především Olej a Barvy Magny, což je řada akrylových barev, které Lichtenstein mísil s terpentýnem a lakovými benzíny. Tím dosáhl suché a rychlé přilnutí k podložce. Stejné techniky využíval např. i Jackson Pollock. Dále uplatňuje výrazně zvětšené Benday tečky, tiskový proces, ve kterém se spojují dvě (nebo více) různobarevné malé tečky, jimiž se vytváří třetí barva využívaná předně při stínování.

Ačkoliv jeho obrazy byly na celém světě akceptovány a kupovány do galerií, rozhodl se okolo roku 1965 tvořit díla abstraktního expresionismu s vlivy kubismu (Piccasso a Léger), ale v protikladu k ostaním umělcům dělal těžkou a statickou práci. Podřizuje je své dosavadní zdánlivě jednoduché formě, ve skutečnosti ale velice propracované, důmyslné s mnoha vícevýznamovými narážkami, poctami, ironií a zároveň s chladnými neosobními zákonitostmi. Jak napsal ve své knize „Pop-like Art“ výtvarný teoretik Mario Amaya „Lichtenstein používá klasickou metodu citací všeobecně uznávaných prototypů, podobně jako Římané kopírovali Řeky nebo renesance Řím. Rozdíl je v tom, že jeho ideální typy jsou současné, populární, vybrané z klasických idiomů comics. Vyjadřuje exprese a sentiment technikou totálně neemotivní - ideálními modely by tu mohli být Ingres a David. Přesnost a mechanická pravidelnost rastrů, popírající emocionální a sentimentální obsah námětu, není nositelkou ironického momentu”. Z těchto slov je také vidět, že se v Lichtensteinovi skrýval tajný klasicista, s čímž možná souvisí výběr či celé, již zmíněné, přetváření starších významných uměleckých artefaktů od antických staveb po Moneta či Matisse. I tyto obrazy jsou tvořeny stejným rastrovým schématem jako comicsové zvětšeniny postav nebo „Hot dog”.

V 70. a 80.letech se Lichtensteinovo malířské umění stává více a více „uměním o umění” a je určeno znalcům a samotným umělcům. Od poloviny 70. let rovněž se spolupodílel na několika dokumentárních filmech nejen o výtvarnu. V devadesátých pracuje hodně s keramikou a ocelí. Spíš ale než obrazy a sochy (skulptury), umělec vytvořil spoustu obrazů, na kterých použil mnoho různých technik: litografie, sítotisk, lept a dřevoryt. Často kombinoval tyto techniky na jednom obráze. Tištěné litografie jsou malé velikosti na nežebrovaném papíře. Maluje především rozsáhlé abstraktní interiéry. V této době je rovněž politicky aktivním v demokratické straně. Své umělecké kvality zde projevil i při navrhování plakátů v úspěšné volební kampani Billa Clintona v prezidentských volbách. Zemřel v plné práci neočekávaně 30. 9. 1997 na zápal plic. Jeho obrazy jsou dnes v galeriích po celém světě a mají vysokou, nejen nákupní, cenu.

Tomáš Nedvěd