DIALOGStředoevropská knihovnička

RAF – západoněmecké vyrovnávání se s komunismem

Česká odborná i neodborná veřejnost se potýká s neblahým levicovým dědictvím v posledním čase poněkud z ostra. Spory se tříští tak, že zasahují více osobní rámec a na problémy je nahlíženo převětšinou tradičně, z pohledu malého českého písečku. Levice s totalitními praktikami však existovala i západně od našich hranic. Frakce rudé armády je neurovnaným účtem fungování západoněmeckého režimu a větrací šachtou poválečného kapitalismu vůbec. Chápat totalitní tendence vycházející z levicových idejí v širších souvislostech než se v soudobé české historiografii děje dnes (viz. úzkoprsé, politický populismus využívající zřízení Ústavu totalitních studií), by mohla osvětlit i útlá publikace RAF - Frakce rudé armády od Šárky Daňkové.

Levicoví aktivisté a rok 1968

Znak Rote Arme Fraktion z první poloviny Znak Rote Arme Fraktion z první poloviny 70. let 20. století.

Foto: archiv

Zrodem organizovaného protestu proti kapitalistickému systému je obecně považován rok 1968. Tu západnější část našeho kontinentu, jakož i Spojené státy či Mexiko zasáhla vlna nepokojů spočívající v nástupu nové generace a její snahy reflektovat tabu otázky, jakož i stavět „spravedlivější“ stát. Vycházela z myšlenek tzv. nové levice a svoji kyprou půdu našla na univerzitách. Ne náhodou se jednalo o dobu dvaceti let po druhé světové válce a málo i překvapí, že svoje nejsilnější vyjádření našla v evropských kontinentálních zemích, především Francii a Německu.

Fenomén zmiňuje v knize i Daňková, nezahýbá do detailů, líčí jej jako zárodek pozdějších frakčních teroristů, nicméně i tak jde o čin v Čechách novátorský – českojazyčné literatury, která by se problematice věnovala najdeme jen pomálu, snad kromě několika mála odborných (viz. Sommer Vítězslav - Rudi Dutschke, proti stalinistům na východě, proti kapitalistům na západě, Revue Dialog, leden 2006) nebo populárních časopiseckých článků, dodnes zůstávají historici vývoji ožehavého roku 1968 zajati ostnatým drátem jako zůstali před téměř čtyřiceti lety Dubček a jeho „modernizátoři“ (posl. Anatomie jednoho mocenského zvratu, Zdeněk Doskočil:Duben 1969, Doplněk 2006).

Souvislosti boje proti imperialismu

Více textu je již věnováno i u nás poměrně slušně dostupným politickým dějinám Německé spolkové republiky. Autorka se pokouší zasadit existenci levicového terorismu do soudobého politického dění, prostor věnuje Adenauerově politice, stejně tak i Ostpolitik, jejíž tvůrci (Brandt, Helmudt Schmidt) museli levicové násilí řešit na národní úrovni a jejich protiopatření jsou tak synonymem vypořádávání se státu s terorismem. Daňková zmiňuje postupy úřadů při zasahování proti studentským demonstracím a smrt studenta Ohnesorga nebo postřelení Rudi Dutschkeho jako momenty možného příklonu k násilí některých studenstkých aktivistů. Na rozdíl od jiných, kteří se postupně začali veřejně a politicky angažovat (Dutschke, Schilly, Fischer), přešli radikálové do ilegality a „jejich prvořadou starostí se stalo vybudovat fungující organizaci, která by byla schopna bojovat proti nenáviděnému kapitalismu a imperialismu.“

Repro: Nakladatelství Lidové noviny

Příběh tří generací teroristů, který následuje je velice čtivý. Text knihy, který vychází ze základů diplomové práce autorky vychází především z článků německých novin, je výtečným kontinuálním příběhem. Autorka se snažila vedle „rutinní praxe teroristy“ v mezinárodních souvislostech (výcviky v Palestině, spolupráce se STASI), vylíčit i cesty, kterými jednotliví přisluhovači prošli od rodinného prostředí, přes jejich vztahy (zajímavé jsou poznámky k tzv. sirotkům RAF, dětem teroristů) až po jejich případný rozchod s hnutím a jejich vyrovnávání se s minulostí. Neignoruje ani prohlášení vztahující se k ospravedlnění činnosti hnutí, která považuje za nevyjasněná (V žádném z prohlášení, programových spisů a dalších textů…, se nebylo možné dočíst, jak by měl vypadat výsledek úspěšného ukončení „boje proti imperialismu“., str. 135). V těchto souvislostech nevyjasněnosti programových cílů, jakož i spolupráce s palestinskými teroristy a východoněmeckou tajnou službou vysvětluje i ideové lavírování organizace, vedoucí nakonec k rozpuštění roku 1998. Jak autorka konstatuje, německý stát prokázal schopnost svého demokratického, když se ho vyvoláváním násilí a vraždami nepodařilo rozložit – i když to pěkně dlouho trvalo.

Rote arme Fraktion stále živá

Bilance činnosti RAF není pouze 67 mrtvých a více jak 230 zraněných, především představitelů vyšších státních a podnikatelských kruhů. Jsou tu pozůstalí, teroristé za mřížemi a v neposlední řadě historické vědomí. Už od svých počátků se RAF zaštiťovala bojem nejen proti kapitalismu, ale i fašismu, který jim ztělesňoval kancléř velké koalice z let 1968-70 Henry Kissinger, za existence Hitlerovského režimu aktivně činný v NSDAP, stejně jako asi „nejslavnější“ unesený a posléze popravený předseda Svazu zaměstnavatelů Hans Martin Schleyer. Asi i proto si udržovala RAF určitou popularitu ve společnosti, která nebyla potlačena doposud. Poukazy RAF na NSR jako přímého pokračovatele Třetí říše byly reflektovány otázky vyrovnání se s minulostí. Stejně se otevřela tabu v diskuzi o přístupech státu k vězněným, v důsledku útoků a z nich vyplývajících protiteroristických opatření a omezování osobní svobody.

Situací RAF-dědictvím je kniha zakončena. Daňková tu píše o určité fascinaci, o kontroverzní umělecké výstavě na motivy RAF činů, která se v Berlíně uskutečnila roku 2005. Mluví i o akademické diskusi, kterou narušují přímí účastníci bojů. Ti opravdu svým ideologickým výstupem mohou situaci zatížit, ovšem tím, že diskuze probíhá, se tu nabízí konečně možnost události „historizovat.“ Že to nebude tak lehké ukazují události dnešních dnů; mluví se o možných propuštěních pro bývalé bojovníky, obnovuje se proces ohledně jednoho z atentátů „německého podzimu 1977“, jak ukazují takové akce jako prvomájový Myfest, který probíhá v rámci oslav prvního máje každoročně v berlínském Kreuzbergu, levicový radikalismus v Německu není rozhodně mrtvým pojmem.

Tomáš Kavka