Radikalismus

Radikalismus – výzva občanské společnosti

Původní latinský význam slova radikalismus označuje termín kořen (radix). Poprvé byl pojem spojen se zahloubáním se do nitra (kořenu) problému. Svoji současnou zpolitizovanou podobu výraz získal až v 18. století, kdy se slova začalo užívat ve spojení s anglickými „radikálními“ whigy, kteří podporovali americkou revoluci a odůvodňovali ji rozšiřováním občanských práv. Termín se s liberálním odkazem šířil od francouzské revoluce kontinentální Evropou a během 19. století se spojoval především s požadavky liberálních reforem a liberály obecně.

Od druhé poloviny „dlouhého století“ přitom čím dál více tíhnul k sociálním kořenům, na kterých stála i první Radikální strana v Evropě, francouzská Republikánská, radikální a radikálně-socialistická strana (francouzsky Parti Républicain Radical et Radical-Socialiste). Ta od roku 1901, po celou první polovinu 20. století, tvořila jeden ze základních pilířů systému Třetí francouzské republiky. Primárně se její radikalismus spojoval s požadavkem odluky církve od státu (sekularizace) a zodpovědným přístupem k sociálnímu a ekonomickému fungování společnosti. Chápání výrazu radikalismus jako nekompromisního boje proti systému slovo nabylo až po druhé světové válce. V jejím důsledku takto nazvaná strana již nemohla dále zaujímat místo v politickém centru a v původní podobě bychom ji tak v zemi galského kohouta dnes již těžko hledali. S pojmem radikální strany se od 2. poloviny 20. století setkáváme tak spíše na politické periferii. Nicméně ve veřejném diskurzu je používání pojmu radikalismus běžnou záležitostí, kdy se jeho hodnota ještě jednou proměnila v souvislosti se studentským hnutím v 60. letech. Například v Německu bylo roku 1974 slovo radikální vyškrtnuto z ústavy jako definice antidemokratických skupin a nahrazeno výrazem extremismus. Podobně se význam proměňoval i v Čechách. A dnes jde o neutrální výraz, se kterým je možno spojit nejen špatné, ale i dobré myšlenkové a skutkové pohnutky.

Tak ani obecné označení strany radikální ještě nepředstavuje apriori synonymum nebezpečí. Naopak, aktuálně hovoří o radikálních činech i mainstreamová a etablovaná politická hnutí. Radikálně seškrtat je potřeba státní rozpočet, o radikálních zásazích do důchodového nebo zdravotního systému se vyjadřovala stejně levicová i pravicová politická reprezentace. Podobně radikálně reformovat je nutno zemědělskou politiku EU, jak občas doléhá z lavic bruselského parlamentu až do Čech. Pojem tak představuje určitou prudkou a citelnou změnu, obsahově se od extremismu odlišuje především poukazem na určitou politickou korektnost. Zatímco se radikální strany ještě nevyznačují protiprávním jednáním, extremismus je politicky nepřípustný, překračuje horizont slušnosti a v důsledku společenské zodpovědnosti jej ze svých programů vypustily všechny politické strany. Extremismus, na rozdíl od radikalismu je spojen pouze s negativními konotacemi a v politické soutěži stran je využíván k vzájemné degradaci soupeřů, resp. celého směru politiky.

V praxi se ovšem radikalismus často s extremismem spojuje. Extrémní stranou bývá označována skupina nabízející radikální a většinou jednoduché řešení jednoho problému, zatímco ostatními tématy se zabývá okrajově a přibližuje se v jejich náhledech etablovaným stranám, popř. je přímo ignoruje. Nacházíme tak radikály ekologické, sociální, většinou ovšem zastřešené pod zobecňující pojmy levicových nebo pravicových směrů. S odkazy do politické sféry a kritikou společnosti se vymezil i radikalismus umělecký. I ten odvozuje svůj původ z osvícenských myšlenek o svobodě a otevření se veřejného prostoru, který umožnil části tehdejších obyvatel alternativní přístup k životu. První umělecké „radikály“ můžeme definovat v proudu romantismu.

Hledali-li bychom politický protiklad slova radikalismus, nabízí se klidná, etablovaná síla, která by názorově měla tíhnout ke středu spektra. Ovšem i klidný postoj je značně ambivalentní. Z historické perspektivy je tento „rozumný středový“ směr spojen s měšťáckým šosáctvím, zavíráním očí před nastalými problémy a ignorací sociálních problémů. Skutečnostmi, které posléze způsobily i příchod extrémních sil k moci. V současnosti vzbuzuje tradicionalismus, často hlásající hesla o odpovědnosti nebo prosperitě, odpor u části společnosti díky jeho negativnímu přístupu k otázkám migrace a z nich vyplývající kulturní diverzity nebo podobně vyvolává nevole i díky svým návrhům řešení hospodářských problémů na úkor chudších a méně hospodářsky úspěšných (a tudíž tradičně sociálně mobilnějších) vrstev společnosti. Oba trendy lze nalézt v různých mutacích v celé šíři geopolitického systému, stejně jako i „radikální skupiny“ ekologické, sociální nebo umělecké.

V průběhu zhruba dvou století se jako projevy radikalismu zapsaly v pozitivním slova smyslu pokusy o ženské volební právo (v Anglii ovšem přecházející k extrémismu) nebo odbourávání rasové segregace. Historické odsouzení zasluhují radikálové v případě konečného řešení židovské otázky nebo třeba sestěhovávání menšin. Spornější případy (a proto také veřejnost v názorech rozdělující) jsou dopady radikálních ekologických, právě jako i uměleckých směrů.

Jak vidno, je radikalismus významným a všudypřítomným prvkem společenského života a rozhodně má v demokratické, občanské společnosti svoje místo. Je součástí mnoha hnutí a záleží především na zdravém duchu demokracie, kterým směrem jeho vývoj usměrňuje. Jenom tak pro ni do budoucna zůstane (především) prospěšnou a obohacující silou.

Tomáš Kavka