Literárnívýtvarná příloha

Půlkulaté narozeniny souboru KREPSKO theatre group in Prague (Czech republic, Europe)

Možná, že si myslíte, že česká plejáda velkých mimů: Fialka, Hybner, Turba, Polívka je uzavřená, však zdá se, že tomu tak ještě není. A velká mimohra žije v Čechách dál a to v internacionální skupině Krepsko. Původně se před pěti lety spojili kvůli improvizacím, pak se poetika ubírala k fixovanějším tvarům. Byly to vlastně studenti a stážisté na HAMU z oboru mimického a komediálního herectví.

Mimohra je právě to, co může spojit národy, a kde jinde je v Praze tak internacionální klientela jako v ROXY. Avšak úspěch u tohoto babylonskopražského společenství měl i Petr Nikl se svými šansono-hitovkami a protest songy v nejvynalézavějším a nejpoetičtějším scénickém aranžmá. To je plné kultovních i nejspotřebnějších předmětů, co se díky němu proměňují ve velký múzický stroj. Jeho šamanství má prostě úspěch u všech kultur a národů. Petr Nikl patří k největším podporovatelům skupiny Krepsko a proto jeho představení tvořilo součást oslav půlkulatého výročí Krepska. Tedy pokud máte kamarády, co nemluví česky a vodíte je tedy pouze na koncerty, vezměte je na něco podobného. Název Krepsko je zřejmě z praevropštiny, protože si pod ním může, každý evropský jazyk něco představit.

V prvním večeru viděl jsem jejich Improvizace a pochopil, proč je pro nonverbální divadlo lepší fixovanější tvar. Pocítíte tam ono neštěstí, že herec nemůže mluvit, ale protože jsou všichni velice zdatní, tak tvar, co vznikne z jejich spolupráce, je poutavý. Není však strhující. Je zajímavé jak zaujímají své šarže. U Petra Lorence je to právě ono pierotství, a lá Debureau - náš skvělý rodák. Je zajímavé sledovat onen permanentní jevištní smutek mima. I u Linney Happonen je dominantní smutek mimky. Vojta Švejda je pak onen bodrý rustikálnější mimoherec. Jiří Zeman zase zaujímá komické autoritativní postavy. Musím však dodat, že v jiných představeních, někteří zosobňují i jiné němoherní typy.

Pak se dostaví zvláštní zážitek, když Petra Lorence či Linneu Happonen slyšíte ozvučené a vidít je v reálu se sklenkou a přáteli. Uvědomíte si, že na představení měli vlastně na tváři masku. Markantní je to hlavně u Petra. (3.3 2006)

Představení ERORRISM: zde vidíme jak je nonverbální komunikace zcela postačující; nakomponovaná sdělí jak zásadní příběh tak emoce. Oproti Improvizacím sice cítíme nacvičenost, ale pokud jsme zaujmuti světlem výpovědi, tak se ten nepříjemný pocit vrzajícího mechanismu fixních akcí vytratí. Představení Errorism však obsahuje docela málo obrazivo-emocionálních atrakcí - snad pouze strnulé pohledy Linneiny postavy (stronza před zatmívačkou) byly opravdu působivé. A ač v představení po sobě několikrát chrstnou vodu, je to představení spíše suché, minimalistické a pouze polookouzlující. Tvůrci sami v programu říkají, že to není divadelní večeře, ale pouze občerstvení, tedy kritizovat to nemá smysl.

V programu je zmíněna absence snahy vytvořit určitý příběh, ač tam ve skutečnosti příběh tří milostných vztahů jedné dívky byl, přičemž dva z těch vztahů byly ukázány jako omyl a u třetího nevíme. Je to tedy můj nebo jejich errorism? Ano všechno mi to došlo, až když píšu tuto recenzi.(!) Jsou ty malé příběhy a malé akce osudu (komponované několikrát jako mírně pozměněná repetice) vůbec tak polookouzlivě malé? Nebo jsem na omylu a jsou snad také velké? Ach, ty rafinovaný krepský minimalisme! A nebo se teď nemýlím a hledám s nimi jevištní svět, kde jsou mé chyby vítány, jak i program naznačuje. Inu každopádně musím odvolat nařčení z toho, že to představení bylo suché. Bylo polosuché jako to víno omylu, které si obě postavy chrstnuli opakovaně tváře. Této větě neporozumí člověk, který na představení nebyl, proto pro jasnost dodávám, že představení je vlastně šťavnaté.

Mad cap of tea (tea, tango & trapeze) Obsazení: Herečka s hercem + dva hudebníci (basa a klarinet). Režijní kompozice: Linnea Happonen.

Do divadla chodíme, protože jsme deprimováni ze svých starostí, deprimováni k smrti. A potřebujeme zažít krásu, která nám dá sílu překonat naše zoufání. Přijdeme do divadla a čekáme prýštění tohoto osvěžujícího pramene. Inscenace samotná má toto v osudech jejích hrdinů za téma.

V hrdince tohoto představení cítíme smutek, ačkoli zoufalství nedá nikdy plně najevo. Jede všednodenně na kole (na tom kole krásných mladých bohémských lidí). Její zoufalství je jakýsi clownský smutek.

Snad je třeba shrnout příběh, dívčina se snaží získat přátele v kavárníkovi, on také není lhostejný. Ale jeho zahleděnost do šálků čaje jejich servírování je obrovská. Jejich soužití jaksi nevyjde, ač tančí nádherné tango. Vše je plné kouzelných nedorozumění, přehmatů, artistických skoropádů. Avšak cítíme, že drhne to jaksi ač všemu vládne smutnosměšná klaunerie. A tragédie přijde, jak již v začátcích bylo předznamenáno. Po ekvilibristických kouscích s šálkem čaje na vysuté hrazdě přijde jediné nervní gesto celého mímu. Ona ten čaj vylije, úmyslně jím šplýchne do vzduchu. A zbyde jen smutek postavy Liney Happonen na visuté hrazdě. Hraje na harmoniku na rozhoupané trapéze, pravidelně vyloudí falešný tón. Blázen holka se oběsí. Avšak s kolem na kterém přijela se musí také odjet. Kavárník Petra Lorence na něm odjede do noci, do tmy mu svítí žárovka v čajovém šálku, kterou napájí dynamo na kole. Jak daleko, ale dojede, když na kolo nasedl obráceně?

To jsou ty emoce vzácné a drahé.

Naděje jsou pohřbeny. A my jsme si snad trochu přibrekli dojali se, a máme jakousi tichou obezřetnou extázi kdy tělo, chce pokračovat v těch okouzlujícíh pohybech a gagech (gezích), co viděli jsme na scéně. Ač stala se tragédie. Tragédie lidské lhostejnosti, kterou jsme si zvykli nazývat nutností. (25.2.2006)

Ukradené ovace. Je jeden z paradivadelních projektů, které Krepsko vytvořilo. Oni ukradli ovace z Národní ho divadla. Prostě se přišli poklonit při děkovačce reprízy Jiráskovy Lucerny v režii V. Morávka. A natočilo se to, použila se i skrytá kamera, když si je herci jako Petr Petzler, Alexej Pyško a další vzali na paškál v nějaké zkušebně. No prostě skvělá subverzivní akce, dokument z toho se jistě vyplatí zhlédnout.

Nejmenší žena na světě. Stále objevuji nové tváře Liney Happonen. Tentokrát to byla dívenka s koláči vlasů spletenými na vrch hlavy. Dívčí čistota, která nám stříhala u v chodu lístky velkými nůžkami, které se pak stanou vražedné a mrzačivé.

Mezi nejkrásnější momenty patřila chůze s dvaceti centimetrovou loutkou. Loutka kráčela nejdelšími možnými kroky a její vodička, obě stejně oblečeny, šla za ní kroky dlouhými jednu stopu. Byly to krásné dva metry, kterými se šlo za láskou. (pasáž byla až poslední třetině představení)

Podivuhodné a opět dojemné bylo to, že si postava Linney Happonen ustříhne nohy v kolenou, aby se líbila své lásce, on totiž miluje malé ženy. A než si nohy sváže tak, aby si mohla na čéšky kolen navléknout boty, musí pohledy všech upoutat krutě dryáčnická postava Anny Polívkové. A my pak okouzleně koukáme proměnu Linneiny postavy. Tak se dějí zázraky. Tak tu stojí naše hrdinka „zmenšená“ a uhlazuje si sukni. Té je ochoten její milec líbat ručku, dokud mu nepadne do oka některá jiná ještě menší.

Co ještě nádherné bylo? Švejdův otloukánek v tomto zábavním podniku kruté principálky miluje rostomile dívčí postavu Liney Happonen, je však odmítán. Protože ona miluje toho krásného uchyla nanogynofilního, kterého hraje Petr Lorenc. V logice tohoto příběhu je, že se z lásky k němu nejrůznějšími prostředky stále zmenšuje. Ve svém malém rozměru se pak dostane i do rukou toho uráženého a ponižovaného v podání Vojty Švejdy. Principálka jí od něho vyžaduje. To, že ona pojídá tyto malé lidi, je všem známo již od první scény. On ji jí však nevydá, a když už ví, že by musel podlehnout, raději ji velikym obloukem hodí svému sokovi v lásce.

Tolik pár nesrostitých scén, které v sobě zřejmě uchovám po dlouhý čas. A protože bych mohl být snadno obviněn z neformné dojmologie, přečtěte si zde ještě recenzi na to samé představení od Vojtěcha Poláčka. Tato recenze prozrazuje velice mnoho, tedy ji doporučuji hlavně těm, kteří se na představení nechystají.

11.3. 2006 jsem byl svědkem i účastníkem uvolnění. V uvolněném prostředí NOD-Roxy pozorovali uvolnění dospělí, breptající nemluvně a štěkající pes uvolněný herecký projev, který v uvolněné dramatické stavbě vyjevoval významově otevřený (uvolněný) obsah. Diváci a herci spoluvytvářeli oboustranně vstřícnou atmosféru, na jejímž pozadí postupně krystalizovalo pestrobarevné umělecké dílo česko-finské divadelní skupiny Krepsko.

Žánrově synkretické Krepsko naplňuje svým hořkosladkým sdělením jakési revuální pásmo, pro podobný typ divadla jedinou únosnou stavební formu. Představení rámcují tradiční jarmareční čísla, uváděná vysokou, reklamně expresivní ženou (Anna Polívková). Do pražského klubu přiváží tato v podstatě jediná verbálně, tedy komediantskou angličtinou, franštinou španělštinou a němčinou se projevující postava podivný kabinet kuriozit, jehož součástí jsou všechny ostatní postavy, rekvizity a pravděpodobně i diváci. Je absolutní autoritou, která s postavami, rekvizitami a v některých případech i s diváky surově manipuluje. Na manipulaci, nebo spíše konzumaci, je založeno i její hlavní číslo, postupné zmenšování nejmenší ženy na světě. Živá žena (Linnea Happonen) se proměňuje nejprve v částečnou loutku. Částečná loutka (dřevěné nohy) poté v loutku. A loutka pak v loutku stále menších a menších rozměrů. Proces zmenšování, neustálého prodejního vystavování, neustálé konzumace je dovršen prodejem nejmenší ženy na světě v krabičkách od sirek ve foyer po představení. Proces konzumace se zajímavě odráží také v úvodní scéně, v jakémsi dalším nadrámci, kdy uvaděčka vystupuje na jeviště jako směšný, plazící se mrzák, požírající dřevěnou loutku. Poodhaluje se nám zde její vnitřní podstata, která je v kontrastu s její fyzickou vitální podobou, prezentovanou po většinu hry.

Ostatní postavy, se kterými uvaděčka jedná jako s věcmi či zvířaty, žijí tragicky zabarveným citovým životem. Nejmenší žena na světě není pro dva přítomné muže (Petr Lorenc a Vojta Švejda) obchodním trhákem, tak jako pro uvaděčku, nýbrž objektem nešťastné lásky. Nedokážou se však vymanit z područí uvaděčky a kabinetu a prosadit si právo na svůj život a lásku. Zůstávají tak pouze dalšími exponáty kabinetu, v horším případě pak jeho zotročenou obsluhou. Tragičnost nenaplněného citu a neschopnosti se vzepřít a promluvit je ještě umocněna ve scéně, kdy postava Petra Lorence udusí nejmenší ženu na světě polibkem. Toto hutné vyjádření sobecké lásky naznačuje, že také jemu nejde o nejmenší ženu jako takovou, ale spíše o vlastní citový zážitek. Nejmenší žena je tak zneužita jak svoji nevkusnou prodavačkou, tak oběma muži, kteří ji používají jen jako emocionální dráždidlo.

Nejmenší žena na světě pro mě není rovnoprávnou dramatickou postavou. Je spíše jakýmsi neměnným symbolem, konstantním tragickým gestem skvěle zachyceným dětsky vyhlížející Linneou Happonen. Přestože se počítám mezi chladnější, emocionálně méně založené diváky, vyvolal ve mně tento němý výkřik soucit, okouzlení a možná dokonce lásku k ženě, která je na světě nejmenší. Více již na www.krepsko.com či 5.4. 2006 od 18:00 na Radiu Akropolis. Na závěr je snad ještě třeba dodat, že název Krepsko je úmyslně bez přímého významu, aby si ten kdo se ho pokusil pojmenovat, nemyslel, že ho má, že ho cele pochopil a aby tedy ve svém uchopování pokračoval.

Lukáš Nozar a Vojtěch Poláček