DIALOGGenius loci

Pula - město Herkulovo

Pula leží na pobřeží Jaderského moře v jižní části Istrijského poloostrova, který během dovolených každoročně navštěvují tisíce našich turistů. Založení města řecké mýty spojují s bájí o Argonautech, poloostrov zase vděčí za své jméno ilyrskému kmeni Histrů, který podlehl Římanům. Právě památky z římské doby jsou ve městě nejvíce viditelné a činí z něj magnet tisíců turistů z celého světa, nejviditelnější pak je kolosální Aréna. Její hlediště bylo koncipováno pro 23.000 diváků, mnohem více než mělo město samo, a tak se na zdejší produkce sjížděli hosté z dalekého okolí. Dějiny nám zachovaly romantický příběh o krásné dívce pro jejíž zábavu dal zbudovat císař Vespasián v 1. století tuto nádhernou stavbu. Tam, kde kdysi bojovali na život a na smrt gladiátoři, se dnes procházejí zvídaví turisté s fotoaparáty. Změnilo se i nejbližší okolí amfiteátru, který kdysi stál na mořském břehu, což bylo velmi praktické v tom smyslu, že stačilo pozůstatky při hrách zahynulých lidí i zvířat vhodit do moře, arénu vysypat čerstvým pískem a byla připravena k novým kratochvílím. V Aréně se konají i mnohé kulturní akce, z nichž nejdelší tradicí se může pochlubit filmový festival. Vítězem posledního 53. ročníku se v červenci 2006 stal chorvatský snímek „Sve džaba“ režiséra Antonia Nuića. Současná ředitelka Archeologického muzea, má oprávněně skeptické pohledy na přílišné komerční využívání jedinečného prostoru, který by měl být prezentován především jako významná kulturní památka, kde by v budoucnu měly být instalovány i některé památky z lapidária Archeologického muzea. Turisté totiž bohužel často míjí jeho bohaté sbírky umístěné v bývalé budově gymnázia, k níž se vstupuje monumentální Dvojitou branou z římských dob.

Stěží však přehlédnou na počátku pěší zóny vítězný oblouk, který dala vystavět Silvia Postuma na památku tří Sergiů – dodnes se historikové přou v jakém vztahu k nim byla. Přirozeným centrem historického jádra města je hlavní náměstí s okázalou budovou radnice a Augustovým chrámem,  jehož autentické prostředí bylo využito pro prezentaci části antických památek. Na jaře 2006 při výměně kamenných desek pokrývajících plochu náměstí byly náhodně nalezeny pod dlažbou fragmenty římského fora. Stavební dělníci museli ustoupit archeologům, kteří zde prováděli záchranný výzkum. Unikátnost nálezů a potřeba jejich dokumentace dostatečně opravňovala skutečnost, že během sezóny turisty odrazovala rozkopaná plocha náměstí, k veliké lítosti majitelů okolních obchodů a restaurací. Podobně v Kandlerově ulici byly při stavbě vícepodlažního parkoviště nalezeny pozůstatky římských lázní v nichž archeologové šťastně nalezli téměř dvě tisícovky amfor. Štěstí zatím přeje i neznámému zloději, který se o vánočních svátcích vloupal do dřevěného baráku postaveného archeology na stavbě a dopřál si tak potěšení mít doma (nebo draze prodat) amforu starou dva tisíce let. Dochovaly se i dvě původní městské brány – Dvojitá a starší Herkulova, na níž se z vnější strany rýsují obrysy tváře antického hrdiny a jeho atributu - kyje - oproti historickým fotografiím však již velmi nezřetelné. Ve starých antických pramenech se město nazývalo Pola Herculanea, což snad mělo být aluzí na hrdinskost obyvatel a sílu městských opevnění.

Herkulova brána vede k rekonstruované budově v níž se nachází sídlo zdejší italské menšiny s restaurací, kavárnou a víceúčelovým sálem. Komplikované vzájemné vztahy Chorvatů a Italů na tomto území mohou vzdáleně připomínat konfliktní česko-německé sousedství. S rozpadem mnohonárodnostní habsburské monarchie začíná ostrá rivalizace o vládu nad územím i jeho obyvateli. V říjnu roku 1918 se v Pule zprvu vytvořil jihoslovanský národní výbor, kterému poslední c.k. admirál, pozdější vládce Maďarska, Miklós Horthy předal válečnou flotilu i přístav. Italové však nejprve pod rouškou tmy dali diverzanty potopit vlajkovou loď flotily Viribus unitis, aby se vylodili nedaleko města, které bez boje obsadili. Sami pak byli vládci Puly až do roku 1943, kdy po kapitulaci Itálie ji obsadili německé jednotky. Jako strategický přístav a základna německých ponorek byla koncem války opakovaně bombardována angloamerickým letectvem, což dodnes připomínají proluky, dnes využívané jako veřejná zeleň či parkoviště. Po skončení války Istrii nejprve obsadili angloamerické jednotky. V diplomatickém zákulisí se vyjednávalo o jejím statutu až se věc rozřešila tak, že menší severní část se strategickým přístavem Terst připadla Itálii, a zbytek Jugoslávii. Chorvaté si tak připomínají represe fašistické Itálie, kdy byl všestranně omezován jejich kulturní a společenský život, Italové zase poválečné ústrky před nimiž se masově vystěhovávali do Itálie. Rozmach italské menšiny je do značné míry až záležitostí posledního desetiletí díky politice italské vlády, která umožnila získat italské občanství mnoha starousedlíkům a jejich přímých potomkům. Nejde jen o možnost účastnit se voleb do italského parlamentu, jako o další, mnohem více hmatatelné výhody. Italská vláda svým novým občanům vyplatila zpětně důchody, a tato jednorázová finanční injekce mnohým počátkem devadesátých let umožnila realizovat jejich podnikatelské záměry. Příslušníci italské menšiny se prostřednictvím pasu stali občany státu, který na rozdíl od Chorvatska, je členem Evropské Unie a projevuje viditelný zájem o jejich další osud. Mladým nabízí možnost stipendií ke studiu na italských univerzitách, financuje vznik a provoz menšinových středisek, které vyvíjejí bohatou kulturní a sociální činnost. Rychlý růst a organizovanost italské menšiny se projevila v prosazení zástupců do samosprávných orgánů a umístění dvojjazyčných nápisů na veřejných prostranstvích.

Kulturní a sociální práce je koneckonců vnitřní záležitostí italské menšiny – chorvaté mají mnohem větší obavu z politických požadavků, které zosobňuje v italské politice dosud marginální, nicméně halasně vystupující, organizace vysídlenců z Istrie a Dalmácie, tzv. ešulů. Těm jde nejen o přiznání odpovědnosti a omluvu za protrpěná příkoří, ale hrozí po vstupu Chorvatska do Evropské unie žalobami před mezinárodními soudy na vrácení jim zabaveného majetku. A není bez zajímavosti, že s organizacemi baltských, karpatských a sudetských Němců plánují vytvoření společného evropského centra vyhnanců.

Napětí, kteří udržují nacionalisté po obou stranách hranice, nejlépe pomáhá zmírňovat společná práce při budování nové Evropy. Nedávno byl slavnostně podepsán dokument o vytvoření jadranského euroregionu, který by zahrnoval územně-správní celky Albánie, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Chorvatska, Itálie a Slovinska rozložené na březích Jadranského moře. Při vyjednávání významnou úlohu sehrál hejtman istarského kraje, který také prosadil, že středisko nového euroregionu bude právě v Pule. Město i kraj, ovládané regionální politickou stranou IDS, si slibují od podpory z fondů Evropské Unie možnost realizace řady strategických záměrů, jakými je např. projekt vybudování Brijunské riviéry nebo vytvoření regionální univerzity.

Mluví-li se o evropské integraci, bývá pozitivně připomínána více jak stoletá zkušenost města v rámci mnohonárodnostní habsburské monarchie, kdy byla skutečně kosmopolitním střediskem. Důkazem může být irský intelektuál Séamas Seoiheu, známější spíše pod jménem James Joyce. Přišel sem jako 22letý mladík se svou milenkou Norou, která v té době nosila pod srdcem už jeho syna Georga, na sklonku roku 1904. Jako učitel Berlitzovy jazykové školy vyučoval důstojníky zdejší posádky i místní inteligenci angličtině a po večerech se věnoval vlastní literární tvorbě i milostným dobrodružstvím. Strávil zde sice jen několik měsíců, ale dnešní obyvatelé Puly ho velmi rádi vzpomínají, snad i pro poetickou parabolu o zdejších dnech strakatých mraků zrozených z moře. Zbudovali mu i pomník na rušném náměstí Portarata, kde spisovatel vyvedený v bronzu před kavárnou Uliks (Odysseus) sedí u kavárenského stolku a nechává se fotografovat s turisty.

Je třeba ovšem říci, že Pula měla v rámci monarchie zcela mimořádné postavení. V roce 1797, kdy ji po pádu Benátské republiky, obsadili Rakušané byla provinciálním městečkem s necelou tisícovkou obyvatel v nezdravé, bažinaté krajině zamořené malárií. Teprve politické okolnosti a výhodná strategická poloha nasměrovaly její dynamický rozvoj na hlavní válečný přístav celého soustátí, který radikálně proměnil její tvář. V roce 1856 císař František Josef I. osobně položil základní kámen výstavby Arsenálu, který vznikl podél nového bulváru, oddělen od něho dodnes téměř šest metrů vysokou a dva kilometry dlouhou vysokou stěnou, která měla sloužit pro případ války obraně a v mírových dobách bránit případným špionům sledovat práce v Arsenálu. Pravděpodobně při její stavbě byly použity i kvádry kamene z amfiteátru a dalších antických staveb, což symbolicky spojovalo dvě impéria vzdálená od sebe na časové přímce téměř dvě tisíciletí. Pro stavbu válečných lodí byl pak vybrán malý ostrůvek Uljanik v zálivu před městem, kde v nové loděnici byl v roce 1858 spuštěn na vodu první loď se stovkou děl kombinující klasickou plachetnici s moderním parním strojem a symbolicky nazvaný Kaiser. Vjezd do přístavu a bezpečí zakotvené flotily chránily pevnůstky s dělostřeleckými bateriemi po obou stranách zálivu.

V roce 1866, který u nás bývá připomínán především pruským vpádem a tragickou bitvou u Hradce Králové, se válčilo i na jižní frontě s Itálií. Její pokus o invazi na jadranský ostrov Vis zmařila rakouská flotila a pomník vítěze admirála Tegethoffa dlouhá léta zdobil pulský přístav. Zápas o nadvládu na Jadranu pokračoval skrytou formou i poté, co se oba rivalové staly členem společného vojensko-politického uskupení, tzv. Trojspolku. Rakušané modernizovali systém pobřežních opevnění a opevnili i přístupové cesty k přístavu z vnitrozemí jakoby očekávali útok svého – stále ještě – spojence, k němuž pak v roce 1915 skutečně došlo. Ještě před tím, v prosinci 1914 pobřežní dělostřelectvo úspěšně zlikvidovalo francouzskou ponorku Curie, která se pokusila se smrtonosnými torpédy proniknout ke kotvící flotile. V pobřežní baterii sloužil jako poddůstojník i český malíř Bohumil Kubišta, odměněný za čin rakouským vyznamenáním a povýšením do hodnosti setníka, což mu během krátké dovolenky v Praze vyneslo ostentativní ignorování se strany frankofilsky naladěné veřejnosti.

Rakouské vojenské objekty převzala italská a později jugoslávská armáda. V šedesátých letech byla veřejnosti předána ústřední pevnost Kaštel, kde své umístění našlo historické muzeum. Před několika léty armáda vyklidila i další objekty, pro něž se teprve hledá nové využití. V pevnosti Verudela bylo zřízeno mořské akvárium, v kasárnách Karla Rojce multikulturní centrum, bez využití však stále zůstává rozsáhlý komplex kasáren Katarina. Armáda jej při odchodu předala úřadu pro správu státního majetku a zatím se čeká na vyřešení majetkoprávních otázek, které by umožnily komerční využití. Radost z toho mají jen rybáři, kteří z armádou zbudovaného pontonového mostu na ostrůvek Sv. Andrija, nahazují své udice. Předpokládá se, že zde jednou vznikne nové turistické centrum města s hotely, restauracemi a zábavními podniky, které by měl s přístavem spojovat rekonstruovaný starý rakouský parník ze sbírek technického muzea s posádkou oblečenou v kostýmech c.k. námořnictva.

„Pula je historické město s dynamickým vnitřním vývojem“, říká Kristina Jožef, která si ho před dvaceti lety zvolila za svůj domov, a dnes po něm provází turisty na sedmi jazycích, včetně češtiny. A my dodáme, že stačí malá procházka městem s jeho dějinami i charakteristickou architekturou 19. a počátku 20. století, aby ho prohlásit za nejjižnější středoevropské město.

Marek Krejčí