Literárnívýtvarná příloha

Próza Natálie Kocábové

Slovo „absint“ je velmi výstižné pro romány Natálie Kocábové, a to ve dvojím smyslu: tematicky její romány čerpají z okruhu denotací absintu jako jsou smrt, láska, sex, drogy, sebevraždy, rouhání i urážky boha. Co se metody týče, tu by bylo lze vystihnout slovem „absint“ právě v jeho zatíženosti, v tom, že leží na jakési pomyslné křižovatce množství denotací – od dekadentů předminulého století až k současným pražským obchodům pro turisty – z níž se lze vydat protichůdnými směry: stejně tak i Kocábové próza spojuje neuvěřitelně nenásilným způsobem množství velmi odlišných konceptů.

Monarcha Absint (2003) různorodým způsobem propojuje, váže a převrací jisté základní termíny, kolem nichž se točí život, zjednodušeně je lze vymezit napětím mezi dny jak jdou za sebou na jedné straně a transcendencí na druhé, životem a smrtí, člověkem a bohem, krásou a hnusem… Scholu Alternativu (2004) bychom mohli vymezit napětím mezi dny jak jdou za sebou a vzdorem vůči (revolucí proti) takovému běhu. Alternativa už je adresnější, kombinace posmrtného trápení na způsob očistce a soudobého vzdělávacího systému se k tomu ostatně nabízí. I zde ale zůstáváme na obecné rovině, i zde se v zásadě jedná o vztah člověka a boha.

Z cyklu 18.3.2004 (1)

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Touha nějak se přiblížit k něčemu, co je ničím a vším zároveň, k Bohu či jinému absolutnu, leží v základě obou jejích románů. Způsob, jímž takového setkání dosáhnout není nijak neznámý: v knize Monarcha Absint je to spojení nespoutaného sexu a drog v rámci jasně ohraničené komunity zatracenců, v románu Schola Alternativa je to sebevražda a s ní spojené posmrtné utrpení. V obou knihách tak, jak už výše u slova absint, znovu prožíváme představu, že nejvíce se lze k Bohu přiblížit porušením jeho pravidel a snahou obrátit se k němu zády: plít Bohu do tváře znamená stát mu tváří v tvář. Tato představa již tradičně generuje množství přidružených možností rozvíjení dějové či poetické linie: je-li Bůh řád, pak je třeba obrátit se proti řádu, což obvykle znamená proti spořádaným občanům. První možností je tedy jakási společenská kritika maloměšťáků. Další možností je revolta či revoluce. S řádem bývá odmítnuta i rodina, jíž nahrazuje určité společenství, obvykle spojené zločinem spíš než pořádkem rodinného krbu. Je-li odmítnutým řádem rodina, pak se nabízí množství alternativních uspořádání mezilidských vztahů: sex není třeba omezovat na dlouhodobý vztah muže a ženy, který se odehrává prostřednictvím jednoho povoleného otvoru; ani rodit nemusí jen ženy. Obecně otevírá odmítnutí řádu cestu ke všemu zakázanému: incest jako základní zákaz společnosti nebude dodržen (Absint souložící se svým synem), podstatnou roli dostane sebevražda, kanibalismus, masturbace, množství rituálů apod. To vše, včetně nespisovného a vulgárního jazyka, nalezneme v obou prózách.

Z tohoto druhu vyprávění mizí možnost události či ústřední zápletky, v podstatě ani nemůže nastat konec. Svým způsobem tak mizí čas: nelze myslet na budoucnost ani ve smyslu obstarávání se do budoucna (to již implikuje jistý řád), ani ve smyslu touhy po něčem: vše tu již musí být, neboť shánět se či toužit po něčem již svádí z cesty k jedinému, nutí člověka zaobírat se jiným než absolutním. V Absintovi obstarává dostatek zázračná truhla, která je vždy plná drog, v Alternativě je to celková situace posmrtného života, v němž už z definice nelze po ničem toužit a ani nelze nic potřebovat. Vyprávění tak musí zůstat do značné míry statické, nesmí se hnout z místa, v podstatě se musí pohybovat v kruzích či bloudit. Tomu velmi přesně odpovídá místo děje: v obou románech je to prostor obehnaný zdmi, mimo nějž se nelze dostat (dům se zahradou v jakési blíže neurčené osadě v Absintovi, budova Scholy v Alternativě).

Z cyklu 18.3.2004 (2)

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Tato statičnost velmi dobře vyhovuje i metodě psaní Natálie Kocábové, o níž především chci mluvit. Neboť děj, linearita implikuje jistou kauzalitu, zápletku a rozuzlení, tedy řád. Je pozoruhodné, že Kocábová nezvolila jako alternativu k lineárnímu vyprávění vyprávění asociativní (myslíme-li asociativností jakési impresionistické sdružování slov či surrealistický automatismus). Knihy postupují vpřed dvojím způsobem. Na jedné straně je to prostě „odkrývání“ dalších a dalších míst či charakteristik onoho vymezeného prostoru (v polovině knihy se najednou na scéně objeví balkon, uvozený prostě: „Máme tu jeden zvláštní balkon.“ s. 72), na druhé straně její psaní těží z možností, které otevírá ono základní napětí mezi poslušností a vzpourou, které jednak obestírá každé slovo množstvím konotací a jednak umožňuje vznikání nových a nových obrazů, situací a metafor: domy obehnané zdí tak v této logice mohou být jak ohraničeným rájem vyvolených, tak blázincem, laboratoří či vězením, opiovým doupětem, podvědomým či metaforou, zdi mohou být vně i uvnitř, stejně tak postavy mohou být vně našeho světa či kolovat v našich žilách. Společným jmenovatelem všech možností je, že se jedná o něco potlačeného, vytlačeného či zakázaného, čímž se ohraničený prostor obou knih zpětně stává prostorem jak pro jakési transcendentální potlačené, tak pro množství zcela konkrétních společensky zakázaných činností.

Jestli fakt, že Kocábová se k většině motivů nevrací, skoro jako by je zapomínala a že na druhé straně – jak jinak – neustále představuje motivy nové bez jakékoliv přípravy, je zaviněn nedbalostí či nezralostí, nebo jestli je jaksi nutným důsledkem metody o je řeč, lze považovat za vcelku nepodstatné. Statičností mám na mysli právě to, že děje v knize popsané nepropojuje logická souvislost rozvíjené dějové linie, nýbrž jde o jakési kupení obrazů: vytváření všemožných sítí kolem slov a jejich realizování nesčetnými scénami. Kocábové fantazie se v tomto ohledu zdá nevyčerpatelná.

Z cyklu 18.3.2004 (3)

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Z hlediska dějové koherence se její metoda zdá jakýmsi pouhým přilepováním nových a nových motivů; ne však z hlediska onoho rozvíjení vztahů mezi slovy. „Začala Absintova veliká sklizeň. Byl k nám nemilosrdnej. Po zahradách nechal rozestavit tisíce pochodní. Měli jsme zorat půdu. Tu půdu, kam měla přijít jeho loňská úroda. Byli jsme se na ně kouknout. Na prahu vedle sebe stálo dvacet sedm kbelíků s vykvetlejma miminama. Měly zkroucený ruce a povětšinou svěšený hlavy. Některý stály na nohou, jako tyče zaražený do hlíny, jiný zase seděly. […] Někdo tvrdil, že Absint sadu pojmenoval Králové noci a že to má bejt fialová… To by mohlo bejt hezký.“ (s. 82-3)

Nový motiv výsadby Absintem nakladených vajec není nikterak uveden v předcházejících odstavcích, o výsadbě ani o schopnosti klást vejce nebyla nijak výrazně řeč v předcházející části knihy (ač o pohádkových polích, na nichž rostou mimina, již řeč byla). Jako takový je nový. Obraz samotný však velmi nápaditým způsobem vychází z celkové situace: lze říct, že kombinace omnipotentního Absinta (jež vzchází z prvotního gesta odmítnutí Boha a tedy řádu, včetně rodového či sexuálního), překročení hranic člověka (jež též pramení z odmítnutí Boha, z drogových halucinací a tradice rituálů, z nerespektování definice člověka jen jako muže či ženy) a zahrady, svým způsobem generuje obraz Absintem nakladených vajec, která adepti sázejí do půdy a z nichž se rodí jakási vznešená rasa fialových lidí. Ponechme stranou jak možné ozvuky různých rituálů pohazování masa do brázd či představu, že až všemožným porušením všemožných pravidel vznikne bytost, před níž je nám žasnout. Za mnohem nosnější považuji právě onu metodu, která kombinováním několika více méně známých prvků produkuje mnohé nové: perverzí, porušením různých zákazů lze dospět k ryze lidským hodnotám úžasu a krásy – reji významů není nic nemožné. „Když mě Absint odpanil, odpanil i moje mozkový závity.“ (s. 101)

Z cyklu 18.3.2004 (6)

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Co se knihy Schola Alternativa týče, předznamenejme, že by mohlo být zajímavé číst ji jako jakousi ironickou, odvrácenou stranu tajemného a vzrušujícího, romantikou opředeného vzdělávacího systému, jak jej známe z dobrodružství Harryho Pottera (zejména k tomu vybízí pseudobřadná řeč bárbína-ředitele na s. 64), či v souvislosti s filmem Šílení Jana Švankmajera, s nímž knihu spojuje jak vzpoura proti mocným a jejich následné uvěznění v rámci uzavřené budovy instituce, ať už je to škola či blázinec (ostatně Schola svou náplní péče o sebevrahy je mnohem víc nápravným než vzdělávacím ústavem), tak motiv masa, které se porůznu proplétá oběma příběhy a v obou nabírá společensky kritických významů, namířených jak proti převeditelnosti všeho na peníze („Tenhle obchod s mrtvým masem je jen složkou rozběhnutý ekonomiky.“ s. 37) tak proti nedostatku respektu k člověku:

„Nechci popisovat energii, která se Bárbínům hrne z očí, když mi čuměj do ksichtu. Je zlověstná. Můžou mi udělat cokoliv. Opíct si mě, osmahnout, orestovat, ugrilovat, udusit a připálit. Je maličko nepříjemný mít pro někoho cenu masa.“ (s. 61)

Tyto paralely však nemají sloužit k prohloubení interpretace, spíš k zmnožení vztahů a možností. V samotné knize je hezké, jak ignoruje logiku vyprávění, jak umožňuje prostupnost věcí zcela odlehlých, bez souvislosti. „Matěj tu byl dřív než já. … Byl jeden z těch, co jednou po stejný koleji. Stejnou rychlostí a bez zastávek. … I když jsme jeli pořád dopředu jako blázni. Už ani nevim, jestli byl tehdy přede mnou nebo za mnou. Nemá to význam. Vypadl z okna. Jednoho dne jednoduše vypadl z okna.“ Metafora pro ztřeštěné tempo života přešla ve skutečnost: Matěj je jedním ze sebevrahů ve Schole Alternativě, který ze světa odešel skokem z okna, čímž zároveň vypadl z řítícího se vlaku…

Z výstavy Štěpánky Bláhovcové v brněnské Kavárně Spolek

Foto:Štěpánka Bláhovcová

Ostatně, nedůvěru k logice („Důvod je výmysl lidstva“ s.124) či přímo odpor k ní jako k pouhé násilím vynucené instituci vyjadřuje explicitně:

„Podělala mi to ta zkurvená logika, kterou do nás cpou, až z ní spadáváme do temnot, kam se světlo nikdy nedostalo, natož aby nás odtamtud někdo tahal.“ (s. 34)

Celková situace nesmyslného přečkávání ze dne na den, které je údělem sebevrahů ve Schole Alternativě, sedmidenní cyklus na jehož konci sebevrazi znovu páchají svou sebevraždu, je nejen prostorem k popisům odpudivých scén (hnisajících ran, zohavených těl, krve a bolesti), ale postupně i paralelou k životu ve „slepičím komunismu“, k životu za války či prostě k jakékoliv situaci, jejíž nesnesitelnost je trpěna jen díky tomu, že už trvá dlouho a z níž je cesta ven jen revolucí. Sama o sobě taková paralela není zvlášť pronikavá, práce s motivy na pomezí metafor a doslovnosti však silná je. Sledujme například slovo „řetěz“ v následujících úryvcích z úplného začátku knihy:

„Připomínal [jeden ze sebevrahů] mi rebela bez příčiny. Nemá všechno důvod. Všechno má následek. Bylo mi jasný, že je to jen jeden článek řetězu a že není poslední. Další prosím!!“ (s. 12)

A na další straně, při popisu vypravěččiných pokusů o sebevraždu:

„Obrazně řečeno – našla jsem se v podkroví, kde praskal tisíciletej zrezivělej řetěz, o kterým se říkalo, že je nesmírně vzácnej. Cosi jako tažný lano. Živí lidi ho táhli s cejchem stáda hladovýho dobytka, jeden jako druhej. Křičeli:

„Jen ať to nepraskne!! Jen ať to nepraskne!!“ a pot si jim po čele vyzpěvoval národní hymnu.

Z výstavy Štěpánky Bláhovcové v brněnské Kavárně Spolek

Foto: Štěpánka Bláhovcová

Vzala jsem svý nádobí, sedla si vedle. Bylo mi u prdele, že prasknu dřív než voni. Že moje lano je děravý. Aspoň mám těžkej zadek. Mně se táhnout s nima nechtělo a nechce doteď. Tolik stačí.“ (s.13)

Obrazy netřeba nijak vysvětlovat, netřeba ani se zamýšlet nad vztahem řetězu a osudu člověka. Kolem slova „řetěz“ však vznikla určitá síť významů – řetězec ve významu kauzality byl odmítnut ve prospěch mnohem osudovější představy před nás postavených následků, články (tohoto) řetězu se posléze ukázali býti lidmi, kteří podobně osudově bez jim známé příčiny páchají sebevraždu, přičemž (jak se píše jinde) první sebevražda k vede Bohu – „když už umřel jeden, tak odejdeme i my ostatní“ (s. 27) – následně se řetěz stane symbolem otroctví, jeho součástí otroci, kteří zcela absurdně doufají, že řetěz vydrží – podobně jako ve Schole se den ze dne doufá; v dalším obratu řetěz, otroctví a sebevraždy tvoří články národa, poklidné existence jakéhosi blahobytu, jemuž jsou sebevrazi a jiní zatracenci jak podmínkou tak vzdorem – síť, jejíž distribuce příznaků je nadmíru komplikovaná. Jejich nečekaným přeskupením či nakupením dává tato metoda vznikat nejasným byť potenciálně kritickým podtextům. V kontextu, v němž ekonomika zdá se nejpodivnějším děsem, který funguje jen když nás redukuje na pouhé maso může, může přesto Coca-Cola figurovat nejen jako symbol svobody, ale jako svoboda sama („takhle chutná svoboda“) a vzápětí může být – jako černá voda – přirovnána ke smrti, být smrtí („takhle chutná smrt“ s. 81) a někde mezi tím je štípání bublinek v nose spojeno se šňupání kokainu a se šňupáním příjemných věcí obecně, i svobody… Výsledná spletitá síť přirovnává svobodu ke Cole, k smrti, ke kokainu a návykovosti, vzniká tak silné významové napětí v okolí termínů, jež se běžně vyskytují spíš jako opozita (svoboda-smrt, svoboda-drogy, Cola-Cola-svoboda, svoboda-návyk). To vše navíc zdvojuje scéna s opačným, totiž bílým nápojem (mlékem) o pár stránek dříve s obdobným, přesto lehce odlišným vyzněním. Čtenáři se zde nabízí dvojí možnost, buď si promýšlet takto nastíněné vztahy (škola – sebevražda – bůh – Coca-Cola – mléko – svoboda), nebo pokračovat v obdobné metodě dál, nabalovat a navazovat, zkoušet a bádat.

Mýdlo s jelenem - od tovární výroby k živému organismu.

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Kocábové originalita nespočívá v napětí mezi poslušností a rouháním, ale v tom, že tento základní rozpor není řešen, naopak, zmnožuje se a promítá téměř do všech pojmů s nimiž romány pracují, jako by jejich hnacím motorem byla otázka kde ještě je možno toto napětí vytvořit. Slovo, jejž jsem se celou dobu zdráhal vyslovit je hypertext. U Kocábové tak nemusí jít o dekadenci, ozvuky beatniků, generační zpověď, surrealismus, existencialismus či touhu šokovat, ale i o pokus či nástin možných pokusů o zachycení všech možných vztahů a kontextů v nichž se lze slovům vyskytovat. Nejde o dobývání pravdy, nejde, jak by se snad mohlo zdát, o jakési hledání podstaty, ať už světa či jazyka. Jestliže platí, že naše doba je dobou různých ikon a simulaker, která jsou od reality čím dál odpoutanější, pak jediné co zbývá – zmizel-li vztah k realitě jako bylo zrušeno krytí zlatem – jsou právě vztahy mezi jednotlivými ikonami, ježto jedině tyto vztahy určují jejich hodnotu. Touha pevně je ukotvit je pro nás dnes stejně nebezpečná jako pouhé pasivní přijetí směnitelnosti. Jediné co zbývá je subverze, tvůrčí juxtaponování zdánlivě nesmyslného, která jediná může měnit pravidla hry. „Šukat kozu je smysluplnější než uznávat podstatu školství!“ Proto nejde o možné závěry, spíš jde o zkoumání slov a významů jako již určitých prefabrikátů, které nám současnost dennodenně předkládá i předposkládává do jistých, nepříliš nápaditých, linií. Metaforou řetězu řečeno, bere Kocábová různé řetězy i různé články a velmi tvůrčím způsobem je propojuje na neobvyklých místech tak, že nevznikají kauzální cesty, ale spíš různá bludiště, vzorce či konstelace. V době rostoucí unifikace, jíž se poddáváme dobrovolně neboť nám ji nikdo nevnucuje, a automatizace, před níž zdánlivě není úniku, protože se zdá v logice věci, je přední kritický nástroj hledání jiných významů, zmnožování možností. Nikoliv jiná linie argumentu, ale mnohoznačná konstelace má revoluční potenciál.

Pavel Černovský

Natálie Kocábová. Monarcha Absint. Mladá Fronta: Praha, 2003. Natálie Kocábová. Schola Alternativa. Mladá Fronta: Praha, 2004.