PolemikaKritika

Problémy týdeníku Respekt

Téma vyrovnávání se s komunistickou minulostí se na stránkách naší Revue již objevilo. V prosincovém čísle jsem, v eseji o Ostalgii, připomínal fakt zabřednutí české společnosti do jednostranného odsuzování všeho, co bylo, a z toho pramenícího nebezpečí zbožštění období komunismu pro budoucí generace. Myslím, že toto téma stále nevyčpělo a jsem rád, když se najde ještě někdo další, kdo zastává podobný názor. Nejenom šéfredaktor tohoto časopisu, ale i já se občas ocitnu v kavárně a vášnivě debatuji. V jedné takové jsem se ocitl i s Felixem Xaverem. Bylo a je mnoho věcí, na kterých se spolu neshodneme, nicméně na výtkách vůči nezávislým mediím, zakládajícím si na své nestrannosti a chovajícím se jinak, ano. Oba si myslíme, že se takto projevuje třeba týdeník Respekt, který především v intelektuálnější části společnosti požívá aureoly „pravdomluvce“. Nechci tím snižovat jeho kvality, opravdu se zabývá velice závažnými tématy, ale trpí svým hledáním „odporu za každou cenu“. Patrný je i ideový úhel pohledu odpovídající myšlení dnešních pětatřicátníků, kteří “cinkali klíčema“ a od té doby ve svém vývoji daleko nepokročili. Nikdo se tu nechce zastávat komunismu a nikdo ani nechce snižovat jejich aktivní podíl na rozvoji svobodné občanské společnosti, ale ta se již alespoň trochu rozvinula a ideově rozdělila do několika proudů. Jako takovou je nutno ji i brát, tedy ne vše, co je levé vnímat jako cestu vedoucí k Pol-potovi. Ano, takový názor je zcela legitimní, ale pasoval by do jiných pravidelných periodik, z nichž bych za mnohé jmenoval zábavník se skvělými karikaturami 51 PRO.

Do sporu s týdeníkem (ne s časopisem 51 PRO) se dostal počátkem ledna 2006 výše zmíněný Felix Xaver, když spolu s historičkou Martou Edith Holečkovou reagovali na několik článků Respektu dotýkajících se historické reflexe. V rubrice Polemika a kritika otiskujeme jejich dopis, jakož i následnou internetovou diskuzi, kterou vedl Felix Xaver s jednou z autorek, jichž se dopis dotýkal.

Tomáš Kavka

Žádný respekt pro zkreslování historie

Che Guevara (vpravo) a Fidel Castro

Foto: Alberto Korda

Jako nastupující generace historiků cítíme povinnost vyjádřit se k některým trendům výkladu historie na stránkách týdeníku Respekt. Toto médium věnuje prostor vybraným tématům, která mají často celospolečenský dosah, jsou svým způsobem kontroverzní a bohužel nabízí i prostor pro politickou manipulaci. Otevřenost vůči problematickým tématům z historie lze jen uvítat. Na druhou stranu je však třeba položit si otázku, zda příspěvky otištěné Respektem jsou vyvážené a tudíž přínosné pro diskuzi.

V této souvislosti nemůžeme opominout filmovou recenzi Markéty Pilátové z čísla 01/06 „Guevarův duch straší dál“. Samozřejmě neupíráme autorce právo na názor o Che Guevarovi, jehož nazývá „nejmilovanějším zloduchem dějin“, problém vyvstává ve chvíli, kdy argumentuje pomocí tendenčně zabarvené historie. Pokud v této recenzi uvádí historická fakta o Guevarovi jako chladnokrevném vrahovi, z valné většiny neuvádí odkud je čerpá. Lze se jen domnívat, že tyto znalosti nabyla z ideologizujících prací historiků typu Paula Johnsona a takto se bezděky stává agentkou ve službách „obecného zla pravicových vojenských diktatur“. Jednoznačně zajímavější než pouštět se do spekulací o jeho podílu na násilí latinskoamerických revolucí, by bylo hlouběji se zamyslet nad tím, proč zrovna Che zůstává „symbolem jedné epochy, plné vzdoru středostavovské mládeže na celém světě“.

Domníváme se, že tento typ nevyvážené a povrchní historizující žurnalistiky není na stránkách Respektu výjimkou. Jako jeden z dřívějších příkladů lze uvést článek Tomáše Krystlíka „Stálé klopýtání o odsun“ z čísla 33/05. Autor, poplatný současné módě sebesmrskačského výkladu nedávných dějin česko-německých vztahů, se dopouští řady nepřesností či přímo účelových manipulací. Ve snaze očistit tuto epizodu české nacionální optiky (což nelze než uvítat) se chytá do pasti tendenčního výkladu a jeho pojetí se dostává na opačnou stranu pomyslného spektra. Považovat zavedení prvorepublikové administrativy za příklad počešťování německé menšiny je přinejmenším diskutabilní. Pokud Krystlík píše o „umělém československém národě“, měl by se vyrovnat s tezí, podle níž jsou všechny moderní národy konstruktem národotvorných procesů.

Naše výtky nesměřují pouze na věcnou stránku historizujících příspěvků, ale i na jazykové prostředky. Myslíme si, že kultivovanému žurnalistickému jazyku nesluší kýčovité obraty jako například „poslat k šípku“ (Pilátová) nebo „sednout na vějičku“ (Krystlík). Tato slovní vata slouží jako hlušina mezi diskutabilními tendenčními tvrzeními a popularizujícími klišé. Text, který se na první pohled tváří jako seriózní analýza nebo polemika, se tak posouvá do nižších žánrových pater a týdeník Respekt stahuje sebou.

Marta Edith Holečková, Felix Xaver 8.1.06, Montpellier

Odpověď autorky textu

Vážení čtenáři,

Chtěla bych reagovat na Váš dopis, který jste zaslali do redakce Respektu. Nedovolila bych si mít své názory nepodložené, sama patřím ke generaci historiků „středního věku“.

Takže k těm podkladům, z nichž jsem čerpala: kromě nejrůznějších biografií Che Guevary – doporučuji především v článku zmiňované práce J. Casta?edy. Existence přímých svědectví ohledně chování Che Guevary ve věznici La Caba?a jsou natolik notoricky známé, že nepředpokládám, že byste jako nastupující generace historiků nevěděli o baskitském kaplanu Javieru Arzuagovi či neznali investigativní práci Luíse Guardii a Pedra Corza, jimž se podařilo získat zajímavý materiál vycházející také z přímých svědectví účastníků poprav, z nichž se žádná nekonala před řádným soudem.

A teď vážení a milí kolegové,

jděte k šípku!

Markéta Pilátová

Z emailu autorce

Jak jsme s kolegyní napsali, neupíráme Vám právo na názor o Guevarovi jako chladnokrevném vrahovi, v první řadě nás popudil štvavý styl, který vrhá do celé problematiky zkreslující světlo.

Augusto Pinochet (vlevo) a Salvador Allende

Foto: archiv

Pokud byly dějiny 20.století v Latinské Americe a jinde tak krvavé jako byly, je třeba se ptát po roli historiků a dalších společenských vědců, kteří svými vyhrocenými argumenty a jazykem obdobným vašemu často napáchali řadu zla. Volám proto po vyvážené historii bez pokrytectví. Pokud budu psát obdobný článek jako vy já, do úvodu se budu snažit zohlednit svoji pozici. Např. „Pokud mám volit mezi Guevarou a Pinochetem, volím Guevaru“ (vy pravděpodobně Pinocheta). Navíc si myslím, že otázka byl-li nebo nebyl Guevara „milovaný zloduch dějin“ je opravdu mimo mísu. Skutečně je podle mě smysluplnější otázka - co žene „středostavovskou mládež“ k tomu, aby obdivovala „chladnokrevné vrahy“. Romantismus?

Dozajista si nemá smysl hrát na objektivizující vědu nebo žurnalistiku, spíše pokročit o něco dále ve stopách Geertzova „hustého psaní“, které umožňuje čtenáři orientovat se v ideologickém balastu, který se často vydává za seriózní vědu či žurnalistiku.

Felix Xaver

z finální odpovědi autorky

Nechapu co Vas vede k tomu, ze volim Pinocheta - to je skutecne nehorazne, Pinochet byl stejny zlocinec jako che Guevara, domnivam se ze vrazdy nemaji zadne ideologicke opodstatneni ani pardon. Nikdy jsem v zadnem clanku o Chile Pinocheta neobhajovala a nikdy bych si nic takoveho nedovolila.

Co se tyka obdivu stredostavovske mladeze, nechtela jsem opakovat nazory pana Castanedy, ktere jsme v Respektu publikovali prave na toto tema v minulem roce. Pan Castaneda nam poskytl velmi dlouhy rozhovor a jedna cast je venovana prave tomu po cem tolik volate, ale ctenari Respektu, ktery by si je precetl znova v jinem obalu, by to prislo jiste redundandni.

Markéta Pilátová