PolemikaKritika

Povolební Polsko: na cestě k větší stabilitě?

Předčasné polské parlamentní volby 2007 se v mnoha ohledech ukázaly jako přelomové. Nikdy od roku 1989 Polsko nezaznamenalo tak vysokou účast při parlamentních volbách, byť na evropské poměry i nadále zůstává slabá. Nikdy neprošlo do Sejmu tak málo stran (4). Mezi ně navíc – již podruhé v řadě – nepronikla žádná nová zvenčí, přičemž opak platil pro všechny svobodné volby do roku 2001 (včetně). Nikdy se vítězi nepodařilo získat tak vysoký procentní podíl i počet hlasů. A nikdy volbám natolik nedominovaly dvě nejsilnější strany. Teprve podruhé v postkomunistické historii se podařilo obhájit a upevnit pozici vládní straně (pravicově konzervativní Právo a spravedlnost - PiS). Z parlamentu navíc odcházejí nejradikálnější politické strany, Liga polských rodin a Sebeobrana. Jejich pád je ještě podtržen celkovým posílením politického středu: vítězné Občanské platformy (PO) a Polské lidové strany (PSL). Jsou tedy volby znamením konsolidace? Nebo dokonce triumfem demokracie, jak by se zejména s ohledem na zvýšenou účast a dostředivé trendy mohlo zdát?

Snad ano, upozorním však i na problematické body. Například zmizení dvou radikálních stran ještě neznamená, že se zároveň ztratila poptávka po politice tohoto druhu. Jejich elektorát převzalo zejména PiS. Opoziční působení skýtá lákavé možnosti pro pěstování a rozvíjení tohoto radikálního potenciálu.

Prezident Kaczynski jmenuje Donalda Tuska premierem. I obrazek prozradi, ze mezi obema politiky panuje jiste napeti.

Foto: archiv

Pokud jde o rekordní volební účast, byla důsledkem úspěšné mobilizace statisíců dosavadních nevoličů. Nelze však zastírat, že tato mobilizace se udála po nejostřejší a nejtvrdší volební kampani, kterou postkomunistické Polsko pamatuje. Proč voliči – nejen v Polsku – agresivitu oceňují?

Uzavření Sejmu pro nejrůznější nové či odštěpenecké strany svědčí o stabilizaci parlamentní sestavy a politiky obecně. Volby se však konaly teprve po zkráceném 2letém intervalu. A to může vysvětlovat absenci převratných (a pro Polsko doposud tak typických) změn voličských nálad. Je tedy třeba vyčkat na další vývoj.

Navíc se stále relativně vyplácejí politické přestupy - zejména mezi oběma hlavními stranami, PO a PiS. Volby 2007 totiž ukázaly, že získání zvučného jména z protivníkova tábora se může stát vítaným volebním bonusem (např. současný ministr zahraničí Sikorski z PiS do PO). Sdílená pravicovost obou subjektů (ať už je jejím obsahem ve skutečnosti cokoli) navíc takové přestupy legitimizuje před veřejným míněním.

A co volební triumf PO? Mohl by se stát Pyrrhovým vítězstvím? Nynější síla PO by se vskutku paradoxně mohla ukázat její slabinou. Obrovský poslanecký klub nabízí značné možnosti pro štěpení. Vítěz je zatížen vysokými očekáváními a nadějemi vkládanými do vlády, která slíbila nastolit „ekonomický zázrak“ a vybudovat „druhé Irsko“.

Zbývá poslední v řadě skeptických poznámek. Reprezentativnější voličský vzorek, který byl důsledkem zvýšené účasti, s dosud nebývalou ostrostí odhalil zřetelnou trhlinu na volební mapě Polska. Bude tato hranice nabývat charakter propasti? Mohla by do polské politiky vnášet napětí?

Mnohé bude záležet na tom, zda se podaří snižovat polarizaci, kterou se polská politika obzvláště v posledních letech vyznačovala. Zde bych spatřoval jistou naději. Zaprvé, antikomunismus, který např. PiS periodicky vnášelo do hry a který přispíval k silné ideologizaci politiky, v podstatě po volbách 2007 ztrácí opodstatnění. Slabost postkomunistů byla potvrzena již ve druhých volbách v řadě a podle jednoho z nedávných výzkumů se LiD dokonce dostala pod práh volitelnosti.

Zadruhé, kontroverzní evropská otázka postupně mění své místo v polské politice. Stále více Poláků si realisticky uvědomuje benefity členství, případně se o „evropské téma“ nezajímá (typický postoj veřejnosti napříč celou EU). Reformní smlouva je dokonce považována za únosný kompromis. To je velký posun oproti dobám, kdy se v Polsku volalo: „Nice nebo smrt!“

Zatřetí, i díky dotacím EU se pomalu zlepšuje situace na polském venkově. To znamená, že dvě převážně „venkovské“ strany (PiS, PSL) by se nemusely cítit nuceny bojovat o polského rolníka pomocí vyhroceného sociálního populismu, jako to svého času činila Sebeobrana. PSL je navíc opět stranou vládní.

Jelikož PO svými předvolebními sliby tak výrazně přenesla těžiště politiky do ekonomické oblasti, opozice (zejm. PiS) by mohla být motivována opustit silně polarizující morální témata a přistoupit na „omezenou“ hru o ekonomickou politiku. Tzv. IV. republika by se tak z bezmála spasitelského projektu mravní obrody mohla stále více měnit v symbol, marketingovou značku, normativní obraz, jehož praktická realizace se bude permanentně odsouvat do budoucna. To by politiku mohlo zklidnit.

Nejvyssi predstavitele Polska v Lisabonu. Ohledne tzv. Reformni smlouvy bylo v Polsku dosazeno krehkeho kompromisu. Uprostred premier Tusk, po jeho levici prezident Kaczynski, po Tuskove pravici ministr zahranici Sikorski.

Foto: archiv

Daně a zdravotnictví, jak víme z ČR, mohou být tématy velmi výbušnými, přesto se nacházejí o několik „pater normálnosti“ jinde než dosavadní polské spory o roli tajných služeb v politice, nezávislost médií, formy boje s korupcí, rozsah lustrací a dekomunizace apod. Příklon k všednější politické agendě by mohl snižovat zatím vysokou míru institucionální nejistoty, způsobenou spory o „číslování“ republik (čili o samou ideu státu) ale i častými minulými změnami volebního systému.

Ne zcela vyjasněná je ale úloha hlavy státu. I třetí prezident svobodného Polska se nyní stal aktérem kohabitace, tedy soužití s vládou odlišné ideologické a politické orientace a nárokuje si vliv v zahraniční politice. Dostal se již do sporu s premiérem ohledně Tuskem přislíbeného stažení polských vojsk z Iráku a odblokování polského veta proti členství Ruska v OECD. Po vyostření situace ve zdravotnictví využil své ústavní pravomoci a svolal tzv. Kabinetní radu – tedy zasedání vlády, jemuž předsedá prezident.

Ač je to tvrzení v ČR neobvyklé a nepopulární, myslím si, že značný problém představuje již přímá volba prezidenta sama o sobě. V Polsku je jí totiž všemi aktéry připisován obrovský význam, který ji staví na roveň parlamentních voleb. Dvoukolejnost volebního kalendáře pak nesmírně zrychluje tep vládně-parlamentní politiky a činí jej nepravidelným. Logika a dynamika čtyřletého funkčního období (tj. nepopulární kroky v první polovině - vzhlížení k příštím volbám až ve druhé) je nabourána. Přílišná hustota „velkých“ voleb prvního řádu navíc svádí k různým mimořádným řešením - vždyť spekulace o předčasném vypsání parlamentních voleb ještě před rokem 2011 se v Polsku objevují již nyní. Mladá demokracie takovou zátěž snáší pochopitelně hůře než konsolidované režimy s přímo voleným prezidentem.

Premiér Tusk, jehož prezidentská ambice se všeobecně předpokládá, bude patrně prezidentskými volbami 2010 zastižen v nejméně vhodnou chvíli. Kabinety bývají po 2-3 letech vládnutí na dně popularity. Pokusí se nějakým způsobem si rozvázat ruce nebo populárními opatřeními maximálně zlepšit obraz své vlády (tedy opět další sliby)? Opozice totiž jistě vystupňuje kritiku na plné obrátky – o to více, že obhajoba Kaczyńského mandátu pro ni bude nejen věcí prestiže (odveta za volby 2007), ale i faktického politického významu (udržení posledního „ostrůvku“ moci a zlepšení výchozí pozice pro parlamentní volby 2011).

Tolik jen malé nastínění možných budoucích scénářů. Česká veřejnost by měla sledovat obtíže praktického fungování přímé volby hlavy státu v Polsku s maximální obezřetností.

Jiří Koubek

Autor studuje politologii na FF UK a věnuje se zejména problematice stran a stranických systémů.
Text je zkrácenou a upravenou verzí studie publikované v časopise Člověk.