DIALOGStřední Evropa

Polsko-česká budoucnost

zamyšlení nad výsledky návštěvy Lecha Kaczyńského v Čechách

Kazimierz Marcinkiewicz na tiskové konferenci.

Foto: archiv

Na 17.–19. února si naplánoval návštěvu České republiky Lech Kaczyński. Jeho pobyt zaujal především vřelým přijetím u Václava Klause. Třetí svobodně zvolený polský prezident si s naší hlavou státu přímo notoval. Blízkost jejich názorových stanovisek naplnila po několik dnů stránky tisku. Diskutovalo se o budoucích užších vazbách obou států, které by se od zmíněné návštěvy mohly odvíjet. Konkrétními argumenty shody se stal důraz na silnou roli národního státu a právně ostrakizované postavení homosexuálů ve společnosti. Skutečnost, že by bilaterální spolupráce stála zrovna na těchto dvou bodech vznáší onu polemiku. Na rozdíl od katolického Polska není pro průměrného Čecha otázka registrovaného partnerství nijak zásadní. Jak se vztahy vyvíjí v posledních patnácti letech novodobé historie, jestli je česko-polské sbližování politicky reálné na bázi nejen výkonných, ale i zákonodárných orgánů tak bude obsahem tohoto diskusního příspěvku.

Spolupráce česko-polská procházela v průběhu posledních let různými stadii. Již opuštění čtyřiceti let budování socialismu vykazuje rozdíly. V Polsku padl režim vynucenou transformací komunistické strany (pod nátlakem se měnila situace již od akcí Solidarity z počátku osmdesátých let, přechod dokonaly kulaté stoly, spolupráce s občanským sektorem), v Čechách se přeci jenom muselo demonstrovat. Polští reformní komunisté konzervativní kolegy vytlačili a stali se vůdčí silou levé části politického spektra při přechodu ke kapitalismu (příklad za všechny nedávný premiér Leszek Miller), zatímco v Čechách se silná demokraticko-sociální levice, v první polovině 90. let, teprve musela názorově tvořit a silově prosazovat.

Nadstandardní úroveň měly vztahy prvních postkomunistických hlav obou států. Tehdejší prezidenti, Václav Havel a Lech Wałęsa se ve vzájemné spolupráci velkou měrou zasadili o vytvoření tzv. Visegrádské čtyřky. Naopak kámen úrazu byl v případě pochopení se u národních vlád. Především tehdejší český premiér Václav Klaus neustále Havlovu prezidentskou iniciativu podroboval kritice a sbližování v rámci středoevropského regionu se dostávalo do bodu mrazu. Oba západoslovanské sousedy tak počala politicky sbližovat až síla zvnějšku. Nejprve to byla Severoatlantická aliance, posléze Evropská unie, do níž oba sousedé vstoupili v jedné vlně, a kterou jsou také podobně nahlíženi. Jestli byl toto i prvotní impuls k sympatiím pro Klause a nedávno zvoleného Kaczyńského není jasné. Stanou-li se vrcholkem pyramidy porozumění dvou středoevropských národů nebo zůstanou prezidenti osamoceni jako jejich předchůdci, nejspíše prokáží výsledky českých parlamentních voleb v červnu a schopnost vítězných stran najít klíč k porozumění, jak k politickým stranám druhého státu, tak i jejich představeným.

Pravice

Nejpopulárnější dvojčata Polska-Lech a Jaroslav Kaczyńští.

Foto: archiv

Změnou předností by mohlo dojít ke sblížení s liberály ze strany Platforma obywatelska (PO). Strana, vedená Donaldem Tuskem, neúspěšným prezidentským protikandidátem Kaczyńského je programově někde mezi ODS a Unií Svobody. Svou vlastní prezentací sebe sama jako hnutí, hledajícím se ve spolupráci s občanským sektorem, pozitivním postojem k Evropské unii, přeci jenom inklinuje více k naší nejmenší, ze scény odcházející, parlamentní frakci. Občanská platforma také jako jediná ze stran polského politického spektra dostává liberalismu, když v jejich programu nejsou zahrnuty regule chránící kvantitativně naddimenzovaný primární sektor.

Co znamená klidná síla středu?

Zastaralé, ekonomicky vysilující, nevýkonné, ale mnoho lidí - potenciálních voličů zaměstnávající, zemědělství patří pro každého polského politika k nejcitlivějším otázkám. Jeho podpora formou dalších investic, sociálního zabezpečení nebo ochrany polského potravinářského zboží tvoří části programů (kromě PO) každé strany našich severovýchodních sousedů. Z českých stran toto téma reflektují výrazněji pouze lidovci, jež zemědělství mají v programu ochrany a rozvoje venkova. Kalouskova KDU-ČSL by jako klidná, na křesťanských principech založená síla mohla být partnerem pro každého nejen v české kotlině. Svou politikou třetí cesty mezi kapitalismem a komunismem by si mohla začít dobře rozumět s Polskou stranou lidovou (Polskiego stranictwa Ludowego) Jaroslawa Kalinowského, při důrazu na křesťanské hodnoty a jejich následováním snad i s bigotními zastánci katolického paternalismu z Ligy polských rodin Romana Giertycha. Pro lepší a křesťansky spravedlivější společnost by bylo možno najít partnera i v silných řečech Andrzeje Leppera, vůdce národovecké skupiny s názvem Samoobrona Rzeczypospolitej Polskiej. V rámci nutnosti „zkvalitnění“ porozumění by pro české „klerikály“ asi nebylo nikterak náročným problémem obětovat svůj eurooptimismus „vyšším zájmům“, neboť se dá v rámci středové politiky, nejedná-li se tedy o zásadní otázku posvěcení registrovaného partnerství, dohodnout na všem.

Hledání evropské levice

Vymezit polskou levici je náročnějším počinem, než by se mohlo na první pohled zdát. Na rozdíl od Čech není, díky specifickému přechodu z komunismu, oddělena sociální demokracie a komunisté. Proces polské transformace měl pro Stranu demokratické levice jistě spoustu výhod, ovšem nedokonalost jejího přerodu na ní musela jednou dolehnout. Existující organizace a zděděný majetek z dob komunismu stranu zvýhodňovaly, nicméně s rozšiřováním politického spektra ji „dědictví“ minulosti počalo diskreditovat - praktiky jako klientelismus, aktivní spolupráce s bývalou mocí a obhajování protilustračních zákonů vyvolalo dojem, že se Polská sjednocená dělnická strana (polská obdoba totalitní KSČ) v roce 1990 pouze přejmenovala. V ostřejších, hlavně pravicově zaměřených kritikách se dokonce objevily polemiky, že až vítězstvím konzervativců a liberálů v loňských říjnových volbách skončila éra starých komunistických kádrů, tzv.postkomunismus. Fakt, že se komunistická strana s tradičním marxistickým programem, založeném na budování socialismu v nejnovějších polských dějinách neprosadila limituje i možnou spolupráci s naší postkomunistickou KSČM. Ta sice má ve svém programu poukaz na solidaritu a spolupráci všech světových levicových sil, přesto ji polští socialisté jako svého partnera neberou. Komu jsou neblíže dokázal bývalý premiér Leszek Miller, když dvakrát podpořil svou osobní účastí české kolegy ze Sociální demokracie při příležitosti předvolebního boje. Sociální demokracie obou států jsou si navíc jako jediné se zde srovnávaných politických subjektů i programově blízké. Od věci snad není ani poznámka o podobných nešvarech, které vládnutí sociálních demokratů v obou zemích přineslo-tj. vysoká míra korupce a marný boj s jejich odstraňováním.

Jako parlamentní strana, která by asi těžko hledala shodu a porozumění nám vychází právě stará česká KSČM Vojtěcha Filipa. Její program založený na komunistické internacionále Polsko celých čtyřicet let těžko přijímalo a jeho osudy během moskevské nadvlády jsou obecně považovány za „trochu specifičtější“. Konečně silný katolicismus a vnímání Rusů jako dlouhodobě odvěkých nepřátel přidat na popularitě jeho posluhovačům ani nemohly. Jakoby z jiné planety působí pro polské kolegy Strana zelených, která by se podle nejnovějších průzkumů dostala do českého parlamentu.

Komparace politické kultury dvou národních států je věcí ošemetnou. Moderní dějiny mezinárodních evropských vztahů nám nabízí spolupráci tří proudů v různých variantách-sociální demokracie, liberalismus a konzervatizmus (např. Francie s Německem). Jiné formy jsou vzácné-národovci s fašisujícími požadavky jako Franco nebo Salazar šanci ke spolupráci nedostali, rakouská Strana svobodných(ÖFP) už na tvorbě Evropy participuje, holandský blok Lijst Pima Fortuyna, sice „oslaben“, ale také. Na úrovni vztahů bilaterálních ovšem žádná spolupráce mimo úroveň tří proudů nalézt nelze. Pro naše prostředí se nabízí pouze koncept vztahu prezidentovy strany PiS s dvěma možnými vítězi červnových voleb, dnes vládnoucí Paroubkovou ČSSD nebo „postklausovskou“ ODS. První varianta je málo pravděpodobná - nedělo-li se nic doposud, nelze očekávat, že se přístup ČSSD změní. Druhá možnost je pravděpodobnější, nejspíše rozhodne postup čestného předsedy, zachová-li se Klaus jako Klaus - prezident nebo se vrátí ke Klausovi - premiérovi. Hledání strategického partnera je důležitá otázka, v případě Polska reálnější než snahy vyvinuté doposud. Při vzpomínce na koncept Jana Zahradila o česko-americkém paktu nebo Jiřího Paroubka a jeho plánu naší vlasti jako „čínského mostu“ pro Evropu se můžeme totiž snad jenom pousmát.

Lucie Procházková, Tomáš Kavka