„Národ sobě“

Politický proces – dokonale zrežírované představení…

Pořádání politických procesů založených na vykonstruovaných obviněních je výsadou všech nedemokratických politických režimů. Byly využívány pro odstranění skutečných, potencionálních či domnělých politických protivníků. Nejkřiklavější případy mocenského zneužití justice a jejího přeměnění v politické divadlo na téma „zločin a trest“ jsou známy z prostředí Sovětského svazu a jeho satelitů.

Politické procesy, do posledních detailů dokonale připravené a zrežírované, jsou významným poznávacím znakem stalinismu. Tato soudní divadla nebyla pouze politickým terorem. Staly se neodmyslitelnou součástí stalinismu, jeho systémovým nástrojem. Udržovaly moc vládnoucí politické garnitury. Likvidovaly její otevřené protivníky, osoby jí nebezpečné, a v rámci permanentní kádrové očisty také její vlastní stoupence. Stalinistické procesy byly nástrojem legitimizace panujícího politického zřízení – měly přesvědčit společnost o existenci různých „spikleneckých center“ v samém srdci systému, jejichž cílem je rozvrácení stávajícího pořádku. Odhalení těchto „spiklenců“, jejich přiznání se k nejhorším možným zločinům a následné tvrdé potrestání sloužilo jako prostředek potvrzení a dalšího posílení pozic vládnoucích stranických klik. V Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta Karel Marx napsal, že „společnost je zachraňována pokaždé, kdykoli se zužuje kruh jejích vládců a kdykoli se výlučnější zájem prosazuje proti zájmu širšímu.“ Monstrózní justiční představení s pečlivě vybranými obžalovanými, přesně nacvičenými výstupy a předem připravenými rozsudky – to bylo „zachraňování společnosti“ v podání stalinistických politických elit.

Vrcholné období takto charakterizovaného politického zneužívání justice započalo v Sovětském svazu ve druhé polovině třicátých let. Nejznámější sovětské politické procesy stalinistického ražení proběhly v letech 1936 až 1938 a jejich výsledkem byla fyzická likvidace někdejších vrcholných představitelů sovětského státu a komunistického hnutí. Padli jim za oběť tak významné osobnosti, doslova legendy sovětské revoluce, jako Nikolaj Bucharin, Grigorij Zinověv nebo Karel Radek. Období „velkého teroru“ bylo vysokou školou sovětského politicky zmanipulovaného soudnictví. Moskevské procesy druhé poloviny třicátých let se později staly vzorem pro obdobná soudní řízení v zemích východního bloku.

V československém prostředí jsou nejvýznamnější dva velké politické procesy – proces s Miladou Horákovou („proces s vedením záškodnického centra proti republice“) a proces s Rudolfem Slánským („proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“).

Prvně jmenovaný proces je typickým příkladem pro vykonstruovaný případ mající za cíl odhalit údajné velezrádné aktivity nekomunistických politických skupin. Proto byli do protistátního spiknutí zahrnuti zástupci ostatních politických stran, nevyjímaje nestranického intelektuála a proslulého opozičního komunistu Záviše Kalandru. Z procesu s Horákovou a spol. se zachoval unikátní rozsáhlý filmový záznam některých částí jednání. V kontextu celého východního bloku to je výjimečný materiál, jenž podává nepřikrášlené a necenzurované svědectví o vlastním průběhu politického procesu.

Odlišným typem politického procesu je případ Slánského a „protistátního spikleneckého centra“. Tento proces byl typickým příkladem vnitrostranické represe, českým vydáním sovětských monstrprocesů z druhé poloviny třicátých let a blízkým příbuzným obdobných „procesů s generálními tajemníky“ probíhajících v ostatních státech sovětského bloku. Pečlivě připravená inscenace byla vnějším projevem důkladné stranické čistky. Za velkého přispění sovětských poradců byla, podle momentálních ideologických směrnic a mocenských potřeb Moskvy i Prahy, vybrána skupina prominentních komunistů a obviněna z vážných zločinů proti státu a hnutí. Doplněni byli o představitele hospodářského života, obětní beránky ekonomického krachu prvních let vlády KSČ. Proces plně reflektoval aktuální sovětskou kampaň proti sionismu a měl otevřeně antisemitské vyznění. Obžalovaní vystupovali zcela ve shodě se zásadami tzv. komunistické sebekritiky, hojně využívané při stranických čistkách meziválečných let. Měla podobu pokorného přiznávání se ke všem obžalobou vymyšleným prohřeškům. Obžalovaní pro sebe požadovali co nejpřísnější potrestání a vyznávali se z trvající věrnosti komunistickému hnutí. Mnozí funkcionáři, včetně Slánského, poznali mechanismus sebekritiky na vlastní kůži již v době před druhou světovou válkou. Tentokrát však bylo ve hře víc, než jen posty ve stranickém aparátu…

Politický proces vrcholného stalinismu byl dokonale secvičeným představením, v němž dobře vybraní a výslechy zlomení jedinci přeříkávali naučené výpovědi. Jeho cílem nebylo trestat, ale varovat. A také vytvořit atmosféru stálého podezírání a hledání nepřátel ve všech složkách společnosti, její vrcholné představitele nevyjímaje.

Asi nejslavnějším literárním zpracováním stalinských procesů je román Tma o polednách od Arthura Koestlera. Jeho hlavním hrdinou je Rubašov, prominent bolševické strany souzený v politickém procesu. Soudní výpověď této literární postavy zdařile vystihuje základní poselství, které mělo mít kajícné přiznání vrcholného komunistického funkcionáře před soudním tribunálem: „Ukážu vám na svém osudu, že i sebemenší úchylka od linie strany vede nevyhnutelně ke kontrarevoluční zločinecké činnosti. Každý účastník protistátního spiknutí klesá hlouběji a hlouběji do bahna. Chci popsat svůj pád, abych mohl varovat ty, kdo v rozhodující chvíli váhají a vskrytu pochybují o správnosti stranické linie. Pokryt hanbou, pošlapán v prach, tváří v tvář smrti, popíšu vám smutný konec zrádce, aby to sloužilo k ponaučení a jako výstražný příklad miliónům mých spoluobčanů…“

Vítězslav Sommer