„Národ sobě“

Politická vražda ve slévárně hliníku

Projekt pod názvem Perzekuce běží již rok. V jeho rámci již byly inscenovány dvě hry poodkrývající, násilím prosycené, vyrovnávání se Čechů s německou menšinou po druhé světové válce. Prvně jde o případ krvelačné pomsty českých občanů vsi Postoloprty na rodině místního německého továrníka pod názvem Porta apostolorum, po druhé o příběh osvětlující divoký německý odsun z Brna 30. května 1945, nazvaný Útěcha polní cesty. Dalším projektem, který vstoupil na divadelní jeviště, zkonstruované v bývalé fabrice (poeticky La fabrice), kde se sléval hliník, v transformujících se ulicích Holešovic, je inscenace Horáková ×Gottwald, zastavující se u problému asi nejznámější české politické vraždy vůbec.

Projekty o prvním českém poválečném kroku, zásadně mimo kvality euroatlantského humanismu vyprávějí o činech pocházejících z lidské každodennosti a zvěrstev vyvolaných zuřivou pomstou Čechů různých politických orientací, spojených ničivou kategorií, obsaženou v nacionalismu. Gottwald×Horáková je o národní ostudě vykonstruované z boje aparátu a jeho taktiky pacifikace nepřizpůsobivých elit, tj. zbytku těch, kterým ještě povědomí o výše zmiňovaném humanismu zůstalo. Totiž již roku 1945 tehdejší národní socialisté s nadšením pochvalují dekrety svého někdejšího člena, Edvarda Beneše, na jejichž základě jsou zastřeny veškeré násilnosti páchané „vítězy“ války, tj. Čechy na nenáviděné „páté Hitlerově koloně“. O pět let později je jedna členka této strany popravena poté, co jí odsuzuje všechen pracující lid téže země, tentýž lid, který za několik měsíců odsoudí i dalšího napomáhače odporným reakčním silám, Rudolfa Slánského. Historické skutečnosti mohou být i velice drsné, nicméně je dobré o nich vědět, třeba i o skutečnosti, že jak sudetský Němec, tak i Horáková neměli prostor pro řádné hájení, posléze ho neměl ani Slánský. Vyrovnávání se s válkou nebylo jednoduché, lidé hledali orientační body, a i proto mohli dělat věci zcela absurdní, jichž do budoucnosti, alespoň velká část z nich litovala.

Absurdní je totiž i onen nejnovější počin, který napsal pro projekt reflexe nejnovějších českých dějin novinář Karel Steigerwald. Jistě je to jeho původní žurnalistická profese, která k oné absurditě přispívá, jelikož se jejich nástrah ve své hře nevyvaroval. Proto je možné se doslechnout, jak si Horáková stěžuje, že je po ní pouze pojmenována ulice bez stromů, stejně jako Gottwaldův výsměch, že nám čtyřicet let s ním a jeho partou proletářů nestačilo a brzy si komunisty zvolíme znovu. Absurdní je ale i momentek rekonstrukce popravy, při kterém ze sebe Horáková dramaticky rve blůzu, absurdní je i věčně opilý a na příjici si stěžující Gottwald. Absurdní je i postava divadelníka E. F. Buriana, který s vizáží a gesty Adolfa Hitlera představuje vypravěče opravdového příběhu, který přeci musí znát, vždyť o něm napsal propagační agitku pod názvem Pařeniště. Absurdně působí i komunistické agitační písně. Ušetřen nezůstane ani onen svinský fízl bez skrupulí, dohlížející a vykonávající absurdní rozkazy a skrývající se v pozadí. Chybí snad jen postava žalobce, ovšem jeho zcela nesmyslný, přitom ale neskutečně zákeřný obžalovací projev přece absurdnější ani být nemůže.

Dá se zlu vysmívat? Některé prvky, jako věčné lamentování Gottwalda nad Stalinovými svinstvy a despotismem možná mohou vzbudit úsměv, stejně jako i zvrhlá povaha prvorepublikové souložnice všech českých surrealistů, která o Gottwaldovi, svém současném milenci, nemluví jinak, než-li jako o pěkné svini. Možná tak působí i tupost současného dopisovatele Haló novin Pojzara, jenž správně, po starobolševicku vraždu Horákové pochválil. Jde však o smích cynický, v žádném případě špatnost neznevažující. V celé hře jsem jedinkráte nechtěl ze žádnou postavou osud měnit, hra opravdu jako efekt nostalgického krásna nepůsobí. Nejde tu o ono blažené sousloví, že „šťastný je ten, kdo má špatnou paměť, ale krásné vzpomínky“, ba právě naopak.

Gottwald versus Horáková je tak opravdu věrným obrazem projektu umělecké části o nezapomnění národa. Ve slévárně hliníku se nám, sedícím v chladných lavicích ukazuje, skutečně k zamyšlení vybízející „tyjátr“. Co na tom, že z úst jednotlivých postav občas vyvanou historika zarážející fakta nebo skutečnosti ne zcela odpovídající rekonstruovanému momentu (poslouchala Horáková opravdu Londýn). Právě to je na divadle krásné, že jeho vize nemusí realitě odpovídat, a přesto dokáže říci mnohem víc, než-li pouhý holý popis. K vyjadřování má totiž své prostředky. Silnými momenty je třeba ona červeně nasvícená scéna komunistických vězňů topících se za mříží v plamenech, stejně jako i fiktivní přemýšlení manžela Milady Horákové, Bohuslava, v momentech jeho emigrace. Stejně tak vůbec nevadí, že je ve hře zrušen onen kontinuální děj. Bylo-li v tomto případě hlavním motivem otevřít veřejnosti oči, déle než-li na pouhý časově omezený vjem, musím říci, že se to povedlo. Steigerwald není dokonalým dramatikem, nicméně s fakty dokáže velice slušně pracovat.

Autorům lze vyčítat mnohé, může to být nedokonalost faktická, zesměšňování z nemohoucnosti českých komunistů, a s tím i spojený alibismus, že oni jako přívěšek mašinérie vyostřeného třídního boje, za nic vlastně nemůžou. Napadnout lze i postavu Horákové a zamyslet se přitom, zda-li není příliš fádní, statická, prožívající pouze svůj symbolický trpitelský život, jehož překonání bylo nad síly herečky, ale i autorů. Hra v žádném případě není dokonalá. Nicméně projekt nabývá právě svou nedokonalostí a cynickým, díky kulisám až existencialismem zavánějícím stylem, smysluplnosti. Vybízí k dalšímu přemýšlení; „jak to tedy vlastně bylo?“ Otevírá nový prostor, kterak se s minulostí vypořádávat a s kulturním nádechem o ní neztrácet povědomí. Popis procesu, vmáčknutý do knihy omšelého formátu je nepostačující a jako jediná výpověď nestačí, meze vědecké odbornosti lze překročit právě touto cestou. Jakési objektivitě programu by v daném prostředí prospěla přeci jenom méně nápadná agitační činnost zarytých antikomunistů. Nicméně v takto ostudném momentu rudých omluvitelná.

Projekt Perzekuce má, i s přispěním tohoto díla, dobře nakročeno. Budu konstatovat pouze fakt, že posledního květnového dne projekce her v úchvatných, emoce a nostalgii vzbuzujících prostorech fabriky končí. Já, a snad i další, doufám, že tím celý projekt neskončí, a to i přestože se již vypořádal s minulostí a dokonce nastínil i vizi apokalypsy ve své čtvrté hře Zóna, která si v těchto dnech odbývá svoji premiéru. Pozvánkou na hru, jež se zdá být jakoby o ničem, ale nakonec promluví úplně o všem, jak mi prozradila jedna z organizátorek, bych chtěl svoji sondu zakončit.

Tomáš Kavka