Pohádky

Pohádka o pohádkách

Milí dospělí (ale i děti pokud chcete slyšet jakými zbytečnostmi se dospělí dokážou zabývat), budu vám vyprávět pohádku o jiných pohádkách. Vidím, že někteří metodicky obzvláště pokročilí přímo radostně poposedli, ale netěšte se předčasně. Bude to pohádka o vášni, která může přepadnout usedlé mladší i starší (dokonce staré) muže (s vyrovnáváním příležitostí předpokládám, že v budoucnu dojde i na ženy, ale vzhledem k našemu pohledu obrácenému nazpět se pro tentokrát ještě přidržíme mužských hrdinů).

Za devatero horami a devatero řekami byla (někdo tvrdí, že stále ještě je, ale protože jsme v pohádce držme se minulého času) země, která nebyla ani příliš velká ani příliš malá (hodně lidí v té zemi si myslelo, že je spíš malá než velká). Ta země si v poslední době nechávala říkat Česká republika, avšak našlo se v ní dost kecalů a remcalů, kterým ten název nepřipadal vůbec přesný, a nebylo se jim moc co divit, protože ta země své názvy střídala s úžasnou až pohádkovou rychlostí. Taková země je obzvláště vhodná pro vyprávění pohádek i „pohádek“, protože se v ní vždy najde dostatek posluchačů, kteří těm pohádkám a bohužel zejména „pohádkám“ věří. Není proto potom divu, že jim nestačí ty pohádky pouze vyprávět a poslouchat, ale snaží se je také vysvětlit a (co se dá dělat) využít. A právě proti těm se zase dokázali postavit lidé, kteří na to využívání dovedli nebojácně ukázat prstem. Teď však už opusťme únavný jazyk pohádek a vraťme se k svěžímu publicistickému stylu.

Před necelými pěti lety kritizoval vyznění televizních večerníčkových seriálů na stránkách Lidových novin Emanuel Mandler[1]. Celá diskuse, kterou jeho články vyvolaly, je samozřejmě přikryta nánosem času, ale k zamyšlení mě spíše donutily oslavy čtyřicátého výročí televizního Večerníčku. Mezi divácky nejvíce oblíbené se totiž znovu dostali Krkonošské pohádky nebo Rumcajs.

Moje úvaha je nepochybně ovlivněna tím, že televizní večerníčky byly částí světa mého dětství. Tím se stávám pozorovatelem zaujatým, ale to je pozice, která je vlastně přisouzena nám všem bez rozdílu věku. Platí to tedy rovněž pro Emanuela Mandlera. Ten se snažil ve svých článcích ukázat, že zejména výše zmíněné pohádkové seriály jsou zatíženy negativními stereotypy vůči cizácké šlechtě (drobný krkonošský feudál Trautenberk a degenerovaná jičínská vrchnost francouzského původu či výchovy). Jde mu zejména o vytváření vztahu k Němcům.

Vraťme se kamsi na začátek. K čemu je nám pohádka? Proč ji posloucháme? Umožňuje nám vidět svět v čistých a vyhrocených antagonismech dobra a zla. Má tedy své nezastupitelné místo v etické výchově dětí. Její půvab tkví také v tom, že taková výchova je nenásilná, a tudíž mnohem účinnější. Pohádka však může překročit dětský svět, protože umožňuje moralistní postoje, které v rámci jiného žánru mohou působit nevěrohodně. Pohádkový motiv pak vstupuje v určitých momentech kulturního vývoje do hlavního proudu a stává se jeho reprezentativním projevem. Tady mám na mysli především přelom 19.a 20.století. Ať je to secesní výtvarné umění, Kvapilova „Princezna Pampeliška“ nebo Dvořákova „Rusalka“, abych jmenoval alespoň některé příklady.

Využití tohoto etického rozměru pohádkových příběhů však přinášelo také nabalování dalších užitných rovin. V době rozvoje národního hnutí samozřejmě pohádky vedly děti (a nejen je) ke správnému (ve smyslu konkrétního nacionálního programu) postoji k národnímu společenství, což pochopitelně nebyla výsada českého prostředí, připomeňme si jen fraškovité postavy německého Michla a českého Wenzla nerozlučně provázející nacionální soupeření Čechů a Němců. Sbírání lidové tvorby, v němž hrály právě pohádky významnou roli, patřilo ke stěžejním atributům „obrozování“ národa. Je zbytečné připomínat, že takové sběry nebyly čistě autentické, ale jejich sběratelé významně vstupovali nejen do výběru jednotlivých textů, nýbrž i do textů samotných. Pohádka však i bez takových zásahů umožňuje znevýhodněnému hrdinovi vítězství nad mocnostmi zla (samozřejmě s pomocí dobrých nadpřirozených sil), případně zlepšení nebo přímo obrácení společenského statutu. To je situace (pochopitelně v určité hyperbole) obecná pro většinu pohádek v jakékoli společnosti, ale hypertrofování pohádek v určitých momentech vývoje českého světa nás od jiných zemí odlišuje.

Tady mám na mysli zejména přístup Zdeňka Nejedlého. Nejedlý posunul pohádku až do hájemství filozofického myšlení! Jeho přednáška „Slovo o české filosofii“[2] z 29.ledna 1946 na půdě Jednoty filosofické totiž přinesla české filosofii „nové“ možnosti zkoumání, neboť mezi významné postavy českého myšlení pobělohorské doby zařadila hloupého Honzu a Kašpárka.[3] Nejedlý soudil, že tato doba je prosta skutečných osobností a musí si vypomoci lidovým myšlením. Takový Honza se prý jen hloupě tváří, aby oklamal zlé a „jeho moudrost je kolektivní moudrost českého lidu“[4], Kašpárek pro změnu „má vyhraněný světový názor, má svou filosofii i svou ethiku“[5]. Taková výzva nemůže skončit jinak než apelem: „A je jen škoda, že si nikdo dosud nedal práci, aby nám podal obrat filosofie jak Honzy tak Kašpárka. Byl by to cenný příspěvek k dějinám myšlení českého lidu. I k tomu, jak náš lid právě myšlenkově, svou filosofií, uměl nejen se bránit, ale přímo vítězit nad utlačujícími ho mocnostmi v době poddanství a duševního Temna.“6 Tyto teze vyvolávající dnes už pouze úsměv měly ve své době reálný dopad nejen na českou filozofii. Nebyla náhoda, že 50.léta jsou zlatým věkem dodnes vysílaných filmových pohádek („Byl jednou jeden král“; Pyšná princezna“ /Země krále Miroslava plná zpěvu poněkud překvapivě v Mandlerově výčtu chybí/; „Princezna se zlatou hvězdou“). První premiérou Národního divadla po osvobození v roce 1945 pak byly Drdovy „Hrátky s čertem“ (zfilmované také v 50.letech stejně jako další Drdova pohádka „Dařbuján a Pandrhola“ /přinášející navíc glorifikaci protežované hornické profese/) určené původně i pro dospělé publikum. Tato glorifikace pohádky měla ukázat především lidový základ českého myšlení a odkazovala tak ve vulgarizované podobě k obrozenské tradici, která byla pro Zdeňka Nejedlého, potažmo pro jeho koncepci českých dějin přijatou poúnorovým režimem jako dogma, stěžejním místem českého myšlenkového vývoje. Pohádka měla své pevné místo v procesu indoktrinace lidského (dětského) myšlení komunistickou ideologií. Rozhodně však nelze přeceňovat všemocnost takového působení, jehož význam navíc stále klesal se stoupající nevěrohodností režimu samotného. V dalších letech (zejména za normalizace) se pak tvorba pro děti také stávala nejen existenčním únikem proskribovaných autorů, ale také platformou pro alegorické vyjádření podstaty komunistické vlády (pohádka „S čerty nejsou žerty“, režiséra Hynka Bočana a scénáristů bratří Justových z roku 1984, nebo ve stejné době natočení „Tři veteráni“ na motivy Werichovy pohádky). Někdy mohl takový projev přerůst až do roviny provokace, která unikla i zkušeným režimním cenzorům (v knižní podobě původně animovaného seriálu „Mach a Šebestová“ se tak neandrtálec jmenuje František Vuml /!/).

Emanuelu Mandlerovi vadí ideologizovaný pohled na prototyp sudetského Němce v postavě Trautenberka. Podívejme se však na tuto postavu blíže. Trautenberk mluví česky, karikatura se tedy netýká jeho řeči a spočívá spíše v jeho oblečení a fyzické podobě, která se ovšem může týkat také jeho šlechtictví. Zejména ve Spojených státech v posledních letech vznikají studie, které analyzují obraz Němce v poválečných filmech i anglosaské literární produkci. Tento obraz se nebude příliš odlišovat od Trautenberka. Takový Němec je zobrazován převážně v bavorském kroji, má patřičnou nadváhu a příslušně tupé uvažování. Z této charakteristiky tak „náš“ krkonošský feudál vychází v ještě poměrně příznivém světle. (Můžeme také uvážit, zda jeho poddaní i Krakonoš sám /Rýbrcoul/ nejsou rovněž německého původu, v originále spolu tedy mluví německy a my jsme konfrontováni pouze s českým překladem!) Co se týče Rumcajse, už jeho jméno napovídá, že jen stěží může jít o Čecha (navíc působí v lese Řáholci /!/) a degenerovaná pofrancouzštělá vrchnost má pro změnu zcela určitě český inkolát… Výtka směřující k ideologickému zaměření výše zmíněných seriálů je rovněž minimálně neúplná. Jisté ideologické pozadí můžeme najít například i v civilistních pohádkách Karla Čapka. Ideologie 1.republiky pro nás však může být přijatelnější než ideologie pohádek Drdových nebo pohádek sbíraných v době národního obrození. Princip zavírání závadných seriálů (nejen pohádkových) do archivů rovněž není samospásným řešením, může klidně vyústit do absurdních důsledků politické korektnosti, jak ji známe ze severní Ameriky, kde jsou v některých státech zapovězena klasická díla domácí literatury jako „Dobrodružství Toma Sawyera“ nebo „Chaloupka strýčka Toma“!

Doufám, milé děti, že vám naše dnešní pohádka nepokazí usínání a nevnese vám zmatek do snů. Jak vidíte taková „pohádka o pohádce“ může znamenat pěkný zmatek, ale tak to dopadá, když se dospělí začnou dohadovat o něčem tak samozřejmém jako je pohádka… Teď už vám přeji Dobrou noc a dívejte se o Vánocích na pohádky zase těma normálníma dětskýma očima.

Jan Očenášek

[1] V rozšířené podobě pak viz Mandler, Emanuel: Češi i Němci. Legendy, spory, realita, Praha 2001, zejména s.21-29.

[2] Nejedlý, Zdeněk: Slovo o české filosofii, Var III, č.1, 1950, s.11.

[3] K historii přednášky blíže viz Křesťan, Jiří: Nejedlého projev „Slovo o české filosofii“ v historickém kontextu, in: Věda v Československu v letech 1945-1953, Praha 1999.

[4] Tamtéž.

[5] Tamtéž.