DIALOGStředoevropská knihovnička

Plivání a smrkání ve jménu civilizace

Norbert Elias – O procesu civilizace I., Sociogenetické a psychogenetické studie. Proměny chování světských horních vrstev na západě, překlad Josef Boček, 338 str., Praha, Argo 2006.

Foto: archiv

Dílo Norberta Eliase to dlouho nemělo jednoduché. Kniha, která se zde stává předmětem doličným, vznikla ve své velké části již před druhou světovou válkou, když se Elias jako mladý německý židovský vědec, emigrant, pokoušel prosadit ve Spojených státech. Pravdou je, že jeho výzkumy si našly již v této době své publikum a byl podpořen i určitými nadačními dary, ovšem na to, aby se dílo dostalo do širšího povědomí, potřebovalo ještě dobrých dvacet let. Než se stala jeho sociologická metoda zkoumání lidského nitra v poukazech na proměny nepatrných lidských afektů v historickém procesu obecně přijímanou a inspirativní, musel si projít dlouhým procesem i on. Pozornosti se jí dostalo až v souvislosti s prosazováním se interdisciplinarity. Metodologicky se stala totiž podnětnou i pro historiky nově se rozvíjejícího studia každodennosti. Navíc si v rámci sociologie získal respekt jako přední kritik strukturního funkcionalismu Talcotta Parsonse.

Tím, že vnesl do sociologického oboru jednotku času, otevřel cestu k uchopení historického momentu v sociologii, chceme-li prosazení psychosociálních metod do studia historiografie a naopak. Ve své době se zařadil mezi na sobě nezávislou skupinu humanitních vědců, která razila cestu ústupu od velkého vyprávění a zkoumání jedinečných osobností národních dějin a dnes je uznáván jako jeden z průkopníků užití historického principu při výzkumu chování společnosti.

Strukturovaný ráz civilizované společnosti

Podle Eliasova mínění je společnost v neustálém drobném přerodu, jež je nepostižitelný bez chápání historického kontextu. Ten najdeme ve strukturách, širších celcích společnosti, od kterých je jednotlivec neoddělitelný. V rámci historického procesu je nutno tyto struktury také zachycovat a pracovat s nimi. Proces přetváření společenských struktur pozoruje nevšedně na lidských afektech, které se průběhem času nepatrně proměňují. Dochází k jejich neustálému integrování a individualizování. K dokázání životnosti své teorie si zvolil dlouhý úsek počínající se raným středověkem a sahající až za hranici druhé poloviny 19. století.

Foto:archiv

Od středověku až do konce 19. století autor stanovil tři typy společenské organizace. Počínaje se středověkem, kdy byla společnost slabě limitována ve svých elitních řadách rytířského ideálu chování - kurtoazie, který řídil její světskou část a rytíře odlišoval od zbytku poddaných, až po obecně přijímanou evropskou civilizaci. Hybným momentem unifikace se ve středověku stala univerzální myšlenka křesťanství spojená s jeho expanzí. Tu odhaluje skrze sjednocování drobných afektů, jež byly kodifikovány v knihách o správném chování, které sepisovali příslušníci elitních společenských vrstev. Tak jsou původně pravidla chování pořádány rytíři, v době renesance je rozšiřují středostavovští myslitelé, až se jimi v době občanské společnosti 19. věku začne zabývat i měšťanský stav. V rámci procesu dochází i k posunu pojmů. Rytířskou kurtoazii nahrazuje nejprve pojem civilitace, jež se poté v rámci přijetí unifikovaného chování celé společnosti mění na vyznání hodnot, kultury celé civilizace. V rámci širokého přijetí pravidel chování se v kruhu západní civilizace pravidla místně diferencují, tj. dostávají svůj národní charakter. Právě unifikace a striktní, podvědomě předávaná pravidla z generace na generaci skrze strukturu celého společenského kruhu vedla k vymezení euroatlantické civilizace vůči světu jiných, civilizačně nižších pravidel.

Způsob smrkání, plivání a vyměšování-symbol vyšší civilizace

Své teze autor staví na analýze textů, které ideální vzorce tohoto chování vymezovaly. Odvozuje přitom myšlenky o prostupování pravidel úzké, elitní skupiny, do širokých vrstev společnosti - afekty chování jsou transformovány cestou shora. Konkrétně se autor soustřeďuje na společenské unifikování takových lidských potřeb jako je smrkání, stolování, odhalování se, vykonávání biologických potřeb nebo spaní. Většina procesů postupuje obdobně od striktních předpisů chování v úzkém kruhu ke svému celospolečenskému významu. Důkazy k tomu předkládá v jednotlivých kapitolách věnovaných takovýmto specifickým afektům. Tak se třeba prvky studu nejdříve vytvořily uvnitř rytířské vrstvy, když se jedinci „nestyděli“ skrývat svou nahotu před sloužícími. Tak se vyvíjelo nutné užití kapesníku při smrkání, který se z původního používání v dobré společnosti stal doplňkem oblečení, až pomalu zevšedněl. Podobně zajímavým je způsob plivání, kde se řeší protiklad „civilizace“ a „přirozenosti“. Plivání se s písemnou kodifikací chování stává nevhodným a nechuť k němu se „institucionalizuje“, navíc se od osvícenské doby mluví o důvodech zdravotních.

Proces unifikace nebo individualizace

Jak již bylo v úvodu zmíněno, autor se nezaměřuje pouze na unifikaci, všímá si i hodnot současné svobody, která se tvoří v nové podobě individuality člověka, názorové plurality, která je vázána ovšem pouze na dobře zpracovaný návyk hodnot chování a kontroly svých afektů – právě takový jedinec je schopen v rámci kolektivu rozvíjet svůj plnohodnotný život. Znamená to, že společnost dokáže nepřizpůsobivé, jako tzv. „necivilizované“ vylučovat. Skrze tato fakta autor nahlíží nebezpečí, které přináší unifikovaná společnost národní, s jejímiž nedostatky měl asi největší zkušenosti.

Z filozofického pohledu je Elias dialektik. Na rozdíl od Marxe ovšem odmítá uzavřenost a konečnou cestu vývoje. Snaží se podat takový obraz, kterým by přesvědčil, že svět mohl a může fungovat úplně jinak. Lidé tolik nemuseli kontrolovat své chování, což by znamenalo jejich menší unifikaci. Ovšem až ona unifikace přinesla určitý společenský stupeň, díky kterému dosáhl člověk individuálních výkonů, bez kterých si již dnešní fungování nedokážeme představit. Pohled na to, že vše mohlo a může fungovat zcela dobře i jinak záleží pouze na kultuře, je asi tím největším přínosem, který se táhne vývojem humanitních věd skrze celé 20. století až po postmodernu doby dnešní. Zatímco antropologie tento fakt dokazuje na jiných kulturních vzorcích tzv. přírodních národů, je Proces civilizace důkazem toho, že chápat tento humanistický prvek lze i pomocí výzkumu vlastního, tj. euroatlantického teritoria.

Tomáš Kavka