 |
|
Sdružení STRED |
Revue DIALOG |
Informační servis |
Web |
 | Krátce&Aktuálně | ||||||||||||||||||||
(více)
| |||||||||||||||||||||
 | Anketa | ||||
|
Komu by měla patřit pražská katedrála sv. Víta?
| |||||
 | Login |
|
Nepřihlášen. | |
 | Vyhledávání |
 | Jazyk |
| |
DIALOG
Ondřej Neff
Inovace se stala součástí všedního dne.Rozhovor s Ondřejem Neffem„Nejsme schopni žasnout nad inovací jakéhokoliv druhu, domáháme se inovací, chceme inovaci,“ říká spisovatel a publicista Ondřej Neff (1945) na adresu současné společnosti a s jistým smutkem dodává, že „technologicky zaměřená sci-fi žijící z úžasu z inovace téměř musela umřít.“ Za velkými okny byla zaparkovaná modrá motorka. Sešli jsme se v pražské kavárně Rybka, kam jsem přišel o dvacet minut dříve, abych si ještě doladil připravená témata. Ondřej Neff mne předešel, už seděl a čekal za kulatým stolkem, motocyklovou helmu měl po boku a s tužkou v ruce právě něco sepisoval. Venku bylo babí léto s jeho chladnými slunečními paprsky. • Dominik Hrodek: Neviditelný pes (1996) a Digineff (1999) jsou jedny z prvních osobních portálů v českém internetovém světě. Pane Neffe, bylo těžké se s těmito portály v době jejich založení prosadit?  Ondřej Neff Foto: Dominik Hrodek Ondřej Neff: Především musím říci, že samotný pojem portál je nadnesený. Tento pojem byl módní v roce 98 nebo 99. Kdežto Neviditelný pes byl vždy blíže tomu, čemu se dnes říká blog. On to byl prapůvodně vlastně jakýmsi blogem, protože šlo o můj osobní web a teprve postupem času se zapojovali i další autoři. Dnes bych spíše Neviditelného psa charakterizoval spíše jako názorovou platformu, která je otevřená každému věcnému pohledu v podstatě na cokoli, nehledě vlevo – vpravo, nahoru – dolů. Pokud má autor něco věcného, co by mohl do diskuse přidat, jsou mu dveře otevřeny. Digineff jsem udržel jako čistě autorskou platformu, která je pouze mým webem, kam píši jen já a kde se mohu zabývat digitální fotografií. Co se týče směřování otázky založení webů, tak lidé, kteří jsou průkopníky, a to prosím v čemkoliv, mají to v dané věci jednodušší o to, že přijdou na nerozparcelovanou půdu. Za následující rok, dva, už je tam tlačenice a je velice těžké se prosadit. Založit dneska web je těžké, pochopitelně ne technicky, ale spíše stran jeho čtenosti… aby se o něm vědělo, o kterém by se mluvilo. • Je to jako v podnikání obecně, úspěch přichází ve chvíli, kdy naleznete skulinu…Ale vraťme se k založení Neviditelného psa. Byl tehdy nějaký bezprostřední impuls k tomu, že si Ondřej Neff založil vlastní fórum? Podívejte se, přišlo to do jedné etapy mého života. Pracoval jsem tehdy na volné noze, pracoval jsem jako scénárista pro televizi Nova, v nímž jsem se snažil ještě s dalšími založit nový formát – do tehdejší doby takřka neznámý sitcom. Nejen, že jsme to neuměli, ale ani jsme to nikdy neviděli. Nova nám neposkytla ani kazety s existujícími sitcomy. Přes jisté tápání ve tmě to byla práce zajímavá… Nicméně mi chyběl kontakt s novinařinou a když jsem se na konci roku 1995 seznámil s internetem a jeho možnostmi, nainstaloval jsem si ho doma a stal se účastníkem internetové sítě, aktivoval se ve mně žurnalista. V krátké době několika měsíců jsem s přáteli z tehdejší firmy Eunet realizoval Neviditelného psa. Jeho původní podoba ostatně zůstala zachována, neboť já pokračuji na webu v osobním blogu pod adresou hyena.cz – název byl ironickou odezvou na slova tehdejšího premiéra Miloše Zemana, že novináři jsou hyeny. Můj osobní Neviditelný pes se jmenuje Hyena a má také hyenu jako malinkaté logo. (Směje se)  Foto: Dominik Hrodek • Neviditelný pes, Digineff, Hyena, spousta dalších článků… Cítíte se být grafomanem? Grafoman je člověk, který hodně píše, ale nemá publikum a píše do šuplete. Já do šuplete nepíšu. Až na malé výjimky…jsou dvě věci, které jsem napsal a nepublikoval. Zaprvé komiks, který zůstal nevydán, ale je vystavený na Hyeně, s názvem Pérák kontra Globeman. Pak jsem napsal divadelní hru, která byla v divadlech prozatím odmítnuta pro stupiditu, takže leží v šupleti. Píši hodně, ale většinou na zakázku. Jsem hodně psavý, ale grafoman nejsem. • Jste znám jako bojovník za internet pro všechny, za levný a přístupný internet. Vzpomeňme slavný Bojkot proti tehdejšímu SPT Telecom. Co bylo hlavním jadérkem věci? To tzv. v uvozovkách bojovnictví pocházelo z dob, kdy zde absolutní monopol držel Telecom, který byl v rukou lidí, kteří vůbec nechápali, která bije. Nepochopili například, že mobilní telefon zabil hlasovou telefonii a že hlasová telefonie je mrtvé maso. Nepochopili to… Samozřejmě to nebylo dáno jejich hloupostí, ale souviselo to s faktem, že asi všechny velké podniky žijí socialistickým způsobem odtrženým od reality. Dokumentujme to tím, že v době nabíhajícího internetu zdražili telefonování o 75 procent. S Patrickem Zandlem a Ivo Lukačovičem jsme tehdy zvedli prapor vzpoury a táhli jsme jako sedláci od Chlumce na budovu Telecomu. Podařila se nám myslím jedna důležitá věc, povzbudili jsme totiž internetovou lobby uvnitř Telecomu, která v nás cítila oporu. V oněch socialistických poměrech těchto socialistických korporací. A je jedno, jedná-li se nejrozmanitější korporace nebo o velké akciové společnosti věhlasných jmen s podílem státu. Tam se hraje politika a slovo veřejnosti hraje roli. Poskytli jsme tak argument internetové lobby. Bylo odstartováno to, po čem jsme volali a sice, že internet bude zvlášť tarifikován. Argument byl přeci logický, jde o úplně jiný druh služby než je hlasová telefonie a musí být jinak tarifikován. Osobní doprava po železnici je taky něco jiného než nákladní a je proto jinak tarifikována. Dnes už to pochopí i tamhleten pes, který leží v koutě. (Ukazuje s úsměvem na obrovského psa schovávajícího se pod stolem). Tehdy tyto věci nechápal generální ředitel Telecomu. • Jak jste spokojen se službami a servisem firem, které u nás internetu současné době poskytují? Situace se od Bojkotu asi hodně změnila. Myslíte, že už se internet může dostat ke každému? Domnívám se, že dnes je ta situace úplně normální a tržní a paušály okolo tři sta korun měsíčně mi připadají férové a dostupné. Nyní už finance nejsou bariérou mezi člověkem a internetem. Naopak mi připadá pošetilé ono povykování, že má být internet zdarma, s čímž se občas setkávám. Občas se na mě obracejí různí mladí muži s ušima červenejma spravedlivým rozhořčením, abych to podpořil. Já jsem naprosto proti tomu, neboť internet je služba, stejně jako kanalizace je služba, voda je služba, elektrika je služba… někdo to musí vyrobit, někdo to musí obstarávat…a z jakých peněz by se pak financoval? Z veřejných peněz? Jsou lidé, kteří internet nemají a nechtějí ho mít. Proč by pak měli platit na ostatní?! Není nejmenší důvod, aby byl internet zadarmo. Zadarmo, to je druhý extrém. Věci mají být spravedlivě placeny, což znamená mají fungovat v konkurenčním prostředí, nabízejícím kvalitní služby. Hlavně ne žádné zákony nebo komise, zde by měl rozhodovat trh. Ať se stát o tyto věci laskavě nestará a své zlodějské ruce do toho raději nestrká… Ty peníze by stejně někam nesystémově zašantročil. Současný stav na trhu s internetem považuji za plně uspokojivý, je úplně v pořádku. Speciálním případem je přístup k handicapovaným občanům příkladně na vozíčku. Ale to už je jiná kapitola, která se týká sociálních služeb, v rámci nichž by měl internet být. • Vaší prvořadou profesí, jak již bylo zmíněno, je žurnalistika. Působíte jako publicista. Koncem šedesátých let, přesněji v roce 1969, jste vystudoval Fakultu sociálních věd a publicistiky. Jaké bylo tehdejší studium a jaké byly úlitby tehdejším mocipánům?  Foto: Dominik Hrodek Šedesátá léta byla dobou obrovské naděje. Musím říci, že má generace, narodil jsem se v roce 45, převážně vnímala komunistický režim jako určité přirozené prostředí, v němž jsme se narodili a žijeme. Nedovedli jsme si představit, že někdy nebude. Chtěl bych vidět člověka, který mi do očí bude tvrdit, že se na to tenkrát díval jinak. Byla to ale léta naděje, protože tupost režimu a útlak se zmenšoval. Má to ten efekt, že jste spokojen, když jdete cestou k lepšímu. Když přijdete ze zimy do tepla, tak jste chvíli šťastnej, že je v chalupě 18°C, protože venku je mínus dvacet. Jakmile tam jste už půl hodiny, začne vám být zima. Ve společnosti to funguje stejně. V tomto směru byla šedesátá léta opojná, protože i u nás v komunistickém bloku docházelo k uvolňování. Také na západě tehdy padala nejrůznější tabu. Sexuální revoluce, hippies, literatura, film a vůbec změny ve všech oblastech duchovního života plus obrovská prosperita materiální vedla svět, k němuž jsme přes odlišný charakter režimu patřili také, až k jakémusi „marihuanovému“ opojení, řečeno pochopitelně v nadsázce, ale v dobovém kontextu. (Usmívá se) • Studoval jste v revoluční době, v níž byla žurnalistika tlačena politickou situací, která sice pomalu tála, ale… …co se týče školy, tak tam se dobové změny a všeobecné tání promítalo také. Malá ilustrace - my jsme v té druhé půli šedesátých let neměli jako vyučovací předmět marxismus. Měli jsme dějiny filozofie a něco, čemuž se říkalo dějiny dělnického hnutí, to ano. Pochopitelně, že indoktrinace byla v těchto předmětech veliká, ale nebylo to tak strašně stupidní. Vzpomínám si, že filozofii jsme měli u pana docenta Máchy, kterého pak v sedmdesátém vyhodili a on později emigroval do západního Německa a tam učil na Mnichovské univerzitě. Měli jsme velice slušné profesory. Udělal jsem doktorát na základě disertační práce o ideologii francouzského anarchistického hnutí, jak se promítla v novinách a v anarchistickém tisku na jaře 1968 v Paříži při revoltě. Takovéto téma mi schválili a já na něm udělal doktorát! Pochopitelně po osmašedesátém roce šlo všechno hodně brutálně dolů. Můj guru na fakultě v podobě pana docenta Vladimíra Kovaříka mi říkal: „Ty kluku pitomá, koukej si dělat ten doktorát, dokud jsme tady“. Dělal jsem doktorát na jaře sedmdesátého roku a s ostatními jsme byli poslední turnus doktorandů, kteří ho dělali jen na akademické půdě a rozhodovala o něm vědecká rada akademická. Po nás byl šmytec a o těchto věcech začala rozhodovat výhradně partaj. S odřenýma ušima jsem dostudoval v době relativní svobody… nebo spíše v iluzi svobody, jak to dneska vidím. • …a osmašedesátý rok? Osmašedesátý rok byl obrovský zážitek, který formoval osobnosti. Celá studentská komunita reagovala tak nějak podobně, stávky, studentský odpor – ten slábnul pod tlakem reality.Jako student jsem ho prožíval velmi intenzívně, pochopitelně jako mnoho ostatních. Na mě měl důsledek v tom, že jsem zůstal po celá sedmdesátá léta zcela mimo žurnalistiku. Nemohl jsem psát, ale mohl jsem se živit fotografií. Protože jsem nebyl komunista, nemohl jsem ani být ze strany vyloučen. Paradoxně na tom byli lépe nestraníci než ti vyloučení. Byl jsem mladej a měl jsem teoreticky možnost jít do novin, ale za podmínek, které pro mne nebyly únosné. Zůstal jsem raději u fotky. Žurnalistiku jsem začal dělat až v osmdesátých letech, kdy se posty hodně změnily, především po smrti Brežněva. Nejprve jsem vedl fotografickou rubriku a psal všelijaké fejetony, přesto jsem opravdu do novin přišel až v devadesátém roce. • Co byste si jako novinář představoval, že by se měli učit studenti žurnalistiky? Já k tomu mám velikou skepsi. Dodnes na novinářské škole vyučují většinou lidé, kteří nemají s praktickou žurnalistikou nic společného. Nikdy nebyly na tiskovce, nikdy nelámali noviny, nikdy nedělali žádné interview. Nikdy nenapsali pod tlakem času. ‚Do deseti minut musíš napsat na pětačtyřicet řádek článek‘. Takový tlak nepodstoupili. Mám k té škole skepsi. Jiná věc je, že lidé, kteří tam chodí, tráví čas vstřebáváním nějakých vědomostí, formují své osobnosti a dostávají příležitost dostat se do médií. Důležité také je, že se tam formuje generace. Zhruba tři ročníky se znají, po škole nebo už během školy se rozplynou do médií a vzniká tak nová struktura. Vzájemně o sobě vědí a mohou si i pomoci. Vznik této nové struktury považuji za zásadní. Ale je úplně jedno co se na škole učí, neboť to ve většině případů v novinách potřebovat nebudou. Potřebné se naučí v prvních čtrnácti dnech po nástupu do práce od starších kolegů. Ne každý v praxi pochopitelně obstojí, bude to tak jeden z deseti.  Foto: Dominik Hrodek • Žurnalistiku jsem nestudoval, ale vždycky jsem měl z kolegů novinářů dojem, že nejdůležitější je získat od druhého či třetího ročníku kontakt s médii a třeba v nich i získávat praxi… nebo se mýlím? Jistě. Ti lepší někdy i školu opouští předčasně, neboť mají dojem, že už jim nic nového neposkytne. Vzpomínám si na sebe, že jsem nastoupil do rádia ve třeťáku a v podstatě jsem do školy přestal docházet s výjimkou zkoušek. To, co jsem se o žurnalistice naučil, jsem se naučil v rozhlasu a ne od pana Štorkána, který je roztomilý pán a mám na něj blaženou vzpomínku, ale o praxi v novinách a médiích mi toho moc neřekl. Holt to není novinář. A nyní tam jsou také spíše teoretici. • Znám některé lidi přibližně Vaší generace, kteří po škole namísto žurnalistiky podobně jako Vy zamířili do propagace. Suplovala tehdy tato škola přípravku pro propagační tvorbu nebo to prostě byla jedna z možností, jak využít vzdělání a příliš si neušpinit ruce glajchšaltovanou novinařinou? Náš ročník se naprosto rozštěpil. Chodil jsem na fakultu s Vladimírem Železným, to byl charakterní člověk, který komunistům na špek neskočil.Vzpomenu Jana Kavana, ať k němu mám jakékoliv výhrady, ten raději odešel do emigrace, než aby jim sloužil. Dalším spolužákem byl Saša Kramer, který šel téměř do ilegality – dělal nějakého propagačního referenta. Dnes je hvězdou deníku Práva. Někteří šli úplně mimo obor, kupříkladu Alexander Mikšovic, který se stal evropsky uznávaným barmanem a mixérem koktejlů. Když o tom teď přemýšlím, možná se to tehdy tak nějak rozštěpilo okolo pití… Ti, kteří chodili na pivo, tak těm komunistům ustoupili, vinaři ne. Nevím, čím to je. • Souvisela Vaše pozdější práce v propagaci Albatrosu nějak se scénáři ke komiksům, na nichž jste spolupracoval s Kájou Saudkem nebo byly cesty ke komiksům zcela jiné? Pracoval jsem v propagaci Albatrosu a následně jsem nastoupil do oddělení propagace obchodního domu Kotva. Jsem pyšným autorem dodnes používaného sloganu ‚Kotva je tu pro vás‘. Často koukám, kdo je tu všechno pro nás. (Směje se) S Kájou Saudkem neměl Albatros ani má práce v propagaci nic společného. On byl tehdy v hluboké nemilosti a nikdo mu oficiálně nezadal žádný kšeft. Začali jsme spolupracovat ze vzájemné sympatie. Kája mne oslovil skrze svého přítele a manažéra Pavla Noska a já pro něj začal pracovat…Byl to non-profit job, Kájovy komiksy vycházely péčí České speleologické společnosti jako „zájmový tisk“. • Jedná se o kultovní příběhy typu Arnala… Ano, dařilo se nám a patří to k věcem, na které snad mohu být pyšnej. Jsem rád, že ke spolupráci došlo. Arnal se povedl. • Na co není Ondřej Neff pyšný a na co by raději zapomněl? Toho je dlouhá řada… Když mi bylo třicet, říkal jsem si: jo, když mi bylo dvacet, to jsem byl blbej! Ve čtyřiceti jsem si říkal, jo, když mi bylo třicet, to jsem udělal kravin! No a v šedesáti se dívám skrz prsty na Neffa padesátníka. Jistě jsem i mnoha lidem ublížil. Odčinit to nelze. Co k tomu dodat? • Patříte k ikonám českého sci-fi. Jak jste se k tomuto žánru dostal? Souviselo to nějak s Vaším otcem, který byl spisovatelem? Snad ani ne. Ke sci-fi jsem se rostl jako čtenář, když jsem byl dítě. Můj otec neměl ke sci-fi nijak vyhraněný vztah, ani pozitivní, ale ani negativní. Měl rád H. G. Wellse a samozřejmě z dětství Verna, ale jako žánr mu to nic neříkalo. Jako ilustrace lze zmínit jednu vzpomínku. Okolo roku 1960 vyšla dnes již kultovní antologie, o níž jsem přesvědčen, že je to asi nejlepší antologie, nebojím se říci na světě, s názvem Labyrint. Dal ji dohromady Adolf Hoffmeister. Četl jsem jí a byl jsem z toho absolutně šílenej. Dalesem to přečíst tatínkovi, který pak přišel a říká: ‚To je to zajímavý, to jsou tak výborný povídky a napsali to přitom takoví nýmandi, které vůbec nikdo nezná.‘ (Směje se) V antologii publikovali své povídky Simak, Bradbury, Heinlein, Asimov a další ‚nýmandi‘! (Směje se) Ale pravdou je, že my mladí jsme většinu z nich v té době také neznali, byli jsme absolutně izolovaní. Sci-fi jsem miloval od dětství, obrovsky mne oslovoval a formoval Stanislav Lem, kterého dodnes pokládám za jednoho z největších spisovatelů dvacátého století bez ohledu na žánr. Vypověděl o dvacátém století nesmírně závažná svědectví spojené se zásadními vizemi.. Myslím, že v budoucnu bude ještě hlouběji studován, aby mohl být vážněji zařazen do literárně společenského kontextu a jeho poselství bude jistě odlito do bronzu. Nevím, jestli to dokáži správně posoudit. Představuje každopádně člověka, který mne obrovsky zasáhl. Ale zasáhli mne i Češi jako byl Ludvík Souček, Nesvadba, ze starší generace Troska, což byla samozřejmě má četba. • Kdy jste začal sám publikovat? Když došlo k relativnímu, ale opravdu relativnímu, uvolňování poměrů po smrti Brežněva, tak jsem i začal publikovat nějaké povídky a první sbírka povídek mi vyšla v roce 1985. To mne nastartovalo, ale skutečně jsem publikoval až za normálních poměrů v devadesátých letech. • Ale sci-fi jste vzal poměrně z gruntu, psal jste i za komunistů odborné studie…  "Technologicky zaměřená sci-fi žijící z úžasu z inovace musela umřít," říká Ondřej Neff Foto: Dominik Hrodek Víte, to byla vlastně skulina. Tehdy strašně záleželo na tom, jestli v nakladatelství naleznete spřízněnou duši. Kdybych býval měl takovou spřízněnou duši, která by byla ochotná nasadit svou existenci za spisovatele Ondřeje Neffa, tak jsem začal publikovat dříve povídky. Ale našla se Milena Karlová v Albatrosu, která četla moji studii o Součkovi, kterou jsem vydal. Líbila se jí. A tak vznikla i knížka Něco je jinak, v níž jsem zmapoval českou fantastiku. • Kam sahají podle Vás kořeny sci-fi? Do zmíněné knížky jsem zařadil i Komenského Labyrint světa a ráj srdce, kterou považuji za první utopickou nebo ještě lépe za fantaskní knihu. Stanovil jsem si, že Komenský byl poslední středověký tmář a trochu se bál, že za tuto tezi od někoho pěkně dostanu. (Směje se) Když si ten spisek přečtete… Spřízněnou duši našla generace, která v polovině osmdesátých let nastoupila, v redaktorovi Vojtěchu Kantorovi v Mladé frontě. Jeho péčí a jeho úsilím vznikla má první sbírka Vejce naruby. Tím jsem se etabloval jako autor, což se mi daří vlastně přes dvacet let. • Máte v současné době něco rozepsaného? Nyní vyjde čtyřistastránkový román s názvem Rock mého života, což je hardcore sci-fi technologického typu a na příští rok připravuji částečně detektivní příběh z přítomnosti, který se bude jmenovat Tušení podrazu a nepřímo hlavní postavou bude Ludvík Souček. Leitmotivem je hledání třetí části Součkovy trilogie, z níž vyšly jen dva svazky – Tušení stínů a Tušení souvislostí. Faktem je, že napsal i Tušení světla, ale rukopis se někde záhadně ztratil, někdo ho ukradl. Já napsal čistě scifistickou detektivku, kde ukazuji na pozadí krádeže zmíněného rukopisu. • Ludvíka Součka jste již zmiňoval jako oblíbeného autora. Pochopitelně je to autor také mého mládí, ale vnímám ho jako kontroverzní postavu svázanou s komunistickou minulostí, vy ne? Máte pravdu, že je tak občas vnímán. Ale byla to geniální figura. Já jsem ho jednou charakterizoval jako tvůrčí literární sopku, neboť byl úžasně pracovitým člověkem. Geniálním stylistou, eruptivní člověk žijící na dvě stě procent. Také tak umřel, ve velmi mladém věku. Úplně se vypálil. A k jeho komunistické inklinaci? U něho to bylo čistě účelové. Chtěl, aby mu dali pokoj. Občas udělal nějakou akci, aby se zviditelnil a potom měl klid. Například když okázale v Albatrosu založil odnož Společnosti československo-sovětského přátelství, tak si u mocipánů udělal plus. Ostatní se ho báli. Nicméně měl klid. Můžeme to klidně odsuzovat, můžeme tomu říkat pokrytectví, ale Souček už byl takovej. Kdo jsi bez viny… Když si čtete jeho knihy, tak tam komunistický akcent pochopitelně trochu cítíte, protože jsme na tuto stránku věci ještě hodně citliví. Ale možná, že mladá generace už to ani neucítí. Rozhodně to nebyly komunistické agitky. Absolutně ne. Ke koloritu patřilo, aby se oslovovali ‚Soudruhu‘, toť vše.  Foto: Dominik Hrodek • Zeptám se na jiného staršího autora, který je spojován s českou sci-fi a to Karla Čapka. Patří on se svým robotem do této společnosti? Karel Čapek je úžasná figura. Estéti jsou neradi, když vtahujeme Čapka do kontextu sci-fi. Nechápu, proč by se to nejlepší mělo vytrhávat. Ve sci-fi je jedna linie věcných hostů jako je Huxley nebo dokonce Jack London. Edgar Allan Poe je jedním ze zakladatelů žánru nepochybně alespoň motivicky do něj patří také Karel Čapek. Málo platné, robot je jeden ze základních motivů této literatury. Budu teď o něm mít přednášku na festivalu fantazie ve Slavonicích. R.U.R. má čisté rysy sci-fi literatury… nebo i Krakatit. Pochopitelně by bylo legrační pokládat Čapka za žánrového autora sci-fi. Žánrová sci-fi je ta literatura, která byla jako žánrová sci-fi napsána, tedy tak zamýšlena. Asimov byl na rozdíl od Čapka fandou sci-fi od mládí a byl členem komunity, podobně jako Ray Bradbury. Ten dokonce adoroval pokleslou sci-fi literaturu, jakou psal Edgara Rice Burroughse, autor známého Tarzana. Bradbury se přiznává, že ho zbožňoval a posílal mu dopisy. Velice hezky o Burroughsovi psal. Přitom je považován za revolverového pisálka a řetězového autora typu Karla Maye. Vonnegut patřil také do komunity a znal ji, Čapek nikoliv. • On ale možná neměl možnost… Pochopitelně, tenkrát ještě nic takového neexistovalo. Čapek byl přeci estét a klasicky vzdělaný člověk, který by tomu neholdoval. (Směje se) Ale třeba by se do žánrové sci-fi taky pustil. Fantastické jsou kupříkladu jeho Apokryfy. Ostatně, takový větší Apokryf taky teď chystám. Nyní příkladně spolupracuji s duem Mirek Žamboch a Jiří W. Procházka, kteří založili řadu o hrdinovi jménem John Francis Kovář. Ten je jakýmsi hitmanem a la James Bond, pohybujícím se ve sférách vysokých technologií a magie. V mém příběhu se JFK vypraví do Jeruzaléma v roce 29 a soupeří tam s Otto Skorzenym o to, kdo vysvobodí Ježíše Krista z ohrožení. Ještě nevím, jak se svazek bude jmenovat. Líbí se mi parafráze biblického žalmu ‚Kdo jsi bez viny, hoď granátem‘, Možná se bude novela jmenovat Hoď granátem. Nechci se ale pohybovat po módní vlně. Dneska se kde kdo staví proti křesťanství. To nechci. Nechci provokovat. Ale myslím si, že si křesťanství ve vztahu k ohrožení, které zde je, musí najít nějakou novou identitu. Se svíčkovými bábami a kadidelnicí, řeknu-li to hrubě, to už nevyhraje. To ať se svatý otec nezlobí, na to musí zapomenout. Musí znovu na koně s mečem v ruce a do boje, jako Julius II. (Směje se) Viděl jste asi Ve službách papeže. Začíná to bitvou a největší raubíř dobude město, přiběhne po schodech, svlékne brnění, navlékne bílé roucho, začne sloužit mši – on je to papež! Tak to má být. (Usmívá se) • Vámi připravovaný příběh je hezkou ilustrací dnešního sci-fi. Klasická doba sci-fi započala v šedesátých letech. Kam se posunulo sci-fi od šedesátých či sedmdesátých a osmdesátých let? To je úplně jiný kontinent. Především dneska je oproti šedesátým, sedmdesátým a osmdesátým letům sci-fi, i v rámci fantastického žánru, okrajovou částí literatury. Naprosto vládne fantasy. Harry Potter, Zeměplocha… což je fantasy. • Máme blízko do vesmíru, technologické a komunikační možnosti dosáhly z velké části snů vtělených do starého sci-fi. Tento žánr v poslední době hodně ‚změkl‘ až na hranici pohádek. Čím to je? Jak s tím souvisí technologický pokrok? Lze říci, že současný pokrok v sobě nese vyspělost i jistou sterilitu bez romance, na což reaguje i tato část literatury? Fantasy mě nudí. Jde absolutně mimo mě. Ale k tomu, co jste se ptal. Viděl bych to možná trochu jinak. Umění, ať už jde o jakékoliv, musí vyvolávat mimo jiné tak trochu úžas. V šedesátých letech ještě existovalo něco, co bych nazval úžas z technické inovace. Dneska se inovace stala součástí všedního dne. Nejen, že nejsme schopni žasnout nad inovací jakéhokoliv druhu, ale my se inovací domáháme, chceme inovaci. A říkáme: ‚To je bordel, že to ještě není!… Jak je možné, že ten teleport ještě není?‘. Máme dojem, že to už určitě někdo vynalezl, ale někdo na tom sedí a nechce tak obyčejnou věc zpřístupnit. Jak to, že není vodíkový pohon automobilu, kde je vakcína proti AIDS…? Naproti tomu v devatenáctém století a vlastně až do třetí čtvrtiny dvacátého století byli všichni neuvěřitelně vděční za cokoliv. ‚Jééé tranzistory, neuvěřitelné…!‘ Tento vztah k technické inovaci je dneska naprosto nemyslitelný. Technologicky zaměřená sci-fi, která žije z úžasu z inovace tudíž musela umřít. Autoři, kteří dnes píší technologicky zaměřenou sci-fi, včetně mě, se spíše bahní v dekadentních pohledech na rozvalenou, posttechnologickou společnost. Vlastně tím čtenářům říkáme, že současný technologický svět nemusí fungovat vždycky. Třeba jednou nejenže nebudeme mít auta na vodíkový pohon, nebudeme mít vůbec žádná auta. A k jídlu budou myši. Pochybuji, že se podaří klasickou sci-fi ještě někdy nastartovat. Pochybuji. Každá epocha má v sobě odpovídající žánrové útvary. Dneska také nemá cenu psát madrigal. • Mezigalaktický závod už dneska tolik neudivuje a nepřitahuje… …jistě, ještě možná přitahuje ve vizuálních uměních, kam bych vedle filmu řadil i počítačovou hru. Ta se mimochodem vyvinula jako umění sui generis. Ve hrách dává výbava technologické sci-fi autorům prostor k vytvoření dobrodružství. Tam můžete nastolit ohrožení… nalézáte tam klasikou strukturu dobrodružného románu, ať už rytířské romány, nichž si dělal srandu Cervantes, ať to byly loupežnické romány devatenáctého století či krvavý román, který přežívá svým pojetím díky Váchalovi a tak bych mohl pokračovat. Všechno vidíte v počítačových hrách. Formou prožitku je to jako ze sci-fi šedesátých let, obsahem je jsou hry sci-fi dneška. • Nevytlačují tyto hry klasický film s námětem sci-fi? Ano, filmy se sci-fi námětem jsou ve své většině nuda. Hvězdné války se už okoukaly, pochopitelně. Hry každopádně nahrazují filmy a sci-fi se tak posunuje do tohoto nového prostoru. • Měl někdy Ondřej Neff chuť napsat příběh k počítačové hře? Nejen chuť, dokonce jsem dva takové příběhy i napsal. Jeden mi zaplatili, zmizeli a bůhví, jak to s ním dopadlo. Snad se realizoval. Byl to crossover kapitána Nemá a hraběte Dartiguase. Struktura, která mne velmi zajímá a velice rád bych to jednou napsal. Uvažuji o formě komiksu. Druhý nebudu jmenovat, protože je to živý projekt, který se právě realizuje. Mám-li být upřímný, tak jsem zjistil, že psaní příběhů pro počítačové hry není až tak můj job. Výrobci her podle všeho nepotřebují to, co je snad silná stránka spisovatele, totiž originální nápady. Řeknou, že ‘hra má být originální, ale přesně taková, jako byla ta poslední a úspěšná… Když si vymyslíte něco moc nového, uživatel to bude těžko chápat a výsledek se rovná neúspěchu.‘ Takové bylo zadání, o němž jsem si původně myslel, že zadavatelé žertují. Nežertovali, byla to smutná skutečnost. Moc se mi nelíbí tvořit na konceptu postaveném na tom, že postava spadne do budovy komínem, pobije čtyři roboty a nechá se spláchnout do výlevky. Na to mne snad ani nepotřebují, to si mohou vymyslet sami. Postavil jsem kostru a ostatní ať už si domyslí oni. Do hry bych už asi znovu nešel. Zařekl jsem se vydat jeden román ročně. Psát publicistiku. Mám na to teď klid domu za Prahou a zázemí své rodiny. • Přejděme tedy k současnosti. Zmínil jste hyeny.cz, ale jak vnímáte vztah politiky a žurnalistiky? S médii souvisí jedna nepříjemná věc. V roce 1990 jsme se snažili založit moderní zpravodajský deník, chtěli jsme být absolutně nad věcí. Ukazuje se, že je to daleko těžší úkol, než jsme se domnívali. Neříkám, že to nejde. Přinejmenším je mnoho jedinců, snad patřím i mezi ně, kteří nad věcí jsou. A mě se to dlouhodobě velice vyplácí – i když vyplácí je blbý slovo. Zkušenost mě o tom ubezpečuje. Kolegové, kteří hoří nejprve láskou k onomu, potom k jinému…? Najednou jsou ve škarpě u silnice, což se týká celých médií. Polarizace, která zasáhla českou společnost za poslední dva roky, neblaze zasáhla také česká média, která se také polarizovala. Naštěstí veřejnoprávní média tomu zatím do značné míry unikají. Soukromá média jsou na tom jinak. Poměrně těžko zvládám i Neviditelného psa, aby byl nad věcí. Stačí, aby pár lidí usoudilo, že jde příliš doprava a přestanou tam psát své levicové náhledy, což je chyba. Dojde k vychýlení. Já chci plnohodnotnou reflexi toho, co se děje. Ale mluvme o médiích obecně. • Mám dojem, že to jde ruku v ruce s naší politickou kulturou. Nemáme plnohodnotnou a moderní sociální demokracii, pravice je také velkým otazníkem… Právě. Jedná se o složitý komplexní problém a média jsou dozajista odrazem stavu celé společnosti. Abyste byl nad věcí, musíte být především sebevědomí. A společnost, která sebevědomí nemá, nad věcí být nemůže. Sebevědomí musí mít politická strana, sebevědomí musí mít medium. Jak ale mohou mít sebevědomí média, v nichž je průměrný věk redaktora je jednadvacet let a poslední švestky pokládá za největší událost světových dějin, protože nic jiného neviděl? Málokdy se argumentuje věcně, očerňuje se a špiní. • Proč je naše zpravodajství založeno tolik na negativních informacích? Příčin je více a velkou roli sehrává tlak publika, které ztratilo jakékoliv sebevědomí a žádá si polarizovaný názor. Jinak se mi třeba nelíbí termín „silný názor“, který mi splývá s extrémním názorem. Co to je to proboha silný názor? • Mluvil jste o mládí redakcí. V meziválečné době se předávali v novinách zkušenosti mezigeneračně a velkou váhu měly zkušenosti. Myslíte si, že v žurnalistice například chybí kontinuita? Chybí zkušenost čtyřiceti let? Ano chybí tady generace. Dnešní šéfredaktoři jsou čtyřicátníci, kterým bylo v době převratu něco přes dvacet. To je unikát. Nikde nic podobného nenajdete. Pravda, Ferdinand Peroutka se stal šéfredaktorem Přítomnosti v devětadvaceti letech, ale to byl zcela výjimečný člověk. Génius žurnalistiky, světová třída, která měla tu smůlu, že se narodila v té době v té zemi. • Jak jsme na tom v uvozovkách se svobodou v tisku? A jak velký vliv mají politici na média a opačně? Důležité je, že svoboda tisku je zaručena zákonem a my nemáme žádnou instituci cenzurního charakteru. A jsou státy, které takové zákony zasahující do tisku mají. Nebudeme se rouhat. Svoboda v tom smyslu, že si každý píše, co chce, být také nemůže. Existují nějaké mantinely. Jsou zde média, která mají své zájmy i vazby ekonomické a politické. Ty se pak promítají do toho, co ta média vysílají nebo tisknou. Lidé, kteří zde publikují jsou placeni dotyčným subjektem a musejí držet krok dotyčného subjektu. Komu se to nelíbí, nechť jde do jiného média. Funguje to a funguje to velice dobře. Problém, a už se opakuji, vidím hlavně v polarizaci soukromých médií, ve zpravodajských denících, které píší na základě osobních vazeb a sympatií majitelů. Veřejnoprávní televize i veřejnoprávní rozhlas jsou drženy, jak již bylo řečeno, v jistých mantinelech. • Čím to je, že se deníky, v minulosti se profilující jako seriozně zpravodajské, v poslední době výrazněji bulvarizují a že v našem prostoru prakticky neexistuje velkoplošný deník typu Frankfurter Allgemeine Zeitung? Chybí prostředky nebo dostatečná poptávka?  „Když mi bylo třicet, říkal jsem si: jo, když mi bylo dvacet, to jsem byl blbej! Ve čtyřiceti jsem si říkal, jo, když mi bylo třicet, to jsem udělal kravin! No a v šedesáti se dívám skrz prsty na Neffa padesátníka.“ Foto: Dominik Hrodek Na začátku devadesátých let jsme se v Mladé frontě usilovně snažili vybudovat v uvozovkách Frankfurter Allgemeine, prostě noviny tohoto typu, ale tady na takové noviny není publikum. Karel Hvízdala, když zakládal Týden, měl před očima rakouský News. Ale až Balšínek, který přišel vysloveně z bulváru do toho vnesl moment infoteinmentu a uspěl. Já bych neřekl, že se jedná o úplnou bulvarizaci. Bulvarizace je hlavně o tématu – skandály, rozvody, morbidita, sex – a vycházet vstříc nízkým pudům, což v denících není. Spíše se jedná o posílení zábavového momentu, což je pro mne mnohem zásadnější. Pokud se totiž chci něco dozvědět, tak kategorie zábavnosti pro mne nehraje pražádnou roli. Studuji zde Jidášovo evangelium, které také není zábavné, ale potřebuji tu informaci. Žádné veselé obrázky, žádné grafy, žádné infoteinmentové atributy… nepotřebuji je. Doba je taková, že lidé se chtějí spíše bavit, než aby uvažovali. Lidem posledních věků se nechtějí číst jen písmenka, která upadají do pozadí, spíše se chtějí bavit a informovat skrze obrázky. To je známý a letitý trend. Vždyť si vezměte fenomén filmu a poté televize. Dnes je na řadě internet. • Jak se díváte na koncesionářský poplatek v době internetu? Poplatek pochází z doby, kdy pár nadšenců začalo s podporou rozhlasového vysílání. Není ve dnešní době anachronismem, nelze podporovat veřejnoprávní vysílání jinak? On je velký rozdíl i technický mezi internetem, kde vy jste identifikovatelný jako příjemce, neboli odběratel, protože jste připojen na drátě. Kdežto u televize je to do luftu a je úplně jedno, jestli se díváte nebo ne. Já se kupříkladu na televizi vůbec nedívám, nezajímá mne, ale mám ji. Kdybych byl na drátě, nic bych neplatil. ‚Televize je svou podstatou předurčena k tomu, aby byla stupidní‘, šokoval mne kdysi jeden nejmenovaný vysoký činitel České televize. Po několika letech přemýšlení jsem dospěl k témuž. Až bude digitalizace na bázi individuálního připojení a bude jasné na co jste se koukal nebo nekoukal, tak ať se zruší koncesionářský poplatek. Jinou věcí je reklama. Na komerční televize neplatíme, ale ten koláč není nekonečný a například dvě stě televizí reklama neuživí. • Jak se díváte na dosavadní průběh digitalizace televize a přidělování koncesí na vysílání? Fatální bylo, že se legislativa změnila v průběhu procesu celého rozhodování. Rada měla být soudná a neměla vyřknout za takových okolností žádný verdikt. Výsledek je politováníhodný. Bohužel to bylo rozhodnutí neuvážené. A určitě k tomu vedly i nějaké důvody. Podle Neffova zákona: ‚Každý nesmysl má alespoň jeden rozumný důvod.‘ (Usmívá se) Na důvod byste se musel zeptat pana Václava Žáka z Rady. • Pane Neffe, nezdá se Vám, že obecně s digitalizací světa spojenu s novými technologiemi kolem nás stále více ztrácíme soukromí? Spoustu subjektů má o nás data, která dokáží zjistit, kdy jsme kam přišli a odešli, co jsme dělali nebo co kupovali. Vadí Vám to? Ano, to je obecný jev. Dělá se kolem toho moc povyku. Ale řekněte, jaké soukromí měli lidé v tradiční společnosti? Jaké soukromí má člověk, který žil v roce 1880 v městečku s 3 tisíci obyvateli? Každý o každém věděl všechno… Zajímá vás, kam jsem přišel a kam odešel? Jestli ano, divím se vám… • Na závěr ještě musím položit otázku spíše anketního charakteru. Myslíte si, že se nové státy ze střední Evropy dobře etablovaly v EU? Dějinná setrvačnost je strašně silná. Nedávno jsem potkal jednoho známého v Kolíně nad Rýnem. Ptal jsem se ho, proč je to tam tak moc příjemné a sympatické kupříkladu oproti Berlínu. ‚Tady byla říše římská a byl tady také Napoleon.,‘ odpověděl mi. V té odpovědi je hodně pravdy. Vše je strašně setrvačné a u nás byla příliš dlouhá, čtyřicetiletá, zkušenost s etatismem. Je úplně jedno jestli se to jmenuje komunismus nebo jak jinak, ale byl to etatismus. Někoho postihl více, někoho méně, ale postihl všechny. Mnoha lidem i vyhovoval. Na vlastnosti se zapomíná. Bude hrozně dlouho trvat než se toho zbavíme a otázkou je, jestli se toho vůbec někdy zbavíme. Vezměte si, jak obrovský je rozdíl mezi státy, které za Rakousko – Uherska podléhaly uherské části a státy z rakouské „předlitavské“ části. Vždyť jsou to charakterem úplně jiné státy s jinak uvažujícími lidmi. Proč jsou Slovinci takový jací jsou? Protože byli pod vlivem Vídně. Ti, co byli pod vlivem Budapešti jsou jinde. Slováci budou vždycky jinde než my. Podle podobného klíče můžeme konstatovat, že do konce tohoto století bude šev mezi námi a Evropou vidět. Pro nás pro oba tam bude na vždycky. • Podle Vaší odpovědi se mi zdá, že nemáte pocit přílišné sounáležitost střední Evropy… Myslím si, že se jedná o velmi jemné pocity, které každý prožívá nějak jinak. To co nazýváme Visegrádem má jisté opodstatnění historické, protože máme společnou zkušenost, což nás a celou tuto velkou generaci – k níž počítám i Vás – bude nadále spojovat. Asi máme všichni k sobě v rámci střední Evropy civilizačně blíže než kupříkladu my nebo Slováci k Norovi nebo Portugalcovi. S Poláky jsme se tak nějak scházeli, třeba i profesně. Nemluvím pak o Slovácích, s nimiž nás pojí společná historie a slovo bratři se bez ironie stále dere na jazyk Už to, že si rozumíme. Vazby zde jsou. Předpokládám však, že se budeme v budoucnu trochu odcizovat a příkladem mohou být ‚visegrádští‘ Maďaři, kteří jsou nám už dost vzdálení. Politická situace, která tam nyní je, se vymyká našemu běžnému chápání. S určitými obavami sleduji, co se děje v Polsku. Doufám, že tato čtyřicetimilionová středoevropská mocnost neskočí do vagónu, který by jel na slepou kolej. Ale má obava je asi tím jediným, co pro ně mohu v této chvíli udělat. Je to jejich osud. Osud Poláků je tradičně tragický a snad se nenechají zmást slepým populismem a nacionalismem prosazovaným nejrůznějšími kašpárky. Naštěstí doba už na tomto kontinentu politickým tragédiím tolik nepřeje. Není to sice bez konfliktů, ale už nejsou krvavé.  Foto: Dominik Hrodek PhDr. Ondřej Neff – narodil se 26.6. 1945 v Praze, novinář, publicista, spisovatel, fotograf a literární historik. Synem významného českého spisovatele Vladimíra Neffa. Vystudoval fakultu sociálních věd a publicistiky UK Praha v roce 1969.
Dílo
1978 Holky se perou jinak (s V. Kováříkem ml.)
Doporučujeme:
|
stred.org.
Šéfredaktor: Dominik Hrodek. Zástupce šéfredaktora: Tomáš Kavka. Technický redaktor: Jan Vršovský.
Vedoucí rubrik: José Provazník (Polemika&Kritika), Jan Richter (Kultura&Společnost) Tomáš Dvořák (Genius loci, Genius locomoti), Tomáš Kavka (Střední Evropa), Jan Očenášek (Osobnost, Historické okénko, Studie).