Literárnívýtvarná příloha

O kamínku, který našel slávu

Byl jednou jeden kamínek, který si jen tak ležel na prašném náměstí jednoho odlehlého městysu někde uprostřed českých polí a hvozdů. Byl obyčejnou rulou či snad žulou nebo čerta starého ví čím. Už ani on sám si nepamatoval, kde se v místě vzal. Neměl toho příliš na práci, a jak bylo již řečeno jen tak si ležel a čas od času podržel kolo vozidla náměstím projíždějícího. Nikdo si ho příliš nevšímal a jen občas, když šel nějaký školák okolo, tak do kamínku třeba i nevědomky kopnul. Stěhoval se po klidném náměstí okolo sochy středověkého mudrce a líně pozoroval z různých míst okolní nudný život. S ostatními kamínky se nijak nekamarádil, snad proto, že byl největším kamínkem v celém širém okolí, jak si alespoň nadutě myslel. Měl by vlastně být králem všech kamínků, ale to by nesměl být tolik líný a pohodlný. Ostatním žulám, rulám, slídám a křemenům připadal svou náturou trochu nafoukaný a do sebe zahleděný, proto jeho společnost ani nijak nevyhledávaly.

Občas, když byl přikopnut blíže, pozoroval ruch zdejšího hostince. Starobylá putyka, pamatující kdejakého vládce a umělce, patřila ke středobodům unavené a pravděpodobně někdy v minulosti mnohem slavnější společnosti. Dobrosrdečný hostinský s mohutným knírem a hrbem co chvíli vybíhal ven obstarat putýnku uhlí k zatopení v kamnech hostům a pocestným. Nebo prostě jen ulevit sobě od vypitého klášterního piva k nedalekému obecnímu kanálu. Kamínek měl hospodu rád, dovnitř sice viděl jen pootevřenými dveřmi, když někdo vcházel nebo vycházel, ale cizokrajný život uvnitř ho nevýslovně lákal a vzrušoval. Takhle být zakopnut dovnitř, do té vyhřáté a zakouřené cimry, říkal si v duchu. Tam by se jistě bylo na co koukat. A třeba by mne vzali mezi sebe, byl bych pak možná stejně důležitý jako oni. Ukázal bych potom těm maloměstským kamínkům, kdo je tady skutečný král. To se rozumí, ani chvilku nepřestal o takové slávě snít. Myšlenky na cestu do lůna hospodské společnosti už kamínek neopustily. Svědily a škrábaly..

Ilustrace: Zuzana Havelcová

Kamínek blaženě klimbá a myšlenky se mu prohánějí hlavou jako svěží krkonošský vítr. Když najednou pocítí neznámé vibrace, ne, to do něho zase někdo nekopnul.., zvedá se a letí.. on letí! Vzrušeně pozoruje hluboko dole místo vlastního odpočinku. Ještě, ještě..! Krátký okamžik a padá do měkké hmoty pod sebou. Odráží se..dopadá a zase se válí v prachu náměstíčka. Něco podobného dosud nezažil, zrychleně oddychuje. Přes jeho kamenný dech slyší dech ještě hlasitější spojený s jakýmsi těžkým sténáním. Až teď si pomalu uvědomuje události nevšedních posledních vteřin. Z hospody se totiž vybatolil nevalně proslulý opilec a málo oblíbený rváč, opírající se o stabilitu mola a klopýtající o rovné nerovnosti. Na setmělé návsi nebyl sám, což ale netušil. Nedaleko od hospody si na zastávce autobusu znuděně hrála parta místních výrostků. Spatřivší opilce, jeden z nich se shýbl, jak to tak občas bývá, vzal do ruky oblý kámen a hodil ho nazdařbůh směrem k němu. Náhoda tomu chtěla, že šlo právě o blaženě snící kamínek ve společnosti ostatních žul a rud málo oblíbený. A druhou náhodou trefil proslulého opilce a málo oblíbeného rváče. Člověk s hlasitým nadáváním zvedl kamínka z prachu a rozhlédl se. Nikoho kalnýma očima neviděl.

Kamínek ustrašeně v mokré a teplé dlani čeká, co se sním asi stane. Téměř si začíná nad situací zoufat. Snad neskončí někde ve skleněném akváriu u rybiček, jak zaslechl vyprávět příběh jednoho z kolegů na silnici, povzdechnul si. Ten se přeci dostal zpět až po vymření rybiček. Ale stalo se něco mnohem neočekávanějšího, neboť opilec s kamínkem v ruce a krvavou hlavou dokličkoval zpět k restauračnímu zařízení. Kamínek napínal oči a sluch, blížil se do vysněné společnosti. Jeho bílé žíly byly našponované k prasknutí, vsakoval pot z opilcovy ruky. Dvojice společně ruku v ruce vstoupila do náhle ztichlé místnosti. Zraky všech přítomných mířily ke dveřím. Konečně v hospodě! Jak mne jen přijmou?, ptal se sám sebe. Opilec představil kamínek jako příchozího z jiného světa, jako toho, který spadl na zem. Trefil mne meteorit!, řinčel zastřeným hlasem. Zasraný cizí světy, už útočí! Na nás nejobyčejnější pozemšťany, láteřil. Na kamínek se snesla veškerá pozornost. Kdyby mohl, ukláněl by se do všech stran a směrů. Tichá hospoda oživla v bouřlivé diskusi. Každý najednou věděl vše o kamenech a geologii, o mimozemšťanech a jejich civilizacích, a o mnohém dalším. Kamínek ležel na zeleném ubrusu pobryndaném od pivní pěny a rozhlížel se po očích upřených na něj. Každé byly jiné. Jedny bystřejší, druhé šilhavější, jedny opilé, druhé rudé od kouře.

Ilustrace: Zuzana Havelcová

Mezitím se několik reptajících štamgastů, čekajících na pivo, navezlo do opilce, že to žádný meteorit není a celou historku si vymyslel. A hlavu si normálně rozbil pádem na betonovou lavičku před podnikem. Opilec a rváč v jedné osobě se chtěl na obranu svých slov prát. Vzal kamínek a zuřivě jím tloukl o práh u dveří, aby dokázal, jak je neuvěřitelný a nadpozemský. Kamínek, jenž zrůžověl sebevědomím, to nesl statečně, jako daň splněnému snu. Ubezpečoval se, že je to jen začátek jeho společensky důležitého života. V hospodě se kvůli němu schylovalo k bitce. Osvícený hostinský se ujal role prozatímního rozhodčího a celou společnost uklidnil jednou pěnivou a vychlazenou dávkou. Kamínek uložili zpět na jeho čestné místo na ubrusu uprostřed stolu vedle nedopalky naplněného popelníku.

Chlapi v hospodě se rozhodli z nedalekého vědeckého pracoviště povolat místního všemi uznávaného učitele a badatele, aby erudovaně posoudil tvrzení opilce a tvrdost kamene. A opravdu, zanedlouho už kamínek koukal do obrýlených trochu ospalých učencových očí. Bál se, že vědec a lidem uznaný arbitr celou věc po Holmesovsku odhalí a ostatní pak nařknou jeho nového kamaráda opilce ze lži. Je přeci nevinný… Rozhodl se tvářit meteoritovsky neústupně. Celá hospodská společnost spolu s kamínkem a opilcem čekala na konečný verdikt. Atmosféra houstla kouřem z cigaret a výpary z alkoholu nabývaly na intenzitě. Všechny oči sledovaly kamínek, který zažíval „hvězdnou“ slávu. V této chvíli byl v místní společnosti bájným meteoritem, poslem vesmírných civilizací, o nichž po generace v hospodě o večerech při pivu snili a rozprávěli zpití štamgasti, pocestní, zemědělci, umělci a další různorodí návštěvníci.

Ilustrace: Zuzana Havelcová

Až konečně. Arbitr si ještě jednou lokl čaje a odsoudil kamínek do pozemských luhů a hájů. O žádný meteorit se nemůže jednat ani ve snu. Hospodská společnost se zasmála jako jeden chlap a nešetřila dalšími posměšky směrem k opilcovi i ke kamínku, který si zatím ve stavu vlastní rozkoše a slávy hověl na stole. Kamínek tato slova nechápal, sám se do nové role tolik vžil, že nemohl uvěřit. Dokázal by dlouze vyprávět o hvězdách mezi nimiž léta klidně plul. Nevzmohl se ale na žádné gesto. Zato opilec a rváč radikálněji nesouhlasil s verdiktem a častoval smějící se rázem moudrou společnost sprostými nadávkami. V afektu obdržel facku, prý za to, že si hraje na důležitýho, když po něm jen někdo hodil šutrem, a to ještě, kdo ví jestli. To ho rozzuřilo nejvíc, pojednou popadl kamínek a vrhl jím po vědecké kapacitě, která naštěstí stačila uskočit, což odnesl jen ubrus politý čajem. Kamínek prosvištěl vzduchem a okenním sklem a tvrdě přistál na dlažbě ulice. Za ním vypadl z hospody do střepů i opilec, který se ztěžka zvedl a odbelhal se do pruhované postele, zapomenout na příkoří, které se mu dostalo. Zítra to spláchne a s kumpány na meteorit jistě znovu v dobrém vzpomenou.

Hospodský pak při úklidu po zavírací hodině na lopatku zametl střepy, které i s kamínkem hodil do popelnice. Zamračil se a odešel také spát. Kamínek potřísněný opilcovou krví se příští ráno jako ve snech vezl popelářským vozem na skládku, kde dodneška blaženě vzpomíná na chvíle vlastní vysněné slávy, zcela zapomenut mezi odpadky. Okolo hučí a šumí po lučinách bory a v sadech skví se jara květ.

Příběh této pohádky je zcela autorem vymyšlený, podobnost náhodná a nikdy se tedy nestal. A to ani v mé milé XXX ne!

Dominik Hrodek