KulturaSpolečnost

Novinky z česko-polského stříbrného plátna

Český film se v Polsku už od šedesátých let těší nevšední popularitě, čehož nejlepším důkazem bylo vybrání Hřebejkova Horempádem (kde titulní slovní hříčka byla přeložena „Na zlamanie karku”) na slavnostní inaugurační představení letošního jubilejního dvacátého ročníku mezinárodního filmového festivalu ve Warszawě. Film posléze slavil úspěchy i v dalších polských kinech mimo hlavní město. Oproti tomu české distribuční společnosti obvykle nejeví zvláštní zájem o polské snímky, byť i ty mají obec věrných příznivců.

Polský film Moj Nikifor

Foto: archiv

Vítanou výjimkou v premiérových kinech se stal film „Můj Nikifor”, pro nějž nejlepším doporučením byl úspěch na letošním karlovarském festivalu, odkud si v konkurenci třinácti dalších soutěžních snímků odnesl vedle hlavní ceny ještě ocenění za hlavní ženskou roli a režii. Herečka Krystyna Feldman zde vytvořila skutečně nezapomenutelnou kreaci svérázného staříka - naivního umělce Nikifora. Produkční Eva Zaoralová v rozhovoru s korespondentkou polského deníku Rzeczpospolita charakterizovala titulního hrdinu jako velkého umělce, ale velmi egocentrického až despotického člověka, který ani nedokázal vyjádřit vděčnost vůči svému dobrodinci.

V souladu s tímto viděním také distributor v reklamních materiálech staví do popředí postavu malíře Włosińského, který fascinován ryzostí a půvabem Nikiforova výtvarného projevu, se ho ujme a ve snaze pochopit fenomén tohoto zdravotně a mentálně postiženého muže rezignuje na vlastní tvorbu i na rodinný život, aby obětavě zajistil Nikiforovi zázemí a cestu ke slávě. Motiv přerodu obyčejného hrdiny své doby v nezištného altruistu na pozadí dobových reálií socialistického marasmu vzdáleně může připomenout Svěrákova Kolju a není vyloučeno, že jako i on se dočká úspěchů ve světě. Kolja však neskrýval, že je fikcí, zatímco „Můj Nikifor” se tváří jako pravdivá biografie. Ale je především filmovým příběhem, který v těch správných dávkách předkládá divákovi porce dobra, a hořký příběh jednoho života nahlíží očima „dobrodince” Włosińského.

Ve skutečnosti umělec, jak potvrdil před třemi lety i nezávislý soud, nebyl vůbec žádným Nikiforem, jak mu v šedesátých letech na cestě k jeho slávě zapsali do dokladů (dříve živořící na okraji společnosti je nepotřeboval), ale byl řeckokatolickým farářem pokřtěn jako Epifaniusz. Otec byl neznámý, matka patřila k národnostní menšině Łemků, kteří se na beskydských poloninách živili pastevectvím a prací v lesích. Ještě před válkou se usadil v městečku Krynica, kde na ulici maloval a nabízel své naivní obrazy lázeňským hostům. Po druhé světové válce komunisté ve zvláštní vojenské operaci vysídlili celou łemkovskou komunitu z Beskyd do severních a západních vojvodství, které po odsunu původního německého obyvatelstva nutně potřebovaly pracovní sílu. Epifaniusz se však přes přísný zákaz vrátil do rodných míst a pod maskou hluchoněmého malíře se stal trpěnou místní figurkou. Odtud nejspíš pramenila jeho nedůvěřivost vůči okolnímu prostředí před kterým po desítky let dokázal skrývat svou pravou identitu.

Po jeho smrti v roce 1968 zůstalo po něm na vkladních knížkách 367.000 zlotých ve staré měně a desítky obrazů v polských i světových galeriích. Teprve ke konci života mu zasvitl paprsek slávy, přespříliš pozdě aby změnil jeho osud. Či snad dokázal vycítit, že jako podivínský invalida je pro většinovou společnost akceptovatelný a více zajímavý? Režisér Krzysztof Krauze novinářům vyznal, že se celou dobu při práci nad filmem snažil vcítit do postavy Nikifora. Zůstává otázkou nakolik se mu tento cíl podařil.

Marek Krejčí