KulturaSpolečnost

„Nevinní byli vinni…“

K nové audiovizuální expozicie v Památníku Lidice.

U příležitosti pietní vzpomínky k 64. výročí vyhlazení obce nacisty byla v lidickém muzeu druhou červnovou sobotu dne 10.6.2006 slavnostně otevřena nová stálá expozice pod názvem „Nevinní byli vinni..“. Jak již samotný titul napovídá šlo především o exemplární čin odplaty za úspěšný atentát provedený dne 27. května 1942 parašutisty Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Náhodná stopa přivedla nacistický bezpečnostní aparát na jména dvou důstojníků Josefa Horáka a Josefa Stříbrného z Lidic, kteří byli od prosince 1939 nezvěstní a bylo více než pravděpodobné, že jsou příslušníky zahraniční čs. armády v Anglii. I když o přímé souvislosti mezi atentátem a těmito muži neexistovaly žádné důkazy a tato stopa se ukázala být falešnou, byl krvavý osud Lidic zpečetěn. V den Heydrichova pohřbu rozkázal Adolf Hitler provést následující: všechny dospělé muže zastřelit, všechny ženy převézt na doživotí do koncentračního tábora, děti, které je možno poněmčit, shromáždit a dát do rodin SS v Říši, zbytek „vychovat jinak“, obec úplně vypálit a srovnat se zemí. Zločin spáchaný na Lidicích si tak vyžádal 340 nevinných obětí…

Památník Lidice na mapě

F: Památník Lidice

Náhodný návštěvník si moderní multimediální výstavu založenou na kontrastu chladného betonového prostoru a promítaných obrazů připomínající kdysi životem pulsující obec nedaleko Kladna a její zničení, mohl prohlédnout již během zkušebního provozu, který byl zahájen během měsíce dubna letošního roku. Konfrontace hrubé neopracované hmoty se světelnými obrazy prostupuje celou koncepcí výstavy a dává tušit náznaky biblického pronikání světla v aktu stvoření. Znovu zde oživují již neexistující lidé, jejich tváře a jména, která by neměla zmizet z naší paměti.

Již ve vstupní místnosti, kterou tvoří oválná promítací síň je divák seznámen s tématem vyhlazení Lidic prostřednictvím osmiminutového filmu. Projekce probíhá současně na třech plátnech a díky rychlému střihu promítaných scén podmalovaných agresivním zvukovým doprovodem se návštěvníkovi ve zhuštěné formě promítnou obrazy líčící lidickou tragédii v její nejabsurdnější podobě. Pokojné předválečné scény z běžného života Lidic, muž orající na poli, hrající si děti, žně, mlácení obilí parní mlátičkou, církevní slavnosti, tavení oceli v kladenských hutích střídají znepokojující záběry nastupujícího nacismu v Německu od Hitlerových stranických sjezdů, přes Mnichov, obsazení pohraničí, vznik protektorátu až po nástup Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, atentát a následný teror rozpoutaný nacisty na českém obyvatelstvu. Jako memento mori celou přehlídku korunuje v již ztichlém promítacím prostoru panoramatický pohled na mrtvá těla lidických mužů, bezvládně ležících na provizorním popravišti - v zahradě Horákova statku. Teprve po této „rekapitulaci“ je divák vpuštěn do samotného prostoru výstavy.

Areál Památníku Lidice

Foto: Renata Sulková

Ocitá se v nevelké obdélníkové místnosti, které dominují jen zázrakem dochované dveře lidického kostela a za nimi na hrubou betonovou stěnu promítaný oltář, symbol touhy po obnovení starého řádu, jež ani totální srovnání Lidic se zemí nemohlo zcela vykořenit. Společnost tomuto pomyslnému svatostánku tvoří opět výjevy z běžného života Lidic, stejně tak jako hrůzné záběry války a další dobové trojrozměrné předměty nahodile rozmístěné po místnosti – poškozená tabule obecního úřadu Lidice, zbytek hudebního nástroje, zničený mlýnek na kávu, dětské dívčí šatičky. V protikladu k tiché majestátnosti tušeného kostela je druhý centrální motiv tvořen světelným obrazem zavražděných lidických mužů v životní velikosti, který nabízí pohled do tragické minulosti: na zeď Horákova statku, pokrytou zakrvácenými matracemi, lemovanou ze země vystupujícími obrysy bezvládných těl. Prostor je členěn velkými betonovými kvádry a ty rozdělují expozici do jednotlivých tématických okruhů – předválečné Lidice, atentát, heydrichiáda, osud lidických žen, lidičtí muži, obnova Lidic po válce. Asi nejpůsobivější částí expozice je prostor věnovaný osudům lidických dětí. Již samotný tvar místnosti evokuje chladnou strohost plynových komor. Z hrubého betonu na nás vzhlížejí nic netušící dětské obličeje, a v rámci promítaného dokumentu znovu zaslechneme (díky spolupráci se Základní školou v nedalekém Hřebči) poslední zoufalé prosby dětí o pomoc, zachycené na dochovaných korespondenčních lístcích poslaných v červenci 1942 již po smrti dětských obětí z Lodže. Všech 81 dětí, jež nebyly poslány na převýchovu do nacistických rodin v Německu, nalezly svou smrt v plynovém voze vyhlazovacího tábora v Chelmnu. Z celkového počtu 105 dětí se po válce do Lidic vrátilo 17.

Konfrontace s jednotlivými konkrétními lidskými osudy a tvářemi, oproštěná od výkladových schematismů, je přítomná na každém kroku. Důstojné završení celé expozice pak představují videorozhovory lidických žen a dětí, natočené Pavlem Štinglem výlučně pro potřeby nové expozice: „Se svou maminkou jsem se setkala v létě 1947 v krčské nemocnici…“, vypráví dnes již čtyřiasedmdesátiletá Marie Doležalová-Šupíková, která byla po válce jako jedno z lidických dětí určených na převýchovu repatriována zpět do Československa. Nebylo to radostné setkání. Paní Doležalová trpěla vlivem předchozích útrap prožitých v koncentračním táboře Ravensbrück otevřenou formou tuberkulózy a se svou dcerou se jen těžko domlouvala. Ingeborg Schiller, jak se tehdy čtrnáctiletá Marie jmenovala, na ni mluvila jazykem nepřátelského národa. Česky zapomněla a tak jim musela tlumočit jedna z lidických žen. Za čtyři měsíce paní Doležalová zákeřné nemoci podlehla. Z celé rodiny přežila pouze Marie. Její otec byl spolu s dalšími stodvaasedmdestáti muži popraven osudného 10. června 1942, pouhý den po Heydrichově pohřbu a bratra Josefa, který jen o pár dní přesáhl patnáct let věku, potkal o týden později stejný osud. Byl zastřelen na kobyliském popravišti spolu se členy rodiny Horákových a Stříbrných a lidickými dělníky, kteří osudnou noc trávili na noční šichtě v kladenských hutích. Babička zahynula v koncentračním táboře Ravensbrück. Po válce Marie Doležalová svědčila proti nacistickým zločincům v Norimberském procesu a spolu s dalšími lidickými ženami a dětmi se navrátila do nově vybudovaných Lidic.

Lidická zeleň

Foto: Památník Lidice

Otevření nové stálé expozice, kterému lze snad jen vytknout příliš skromný prostorový rozměr (je dimenzován pro 50 osob) je vydařeným vyústěním několikaleté snahy o revitalizaci rozsáhlého areálu pietního místa. Po roce 1989, kdy lidický Památník, v minulosti zneužívaný vládnoucím komunistickým režimem jako jeden ze symbolů vlastní ideologie, postihl přechodný nezájem nově se formujícího státu, se konečně toto místo opět probudilo k novému životu. Chátrající megalomanská železobetonová konstrukce z 80. let byla odstraněna a na jejím místě znovu obnovena alej Dr. Barnetta Strosse (britský laubouristický poslanec, který se významnou měrou zasadil o obnovu Lidic a stál u zrodu hnutí anglických horníků „Lidice shall live again“). Došlo k rozsáhlým úpravám terénu, rekonstrukci zavodňovacího systému – závlahy fungují automaticky a jsou centrálně řízeny počítačem. Instalovalo se nové veřejné osvětlení, kamerový systém a v rámci úpravy stávajících chodníků byl zajištěn bezbariérový přístup pro tělesně postižené. V roce 2000 bylo slavnostně odhaleno posledních sedm soch „Památníku dětských obětí války“ od ak. sochařky Marie Uchytilové. Za pomoci českých a německých studentů byl znovuvysazen růžový sad, který tvoří organické pojítko mezi Pietním územím a novými Lidicemi. Bývalý kulturní dům v Lidicích byl velkoryse přebudován na „Lidickou galerii“, sloužící v současné době především jako administrativní zázemí Památníku. Jeho moderní audiovizuální vybavení skýtá možnost pro pořádání různých kulturně-společenských akcí. Konají se tu výstavy, přednášky, workshopy, různá sympozia a koncerty vážné hudby. Na závěr lze tedy jen konstatovat, že se snad opětovně po období přechodné pomlky naplnila výzva britské hornické federace ze září 1942 „Lidice shall live again.“ – Lidice opět žijí!

Renata Sulková