KulturaSpolečnost

Německý film počátku 21. století

Klasika z nejklasičtějších Til Schweiger a Jan Josef Liefers jako na smrt nemocní pacienti v černé komedii Thomase Jahna Knockin´on heaven´s door (1996).

Foto: archiv

Německá filmová tvorba není pro zbytek světa žádnou velkou neznámou. Filmový průmysl ovlivňovala německá kinematografie již v éře němého filmu. Jako gejzír nápadů, z kterého neustále prýští čerstvá voda, působí již Metropolis Fritze Langa. Hvězdný prach zachytil i éru nástupu filmů mluvených, v této době se výrazně prosadila Marlene Dietrich, dosud populární zůstala hudební komedie Modrý anděl. Pozornost na sebe stejně připoutal i poválečný nový německý film, lišící se od francouzské nové vlny především vykořeněností svých postav a zastoupených jmény jako Werner Herzog, Rainer Werner Fassinger, Wim Wenders nebo i u nás známý Volker Schlöndorff. Později ze specifické německé historické reality vytěžili režiséry, slavní v počátku osmdesátých let Roland Emerich nebo Wolfgang Petersen, dnes tvořící v Hollywoodu. Málokdo ví, že kasovní trháky jako Air force one, Independence day nebo Godzilla vlastní štempl německé filmové školy.

Knižní předloha filmu Sonnenalle od Thomase Brussiga. Nejen, že film se stává kultovní záležitostí, rodák z východu Brussig je ikonou nějnovější německé liteartury (zde titulní strana vydání knihy z roku 2001).

Foto: archiv

Duch původního německého filmu je poznamenán hned několika specifiky. Je to vyrovnávání se s minulostí a tím i pokřiveným obrazem vztahu k jednotlivým etnikám, především židovskému. Dále precizním zpracováváním sociální role jedince ve skupině, především díky vlivu západoněmeckých sociálních protestů, tak i později fenoménu hledání nového smyslu bytí s handicapem myšlení „zdi v hlavě“. Přidáme-li k tomu režisérské vyhrávky v protiestablishmentních happeninzích, objevování „šerednějších“ čtvrtí města (specifikum promítnuté i v detektivkách jako Místo činu), jejich tajemství a „génií locí“, týkající se hlavně mysteriózního, sociálně a industriálně rozděleného Berlína (geniálně zachyceného u Wenderse), objevuje se nám regionálně ohraničený, ale mezinárodně srozumitelný subžánr.

Zrodem pomyslné nové vlny, která německá specifika přizpůsobuje dnešnímu pohledu, se pojí s druhou polovinou devadesátých let. Na počátku, ve smyslu spojení s komerčním úspěchem, stojí film Knockin´on heaven´s door (1996) režiséra Thomase Jahna. Jedná se o komedii zahrávající si, a to s pořádnou dávkou nadsázky, se smyslem života a přitom využívající veškerých hollywoodských artiklů k udržení napětí a zábavy. Na něj navázal o dva roky později, ve stejném duchu Tom Tykwer. Jeho film o cyber punkerce Lole, která „běží o život“ (Lola rennt, 1998) berlínskými ulicemi za účelem obstarání peněz pro svého, mafií vydíraného přítele režisérovi vynesl nabídky z Hollywoodu.

Zúčtování s minulostí, rok 2001 přivedl do německých kin, z USA se navrátivšího Tila Schweigera. Hraje starého levičáka, který znovu spojí starou Kreuzberskou partu. Kdysi chtěli vyhodit do vzduchu policejní ředitelství a vytvořit lepší svět. Po deseti letech zachraňují svoji čest-sami sebe.

Foto: archiv

Od konce milénia se rozrostla německá kinematografie o celou škálu nových kousků, kde se stává ústředním tématem krása Berlína, starosti a slasti dospívání v soudobém nebo mírně nostalgickém kontextu. Prosadili se i noví režiséři, filmové prostředí si našlo symbiózu s literaturou a muzikou. V roce 1999 natočil Leander Haussman film Sonnenalle, podle scénáře Thomase Brussiga, kde vedle motivu Berlína nachází své uplatnění i nostalgický prvek života ve zvláštním, zaniklém světě státu bez následovníka-DDR, Německé demokratické republiky. Stejný režisér objevuje později i svět západního Berlína. Příběh, zasazený do berlínského Kreuzbergu ještě jako ghetta na hranici berlínské zdi, s cezúrou spočívající v jejím pádu se nazývá Herr Lehmann, Berlin blues (2003). S dědictvím berlínských squatů a revolučních myšlenek počátku devadesátých let se zase vyrovnává film Zúčtování s minulostí (Was tun, wenn´s brennt 2001). Jako sdělení překračující německý obzor je komediálně laděný, až s kýčem si pohrávající, ne náhodou též především v Berlíně natočený snímek Good bye, Lenin (2003) režiséra Wolfganga Beckera.

Nostalgie, konfrontace západ kontra východ, transformovaná do osobního rozměru bohatý versus chudý v Německu si ve snímku, kde se protínají symbolické komunistické symboly s atributy materiálních úspěchů komunismu, našla definitivně živnou půdu. Naposledy jsme mohli (a to i v českých kinech) sledovat levicové zaujetí mladých v kontrastu s generací revolucionářů roku 1968 a dnešních podnikatelů v sladké komedii Občanská výchova (Die fetten Jahren sind vorbei, 2004), v režii Hanse Weingartnera. V těchto dnech do německých kin vstupuje další „berlínský“ film pod názvem Hallesche Kometen, tentokráte z dějem odehrávajícím se v jednom z kreuzberských paneláků. Do hry zde vstupuje dvacetiletý Tim, žijící s věčně alkoholem opojeným otcem a sní o kariéře spisovatele. A určitě tu nepůjde o film poslední.

Herr Lehmann, druhý úspěch režiséra Leandera Haussmana z roku 2003. Příběh starého dobrého Kreuzbergu. Ještě na „druhé“ straně barikády.

Foto: archiv

Nové německé filmy, v hrubém shrnutí podobné si sobě jako vejce vejci nejspíše opravdu vytvářejí specifický nezaměnitelný typus počátku 21. století. Jejich prostřednictvím se podařilo několika hvězdám mezinárodně prosadit. Jména jako Franka Potente (Lola rennt), Til Schweiger (Knockin´on heaven´s door) nebo Daniel Brühl (Good bye Lenin) jsou pojmem pomalu v celé Evropě. Jedna větev současné, nostalgicko-sociálně laděné kinematografie dokonce oživila zájem o otázku ostalgie a jako pojem vstoupila tato část kinematografie (nejen) do běžně užívaných charakteristických pojmenování (němečtí filmaři, podbně ale i široká veřejnost běžně používá formuli Ostalgie-Welle). V německých obchodech můžete již opět, nějaký ten pátek koupit Šprévaldské okurky nebo tzv. Sparwasser-Trikot. Ne nepodobným specifikem českému je i záplava DDR-shows, jenž nabízí komerční, soukromé televizní stanice.

Tomáš Kavka

Franka Potente v roli Loly ve filmu Toma Tykwera Lola rennt, německého hitu roku 1998.

Foto: archiv

Stránky věnované problematice německého filmu:
http://www.film.de/, základní průvodce německým filmem
http://www.mediabiz.de/df_index.afp?q=domain, stránka týkající se toho, co je v německu v kinech
http://www.goethe.de/kug/kue/flm/weg/weg/deindex.htm, stránka Goethe institutu, která má informovat o veškerých aktivitách německého filmu a to od němého až po současnost, mapuje všechny osobnosti, filmy, jakož zde najdeme i informace o vydané literatuře k tématu
http://www.deutsches-filminstitut.de/dframe12.htm, veškeré informace týkající se historie německého filmu, stránky německého filmového institutu ve Wiesbadenu http://www.cinegraph.de/ přehledný server o veškerých institucích filmu v Německu
http://www.learn-german-online.net/learning-german-resouces/kino.htm , stránka určená přímo k učení se o německém filmu
http://www.angelaufen.de/, stránka o novinkách v německých kinech
http://www.german-cinema.de/, anglický internetový průvodce po německém filmu
http://www.kebabconnection.de/start.htm, zajímavá stránka k trochu jinému, přesto aktuelnímu německému filmu
http://www.good-bye-lenin.de/, stránka k filmu, zajímavá především originály citátů klasiků, rozhodně stojí za navštívení