PolemikaKritika

Několik slov k „ostalgii“

O určitém myšlenkovém vjemu spojeném se ztrátou starých hodnot a těžkým nabýváním a vstřebáváním hodnot nových se podle mého názoru dá v evropských zemích bývalého komunistického bloku hovořit. Dokonce bych použil i ono slovíčko jako vhodný termín, protože dva německé státy byly nejživějším symbolem existence pomyslného východu a západu. V německé společnosti již patnáct let proklínaná nostalgie, spojená především se ztrátou komunismem zaručených společenských a sociálních jistot je patrná i u nás a nejspíše i v dalších demokratizujících se evropských státech. Českým ekvivalentem ostalgie mohou být „zlatý časy“ nebo slovní spojení „za komunistů“ doplněné určitým srovnáním tehdejší situace s dnešní, nejčastěji začínající u bezpečnostní a cenové relace nebo porovnávání situace na trhu práce a končící povzdechem nad ztrátou kulturních a společenských rituálů. Takto vyprofilovaný význam slova se pak rozšiřuje třeba i na Rusko, v kterém jistě našel stesk po minulých časech vlastní označení(bohužel o něm nevím, jen se domnívám).

Minulost se běžně v očích historických aktérů idealizuje a neprožíval-li jedinec opravdu velká traumata, tak si její negativní stránky buďto vymaže anebo k obrazu svému přetvoří. Jelikož kus zde probíraného věku poznala ještě stále většina z nás, jsme jim právě tak poznamenáni. Ať už se v našem případě jedná o fascinaci ideologicky profilovanými seriály, které jsme jedním okem sledovali s našimi rodiči, objevováním pro nebo proti režimní muziky. V některých z nás se projevuje sociálněji fanatickým vyhledáváním viníků za tento pocit či jen nostalgií zavánějící tehdá „tak“ uvolňující debatou ve frontě na pomeranče. Vzpomínky nám zůstanou a otázkou je, zda-li jde o něco škodlivého, zda si máme z minulosti pouze vybírat, a když tak co?

Asi se většina dnešní české společnosti shodne na faktu, že nynější režim je rozhodně demokratičtější než ten minulý. Témata veřejné debaty se za posledních patnáct let diametrálně rozrostla stejně jako prostor, v kterém se můžeme pohybovat a hledat životní naplnění. Tyto abstraktní, nenahmatatelné výhody, kterých můžeme využít jsou podstatným rozdílem, kterého se dostalo naší generaci a vymezující nám dobu totality spojenou s komunismem od naší zkušenosti s kapitalismem. Ostalgii bych tedy nebral jako něco zavrženíhodného a to rovnou ve všech jejích dimenzích. V podobě, v níž jsme jí poznali a vtiskli si ji do svých myslí se nám již nikdy znovu nenaplní. Měli bychom se s ní, jakož i se vším, co kdy přinesla srovnat přijmutím její existence a smysluplně pracovat i s jejími relikty, ne je bezcílně zatracovat a pomáhat tak k jejich nevědomky jejich mytizování.

Tomáš Kavka