DIALOGStřední Evropa

Několik poznámek k situaci na současné české politické scéně.

Trojkoalice a předčasné volby.

Tři politické strany – ODS, KDU-ČSL a SZ – se dohodly na koaliční smlouvě. Program, který nabízejí má ale přes svou realistickou náplň jen malou šanci na úspěch ve sněmovně, neboť disponuje pouhou stovkou hlasů, tedy rovnou polovinou poslanců. Je tedy mrtvý? Nikoliv. Dohoda vznikla tvrdým, ale věcným vyjednáváním a naznačuje smysl pro kompromis od všech. Všechny tři strany deklarovaly společný postup i v budoucnosti. Co to znamená? Otázkou je, zda vydrží nebo vzniknou nějaké trhliny. Nabízí se totiž jedna možnost společného postupu, o níž se v některých koaličních kruzích šeptem mluví, tj. že by si tato koalice snažila program nechat potvrdit v předčasných volbách od voličů. Do voleb by vstoupila ve formě jednotného bloku (volební koalice, nějaká forma integrace??), který hájí jednotnou a již nasmlouvanou vizi svého vládního programu.

Výhodou takové novinky na naší politické scéně by bylo, že volič by měl před sebou konečně konkrétní programovou bázi, nikoliv nic neříkající hesla. Na takto koncipovanou výzvu by také musela reagovat v poněkud realističtější podobě než doposud i sociálně-demokratická strana, pokud by nechtěla zahodit své hlasy nebo je přenechat komunistům.

Předsedové stran trojkoalice - Martin Bursík (SZ), Mirek Topolánek (ODS), Miroslav Kalousek (KDU-ČSL) - na tiskové konferenci

Foto: archiv

Ano, již slyším odmítavé a kritické hlasy, že by se jednalo o novou formu národní jednoty či národního souručenství, tedy o reminiscenci na z hlediska demokracie úpadkový systém druhé republiky a časů následujících. Na taková gesta je česká společnost dost ostražitá a opatrná. Jenže…

Za druhé republiky byl takovýto blok pravicových a středových stran vytvořen nikoliv na základě programu, který měl být základem vlády, ale především direktivně s ohledem na vznikající totalitní uspořádání celé společnosti. Významnou roli sehrálo zklamání z „mnichovských událostí“. S nimi spojený komplex cítíme některých případech dodnes. Sdružení se (či alespoň částečná integrace) v současné politické situaci je postaven na zcela jiných základech. Není třeba zdůrazňovat, že žádné celospolečenské zklamání se nekonalo, jen se politika dostala do málo předvídatelné situace, která ji ale paradoxně může zkvalitnit, především po stránce argumentační, programové a diplomatické. Prokázat se mohou vlastnosti a kvality nynějších politických elit, nastoupit mohou někteří další.

Dalším faktorem, který mluví pro společný postup tří stran koalice spočívá ve voličském mandátu pocházejícím z posledních voleb. Voliči projevili jasné přání po zjednodušení stranického systému ve smyslu většinově pojímané politiky tím, že dali své hlasy především dvěma spolu soupeřícím stranám (blokům). Dostavili se i voliči, kteří v minulosti buď nevolili vůbec nebo volili strany malé alternativní, a tentokrát v podstatném procentu hlasovali pro strany dominantní. „Vyhroceně“ se volilo buď proti Paroubkově vizi a osobě (!) nebo pro ní.

Fakt, že lidová strana (či lépe křesťanští demokraté) již delší dobu programově inklinují k ODS nebylo a není ničím neznámým. Cesta KDU k ODS vedla více jak po modré turistické značce. Jen v politickém kontextu si připomeňme, že v devadesátých letech v sobě občanští demokraté integrovali jiné křesťanské demokraty, tehdy Pilipovu KDS. Spolupráce těchto dvou stran je tedy i programově pochopitelné. Zde zdůrazněme, že tradice meziválečné lidové strany už pomalu mizí v oparu zašlých časů.

Jinak je tomu u Strany zelených. Ta byla před volbami velkou neznámou a v jejím vzestupu jí bezpochyby pomohla média, která stranu prezentovala, zčásti právem, jako svěží a obrodnou sílu v politicky ztrouchnivělé realitě. Předseda Bursík jistě odvedl neuvěřitelný kus práce. Pro jedny se Zelení před volbami vykazovali jako příliš nesourodý element, pro překvapivě velkou část voličstva se však tato strana jevila jako alternativa k současné politice. Pravdou je, že představuje v českém prostředí politickou sílu s jistým typem voličů. – Voličů, kteří nejsou nijak zvlášť zelení v chápání programu této strany podle modelu německých či dalších evropských Zelených. Tito voliči z velké části neakcentují základní charakteristické programové body (př. vztah k energetickým zdrojům) či jsou lhostejní k jiným programovým bodům (sociální aspekty…).

Čím se tedy tací voliči vyznačují? V českém politickém prostoru existuje nikoliv nepočetná vrstva voličstva „pravdy a lásky“, která vždy volí alternativu, což lze očekávat pravděpodobně i v budoucnu, ať už bude volební systém či rozložení stran jakékoliv. Programem popisovaného voliče je nesouhlasit s nabízenými hlavními politickými proudy a naplňovat svou představu, v níž se zobrazuje obava, aby některá z velkých stran neměla navrch. Strana zelených tak v tomto smyslu navazuje na stranické projekty spojené se značkami OH, ODA, DEU, US apod. Prostor pro takovou stranu zde nepochybně existuje a bude existovat vždy. Otázkou jen je, kdo bude tento prostor v dané chvíli reprezentovat. V současné době jsou to jistě Zelení. Jisté je, že přeci jenom posun nastal a SZ má i své unikátní voliče, kteří se ztotožnili s jejím programem. Není tedy jen pouhou alternativou k ODS a KDU, jako tomu bylo příkladně u US. Je dobře, že se byla schopna dohodnout s občanským blokem, který byl ochoten akceptovat některé body z jejího ekologického programu, ať už to považujeme za problematické či nikoliv, jako př. lze uvést vztah k atomové energii.

Je zcela relevantní, aby se tyto tři strany pokusili jít se společně na základě kompromisu pečlivě koncipovaným a formulovaným programem do předčasných voleb. Jak již bylo řečeno, bylo by fér, aby se po ničemných volebních kampaních plných osobních osočování a bezduchých billboardových frází, objevil jasně specifikovaný program, který by měl šanci na realizaci. A voliči by měli s rozvahou rozhodnout.

Nezapomínejme ale na levici, která docílila ve volbách velice slušného výsledku a má v ruce své trumfy. Také na levém spektru politiky je jasně vidět snaha voličů po integraci. Ne snad sloučením sociálních demokratů a komunistů, ale voláním po jasně definovaném srozumitelném a funkčním levicovém programu. Sociální demokracie nad komunisty v oblibě vede a získala historické maximum hlasů, což se nestalo přebráním voličů občanských stran, ale spíše na tak stalo na úkor konkurenčních komunistů. Levicový volič zde jasně dal hlas „většinově“ šanceschopným , tedy vládním sociálním demokratům a zároveň jasně ukázal, kdo pro něj více představuje levicový program. Nyní je na sociálních demokratech, jak s tímto signálem naloží.

V případě, že budou tolerovat stovkovou koalici, mají možnost zasahovat do dění tohoto státu více jak podstatně. Mohou být silnou opozicí, která bude o každém zákonu či o každém kroku vlády mít přehled a možnost do vývoje zasahovat. Koalice jim nabízí místa v kontrolních úřadech, což každopádně není nezanedbatelné a může být pro koaliční politiku velice bolestné.

Sociální demokraté, kteří tak budou mít kontrolní moc nad vládou i opoziční statut, mohou svojí politikou vycházející ze silné pozice v poslanecké sněmovně zcela vygumovat komunisty, kteří se tak ocitnou úplně v izolaci bez možnosti aktivněji zasáhnout do vývoje. Nikdo se s ní „radit“ nemusí. Jejich poslední šance by tak spočívala ve vlastní reformě a i to je hodně nejisté.

Taková pozice sociálních demokratů je podstatně výhodnější než se za každou cenu dostat do vlády a to ať už s podporou komunistů nebo na základě velké koalice s ODS. Nemluvě o tom, že většinová koalice či „opoziční smlouva“ by nepomohla ani jednomu z velkých hráčů. Byla by spíše cestou zpět pro oba. Nejde-li ovšem Paroubkovu establishmentu o udržení výnosných vládních a jiných pozic. Premiér tak nemá jediný argument pro setrvání na vládní platformě, který by mohl obhájit směrem do společnosti i do vlastní strany. Nemluvě již o narušení jím zmiňované kontinuity reformních kroků, neboť ty v programu koalice jsou také a pro českou společnost výhodnější a nikoliv neúnosně sociálně bolestivých. Argumenty, že vláda „koalice tří“ by poškodila stát a jeho občany zde neobstojí a zdá se být po koaličním prohlášení značně neudržitelným. Nechť dostanou šanci, ČSSD nemá ve vztahu k voliči v takovém případě co ztratit. V neposlední řadě sociální demokracie prostě červnové volby prohrála, s čímž by se měla rozumně smířit a vyrovnat.

V případných předčasných volbách by nemohl střetnout kvalitněji koncipovaný sociálnědemokratický program s občanskodemokratickým. Mnozí možná podotknou, jen aby nezůstalo u planých nadějí. Zaručeně by šlo o realističtěji vedenou volební kampaň, možná v konečném účtování i levnější. Koalice i sociální demokraté by se každopádně museli více snažit vysvětlit jednotlivé body programu. ČSSD by se musela, ať už se současným předsedou nebo bez něj, pokusit získat hlasy voličů KSČM, která ji v takovém případě, jak ukazují poslední výsledky, nejvíce ohrožuje.Spolupráce s nereformovanou komunistickou stranou by ji uvedla do pekla.

Komunistům nyní situace mnoho možností nenabízí. Snad jediné. Pokud se nepodaří vyjednat podporu koaliční vlády se sociální demokracií, pak mohou projevit snahu očistit se a „zdánlivě“ nezištně podpořit koalici, která o to však příliš nestojí, alespoň jak deklarovala. Podpořit jí může ve volbě předsedy sněmovny, což by fakticky vedlo k novým volbám. Ale jednání této strany, která se nebyla zatím ani schopna reformovat a reaguje na politickém fóru zcela neartikulovaně, není možné příliš předvídat. Spíše se zdá, že její časy začínají být konečně sečtené. Pomoci jí paradoxně může jen svou eventuuální nemohoucností ČSSD.

Doufejme, že se sociální demokracie i s podporou bývalých voličů komunistů pokusí stát se co nejdříve moderní levicovou stranou Blairovského stylu. Objímání se s evropskými politiky ani arogance k voličům jí nepomůže. Prvním krokem může být její podpora koaliční vládě ODS, KDU-ČSL a SZ. Nemá co ztratit a občan České republiky může jen získat.

Dominik Hrodek
(psáno 25. června 2006)