Literárnívýtvarná příloha

Nejlepší detektivky loňského roku

Viktorín Šulc: Příští stanice: smrt. Praha: Motto, 2004; Jan Cimický: Vražedná past. Olomouc: Rubico, 2004

Vybrali jsme dvě knihy, které obdrželi cenu Jiřího Marka na rok 2004 jako nejlepší (detektivní) román vydaný v roce 2004 - cenu uděluje Česká sekce AIEP – Asociace autorů detektivní literatury. Na jejích internetových stránkách se dočteme, že cenu výjimečně obdrželi autoři dva, tj. Šulc a Cimický. V případě Šulce se však jedná o povídky, které jsou spojeny postavami detektivů pražské „mordparty“, není docela zřejmé, proč porota knihu oceňovala jako román.

Východiska i děje obou knih jsou odlišná: Šulc navazuje na kriminální příběhy J.Marka, jak to inzeruje též na přebalu knihy: „Nové panoptikum hříšných lidí země české!“. Šulcovy povídky se odehrávají v 60.letech (zřejmě před rokem 1968); zde je další podobnost s Markem: časový odstup od líčených dějů a dobou napsání. Cimického román je ze současnosti, a je v jistém smyslu „angažovaný“, vybírá takové dějové motivy, které jsou nějak příznačné pro dnešek, především negativně příznačné, a nějak se k nim staví, hodnotí je.

Šulc píše v duchu určité tradice kriminální povídky, čtenář si tak rámcově může utvořit představu, co ho čeká. Pro hodnocení knihy je důležité především to, jak se autorovi podařilo zpracovat materiál, zda naplnil pravidla detektivního žánru, jde o hru se zápletkou, se čtenářem apod. Úvodní povídka (Příští stanice smrt) nás zavede bez nějakého úvodu přímo na místo zločinu: „Nějaká mrtvola pod železničním náspem nemohla rozházet Hájkovu dobrou náladu.“ Skrz vnitřní monolog staršího, zkušeného, dostatečně otrlého kriminalisty Hájka jsou nám představeni jeho kolegové z „mordparty“: Mocka – mladý, začínající vyšetřovatel, do všeho se žene po hlavě; Chmůra – nadšený stranický funkcionář, pokud však jde o řemeslo, je opravdový profesionál, Hájkovi je spíš pro legraci. Jsou to klasické postavy policejního týmu, stejně „klasické“ (pro detektivku) jako jsou zde i jejich nebo autorské komentáře a promluvy. Trochu cynické, trochu vtipné, občas se filozofuje - směs toho všeho čteme třeba hned v první povídce, kde Hájek přemýšlí o mrtvolách, že jsou všechny „na jedno brdo“: „Hlavně tím zvláštním tichem, které je obklopuje. Tichem plným otazníků, z nichž většina nebude nikdy objasněna, protože málokterý detektiv má čas být ještě filozofem, a žádnému filozofovi se nechce jít sloužit k mordpartě.“

Děj Cimického románu se odvíjí v reáliích, které většina čtenářů zná (z novin, z vlastní zkušenosti), má k nim nějaký vztah, něco si o nich myslí. Kniha začíná téměř lyricky a subjektivně, v první osobě: „Mám rád léto, modrou oblohu a všechny ty vůně, které někdy nelze ani od sebe zřetelně rozeznat.“ Nato vypravěči telefonuje přítel – policista. Chtěl by si udělat výlet do Krkonoš, chce vypadnout z města, ale rodina to považuje za hloupost, tak volá příteli. Vzpomínají během výletu na vše možné, mluví o životě a dokola skloňují hlavní téma současnosti: hektická doba, koloběh práce – víkendy, není čas, všichni jsme toho obětí, víme to, ale nejde se z toho vyvázat. To je první „současné“ téma – prolíná se pak celou knihou, téměř všechny postavy jsou tím nějak vyšinuté, spěchají, jsou nervózní, nemají na sebe čas atd. Cimický tu moralizuje: píše, že jsou oba přátelé typicky moderním člověkem, že jim něco chybí, „kontakt s přírodou“, a přirovnává je a vůbec „nás“ k dítěti „…, které podvědomě olizuje omítku, protože mu chybí vápník. Copak asi chybí nám?“ Na podobný komentář narazíme tu a tam v celé knize. Samotná zápletka se rozehrává až od druhé kapitoly, nastupuje tu také neosobní vypravěč namísto psychiatra.

U Šulcovy knihy nemá smysl rozebírat jednotlivé povídky, různé způsoby přístupu k zápletce, psychologie vrahů apod. Jsou to suverénně napsané detektivní příběhy, někdy docela hororové, čtenáře nic neruší v četbě, pravidla detektivní hry jsou naplněna. Zajímavá je jiná rovina knihy, a sice ta, kterou jí Šulc taky nějakým způsobem zakotvuje do současnosti. V epilogu ke knize píše: „…Jiří Marek čerpal náměty povídek Hříšných lidí ze skutečných soudních případu první republiky. O třicet, o čtyřicet, o padesát let později byla kriminální historie stejně štědrá a její rezervoár zdá se bezedný. Jak se ale vyrovnat s drastických zhoršením politických a mravních poměrů?“ Tuto věc nazývá „největším úskalím“. Zdůrazňuje však, že vyšetřování vražd je důležité za každého režimu, že se vraždilo vždy a v jakýchkoli poměrech. O svých postavách (i o těch reálných, které mu byly vzorem) říká: „Setkání se zločinem v nejodpudivější podobě mělo na ně paradoxně kladný vliv, polidšťovalo jejich myšlení a činy, stíralo z nich ideologický nátěr.“ Co se nám říká takovým komentářem? Tím, že píše o dané době, je už předem kniha nějak politicky příznaková a je nutno ji pro současnost dovysvětlit, snad proto, aby nebyla pochopena, vykládána nebo kritizována ze špatných pozic. Je to zvláštní paradox, protože všechny tam líčené příběhy, zločiny i jejich rozřešení jsou „nepolitické“, neangažují se, neusvědčují ani politický režim ani jeho reprezentanty ani morální úpadek doby. Přes občasnou, spíš humornou narážku („soudruhu“) na tehdejší poměry, nehraje politika v knize žádnou roli.

Ve „Vražedné pasti“ je zápletka důležitá v tom, co říká o současnosti. Nějací vyděrači posílají Vladimíru Poznerovi, maloobchodníkovi, anonymní dopisy s tím, že pokud nezaplatí 5000 Kč, mohlo by se jeho obchodu a nakonec i jemu a jeho rodině něco přihodit. Má jim platit za „ochranu“. Na policii se mu nechce, ta nemá v tomto směru dobrou pověst (spolupráce s vyděrači apod.), jde raději za svým úspěšnějším přítelem – podnikatelem. Tím se nevědomky zaplétá do daleko rozvětvenějšího zločinu. Přítel – podnikatel je zavražděn a on obviněn z jeho vraždy, protože byl „náhodou“ v době vraždy na místě činu.

Tento malý obchodníček, „obyčejný člověk“, se dostává ne vlastní vinou do soukolí zločinu a „spravedlnosti“. Jako by se všechno spiklo proti němu a jeho světu. Přitom nikdy nepodváděl v obchodě, nechodil do hospod, nekouřil, dřel se od rána do večera, aby rodina měla co jíst atp. Však mu za to manželka taky spílala, a když bylo nejhůř, opustila ho i s dítětem. Teď ho dostane do rukou slepá policejní a trestní mašinérie a zdá se, že ta je téměř prodlouženou rukou zločinu: i zkušení policisté už jsou natolik otupělí každodenním stykem se zločinem, že propadli rutině, a někteří i korupci, jako policista v závěru spolupracující s mafiány. Kriminalista Hladík v záchvatu zuřivosti o Poznerovi říká příteli psychiatrovi: „Lhal a pokoušel se svést stopu jinam. Já tyhle zběhlé kytaristy znám. Je to svoloč, flákači, kteří si mysleli, že teď jim padnou do ruky zadarmo miliony. Bez práce.“ Což je ale přesný opak toho, co Pozner je a co o něm čtenář už ví, je tedy úplně vedle, psychiatr Dvořák se ptá: „Proč i Jiří Hladík, tak zkušený kriminalista se najednou chová jako krvelačný a smyslů zbavený maniak, kterého vůbec nezajímá objektivní skutečnost?“ Pozner je však po pokusu o sebevraždu v péči tohoto„hodného“ psychiatra, který v něm vidí především člověka, vidí to, co nebyli schopni vidět policisté, z moci své instituce ho ochrání a zbytek dořeší schopný advokát se svým koncipientem. Svoji roli hrají posléze i média, zejména v kauze „nepřiměřené sebeobrany“, jak zní jedno z Poznerových obvinění: v momentě, kdy byl přepaden třemi muži a ti ho téměř přizabili, on jednoho z nich v zápalu obrany probodl. Mediálně žhavé téma a média („veřejnost“) stojí stále více na straně Poznera.

Cimický se zdá mít „vyšší“ ambice – vypovídat o současnosti, ale i poučovat čtenáře. V lecčems je Cimického kniha daleko temnější než Šulcova, přestože Šulc se nevyhýbá žádnému naturalizmu, naopak – vše vylíčí barvitě a s detaily (ať už se jedná o způsob vraždy, odstranění těla, nebo duševní pochody psychopatů před a po vraždě, popř. zoufalství oběti, která už nad sebou tuší „rozsudek“). Ve Vražedné pasti je však zločin nějak „systémovější“, zasahuje celou společnost – hlavním motivem zločinu je zisk, zatímco u Šulce jsou to nejčastěji vyšinutí jedinci, někdy ani nezodpovídající za své jednání. Zpočátku tu téměř chybí „dobro“, které bude proti všudypřítomnému zlu bojovat, jako je tomu u Šulcovy mordparty. Když se však konečně toto „dobro“ začne projevovat, začne být způsob autorova podání občas směšný či nechtěně komický, a to právě v oněch „úvahových“ pasážích, lyrických scénách, moralizováních, jako ve výše uvedeném citátu. Asi nelze vytýkat Cimickému, že užívá klišé (dějová, myšlenková apod.), to patří k detektivce naprosto přirozeně. U Cimického je z nich však namíchána místy opravdu vražedná směs – brutality dneška a povšechných mouder o životě: „A senzitivní vztahovačnost je pro okolí únavná a vyčerpávající, protože není zřejmé, čím můžeme toho druhého naštvat a podráždit.“ – autorův komentář k manželské hádce, v níž Pozner není schopen cokoli ze svého života obhájit před manželkou. „Senzitivní vztahovačnost“ zní v kontextu knihy a v souvislosti s charakterem manželky docela legračně a nepřípadně, jako by vystřižená z nějakého průvodce po partnerských vztazích. A vše ještě podáno takto šroubovaným jazykem, jak je to patrné i z předešlých citátů. Občas jako by si autorem jazyk vůbec zahrával: „Atmosféra pářícího se ranního lesa má v sobě skrytou magickou poezii.“

Vrátíme-li se k ocenění, je těžko posoudit, vypovídá-li vyzdvižení právě těchto dvou knih něco o tom, jak to vypadá s českou detektivkou současnosti. V případě Šulce jsou důvody pro takové ocenění zřejmé (přestože se, máme-li se vrátit na začátek, neví, proč je kniha považována za román), v případě Cimického by se dalo leccos namítnout. Každopádně za přečtení stojí obě, obě určitě splní očekávání, které od nich jako od detektivek čtenář může mít – zábavu, napětí, katarzi. A to je pro detektivku asi nejdůležitější.

Jan Šindelka