PolemikaKritika

Média a volby

Po měsících zimního spánku (a v některých případech i po několika letech) se naši politici, jako by politi živou vodou, probudili a začali podbízivě hýřit sliby. Blíží se totiž volby do Poslanecké sněmovny. A tak se denně dozvídáme, že důchodci budou mít vyšší důchody, rodiče nové přídavky na děti, zaměstnanci vyšší mzdy a zaměstnavatelé nižší daně. Všechny věcné problémy jsou odsouvány na vedlejší kolej a ke slovu se dostává populismus, manipulace s fakty a snaha zesměšnit konkurenci. Dokonce již došlo i na facky. Vše je podřízeno úspěchu, který rozhoduje o legitimitě moci na další volební období. Předvolební kampaň i samotné volby tak trochu připomínají reality show, kdy kandidáti na politické funkce představují baviče, kteří mají hlasujícího přesvědčit o svých kvalitách. A tak někteří přesvědčují a jiní spíše baví, jak nejlépe umí. Někdy je to k pousmání, jindy spíš k pláči, ale také dost často bez jakéhokoli obsahu. Chybí rozhodování o důležitých otázkách. A tak stále více občanů nabývá pocitu, že volby život nemění a raději obálku s hlasovacími lístky hodí rovnou do odpadkového koše. Přesto zůstává mnoho těch, kteří jsou nadále motivování podílet se alespoň jednou za čtyři roky na rozhodování. Pro koho se ale mají rozhodnou, když je pro mnoho z nich současná politika jen málo srozumitelná? Není proto divu, že voliči přelévají svoje sympatie mezi různými politickými proudy, vazba mezi nimi a stranou se uvolňuje a přechody na opačný břeh politického spektra nejsou ojedinělé. Rozhodování je stále více ovlivněno iracionálními hledisky.

Zní to podivně, ale jedním z faktorů výrazně ovlivňujících rozhodování při volbě mohou být průzkumy veřejného mínění, které v posledních dnech pravidelně plní média. Na jejich základě jsou vytvářeny různé předpoklady povolebního vývoje, odhadují se trendy a jejich příčiny, mluví se o změnách v rozložení sil na politické scéně. Pro některé politiky jsou důvodem k optimismu, naopak jiní neskrývají zklamání z klesajících preferencí. V podstatě je tak vytvářen dojem, že se něco děje, ač tomu tak být nemusí. Není však nutné zdůrazňovat, že i iluze pohybu se může odrazit na chování aktérů (politiků i voličů) a zpětně tento domnělý stav proměnit ve skutečný. Paradoxně tak zmíněné výzkumy nejen odráží aktuální rozložení sil, ale samy toto rozložení zpětně ovlivňují. Dá se říci, že plní roli jakési pomocné ruky tápajícím, kteří nevědí, jak se ve změti nesplnitelných slibů, osobních invektiv a bezobsažných sdělení správně zorientovat. Někteří se pod jejich vlivem instinktivně přimknou ke slábnoucí straně, aby vítěz nebral příliš mnoho, jiní se na druhou stranu rádi nechají unášet na křídlech vítězství, a proto volí stranu vítěznou. Také se poměrně jasně ukazuje, že se mnozí přiklání k uskupení, které je v preferencích na vzestupu, zatímco strany, jejichž podpora se dle výzkumů rozpadá, přestává být pro voliče atraktivní. Tato situace může nahrávat v červnových volbách především sociálním demokratům. Ti již dvakrát dokázali, že po slabších výsledcích v průzkumech, jsou schopni v posledních týdnech před volbou mohutně zafinišovat a smazat pracně budovaný náskok ODS. I současné trendy ukazují, že ČSSD vykazuje dlouhodobě nárůst preferencí, zatímco občanští demokraté v poslední době spíše stagnují. Obava z třetí porážky za sebou v nejdůležitějším stranickém klání, a s tím související ztráty ministerských postů tak samozřejmě vede k těžko skrývané nervozitě v řadách nejsilnější konzervativní strany. Dále tak nahrává svému nevětšímu konkurentovi v boji o volební vítězství. Jako jedno z možných vysvětlení tohoto vývoje se nabízí již zmíněná bezobsažnost kampaně. Zdá se, že nerealistické sliby odrazují především vzdělanější a majetnější voliče, kteří volí především pravici. Ale samozřejmě zde působí daleko více faktorů a jen těžko můžeme odhadnout, jaký bude výsledek voleb letošních. Porovnání výzkumů a konečného skóre dále ukazuje, že by tradičně oproti předpokladům měli posílit i komunisté. Zde však hraje roli pravděpodobně jiný faktor. Zatímco předvolební průzkumy jsou realizovány metodou „face to face“ a mnozí se otevřeně bojí přiznat svojí podporu KSČM, v tajných volbách je takové rozhodování snazší.

Zdá se, že velmi významný psychologický moment pro voliče hraje situace, kdy volební předpověď některé ze stran spadnou pod magickou hranici pěti procent, opravňující pobyt jejich členů v parlamentních lavicích, nebo naopak kterákoli z – do té doby – marginálních politických uskupení se v průzkumech přes tuto laťku přehoupne. Praxe ukazuje, že v prvním případě se strana najednou stává nezajímavou, potenciální voliči ji houfně odmítají z obavy o propadnutí jejich hlasu a s ní opouští potápějící se bárku i její členové, ve snaze alespoň trochu zachránit politickou kariéru nebo osobní prestiž. To vede k poklesu zájmu ze strany médií a dalšímu odlivu preferencí. Tuto teorii velmi zřetelně potvrzují příklady z minulosti: ODA, SPR-RSČ a nyní i US. Ačkoli se Unionisté ze všech sil snaží přiklonit volební štěstěnu na svojí stranu, je téměř jisté, že nepřízni osudu neuniknou a skončí podobně jako první dvě jmenované. V této situaci se zdá, že jejich nové předvolební heslo – „it´s legal to be loser“ – trefně vystihuje unionistickou povolební realitu politických ztroskotanců. Obava z propadu pod hranici volitelnosti se zdá být u politiků velice silná. To roztomile ukázal i lidovecký předseda Kalousek svým hysterickým výstupem, když jedna z agentur přisoudila jeho straně podporu pouze 4,7 %. Je to dozajista důkaz, jak lze probudit strach sympatizantů, vyvolat spekulace ze strany novinářů a znejistit i zkušené politiky. KDU-ČSL si ale zatím může oddechnout, další průzkumy tento scénář nepotvrdily a lidovci pravděpodobně obsadí některá z křesel v nové Poslanecké sněmovně. Přesto trend klesající podpory může být pro tuto stranu varováním. Lidová strana již dlouho nenabídla žádnou novou vizi a průměrný věk jejich voličů se kriticky blíží hranici průměrného věku v ČR.

Zatímco se tedy zdá, že propad pod pětiprocentní hranicí je nejspíš počátkem konce, v opačném případě – tedy při růstu preferencí – je předpokládaný vývoj složitější. Stejně jako v předchozím případě, i zde působí jistý lavinový efekt – pouze s opačným znaménkem. Hlasy se začnou hrnout až se rozumě uvažující člověk diví, jak je to možné. Znepokojené reakce politiků na vstup nového konkurenta do hry, kterého je třeba brát s větší vážností, dodávají ale předvolebním výzkumům na důležitosti. Má to však svá úskalí. Strana, která takto raketově posiluje svojí pozici, ještě nemá zdaleka vyhráno. Nová voličská základna je značně nejistá a dá se říci podmíněná. Potenciální voliči vkládají do nového uskupení jistá očekávání, mnohdy očekávání protichůdná či nesplnitelná, nebo prostě vyjadřují svojí nespokojenost s prací současných parlamentních stran. Jedni si představují, že nový subjekt s sebou přivede do veřejného života nezkorumpované, nebo ještě lépe nezkorumpovatelné, politiky. Jiný od něj očekávají snížení daní, další třeba vyšší sociální dávky. To vytváří samozřejmě obrovský tlak na stranu, která nemá příliš zkušeností z reálné politiky a záhy se může ukázat, že všechna tato očekávání byla pouze nesplnitelný sen. Své by určitě mohl vyprávět nejen Eda Kremlička, hlavní komik předvolební kampaně v roce 1998, ale například i SNK-ED, kteří po výrazném úspěchu ve volbách do Evropské parlamentu, v současné době paběrkují s podporou kolem dvou procent. V podobné situaci se nyní nacházejí Zelení. Ačkoli se zdá, že na rozdíl od Strany za životní jistoty, která teprve z průzkumů zjistila, že reálně existuje, mají Zelení stabilnější volební základnu, nemusí to pro ně nutně znamenat výhodu. Pokud nově „objevená“ strana nenabídne nic konkrétního, hlasy začnou ubývat stejně rychle jako před tím přibývaly. Je tedy zřejmé, že výzkumy v této situaci působí jako předvýběr. Nabídnou voliči omezený počet uskupení, které mají šanci obsadit parlamentní křesla, ale hlavní díl odpovědnosti za volební úspěch či porážku nadále leží na bedrech jednotlivých politických stran.

Marek Škorvaga