Kulty

Kult umění v občanské společnosti 19. století

Vznik občanské společnosti v 19. století se neodrazil pouze v politické kultuře. Noví občané se pokusili ovládnout i další oblasti, jako třeba prestižní oblast umění. Dnešní nahlížení na uměleckou múzu má mnoho ze svých kořenů v tehdejším dění.

Jako jeden z nejzávažnějších důsledků osvícenství se označuje náboženské ochladnutí evropského obyvatelstva. Někteří historici s dávkou nostalgie hovoří o odkouzlování světa, kdy doposavadní mystická víra, opřená o společenské reglementy (čarodějnictví, urážka božského majestátu), byla nahrazena zcela praktickými, metodami racionálně uchopitelnými, zákony. Prakticky se jev projevil třeba v Praze tak, že se při procházce po Karlově mostě přestalo narážet na zástupy modlících se u soch svatých.

Všechny mytizující pohádky středověku měly zmizet spolu se starým systémem trojí společnosti. Nové vrstvy tzv. buržoazie, zbohatnuvší nebo vytvářející si respekt svým majetkem a vzděláním si počaly samy sebe uvědomovat. Ať profesor nebo vlastník kartounky si hledali styčné pole. K jeho nalezení se využívala negace dosavadních hodnot a jednou z ní bylo i nahrazování institucionální religiozity. Asi nejznámějším příkladem reakce je náboženský kult francouzské revoluce-vyšší bytosti. Nepřímo se religiozita propracovávala i mimo přímou konfrontaci-za to ovšem s dlouhodobějším dopadem.

Obraz Křižáka od Karla Friedricha Lessinga, jedné z profilujících osobností Düsseldorfské výtvarné školy. Historizující malba byla pojímána jako nejvyšší meta výtvarného umění v 1. polovině 19. století.

Foto: archiv

S tímto vážným dopadem si takto klestila cestu múza umění. Jako neautochtonní, přejímající spoustu prvků z religiozit minulých, se stalo umění součástí světa občanů, středních vrstev, především díky těžko vysvětlitelnému estetickému účinku. Vznešeně se o něm ve svém Světu jako projevu vůle vyjadřuje soudobý filosof Schopenhauer-„skrze umění lze potlačit ubohost vůle“ a umělec jako božská osobnost má schopnost „pochopit vyšší smysl díky síle svého intelektu“. Vyjádřil tím již pouze něco, co bylo dávno faktem – umělec nahrazoval kněze, spolky podporovatelů umění se scházely za božským účelem.

V německých dějinách našlo zbožštění umění svůj živý důkaz v jednom zvláštním aktu, který se udála zpočátku čtyřicátých let. Dne 4. června uhodil blesk do dubu u Altensteinu, onoho, pod kterým odpočíval Luther, když se rozhodl k návratu do wormského říšského sněmu, roku 1521. Sakrální dřevo ze zničeného stromu bylo převezeno do Steinbachu a užito k rozličným uměleckým potřebám uměleckých spolků celého Německa. Místnosti těchto, tzv. Kunstvereinů opečovávaly svůj sakrální základ. Již do té doby se jejich členové cítili jedinečně, obyčejné chození do spolkových prostorů účastníci přirovnávali k návštěvám kostela. Umělecké haly, které z činnosti spolků vznikaly byly jakýmisi chrámy-temply umění, každé nakoupené dílo bylo „svatou věcí“, představovalo misii, kterou vysílá umění k rozšíření své obce.

Umění v podání těchto městských organizací dostávalo nový háv. Účast na jeho provozování se stala předmětem úcty a prestiže. Spolky se vyvíjely jako konkurenti doposavadních hlavních podporovatelů umění - šlechty, resp. vrchnostenských dvorů a církve. Náplní jejich činnosti bylo sloučit milovníky umění z řad občanů a tak konkurovat umělecké produkci, mecenášství a propagovaným uměleckým směrům těchto středověkých vládců světa. Popularitu získávaly od počátku 19. století skrze celou Evropu, a že pro onu svatou věc nalezly odezvu dokazuje i popularita anglické Art union of London - během první poloviny 19. století nejpočetnější organizace světa, která „byla během následujícího století zcela zapomenuta“. Jak zdůraznil německý historik Thomas Nipperdey, v nich se ukazoval nový romantický prvek využití volného času, po tvrdé každodenní práci si v těchto společnostech občané vychutnali zaslouženou odměnu. Vedly k úniku ze zaprášeného světa každodennosti do světa krásy a poezie ducha, který si ovšem, na rozdíl od minulosti, vedli sami.

Nejkonkrétnějšími projevy byl prvek rozjímání, přenesený z kostela, šeptání nebo ticho, které se stalo při výstavě pravidlem. I ono mělo kontrastovat s ryze novým společenským fenoménem – obchodnickým zaneprázděním a továrním křikem. V následku takového myšlení se rozvinula i dobročinnost, počaly se v rámci spolků vytvářet podpůrné fondy pro zchudlé misionáře-umělce. V Německu bychom první našly již ve 20. letech 19. století v Münchner Kunstvereinu. V Čechách až v sedmdesátých letech, kdy v rámci Jednoty umělců výtvorných vzniklo Bratrstvo svatého Lukáše, podpůrný spolek sirotků a vdov po umělcích.

Hamburger Kunsthalle byla slavnostně otevřena roku 1869, vznikla z darů občanů. Byla otevřena slovy: „S oprávněnou pýchou mohou hamburští občané pohlédnout na tuto halu a její obsah. Je věnována drahému umění.“

Foto: archiv

Konkrétně je umění 19. století spojeno především s historickým malířstvím, které nahradilo doposavadně uznávané malířství s náboženskou tématikou. V oblastech Německa jsou jako hlavní představitelé tohoto směru připomínáni představitelé Düsseldorfské školy. Projevem přihlášení se k měsťanské kultuře byla první výstavní akce českého národního všeuměleckého spolku Umělecká Beseda, který roku 1863 s velkým úspěchem nechal instalovat jediný obraz - právě příslušníka této Düsseldorfer Schulle Friedricha Lessinga – Hus na hranici – ten spojoval proticírkevní, historickou a národní tématiku. Česká „specialita“ vystavení pouze jediného díla vypovídala i o další novotě, která se v dějinách výstavnictví projevila, efekt krásna se přestával spojovat s efektem umělecké kvantity. Při uměleckých instalacích se přestala používat dosud běžná „přeplácanost“ místnosti obrazy, tak jak ji známe z obrazů výstavních prostor času baroka. U nás tuto smyslnou instalaci prvně použil brněnský Mährischer Kunstverein.

Výstavy v chrámech umění, s promyšlenou instalací exponátů a nutkáním šeptat nebo dokonce celou výstavu promlčet jsou právě ony formy, které patří k výstavám doposud. Stejným „reliktem“ jsou i umělecké spolky. Ovšem jejich dnešní členská struktura se s tehdejší občanskou dá jen těžko porovnat. Jedná se prostě jen o živou vzpomínku na dobu, kdy si příslušníci střední třídy tvořili podmínky uměleckého provozu sami.

Tomáš Kavka