KulturaSpolečnost

Jugo - sebereflexe 10 let po Daytonu

Přehlídka současných filmů z bývalé Jugoslávie,

Festival středomořského filmu, Montpellier, 21.-30. října 2005

Na konci října 2005 se v jihofrancouzském Montpellier konal Festival středomořského filmu, v jehož rámci bylo, po boku filmů z celého Středozemí, představeno několik filmů ze zemí bývalé Jugoslávie. Ponecháme-li stranou současný slovinský film, který se jako celek vyrovnává s odlišnými tématy než kinematografie srbská, chorvatská a bosenská, lze současnou postjugoslávskou filmovou tvorbu charakterizovat jako přímou výpověď společností, které před desetiletím prošly krvavým konfliktem stále ovlivňujícím politický a kulturní život těchto zemí.

Chorvatsko, geograficky nejbližší evropskému Západu, má dodnes problémy s integrací do evropských struktur, způsobené zejména nedostatečnou kritickou analýzou vlastní role ve válkách provázejících rozpad Jugoslávie. Vydat nebo nevydat do Haagu generála Ante Gotovinu? Je Gotovina válečný hrdina, který zabránil srbské okupaci Splitu nebo zločinec, který etnicky vyčistil Srby osídlené oblasti Chorvatska? Stojí „národní hrdost“ za politickou a hospodářskou izolaci země? Chorvatský příspěvek Arsena Antona Ostojiće, Podivuhodná splitská noc (Ta divna spiltska noc, 2004) si ani jednu z těchto otázek přímo neklade, byť jsou v něm všechny implicitně přítomny. Válečný sirotek bere do ruky zbraň proti domnělému agresorovi své matky, sex za peníze, tvrdé drogy a mizerný rock n´roll silvestrovské noci 2003 v dalmatské metropoli Splitu. Výsledek je vynikající černobílá podívaná ve stylu Jarmushovy Noci na zemi nebo Zelenkových Knoflíkářů.

Bosna a Hercegovina je deset let po mírových smlouvách stále rozdělena do dvou spolu těžko komunikujících entit. Patová situace, kdy „už není válka, ale stále není mír“, je možná jen díky kontingentům mezinárodních mírových sil, které z muslimsko-chorvatské části země de facto činí západní protektorát, ze srbské pak izolovanou a chudou provincii závislou na vzdáleném Bělehradu. Film Ahmeda Imamoviće, Go West (2005) pojímá válku z perspektivy muslimského homosexuála, kterého situace nutí vystupovat v roli srbské ženy. V kontextu zemí, kde „je snadnější překousnout, že je váš příbuzný zabiják, než že je homosexuál“ se rozhodně jedná o přínosné dílo, na druhou stranu si však autor neodpustil jistou porci etnocentrismu, obzvlášť v momentech, kde karikuje ke krajnosti srbskou nacionalistickou módu počátku 90.let. „Turbofolk“ zpěvák zpívající o Srbsku od New Yorku po Tokyo vypovídá jistě své o této mizerné době, přesto tento a některé další obrazy působí jako z propagandistické protisrbské agitky. Bosensko-muslimská společnost je ve své většině stále v zajetí sebeprezentace jako hlavních obětí konfliktu a na objektivní sebereflexi v kinematografii stále čeká.

Tato je paradoxně nejvíce přítomná ve filmech srbské provenience. Ať už Kusturicův Život je zázrak nebo Paskaljevićův Sud prachu nemají problém s přiznáním, že s jejich společností bylo a je něco v nepořádku. Poslední jmenovaný, Goran Paskaljević, představil na festivalu v Montpellier svůj prozatím poslední film Sen zimní noci (San zimske noci, 2004), v němž označuje srbskou společnost za autistickou. Jeho velmi expresívní filmový jazyk dává vyniknout celé řadě obrazů rozkladu současného Srbska, jeho ekonomického a kulturního úpadku. Byť prožívají postavy zdánlivou idylu, je díky dramatické hudbě a celkové atmosféře zmaru jisté, že film neskončí dobře. Režisér osobně při úvodu svého filmu na Festivalu středomořského filmu v Montpellier zdůraznil, že vychází z premis řecké tragédie a chtějí-li diváci happy-end, mají chodit na hollywoodské filmy. Nakonec slíbil, že jeho příští film ponese název Optimisté.

Felix Xaver
Autor se baví studiem společenských věd,
činný na FF UK v Praze a Université Paul Valéry, Montpellier