DIALOGGenius loci

Jiná Vídeň

Současná Vídeň skrývá nejedno překvapení. Není to jen město turistů navštěvujících ho v duchu slávy Mozartovy či romantiky spojené s císařovnou Sisi. Nalezneme zde zbytky obdivu k moderním kultům a pomníky traumat moderních dějin. Vedle paláců dávných vládců lze obdivovat konírny, plynárnu a tvář města dotváří pozapomínané centrum umění v bývalých věžích protivzdušné obrany.

Když se na sklonku roku 1989 otevřely zadrátované hranice východního bloku, častým cílem jednodenních zájezdů se stala Vídeň jako nejbližší metropole lákavého a pro většinu národa dosud nedostupného západního světa. Řidič zájezdových autobusů vysadil rodinky vybavené řízky v alobalu poblíž rušné Mariahilferstrasse s jejími nesčíslnými obchody přeplněnými všemožným zbožím, kde se v názvech vlastníků ozývala jména naturalizovaných krajanů, a odpoledne je vyčerpané a uspokojené převezl na pobavení do Prátru nad jehož stovkami atrakcí se zvedalo a klesalo Obří kolo. Po pominutí této přechodné fáze se cílem staly vídeňské památky umělecké bohatství shromažďované a vytvářené po staletí existence habsburské říše. Pro intelektuály je přitažlivé vydat se po stopách protagonistů vídeňské moderny přelomu 19. a 20. století, charakterizované takovými výraznými individualitami jako Altenberg, Freud, Kraus, Loos, Musil, Schiele či Schönberg.

Vídeň „malého Rakouska“

Tradiční tvář turistické Vídně čile komercializující stejně Mozartova hudebního génia, romantickou legendu císařovny Sissi jako drezúru lipicánů má však i druhou stranu vycházející z tragického údělu města v 20. století na průsečíku zájmu velkých mocností a jejich ideologií. Po první světové válce se hrdá metropole velké říše proměnila v provinční město, jehož obyvatelé trpěly nedostatkem zásobování a paliva stejně jako důsledkem devalvace měny, která postihla zejména střední vrstvy a jejich úspory.

V poválečném chaosu se upevnila autorita sociálně-demokratické správy města, která v prvních chvílích prostřednictvím svých mezinárodních kontaktů zajistila vyvezení strádajících dětí do švédských rodin, vyjednala zahraniční potravinovou pomoc a tolik potřebné dodávky produktů a surovin. Po překonání kritického bodu rozvinula velkorysý investičním program, který zahrnoval zlepšení městské infrastruktury i budování komplexů sociálního bydlení, které vedle malometrážních bytů obsahovaly obchodní vybavenost, dětská hřiště, lázně, prádelny a čítárny. Kousek od Obřího kola v Prátru byl vystavěn Ernst-Happel-Stadion, který se v roce 1931 stal dějištěm mezinárodní dělnické olympiády.

Vídeňské Náměstí hrdinů a Bernhardův román

Zároveň se však prohlubovaly skryté rozpory mezi „rudou“ Vídní a zbytkem země, které vyvrcholily při státním převratu v roce 1934. Významnější boje na obranu demokracie se vedly jen ve Vídni, kde dělníci proti přesile armádních děl hájili Karls-Marx-Hof přeměněný narychlo v centrum odporu. Křesťansko-konzervativní duch nastoleného režimu kancléře Dolfusse charakterizuje přeměna plochy před Hofburgem na náměstí Hrdinů, Heldenplatz. Adaptací strohé klasicistní brány vznikl památník padlým vojákům, který měl vyjadřovat sjednocení občanů kolem myšlenky imaginárního rakouského národa. Pro ně však než austrofašismus byl již přitažlivější nacismus se svým velkoněmeckým programem a sociální demagogií. Náměstí hrdinů se tak stalo v březnu 1938 dějištěm nadšeného uvítání Hitlera, který přijímal hold svých nových poddaných z balkónu nového křídla Hofburgu. Náměstí hrdinů se jmenuje i hra dramatika Thomase Bernharda, která v roce 1988 veřejně nastolila otázku, zda Rakousko bylo první Hitlerovou obětí nebo spolupachatelem.

Protivzdušná obrana jako centrum moderního umění a nových médií Vystřízlivění z počátečního nadšení mohou symbolizovat přízračné věže protivzdušné obrany a zároveň obří protiletecké kryty vložené do zeleně městských parků. Až šest metrů silné stěny ze železobetonu se dlouho tyčily k mírové obloze jako němé připomínky válečných hrůz. Až poměrně nedávno vznikl projekt Contemporary Art Tower, který navrhl začlenění alespoň jedné z nich do života města jako centra moderního umění a nových médií.

Židé uprostřed trosek

Na místě jednoho z vybombardovaných domů byl koncem 80. let postaven pomník sochaře Alfreda Hrdlicky. Tři jakoby výbuchem roztržené fragmenty hmoty, z nichž se vynořují v zoufalé změti části lidských těl doplňuje figura vousatého žida přihrbeného uprostřed trosek, která rozšiřuje pojem obětí i na zmařené životy vídeňských židů. Ti po anšlusu Rakouska byli náhle zbaveni majetku i lidských práv a vystaveni latentnímu antisemitismu svého okolí. Jen několika prominentním jedincům jako Sigmundu Freudovi bylo ještě umožněno vycestovat; čtyři jeho sestry však sdílely osud svých souvěrců a zahynuly v nacistických táborech. Tragédie židovských obyvatel je podrobně a při tom bez didaktické popisnosti zachycena v židovském muzeu otevřeném v roce 1996 na Dorotheegasse, známé jinak spíše svou aukční síní a obchody s uměním.

Monumenty ukázkou geopolitických zájmů

Sovětská armáda osvobodila Vídeň 13. dubna 1945. Rudoarmějci obsadili pro své načálstvo exkluzivní hotel Imperial na Ringu, kde dříve nocovaly královské návštěvy i Hitler. Na příkaz armádního velení byly mobilizovány všechny síly k urychlené výstavbě pomníku osvoboditelům. Pro ústřední dvanáctimetrovou sochu vojáka bylo jako válečná kořist konfiskováno 15 tun bronzu a do práce byli zapojeny stovky válečných zajatců. Demonstrativní monumentalita plastik i architektonického rámce měla Vídeňanům i ostatním Spojencům manifestovat sovětské geopolitické zájmy v tomto regionu. Nikoliv náhodou byl jako sochař vybrán poručík M.A. Intezarjan, který prošel školením u Věry Muchiny, která před lety podobně šokovala Paříž ještě okázalejším sousoším Dělník a kolchoznice. Prostor před pomníkem pojmenovaný příznačně Stalinplatz se proměnil na místo okázalých vzpomínkových slavností a teprve po roce 1955 se směl vrátit k historickému pojmenování Schwarzenbergplatz připomínajícímu zdejší rezidenci aristokratického rodu. Odhalení kultu osobnosti však přetrvala pamětní deska J.V. Stalina nedaleko od Schönbrunnu, která tak dodnes připomíná jeho vídeňský pobyt v zimě 1913. V devadesátých letech se objevily hlasy požadující odstranění celého památníku, ale politická hlediska a koneckonců i vděčná památka vůči 18.000 rudoarmějců padlých při osvobozování města byla rozhodující pro jeho zachování. Pouze byl z areálu odstraněn tank mířící hlavní vůči centru města, který byl převezen na nádvoří vojensko-historického muzea.

Město v bipolární světě a centrum OSN

Vídeň byla deset let po válce rozdělena na okupační zóny vítězných spojenců, kteří zde udržovaly své jednotky. S nástupem studené války se budoucnost města i celé země stávala velkou neznámou. Teprve v roce 1955 v Mramorovém sále Horního Belvederu podepsali zástupci velmocí mezinárodní smlouvu, kterou byla konstituována Rakouská republika jako suverénní a trvale neutrální stát nezačleněný do žádného z velkých vojensko-politických bloků. Vídeň zůstávala dlouho městem, které žilo nostalgickými vzpomínkami na svou imperiální minulost. Ještě koncem 19. byl styl baroka, kdy za panování Karla VI. monarchie dosáhla největšího rozmachu, prohlášen za rakouské národní umění a jeho formální tvarosloví hojně využíváno v soudobé architektonické produkci. Novobarokní je i schodiště Strudlhofstiege zasazené s citem do městské krajiny uprostřed kterého byla v roce 1951 zasazena pamětní deska s typickými náladovými verši, které vyjadřují sentimentální smutek nad tím, že vše velké minulo, ale přinejmenším krása zůstala. Vídeň teprve později pochopila ojedinělou šanci vyplývající ze specifického postavení v bipolárně rozděleném světě. V roce 1971 městská správa spolu se spolkovou vládou založila akciovou společnost, která na dunajském ostrově vybudovala moderní konferenční centrum a satelitní čtvrť. Ta se od roku 1980 stala sídlem stálé kanceláře Organizace spojených národů a celé řady přidružených mezinárodních organizací. Vídeňské mezinárodní centrum je dnes otevřené i pro veřejnost, pro níž se zde pořádají exkurze a pro mladé celá řada edukativních akcí.

Konírny a plynárna jako obraz současné Vídně

Dynamický obraz současné Vídně spoluvytváří současná moderní architektura, která prorůstá i jejím historickým jádrem v radikálních a přece přijatelných kontrastech. Stačí připomenout Haas-Haus na nároží centrálního Stephansplatz a obchodní třídy Graben v jehož prosklených stěnách se zrcadlově odráží gotická architektura katedrály. Z někdejších barokních císařských koníren zůstala zachována jen pohledová kulisa za níž se skrývají účelové budovy moderních muzeí tzv. Muzejní čtvrti otevřené před šesti lety. Pozornost mnohých návštěvníků přitahují postmoderní kreace Friedricha Hundertwassera. Architekt, který zemřel před sedmi lety, prošel evolucí od avantgardního umělce, jenž provokativním heslem „Los von Loos!“ vyslovil rozchod s tradiční vídeňskou modernou, až po úspěšného a komerčně využívaného tvůrce. Jeho dílo už náleží dějinám a příkladem současné architektury je spíše G-town. Tento okrsek luxusních apartmá, obchodních center a zábavních multiplexů vznikl revitalizací opuštěné plynárny v bývalé dělnické čtvrti Simmering. Vyznačuje se svéráznou symbiózou původní industriální architektury 19. století s postmoderní fantazií projektantů, mezi nimiž můžeme najít i Jeana Nouvela.

Skrytá traumata moderních rakouských dějin

Pod pokryvem hospodářské prosperity a zdánlivé stability zůstala však skryta traumata moderních rakouských dějin, obnažená plně diskuzí v aféře kolem angažmá rakouského prezidenta Kurta Waldheima ve wehrmachtu. Zásadní distance vůči všem ideologiím, které se v uplynulém století snažily podmanit Rakousko, se zvýraznila v kritickém uvažování mnoha intelektuálů. Přehodnocení interpretace moderních dějin je mnohdy vedlo až k radikálním pokusům vyvodit systémovou příbuznost mezi katolicismem, komunismem, nacismem a socialismem, popírajícími svým kolektivismem svobodné myšlení jedince. Zajímavá kniha Eine Reise in das Innere von Wien Gerharda Rotha nahlížená estetikou ošklivosti (Hässlicheit) vidí „vnitřní“ Vídeň jako permanentní řetězec hrůz a násilí. Přes tuto spornou premisu je Rothovou zásluhou, že navrací do kolektivní paměti místa vytěsňovaná na její okraj jako psychiatrickou kliniku demaskující lžihumanitu počátků sociální péče, patologické preparáty pečlivě schraňované v anatomickém muzeu, městský kanalizační systém, areál trestního soudu s nacistickou sekerárnou nebo dodnes fungující útulek, v němž bydlel mladý Adolf Hitler.

Zoologická zahrada přežila vše

My však optimističtěji zakončíme naši virtuální procházku v schönbrunnské zoologické zahradě, která je považována za jednu z nejstarších na světě. Počátek odvozuje rokem 1752, kdy vznikl zvěřinec pro rozptýlení panovnického dvora sídlícího v sousedním palácovém komplexu. Majetkem panovníka, byť později s právem přístupu veřejnosti, zůstala až do konce první světové války, kdy jako všechen habsburský majetek byla převzata státem. Zhruba před patnácti lety se ocitla ve vážných hospodářských potížích, které byly nakonec rozřešeny privatizací, kdy zahradu převzala akciová společnost. V propagaci a reklamě je vydatně využíván zdejší pár velmi vzácných pand velkých tím více, že podobnou raritou se v Evropě může pochlubit už jen berlínská zoologická zahrada. Párek pand přiletěl do Vídně v roce 2003 zapůjčený čínskou vládou na dohodnutou dobu deseti let. Management zoologické zahrady tak může ve skrytu duše jen doufat, že osudová přitažlivost Yang Yang a Long Hui vyvrcholí zrozením pandího mláděte, které by v ZOO již trvale zůstalo. Zatím však čilý zájem věnují především stravě a roztomilý pohled do jejich pavilonu v době krmení, kdy dospělá panda ležící na zádech svírá v náručí plnou otep bambusu jehož výhonky s chutí okusuje, potěší určitě nejenom dětskou drobotinu.

Marek Krejčí