DIALOGGenius loci

Jemen pohledem Středoevropana I.

Když jsem svým kamarádům oznámil záměr, že se chystám strávit téměř měsíc v Jemenu, setkal se tento můj plán se dvěma typy reakcí. Jedni si významně ťukali na čelo a upozorňovali mě na riziko únosu, druzí vůbec netušili, že taková země existuje. Přesto jsem se nenechal zviklat varováním a společně se třemi kamarády jsme se vypravili do nejjižnější země Arabského poloostrova.

San´a

Mapa: The World Factbook

umístění (na www.mapy.cz)

Letadlo Turkish Airlines přistálo v San´a dvě hodiny po půlnoci místního času. Příletová hala připomíná na první pohled spíše nádraží okresního formátu a to ještě před dvaceti lety. Nicméně imigračnímu úředníkovi se nedá vytknout, že by svojí práci nedělal s láskyplnou poctivostí. S dlouhým rozmyslem prohlíží každé podezřelé razítko v cestovním pasu a věnuje i náležitou pečlivost nalepení turistického víza. Mezitím již spatřuji za odbavovací přepážkou znuděně přešlapující postavu s viditelně středoevropskými rysy. Patrik Marschal (kterého jsme kontaktovali již před odletem) je krajan, který sice již několik let žije a provozuje cestovní agenturu v Jemenu, ale vizáž rodáka ze Žižkova evidentně neztratil. Na první pohled rozverný čtyřicátník zajišťuje odvoz do centra hlavního města a ve stručnosti nám předává základní informace o zemi, ve které chceme strávit následujícího tři a půl týdne. Nazítří jsme pozváni do jeho – na jemenské poměry – velkého a poměrně luxusního bytu. Mezitím se však hodláme věnovat prohlídce města, které bylo v roce 1984 zařazeno na seznam mezinárodního kulturního dědictví UNESCO.

Foto: Marek Škorvaga

umístění (na www.mapy.cz)

San´a, téměř dvoumilionové město na úpatí nejvyšší hory Arabského poloostrova, žije i v tuto velmi pozdní hodinu čilým ruchem. Je ramadán[1] a veškerý život v muslimských zemích, od Maroka až po Indonésii, se koncentruje do nočních hodin. Neuvěřitelné množství lidí, zvířat či nejroztodivnějších motorových i nemotorových vozidel se proplétá úzkými uličkami, aby splynuli v pohyblivou masu a proměnili město v jeden tepající živý organismus. I my se stáváme součástí tohoto davu a necháváme se strhnout pestrobarevností a orientální exotičností jemenské metropole, která agresivně útočí na naše smyslové vjemy. Štiplavé aroma nejroztodivnějších koření, se prolíná s charakteristickou vůní pečeného masa, aby se tu a tam ztratila v pachu všudypřítomných výfukových plynů. Každou chvilku se zastavujeme u některého z lákavě vyhlížejících obchůdků, abychom se kochali nejpodivuhodnějším sortimentem, který je zde nabízen k prodeji. V rozporu s původním očekáváním zůstáváme však místními obchodníky spíše přehlíženi, než aby se nás snažili vehementně a hlasitě nalákat do svého obchůdku, restaurace či hotelu. Tu a tam se sice ozve přátelsky míněný pozdrav, ale ve srovnání s obyvateli jiných arabských zemí se Jemenci zdají být snad uměřenější nebo bázlivější. Netroufnu si odhadnout, čím je to způsobeno. Napadá mě snad jen, že to může být důsledek nevelkých zkušeností se zahraničními turisty.

Foto: Marek Škorvaga

umístění (na www.mapy.cz)

Každopádně čilému obchodování na trzích a v malých krámcích to nikterak nebrání. Prodává se snad vše od širokého sortimentu potravin, přes tradiční i západní oblečení, až po nosiče s nejrůznějšími hudebními nahrávkami. Nejrozšířenější a zároveň nejkontroverznějším zbožím je ovšem khat, který patří ke každodenní realitě Jemenu. Jedná se o rostlinu s obsahem psychotropního efedrinu, která se do země rozšířila před staletími z Etiopie. Její odpůrci jí označují za „národní katastrofu“, přispívající ke zhoršení fyzického i mentálního zdraví Jemenců, devastující již tak skromnou zemědělskou produkci (plodina je extrémně náročná na vodu) a velmi negativně ovlivňující národní hospodářství. Podle všech dostupných indicií však tato rizika Jemence příliš neznepokojují. Khat je hlavní plodinou pěstovanou v zemi a žvýká ho tu pravidelně snad každý od školáků až po vetché starce. Uživatelé vkládají pečlivě omyté lístky této rostliny mezi zuby a dáseň, kde je ponechávají až několik hodin. Během této doby většinou klábosí s přáteli nebo se věnují jiné, z hlediska Evropana zcela neproduktivní činnosti. Nacpané tváře mírně narkotickou plodinou a zelené plivance dožvýkaného khatu jsou jedním ze zážitků, které nejvíce uvíznou v paměti cestovatele. Asi nepřekvapí, že jsme ani my nezůstali u pouhého pozorování. Již následujícího dne nám Patrik nakoupil několik rostlin s tím, že bez žvýkání „národní drogy“ by naše návštěva Jemenu byla poloviční. Nepopírám, že to byla zajímavá zkušenost, ale moje preference v užívání návykových látek se nezměnily. Pivo to prostě nahradit nemůže, což jsem si v plné síle uvědomil především následujícího rána, kdy mi na dásni vyrašilo několik nepříjemně pálících aftů.

Foto: Marek Škorvaga

umístění (na www.mapy.cz)

Ale nepředbíhejme. Po pár hodinách v San´a nám vyhládlo. Usedáme proto v nejbližší restauraci, kterou by česká zemědělská a potravinářská inspekce nepochybně ihned uzavřela. Patrik doporučoval několik místních specialit, ale arabské názvy se nám pochopitelně ihned z hlavy vypařily. Objednáváme tedy totéž, co pojídají strávníci u vedlejšího stolu. Jídlo je jen s obtížemi vizuálně i chuťově identifikovatelné, přesto poměrně chutné. Neznalost názvů jednotlivých pokrmů nás limituje i v následujících týdnech a je pravděpodobné, že jsme zůstali ochuzeni o mnohé z místních specialit. O co jsme však rozhodně ochuzeni nezůstali, je místní způsob stravování. Potraviny se servírují v několika chodech, většinou v plechových talířích a funkci ubrusu téměř vždy plní denní tisk. Jemenci nepoužívají příbor, i když solidnější restaurace mají připraveno několik lžící do zásoby pro zahraniční návštěvníky. Jí se obvykle rukama, nicméně je možné použít i speciálně upravený chléb. Jemenský chléb, chubs, je pružný a při jídle se trhá na kousky. Ty pak stočené do malého kornoutku slouží jako lžička k nabírání pokrmů. My se samozřejmě chceme maximálně přizpůsobit místním zvyklostem a proto vytrvale odmítáme příbor. Naše zoufalá snaha napodobit jemenský způsob stolování vzbuzuje v restauraci oprávněné pobavení. Snědl jsem už snad tři celé chubsi, ale miska s omáčkou zůstává stále téměř plná. Je to opravdový boj a ani po třech týdnech strávených v Jemenu jsem nebyl schopný tuto specifickou techniku plně zvládnout.

Foto: Marek Škorvaga

umístění (na www.mapy.cz)

Večeře nám zabrala téměř hodinu. Snažíme se ze zvyku smlouvat o cenu, ačkoli jídlo bylo na české poměry mimořádně levné. Toto naše úsilí však naráží nejen na jazykové bariéry (jak později zjišťujeme, úroveň znalosti jakéhokoli cizího jazyku je v Jemenu mimořádně nízká), ale především na neochotu prodávajícího jakkoli ustoupit z původního návrhu. Patrik nám posléze vysvětluje, že tato obvyklá arabská obchodní metoda není v Jemenu příliš rozšířená. Vzhledem k faktu, jak je Jemen pro Čecha levnou zemí, nečiní nám to v podstatě nejmenší problém. Začíná svítat a město se pomalu ukládá ke spánku, spolu s ním i my.

Druhý den jsme se probudili až po poledni. Ve srovnání s předchozí nocí bylo město vylidněné, jako by ho zasáhla nějaká epidemie. Krámky se skrývaly za zataženými žaluziemi, ulice zely prázdnotou a typický zvuk automobilových klaksonů téměř utichl. Ideální příležitost splnit cestovatelskou povinnost a nerušeně se projít historickým centrem města – perlou arabské architektury. Za hradbami mediny (historické centrum) se skrývá opravdu úchvatná podívaná. Na šest tisícovek mnohopatrových domů z pálené hlíny, které jsou zdobeny ornamentálními motivy, vytváří dokonalou iluzi návratu o několik staletí zpět do minulosti. Mezi těmito „pradávnými mrakodrapy“ zůstala nedotčena údajně i stovka mešit a dvanáct arabských lázní. Při každém kroku úzkými a prašnými uličkami nasáváme autentickou atmosféru středověké křižovatky obchodních cest.

Foto: Marek Škorvaga

umístění (na www.mapy.cz)

Jediné, co tento unikátní dojem poněkud narušuje, jsou všudypřítomné podobizny prezidenta Saleha. Dlouholetý vládce, který v mládí nápadně připomínal Sagvana Tofiho, shlíží na své poddané doslova z každého domu, nároží či dopravní značky. Letáčky, plakáty či nadživotní vyobrazení billboardových rozměrů zachycují vůdce v nejrůznějších rozpoložení mysli – tu usměvavého, jindy státnicky vážného či pohlceného prací pro národ. Mnozí Jemenci si jím zdobí i karoserie svých vozidel, pravděpodobně nikoli pro svůj nekritický obdiv k němu, ale spíše z čirého pragmatismu. Informace o korupcí prolezlé Salehově administrativě jsou dostupné i širokým vrstvám obyvatelstva, které však na druhou stranu připouští (alespoň, co jsme se za dobu našeho pobytu dozvěděli), že za jiného vládce by mohlo být i hůř. Trochu lituji, že doby zbožného uctívání našeho prezidenta jsou už dávno za námi, a vážně si pohráváme s myšlenkou, že by veřejné glorifikování Václava Klause rozhodně oživilo vizuální dojem z naší „stověžaté“ metropole. Každopádně si chci jeden ze Salehových plakátů strhnout na památku, ale nakonec nenacházím pro tento protistátní čin dostatek odvahy a spokojím se pouze s pořízením fotografie.

Foto: Marek Škorvaga

umístění (na www.mapy.cz)

Čím více se blížíme k Bab al-Yaman, starobylé „bráně do Jemenu“, tím více proud lidí houstne a my se stáváme středem pozornosti především dětí. Jestliže jsem o dospělých Jemencích mluvil jako o stydlivých či bázlivých, tyto přívlastky se jen stěží dají použít pro jejich potomky. Skupinka jakýchkoli „bílých“ cizinců je důvodem pro výskot, radostné pokřikování, podávání rukou a svolávání kamarádů a kamarádek. Největší nerozvážnost, jaké se může turista dopustit, je vyslyšení žádosti o pořízení fotografie. Fotoaparát přitahuje pozornost všech malých obyvatel v okruhu několika stovek metrů. Ti se před ním různě pitvoří, vesele na sebe pokřikují, lepí svůj obličej téměř až na objektiv a prosí o další a další snímky. Nejprve s jedním kamarádem, pak s druhým, následně s oběma a tak téměř donekonečna. Úspěšné snímky jsou pak oceněny potleskem, smíchem a uznalým poplácáním. Běda však, jakmile na některé dítě zapomeneme. Hned dává najevo svoji nespokojenost křikem, pláčem a svoláváním dospělých. Člověk si může být jistý, že touto bohulibou činností stráví dlouhé desítky minut a paměťová karta jeho fotoaparátu bude zaplněna přinejmenším z poloviny. Nějakou dobu jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že bych po návratu domů uspořádal samostatnou výstavu s názvem „Jemenčata“. Na druhou stranu je pozitivní, že mladí v Jemenu jen sporadicky žebrají a pořízení snímku je pro ně dostatečnou známkou náklonnosti Evropanů. Později jsme vymysleli i další způsob, jak si získat místní omladinu na svou stranu. Tomáš ji obdarovává samolepkami parodujícími Daniela Landu, které si sám vyrobil. Děti radostně vykřikují „Landáááá“ a nalepují si podobizny s největším žijícím českým vlastencem na prsa nebo na obličej, aby se jimi mohly hrdě chlubit svým vrstevníkům. Zakladatel skupiny Orlík by byl určitě nadšen, jak jeho odkaz šíříme i v tak odlehlých částech světa.

Foto: Marek Škorvaga

umístění (na www.mapy.cz)

Foto: Marek Škorvaga

umístění (na www.mapy.cz)

Pokračování příště…

Marek Škorvaga

[1] Ramadán je devátý měsíc islámského kalendáře, muslimský kalendář má ale lunární měsíce, kratší než měsíce křesťanského kalendáře. Každým rokem se tak ramadán vůči křesťanskému kalendáři posune o 11 dnů nazpět, pozn. autora.