DIALOGJaroslav Dušek

„Dřevěničář.“ Rozhovor s Jaroslavem Duškem

„Člověk by se měl identifikovat především se svojí duší…,“ říká herec, scénárista, pedagog a klaun Jaroslav Dušek (45). Při našem rozhovoru v kavárně nad řekou mne zahrnul přívalem slov a občas v sobě neutajil šoumena a zdatného improvizátora. Častá nadsázka se prolínala s hrou slov, které lze jen těžko zaznamenat do textu. Mluvili jsme o jeho rolích železničáře či sportovního fanouška či o jeho vztahu ke k divadlu, filmu a klaunům. Přiznal se, že ho zajímají nečekané a skryté obsahy slov.

Jaroslav Dušek

Foto: archiv

• Dominik Hrodek: Pane Jaroslave Dušku, slyšel jsem, že jste nedávno hrál ve filmu železničáře tak přesvědčivě, že se o Vás mluví jako o nástupci Vašeho jmenovce v čele železničních odborů Jaromíra Duška, co je na tom pravdy?

Jaroslav Dušek: To ne, to je asi fáma, kterou musel vypustit zřejmě někdo ze strojvůdců. Ale je pravdou, že novináři volali několikrát mně, abych se vyjádřil k problémům na železnici a evidentně mysleli, že mluví s tím Jaromírem. A pak je také pravda, že moji příbuzní, konkrétně švagr a spoludědeček vnučky jsou železničáři, takže my tu železnici máme v rodině, v příbuzenstvu. Možná není všem dnům konec a Jaromír se učeše a já se budu moci rozcuchat a naběhnout mezi odboráře. Koneckonců člověk nikdy neví, co bude a ty odbory jsou takovou jistotou. Mají velký dům? a navíc k těm odborům já mám poměrně blízko, neboť jsem jako malé dítě vyrůstal v obrovské vile na Barrandově a tehdy v té vile sídlil generální tajemník světové odborové federace Francouz Saillant. Babička s dědečkem byli jakýmsi služebnictvem tohoto odboráře. Děda byl topič a zahradník a babička hospodyně. Odborář měl v garáži Mercedesku a Šestsettrojku, což vím, protože jako dítě jsem si směl v těch vozech hrát. On byl hodný člověk, opravdový odborář! Mohl jsem rozmontovat palubní desku toho Mercedesu. Tím pádem mám k odborům od dětství velice úzký vztah. A pokud by šlo o to být v takové pěkné odborářské vile, podobné té, co byla na Barrandově, s obrovskou zahradou, a být třeba generálním tajemníkem světové odborové federace, nejsem proti.

• Ve filmu Ještě žiju s plácačkou, věšákem a čepicí jste hrál prakticky se samými neherci nebo amatérskými herci.

Současná, přiměřeně suchá, lehce absurdní filmová tragikomedie o středně velkém českém nádraží v létě.

Foto: archiv

Ne, to je optický klam. Snad kolegové nehráli zase až tak špatně! Oni tam hráli ve filmu až ne tolik známí herci. Igor Chmela je velmi dobrý divadelní herec, Roman Slovák z brněnského Ha-divadla hrál Frantu Slámu, Petra Beoková hrála cikánku a dceru Evžena Deky, kterého hrál polský herec Ryszard Dolinski. Dva kluci tam byli ze souboru Nejhodnější medvídci, kteří tuto původně divadelní hru hráli na divadelních prknech, a to amatérští herci David Patrik a Honza Turner. Vezměte si Juru Vymětala, který tam hraje pana Dvořáka, hlavní roli, ten je vlastně letitý amatérský herec. Takže vyložených neherců, já nemám moc rád pojem neherci, se tam vyskytuje pomálu.

• To máte pravdu, ale já jsem tím myslel herce, kteří ve filmu příliš nehrají a s herectvím se často setkávají pouze na prknech amatérských divadel. Ostatně český film má v objevování těchto osob letitou tradici.

Forman s Passerem úspěšně lovili.

Jaroslav Dušek ve filmu Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí

Foto: archiv

• Ano, vezmeme-li kupříkladu šedesátá léta a Šebánka, Husáka a jim podobné…

Jistě, Gustav Husák byl jistě vynikající a pozoruhodný herec. Jeho novoroční projevy občas vypadaly jako kdyby byly pod taktovkou Miloše Formana. (Směje se) Zejména ten poslední projev byl hodně formanovský. Nevím, jestli to pamatujete, ale on mluvil mimo kameru. Zřejmě si myslel, že je zapnutá jiná kamera. Mluvil úplně mimo, mimo národ a mně to připadalo velice metaforické. Nevěděl už komu to říká a my pozorovali toho pána, který promlouval těsně vedle. Ano, projev bych nazval ,Těsně vedle'.

• Podle toho jak jste se rozhovořil o politicích dob minulých by se dalo soudít, že politika a historie je pro Vás zdrojem nekonečné inspirace. Je to tak?

Víte, všechno může být inspirativní. A tohle byly hodně inspirativní momenty. Za jeden z nejinspirativnějších momentů považuji rozhovor s jedním z představitelů Ústředního výboru KSČ, kterého se zeptali, jestli se s ostatními ústředně výbornými potentáty navštěvuje i v civilu.Dotyčný odpovídal větou: ,Takové vztahy v ÚV nepanovaly, jednou jsem navštívil na chatě Aloise Indru a jednou mne navštívil Vasil Bilak'. Tehdy jsem si to přečetl a pochopil jsem, že o té zemi rozhodovali lidé, kteří se sebe vzájemně báli a radši se v civilu vůbec nestýkali. Hodně mrazivá a inspirativní energie. S odstupem doby, když vidím některé dobové dokumenty, kupříkladu otevírání metra nebo podobné události, je to stále hodně mrazivé a možná až překvapivě silný mráz vane z těchto obrázků. Je pořád silné, výmluvné a zřetelné, co to bylo za chladnokrevnou partu.

Z filmu Šílení: s Janem Třískou

Foto: archiv

Ona za každé doby existuje skupina podobných lidí, kteří mají na jedné straně paranoiu a na druhé straně touhu po moci. Ale zmíněná léta minulá jsou plná velkých inspirací. Kdysi jsem o tom chtěl udělat komedii. Inspirovalo mě, že Rumun Causescu byl prý velice svérázný člověk. Četl jsem, že po jednom zasedání, myslím, že to bylo právě v Praze, nasedaly jednotlivé státní delegace do aut a ta auta přijížděla podle abecedy podle států. Polsko bylo logicky dříve než Rumunsko, což se Causescovi nelíbilo a nějak se tam strkal s Jaruzelskim, protože chtěl nastoupit do auta polské delegace. Takovýchto malých příhod, které se vyprávějí, je hrozně moc. Když udělali Husákovi namísto candáta kapra ala candát, a byl z toho obrovský skandál. Představil jsem si, jak by asi bylo pěkné udělat z těchto mikropříhod divadelní komedii. (Usmívá se)

Vím, že existoval návrh na prvního máje potáhnout Hrad rudým suknem?

• To by bylo hodně konceptuální a předběhli by landartistu Christa, který přeci v roce 1995 zabalil Richstag.

Škoda, že to neudělali. I Warhol by záviděl.

• Objevuje se občas Gustav Husák nebo někdo z jeho „party“ ve Vašich improvizovaných hrách?

Myslím, že nikoliv. Aby vás to nezmátlo, mě politika na rozdíl od některých jiných až zase tolik neinspiruje. Cítím to spíše okrajově, alespoň dneska. Tehdy to bylo něco jiného. Nešlo je přehlédnout. Všichni trčeli ve svých funkcích dlouho a člověk si ta jména docela osvojil. Houževnatí a zasloužilí pracovníci, nemyslíte?

• Každopádně. Vraťme se však k divadlu a filmu. Jste známý tím, že v divadle příliš nepoužíváte scénář a spíše improvizujete. Jak důležitý je při Vašich vystoupeních prvek diváka, zapojujete ho často do svých hříček?

Někdy ho zapojuji, jindy vypojuji, někdy napojuji, jindy odpojuji, všechno běží podle jízdního řádu Mléčné dráhy.

• Váš tatínek strávil dlouhá léta v divadle Semafor jako osvětlovač, ale je také trochu neherec, ne? Až vlastně nyní se objevil ve filmové roli vedle Vás.

Syn a otec

Foto: Václav Sadílek

Tatínek je herec! Tatínek je jasnej herec, jen dlouho nehrál! V mládí hrával ochotnické divadlo a dokonce se ne jeho prknech potkal s maminkou. Neustále si mezi sebou přeříkávali nějaké role. (Směje se) Potom ale nebyl přijat na DAMU, takže se uchýlil za osvětlovací pult v divadle Semafor, kde je až dodnes. Mohl divadlo pozorovat jen z této pozice, která je pro potenciální hraní trochu hloupá, neboť v divadle si občas zahrají v malých rolích i kulisáci či rekvizitáři, ale osvětlovač těžko může vyběhnout na jeviště. Zahrál si tak až na pozdější kolena a rovnou ve filmu.

• Dalo velkou práci přemluvit ho?

Nedalo. On původně ani netušil, že jde o nějakou roli, protože myslel, že jen několikrát projde přes scénu. Na konkurz proto přišel a až o dost později se dozvěděl, že bude jeho role mít i text.

• Vyrůstal jste vedle herců ochotníků, chtěl jste být už jako malý hercem nebo se pohybovat v okolí divadla či filmu?

Chtěl jsem být velmi malý herec, co nejmenší herec, až bych se stal možná nejmenším ze všech.

• Dobře, chtěl být Jaroslav Dušek třeba kosmonautem?

Ne, to ne. Vždycky se mi líbil klaun a chtěl jsem být klaunem. Ani nevím proč. Zpětně jsem si nemohl vzpomenout, proč jsem chtěl být právě klaunem. Přestože to mám v sobě hluboko zafixované. Zřejmě jsem ho viděl někde v cirkuse. Asi ano. Už jako úplně malinkému jsem na sebe klaunskými prostředky chtěl strhnout pozornost. Podrážel jsem si nohy, různě padal na zem a myslel si, že to bude legrace. Byla to záhadná mánie v dětství, věděl jsem, že budu klaun.

• Možná se Vám to i trochu splnilo, nemyslíte? Jste sám se sebou spokojen? Cítíte se být klaunem?

Vůbec nevím, možná, že jsem jen směšný. Ale nevím, jestli jsem správným klaunem.

• Jaký je správný klaun a co v sobě integruje?

Klaun, pokud je správným klaunem, tak je trochu speciální postavou. Správný klaun má totiž svobodu. V cirkusu všichni cvičí, zvířata, vrhači nožů i artisté všechno perfektně umí, jen ten člověk, který se nemotorně míhá mezi nimi, nepřípadné nemehlo, ten klaun má svobodu. Ten jediný má právo neumět všechno perfektně, má právo zakopávat a má právo být nešikou, aby vytvořil kontrast mezi ním a těmi, kteří jsou perfektní. Zároveň má oproti nim právo vypadnout z té mašinérie, opustit dril a nebýt součástí dobře secvičeného stroje. To dělá klauna klaunem. Správný klaun není tím, koho každou chvíli někdo nakopne do zadku a je legrace. Klaun je ten, který dává prostor a rozměr. To je klaunova úloha. A takové osůbky naše společnost potřebuje i v normálním životě. Vezměte si Voskovce a Wericha. Proto byli tak milováni, protože ve hrách zastupovali svobodný aspekt. Všichni ostatní museli hrát, jak to bylo napsané, jen oni si tam chodili a říkali si, co chtěli. Jde o svobodný, občas iracionální, třeba řekněme i vesmírný prvek. V tom je také podstata a vtip klauna, protože on je vlastně svobodný a může téměř všechno, ale nezneužívá toho. V podstatě nic neumí a tím je také limitován. Nemůže toho zneužít. Kdyby to byla postava, která má svobodu a tu zneužila a ovládala někoho?pak by to bylo něco jiného. Proto ho divák může mít rád. Nad nikoho se nepovyšuje. On má svobodu k tomu, že se ztrapní a je legrace na jeho účet. Přičemž si může dovolit říci i to, co by jiný říci nemohl. Klaun nebo chcete-li blázen či šašek se pohybuje mimo dané schéma, což je jeho úlohou.

Jaroslav Dušek vynikl osobitým stylem jako moderátor Českého lva. Zde s dřevěnou loutkou Otesánka (2001)

Foto: archiv

Je zajímavé, co se to stalo Voskovcovi a Werichovi ve hře Nebe na zemi, v níž hráli dva povýšené povaleče a jakoby zneužívali práva té svobody, protože tam byli za lenochy, tak se to divákům nelíbilo. Myslím si, že klauna může divák milovat, jen když se klaun nevyvýší a nezneužije té svobody k tomu, že by mohl více než ostatní.

Šašek u panovníka mohl říkat pravdu, on ho za to jen nakopl. Měl jakési privilegium, které mu na druhé straně nikdo nezáviděl. Klaun je v rovnováze. Jako malý jsem chtěl být šašek nebo delfín.

• Delfín????

Rád bych jako delfín. Neustále se směje, což bych bral. A jak je inteligentní! Viděl jsem dokument o delfínech, kde si vědci kladli otázku, jestli je delfín inteligentní. (Směje se) Ti vědci jsou zvláštní partou, vždyť to je evidentní, že delfín je inteligentní zvíře!! Dělali na nich neskutečně prosté pokusy. Delfíni plnili dětinské pokyny, dělali kdejaké ,psí' kusy a díky své velké trpělivosti neztráceli dobrou náladu. Vědcům vrtá hlavou, proč si delfín hraje i v dospělosti. Zřejmě je nenapadlo, že by je to mohlo prostě bavit. Delfín je můj vzor.

• To mi připomíná jeden díl ze seriálu o Simpsonových, kde přerostou inteligentní a chápající delfíni lidi a když jim s lidmi dojde trpělivost usadí se a souši a Springfield naopak naženou do vody. Jestli jste ten díl neviděl, doporučuji pozornosti. Sledujete často přírodopisné dokumenty?

Já nemám moc čas sledovat televizi, ale když někde slyším, že mají dávat pořad o delfínech? snažím se ho stihnout. Delfíni jsou moji skuteční favoriti. A také velryby.

Dřevěničář na pódiu

Foto: archiv

• Podporujete myšlenku, že by se postavilo pod bývalým Stalinovým pomníkem postavilo oceanárium?

Ne, nepodporuji, delfíni mají být na svobodě v moři. Oni sice mají rádi lidi, ale radši ať zůstanou ve volné přírodě.

• Někde jsem četl, že jste vegetarián?

Teď zrovna už delší dobu maso nejím, ale chvilku jsem ho jedl. Tak to střídám. Nejsem nějak zarytým vegetariánem. Petr Vachler je kupříkladu disciplinovanější vegetarián.

• Právě v jeho filmu jste nedávno hrál pohřebáka. Na kontě už máte zmíněného železničáře nebo také učitele. Která z rolí Vám sedla nejlépe. Kterou jste si z hlediska herectví nejvíce užil?

To Vám neřeknu, protože o tom tolik nepřemýšlím. Nedokážu to říci, snažím se hrát tak, aby mě role bavila, abych vnímal partnery a aby ta role v celku, v souhrnu rolí, dávala smysl. Pro mě jsou minulé role už pryč, je to prostě minulost. Zajímá mě vždy role, kterou v dané době hraji. S odstupem v sobě neživím vzpomínky, která z mnou ztvárněných rolí byla nejvypečenější.

• V občanském životě jste se také pokoušel o několik rolí. Narážím na několik rozstudovaných vysokých škol. Bylo to tím, že jste se teprve hledal nebo jste prostě byl chtivý informací a odešel jste ve chvíli, kdy jste měl pocit, že už se Vaše spojení s dotyčným oborem vyčerpalo?

Studoval jsem filozofii, matematiku, divadelní vědu, dramaturgii. Vzal jsem si z toho co šlo a pak jsem, to máte pravdu, už měl dojem, že jsem vyčerpal možnost, co by mi další studium mohlo dát. Svá studia beru tak, že mi rozšířila mé životní obzory.

Vizita ve starém vydání

Foto: archiv

• Lze říci, že role Vám také rozšiřují životní obzory?

Tak trochu. Baví mě hrát hru a nezkoumám tolik, co je v mé roli. Ale zajímá mě celek, jehož součástí má role je. Snažím se být přítomen. Jinak teď jsem si řekl, že nějakou dobu v žádném filmu hrát nebudu, protože bych chtěl jít jen do toho, co by mi ze všech úhlů pohledu bylo blízké.

• Takže byste nechtěl být příkladně železničářem i ve skutečnosti?

Skutečnost je tvořena skutky, viďte? Vzniká, když se něco kutá?Tak to bych mohl být třeba vykutálený železničář. Ale mně je bližší dřevo. Spíš bych byl dřevěničář. Tedy ve skutečnosti...

• Bydlíte v Černošcích, jezdíte rád železnicí?

Bydlím v Černošicích u Prahy, což je na přímé trati, takže železnice využívám. Vlak mám rád, přijde mi meditativní, můžu si v něm číst anebo sledovat krajinu či s i s někým milým povídat…

• Myslíte, že je železnice komunikačním prostorem? Nemáte s tím někdy problém? Lidé Vás znají z kina jako veselého chlapíka, se kterým jistě chtějí zapříst hovor a něco od něj již apriorně očekávají?

Já mám pro takový případ v zásobě pár časem prověřených monologů od znamenitých autorů.

Vizita v novém vydání

Foto: Divadlo Archa

• Pravdou je, že železnice je trochu svérázný svět. Koukáte po své železničářské roli na zaměstnance dráhy a vůbec železnici jiným okem?

Ani ne, možná jsem občas něco odkoukal a také mě překvapilo ohromné kvantum předpisů, které musí absorbovat do svých hlav. Překvapilo mě, že je toho tolik. Bylo to spíše v detailech. Nejde říci, že bych měnil pohled na železnici. Jezdil jsem vlakem a jezdím jím i nadále. Někdy si zanadávám, že mají zpoždění nebo nepřijedou, ale jinak mám vlaky rád.

• Filmové role železničářů v minulosti dráze příliš nepomohli a zároveň jakoby odrážely vidění společnosti na tyto zaměstnance a jejich podnik. Oválený modrokabátník byl obvykle spíše k pobavení. Vzpomeňme například Bolka Polívku v Kalamitě. Jeho filmový otec říká při pohledu na něj, že uniforma už není to co bývala? Nemáte dojem, že i film přispěl k jisté "dehonestaci" železnice v očích cestujících?

To by byla ohromná škoda. Železnice by měla více patřit do našeho života. Dost mě pak mrzí, že je kolem nás tolik aut. A vůbec nejpodivnější jsou ty kamiony. To je pro mě opravdová záhada. Nebezpečná a špatně ovladatelná monstra s unavenými řidiči se zde prohánějí, neznámo proč, po silnicích. Nechápu, proč se civilizovaně nevytvoří podmínky pro jejich transport po železnici. Nedávno jsem četl, že není síla, která by zakázala v zimě některým hazardérům na těchto strojích vjíždět do republiky na letních pneumatikách!

Neovladatelný kolos zřejmě nikomu odpovědnému nevadí?

Na divadle se cítí nejlépe...

Foto: archiv

• Jaká kinematografie je Vám blízká?

Blízký je mi třeba Kaurismäki, a tudíž finská kinematografie. Nebo ještě lépe se dá říci, že mi jsou blízcí někteří tvůrci jako již zmíněný Fin nebo třeba David Lynch. Miluju španělského tvůrce jménem Julio Medem. Prakticky všechno od Buňuela mám rád.

• Říkal jste, že máte raději divadlo, jak jste se dostal k filmu?

Souběhem náhod, protože já nejsem v žádné castingové agentuře a na konkurzy nechodím. Po filmu zase až tolik netoužím. Třeba režisér Hřebejk, který chodil na naše divadlo Vizita, mě obsadil do Pelíšků a ono to vyšlo. Pak mě rovnou obsadil do Musíme si pomáhat a následovalo Pupendo a u některých novinářů vznikl dojem, že jsem málem nejobsazovanější herec u nás!

• Hrál jste v docela hodně filmech, přestože sám říkáte, že jste spíše divadelní herec. Jste ale hodně vidět. Nemáte pocit, že by se mohlo stát, že bude v očích společnosti film „předuškováno“? Necítíte, že by se to mohlo obrátit proti Vám?

Já se tím moc nezabývám. Máte spoustu lidí a každý je jiný. Vnímám lidi spíše jako individuality než jako společnost. Připadá mi, že se občas v Čechách říká, že se úspěch neodpouští, to máte pravdu, ale já ten pocit příliš nemám.

Z filmu Do blba! : …Karel Muk pracoval dlouhá léta jako správce hřbitova a s oblibou říkal: Jistá je jen smrt. Ale nikdy si nepřipustil, že by se ho mohla nějak dotknout.

Foto: VAC

I když možná na tom něco je. Když je někdo začínající a málo známý, tak mu všichni fandí a mají ho rádi. A naopak, když máte trochu úspěch, tak se začíná více koukat, co děláte blbě. Hodně je to živené bulvárem a strhávána pozornost lidí je některými pseudonovináři, kteří se živí tím, že vytvářejí umělý virtuální svět problémů a lidi vedou k tomu, aby viděli podobně. Spousta lidí by se o některé věci vůbec nezajímala nebýt zde těch pomatených plátků.

Víte, občas dostanu při chatové diskusi vzkaz, ve kterém je, ať už nehraju v těch filmech. (Úsměv) S tím musíte počítat. Bylo by divné, když už hrajete na veřejnosti, aby Vám takový vzkaz nikdo neposlal.

Moc se tím nezabývám, zajímá mne okruh přátel, který se za dlouhá léta příliš nezměnil.

A jestli jsem hrál hodně ve filmu? Zase tolik jich nebylo. Myslím si, že jsou zde herci, kteří jsou mnohem více na očích než já. Řízením osudu jsem se prostě jen ocitl v několika filmech, které měly úspěch nebo byly více sledované. Občas byly nominované na ceny nebo někde vyhrály. Nevznikají filmy jen se mnou, strohou matematikou, kterou jsem studoval, spočítáno, nejsem nejvytíženějším českým hercem.

Z filmu Horem pádem: Plukovník je opravdu fanatický fanoušek

Foto: archiv

• Jste ve filmu každopádně vidět a možná je to i tím, že hrajete často ve filmech, které jsou postavené na hercích a jsou hereckými filmy. Máte nyní nějakou metu, které byste chtěl dosáhnout?

Nemám metu, ale chystám odpal. (Směje se) Pak poběžím na metu.

• Jedna z Vašich rolí představovala fanatického fotbalového fanouška, ale jaký vztah má ke sportu a emocím okolo něj Jaroslav Dušek? Jste sám emotivní fanoušek, byť jistě ne v tak vyhraněné formě, jakou jste předvedl na plátně v roli Plukovníka?

Rád se pohybuji a v mládí jsem dělal docela hodně sportů. Sport mi byl vždy blízký coby pohybová aktivita, ale nikoliv jako předmět manipulace davem. Je mi protivné to, co se dnes vydává za sport? ten sport byznys jako místo, kde se točí velké peníze a velké, uměle vyvolané emoce, je mi hodně vzdálený. Všichni ti sportovci, co si lijí do žil všelijaké látky, které jsou zrovna na hranici legality, tými odborníků ordinující tyto preparáty a časující takzvanou formu. Ano, forma je vyladěná, ale co obsah?

• Sám jste se pustil do hry, která vznikla okolo českého sportovního úspěchu, teď myslím Nagano?

Nagano na Národním divadle

Foto: archiv

Ano, to byl tak mytický úkaz, že to nešlo jen tak přehlédnout. Tam se vylily emoce, hrdosti, kdo neskákal, nebyl Čech. Bylo nutno tuto událost zachytit v opeře. Aby míra patosu neklesla, věc se hraje v Národním divadle. Další repríza bude v únoru 2007.

• Dalším možným obrázkem jen hra Vašich kolegů Čtvrtníčka a Lábuse Ivánku, kde jsi? vzniklá na základě policejních odposlechů, která má velký úspěch.

Vím o tom a je to jistě úžasné. Já jí bohužel zatím neviděl. Musí to být ohromně smutná sranda.

• Chodíte na sport?

Já na to nemám ani moc čas. A upřímně řečeno, čím jsem starší, tím absurdnější mi přijde dívat se na sport. Pozorovat v televizi někoho, jak sportuje!?! Jdu se radši sám projít. Raději se pohybuji sám. Když jsem byl mladší, sledoval jsem sport více, ale nyní nevím, na co bych se díval. Je to pořád stejné. A jestli jste se ptal na emoce, tak ty mi přijdou spíše protivné. Asi víte, že režisér Jackson, když točil Pána prstenů a potřeboval zvuk Skurutů, natočil ho na sportovním stadionu. Dlouho hledal odporný zvuk, který by splnil jeho představy až ho našel u fanoušků na sportovním stadionu.

• Není ale sportovní fanouškovství, pokud to není vyhnáno do násilných extrémů, potřebným a v mnoha ohledech pozitivním ventilem společenského přetlaku?

Jako Horst Prohaska ve filmu Musíme si pomáhat

Foto: archiv

Jasně, je to ventil, ale je to také ovládací mechanismus a to se mi nelíbí. Sport má své pravidelné stránky v novinách, věda nikoliv. Sport má svůj televizní kanál, v každém vysílání speciální bloky?je to ohromná celosvětová síla! V proporcích to přeci nemá logiku. Ale je zde jistý zájem, aby sport upoutal pozornost publika a davu. Známe tyto praktiky už z antiky a také kupříkladu Adolf Hitler vypracoval systém, jak ovládat dav pomocí sportu. Věděl, že ideologii není jednoduché šířit rovnou, ale lze ji šířit prostřednictvím sportu. Získáte dobrou armádu fanoušků, kteří si myslí, že bojují za něco úplně jiného. Není nesmyslné porvat se kvůli tomu, že fandím Bohemce a ti druzí třeba Spartě? To už je známka hodně velké manipulace.

• Vzpomenu-li příkladně Poláčkovi Muže v offsidu a další podobná dílka, tak mám dojem, že fandovství má u Čechů hodně velké tradice a je vnímáno spíše pozitivně, nemyslíte?

Zkuste říci to, co zde říkám o sportu někde ve společnosti, okamžitě po Vás vystartují! Řeknou Vám, že ve zdravém těle, zdravý duch, ale o tom já zde vůbec nemluvím. Mě se protiví komerce ve sportu a manipulace sportem. Úžasné je vyvinout nějakou vlastní aktivitu, ale jen kibicovat nebo štvát prostřednictvím sportu?

Kibicovat může každý bez vlastního zapocení. To se mohou sejít, vynadat těm hokejistům, pak je vynést do nebe a když svůj výkon neudrží, tak je zase zatratit. (Směje se) Jeden den tak, druhý jinak, hrdost se mění jako vítr se zatracením?

Můj sen je, že mimozemšťan přistane uprostřed stadionu během sportovního klání a teď začne ze své dimenze pozorovat, co se děje. Uvidí někoho, kdo se s kovovou koulí zatočí na betonovém kruhu a udělá: ,Uaaaaahhh!'. V tu chvíli publikum také zařve. A někde jinde se někdo jiný odrazí a skočí do písku. Publikum opět zařve. Teď to sleduje ten mimozemšťan a vyhodnocuje inteligenci této společnosti, která zde obývá tuto planetu. Zajímalo by mě, k čemu by došel. (Smích)

• Třeba by ho chytily emoce diváků a vtáhla do děje?

Z filmu Choking Hazard

Foto: archiv

Ta emoce je ohromná a o emoci jde. Myslitel Krišnamurtí napsal před třiceti lety o tomto, jak ohromně negativní jsou tyto emoce vygenerované do prostoru založené na hrubozrnných základech. Ve stejnou vteřinu se dívají na sportovní přenos miliony diváků najednou a poskytují své emoce. Emoce jdou do prostoru a moderní fyzika ví, že prostor má paměť a dokáže uchovávat některé věci. A ten Krišnamurtí píše jak je těžké zranění způsobená těmito energiemi léčit a zpět harmonizovat. O tom psal před mnoha lety, v době, kdy byl sportbyznys ještě v plenkách.

Ve sportu se často mluví o národní hrdosti a ventilují se city. Zaprodancem je ten, který startoval za jinou zemi a podobně. Sport bohužel také rozděluje a já si myslím, že v roce 2006 by se mělo spíše myslet na to, jak lidi spojovat než rozdělovat na takovéto bázi. Je na čase omezit aktivity, které lidi rozdělují a zaměřují proti sobě. Pochopitelně byly doby, kdy i tyto metody měly svůj smysl, ale ta léta jsou už pryč.

• Mám dojem, že sport také posunuje hranice lidských možností a může být překonáním sebe sama, což občas nejde bez zájmu médií, diváků a sponzorů. Podívejte se třeba na paralympiádu?

Obdivuji postižené sportovce, že dokážou překonat sami sebe. Fascinují mě některé sportovní osudy. Jen mi vadí ty zájmy, které se na sport nabalují. Je hezké, že se posunují hranice lidských možností, ale pro mě je tam až moc vnějších vlivů jako vybavení, podpůrné prostředky, peníze, švindlování, nerovné možnosti? Jsem možná trochu naivní člověk a miluju dobu, kdy chytal František Plánička, kterého obdivuji za jeho fair play přístup. Ale ve chvíli, kdy dá fotbalista gól rukou a nepřizná to?? Proč bych se měl koukat na hokej, kde rozhodčí zapíská kdykoli faul, protože jako faul vypadá celý zápas.

• Není to ale trochu ve hravosti člověka? Jak rozdílné jsou emoce divadelního nebo filmového diváka oproti divákovi sledujícímu sport?

To je jedno, co sledujete. Podstatné je, jak k tomu přistupujete. Důležité je, co ve skutečnosti vidíte. Zda vnímáte jen to, co se po vás chce, anebo zda použijete vlastní oči a vlastní srdce. Kam až poodkryjete závoj iluze?

• Na vlastenectví zdá se moc nevěříte?

Film Pelíšky Jaroslava Duška proslavil

Foto: archiv

Vlastenectví nedává smysl a každý kosmonaut, který vylétl do vesmíru, potvrdí, že jsme všichni obyvateli planety Země a že to tam pochopil. Země je ta jedna planeta, buňka v těle obřího organismu. Představte si Zemi jako kulatou nebo trochu šišatou buňku, která se pohybuje v atmosféře se spoustou rostlinstva, živočišstva a lidí žijících pospolu, dýchajících jeden vzduch. Jsme vzešlí z původní jednoty, ale bohužel jsme skočili na špek takzvanému zmatení jazyků a rozdělení lidí. Uvěřili jsme, že existují cizí lidé a nepřátelé. Přesto zde existovaly letité domorodé nebo indiánské tradice, které nezapomínaly, že jsme všichni v určité dimenzi jedna bytost. Mám rád proklamace přírodních národů, které jsou neuvěřitelné. Mýty jsou stejné a kořen je společný. Jsem pro kulturní rozmanitost, ale to je něco jiného. Pestrost patří k fungování tohoto vesmíru, nabízí formy, nabízí možnosti. Nerad bych, aby to vypadalo, že jsem pro uniformitu jakési extrémní jednoty. Hraji teď o Toltécích, kteří byli mistři v udržování harmonie. Vytkli si to dokonce jako úkol. V jejich myšlenkovém systému protipóly musí existovat v jednotě, která je ale vyšší. Říkali tomu trinitářská dualita a mezi napětím protikladů vytvářeli vyšší jednotu, která se zobrazovala do trojúhelníku. Věděli, že pokud budou protiklady jen bojovat, tak se tyto protiklady jen utahají a navzájem vybijou. Ten úběžný společný bod je důležitý pro pochopení role rozmanitosti.

• S čím by se měl podle Vás člověk především identifikovat, aby se neocitl ve vzduchoprázdnu?

Člověk by se měl identifikovat především se svojí duší.

• Studoval jste filozofii, zde mluvíte o přírodě a o mythologii. Řekněte mi, co čtete nejčastěji za literaturu?

To je hodně různé. Příliš nečtu historickou literaturu, protože v této oblasti se to příliš často mění. (Směje se) Baví mě knížky ohledně mýtů a domorodých myšlenkových systémů přírodních národů. Zajímají mě staré civilizace a prakořeny. Nemám příliš času cestovat a tak cestuji v knížkách. I když jsem byl loni v Peru a v Izraeli, tedy na dvou silných a zajímavých místech. Po tři roky jsem obdivoval jedno z nejstarších osídlení Evropy na Korsice. Je tam fantastická příroda, menhiry a úžasné stavby. Zajímavé území. Letos v létě bych rád na Island. Když nestíháte cestovat můžete reálně můžete cestovat mentálně v meditacích, v představách. Nebo skrze fotky nebo film.

• Když jsme u toho virtuálního cestování. Jaká ze světových kinematografií je Vám blízká? Sledujete film našich sousedů ve střední Evropě?

Polský nebo maďarský film takřka neznám. Ale já stejně spíš než nějaké kinematografie vnímám jednotlivá díla. Spíš mám rád některé filmy od některých tvůrců. Blízký je mi třeba Fin Aki Kaurismäki. Nebo Američan David Lynch. Miluju španělského tvůrce jménem Julio Medem. A prakticky všechno od Buňuela mám rád počínaje třeba Zločinným životem Archibalda de la Cruz a Tím tajemným předmětem touhy konče. Miluju iránský film Bílý balónek, Passerův film Intimní osvětlení, Formanovo Hoří, má panenko či Muže na Měsíci, Švankmajerovy filmy a spoustu dalších.

• A na závěr. Působíte hodně hravým dojmem a často používáte slovní hru. Hrajete si rád? Jste hravý člověk?

Cítím to trochu jinak. V okamžiku, kdy vstoupíte do herního pole jazyka, tak zjistíte, že si jazyk hraje s Vámi. Je to obráceně. Není to tak, že vy něco hrajete, ale vy to najednou slyšíte. Zrovna včera jsem zaslechl jednoho diváka po představení, jak řekl větu: ,Ale já Vás nechci obracet na víru'. Já v tu chvíli jsem si představil možnost, že by mě obracel na výru, jako na zvířeti Bubo bubo. Také bych se mohl obracet na víru ve vodě. Nejlepší jsou ty zavedené víry, výry a výrazy. Protože takový výraz či obrat už napůl nevnímáte. Unikají vám jeho další obsahy, které sahají do dalších dimenzí. Jazyk je vícedimenzionální, než si běžně myslíme. A právě ty další, nečekané a skryté obsahy slov mě zajímají. To se snažím přenést i na divadelní prkna. Takže spíš ten dřevěničář. (Směje se)

Jaroslav Dušek

Foto: Václav Sadílek

Jaroslav Dušek – narozen 30. dubna 1961 v Praze, herec, scénárista, divadelní režisér a pedagog, Pod vlivem dr. Ivana Vyskočila a jeho Nedivadla založil v roce 1980 autorské divadlo Vizita (nejprve s Janem Bornou, později s Alanem Vitoušem), kde hraje improvizovaná představení často s houslistou Martinem Zbrožkem. Od roku 1990 působil jako vůdčí pedagogická osobnost na dramatickém oddělení konzervatoře Jaroslava Ježka. Hrál v mnoha českých filmech posledních patnácti let, z nichž některé se dočkali významného ocenění (Vrať se do hrobu, Kouř, Don Gio, Kamenný most, popularitu mi přinesly hlavně snímky režiséra Jana Hřebejka – Pelíšky, Musíme si pomáhat či Horem pádem – kde ztvárnil jedny z ústředních rolí). Spolupracoval (také jako autor a režisér) s rozhlasem (hry, Radio Mamma, Limonádový Joe) a s TV, kde uváděl vlastní pořad Dokoláč. Scénáristou opery o úspěchu českého hokeje Nagano.

Filmové role:
1. Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (2006) .... Antonín Jánský
2. Šílení (2005) .... Dr. Murlloppe
3. Doblba! (2005) .... Karel Muk
4. Skřítek (2005)
5. Horem pádem (2004) .... Plukovník
6. Choking Hazard (2004) .... Prof. Reinis
7. Mazaný Filip (2003) .... Režisér
8. Národ sobě aneb České moře v osmnácti přílivech (2003)
9. Želary (2003) .... Učitel Tkáč
10. Pupendo (2003) .... Míla Břečka
11. Svatební dary (2001)
12. Na cestě (2001)
13. Divoké včely (2001) .... Lovec
14. Musíme si pomáhat (2000) .... Horst Prohaska
15. "Dokoláč" (2000) (mini) TV Série
16. Pelíšky (1999) .... Saša Mazlán
17. Konec sezóny (1999)
18. Kamenný most (1996) .... Policista
19. Televizní mikroscéna (1993)
20. Don Gio (1992) .... Leporello
21. Kouř (1991) .... Karel Šmíd
22. Vrať se do hrobu (1990) .... Kolega
23. Pražská pětka (1989)
24. Prokop Diviš (1977)