KulturaSpolečnost

IX. sjezd českých historiků Pardubice 6.-8. 9. 2006

„Coming out“

Historie je v Česku institucionalizovanou disciplínou, která prostupuje všechny stupně školského vzdělání, již třetí století. Historické řemeslo ve společnosti zapustilo hluboké kořeny. Dějiny a jejich reflexe patří dlouhodobě k výbavě každého jedince. Bez historického vědomí není možno ve společnosti plnohodnotně existovat. Díky znalosti minulosti a orientaci v její spleti je možné tvořit ucelený obraz každodennosti, nepodléhat zjednodušujícím scénářům. Znalost historie by měla člověka humanizovat – dávat mu na jedné straně intelektuální sílu, na straně druhé učit ovládání a respektu ke každému lidskému životu.

Sjezd historiků-pohled do jednacího sálu v den zahájení. Aula pardubické univerzita nebyla zaplněna do posledního místečka, nicméně místní noviny hovořily o 300 přítomných. Při slavnostním ukončení byla situace tristnější.

Foto: Tomáš Kavka

Vědomí možnosti se daným subjektem uživit a přesvědčení o obohacení života věnováním se oné „magistra vitae“ mě před lety vedlo ke studiu historických věd. Studium zůstalo zálibou i během let získávání vědeckých hodností, a přestože si myslím, že bych díky diplomu a nabitým znalostem mohl zaujmout slušnou pozici na pracovním trhu a tím třebas vyřešit dlouhodobě tíživou finanční situaci, která je typická u většiny studentů, jako postgraduální student pokračuji. Asi i to mě naučila historie-nejde pouze o peníze. Takových podivínů, mně podobných je ve společnosti jistě více. Už jenom proto máme mnoho institucí historií se zabývajících. Často jsou nuceny obhajoby svého bytí, svého smyslu – hledají se proto společná stanoviska, poněvadž nejlepší pracovní výsledky, alespoň v případě práce vědecké přináší vzájemné porozumění a spolupráce. K obhajobě, k zlepšení komunikace nebo k zviditelnění slouží společná setkání. Generálním zhodnocením práce za poslední léta se stává velký sjezd. Čeští historici se ke shrnutí výsledků své práce, k připomenutí své existence sešli podeváté v historii ve dnech končícího léta v Pardubicích. Sjezd ukázal na nedostatky, které ideály rozbíjejí.

Mezi prvními řečníky byl i pardubický hejtman a senátor v jedné osobě – Jiří Stříteský.

Foto: Tomáš Kavka

Sjezd ve faktech

První historický sjezd se konal již v roce 1937 a stejně jako následných osm sjezdů jej pořádal Historický klub. Sjezdy se konaly nepravidelně, následný prvního až po deseti letech, roku 1947. Za totality se historici sešli celkem čtyřikrát a tedy až od času sametové revoluce se scházejí pravidelněji, pardubické setkání bylo třetí porevoluční. Kvantitativně se tedy situace lepší – první setkání roku 1993 okomentoval tehdejší premiér a premiér, další v roce 1999, stejně jako ten poslední primátor, resp. hejtman. Stejně jako klesá hierarchická hodnota komentátorů, tak se od sebe o rok jednotlivé sjezdy oddalují. Minulý stejně jako nynější sjezd se konal ve východních Čechách, což bylo okomentováno příhodnými podmínkami, jak se při samotném sjezdu prokázalo jako fakt. Nicméně již od pražského sjezdu roku 1993 se má mluví o sjezdu na Morvě. Tým pod vedením Petra Vorla si jistě zaslouží uznání. Pihu na kráse snad zkalil pouze přítomný místní novinář, který sál opustil již nejspíše po úvodním slovu, když nestačil ani zachytit opravu přesné číslo konání sjezdu, totiž stejně jak zaznělo při úvodním slovu, tak i v místních novinách se objevilo, že jde teprve o porevoluční setkání druhé.

Historie jako společenská věda

Diskuse se po vznešeném uvítání místními pohlaváry zavedla na komplex problémů dotýkajících se samotného smyslu historikovi práce. Hlavní podněty k diskusi byly nastoleny ihned v prvních dvou diskusních příspěvcích Jiřího Peška z Fakulty sociálních věd a Václava Bůžka, rektora Jihočeské univerzity. Oběma příspěvkům byla vlastní kritika neschopnosti české historické obce reagovat na soudobou situaci. Zatímco Pešek mluvil o stavu historie a konstatoval nedostatečné reflektování společenské poptávky projevující se třeba v poklesu poměru udělených grantů v historických vědách proti exaktním nebo lpění na starých způsobech práce (stále většina grantů jde na zkoumání klasických politických dějin), čímž je historie srážena v konkurenci jiných, buďto pružnějších nebo pouze kvantitativně vykazatelnějších (lékařství, přírodní vědy) vědeckých oborů. Historik, stejně jako každý jiný vědecký pracovník již nesedí jenom v archivu a píše. Stává se prvkem společnosti a její běh nejenom minulost musí také reflektovat, jakož i přispívat k jeho spoluvytváření - zkrátka na to, že historik není již „pouhým“ vědcem, který na vědu připravuje své žáky. O tomto faktu, jenž se projevuje třeba v rostoucím počtu obzvláště bakalářských studentů upozorňoval Bůžek.

Jednání sekce zabývající se mezinárodními souvislostmi českých dějin se účastnil i slovenský historik Dušan Kováč. Mimo jiné přítomné seznámil se skutečností, že na Slovensku žádná bohemistika institucionálně neexistuje. Sekci předsedal Jaroslav Pánek.

Foto: Tomáš Kavka

K pracování s problémy byly zřízeny tři sekce, které měly nejnaléhavější problémy řešit. Sekce první - českých dějin v mezinárodních souvislostech se zamýšlela nad problémem, zda se bádání o českých dějinách stalo standardním součástí světového bádání. K tomu vedle domácích přispěli svými příspěvky referující zahraniční badatelé zabývající se Čechami (navíc většina česky!). Z jejich závěrů bych vyzdvihl především apel na překlady zásadních děl českých historiků, jež by vedl alespoň k užší představě o úrovni a směřování českých historiků.

Robert J. W. Ewans je autorem jedné z nejlepších prací o rudolfínské Praze. V Pardubicích seznámil skvělou češtinou se stavem bohemistického bádání ve Velké Británii. Od loňského roku existuje na Oxfordu v rámci Russian and European studies seminář českých dějin.

Foto: Tomáš Kavka

V sekci zabývající se výukou dějepisu a jeho místem v současném školském systému, již byla v takovémto rozsahu zřízena vůbec poprvé se probíral jak samotný smysl výuky, tak využití nových informačních technologií a nutnosti změn v předávání znalostí. Její těžiště se pomalu, ale jistě přesouvá z pedagogických na odborné historické ústavy. Vedoucí sekce Zdeněk Beneš mluvil také o celosvětové krizi koncepce historického učení. Z výsledků byla prezentována snaha o změnu přístupu k výuce od dosud převládajícího vzdělání přírodovědeckého směru (přemíra faktografie, encyklopedičnost) v nauku přípravy na skutečnost. Sekce se shodla na požadavku instituční zakotvení didaktiky, které ztratila v polovině 90. let.

Poslední sekce představila historii v kontextu ostatních vědních disciplín jako nezbytnou součást historické budoucnosti, poněvadž každý historik je s jejich existencí neustále konfrontován. Stejně tak jako uvnitř historické obce samotné i mezi jednotlivými podobnými disciplínami širšími než pomocné vědy historické v nich je nutná hlubší spolupráce.

Za mladé v závěrečný den promluvil Karel Šíma. Mluvil o nedostatečné průhlednosti udělování grantů a zahraničních stáží, nedostatečně vymezeném legislativním rámci postgraduálního studia, problematické komunikaci a informovanosti v historické obci, apeloval na podporu příslušných osob při zřizování informačního internetového portálu, který by doktorandi spravovali.

Foto: Tomáš Kavka

Dějiny mladých

Jakousi nehlášenou sekcí byla tzv. doktorandská sekce, v které se o své slovo měli přihlásit nejmladší historici, dostali v ní totiž možnost prezentovat své návrhy a připomínky doktorandi z celé republiky. Na přípravě příspěvku se aktivně účastnilo cca.50 doktorandů z historických ústavů celé republiky. Cílem bylo nejméně předložit ucelenou zprávu o svých možnostech a problémech, s kterými se potýkají. Souvztažně s celou historickou obcí, se i mladí historici potýkají s problémem špatné informovanosti, stejně i je rozděluje malý zájem o sebe samé. V příspěvku, který před shrnující diskusí přednesl doktorand Fakulty humanitních studií Karel Šíma, bylo apelováno na vyjasnění statutu doktorandského studia, zpřehlednění nejasných podmínek možnosti financování, jakož i lepší informovanost v historické obci. Ovšem návrh českého historického portálu nenašel příliš pochopení.

Slovo závěrem

Foto: Tomáš Kavka

Moderní člověk žije ve společnosti, kterou velkou mírou určují informace. Historik je člověkem, který informace sbírá a hodnotí. Jak se může prosadit, jestliže své informace prodá, když díky jejich přemíře dochází brzy k jejich inflaci. Dlouhou dobu nebyla po historikovi požadována okamžitá reakce, ostatně bádání vyžaduje určitou míru kontemplace. Rozdíl ve sdělování informací novináře a historika spočívá právě v kvantitě (na úkor historika) a kvalitě (na úkor žurnalisty) informace. Na sjezdu byla vícekráte zmiňována a nakonec se plénum i vyslovilo za obhajobu historika Jana Křena, který je v poslední době vláčen tiskem (především Lidovými novinami) kvůli svým údajným službám komunistické hydře. Argumenty novinářů bere většinová veřejnost jako fakt. Historik v tento okamžik svůj pomyslný boj s žurnalistou prohrává. Lidové noviny navíc stranu historika Křena nenechají se hájit. Dnes je tento případ asi nejkřiklavějším případem, že s oborem není něco v pořádku. Proti se nedokáží postavit historici jednotně, ne snad na jeho stranu, spíše ani do diksuze. Stejně tak jako nedokáží řešit další palčivější otázky spojené s obhajobou jejich vědní disciplíny. Již proto jsou akce jakou třeba IX. Sjezd historiků potřeba. Jsou jednou z možností obrany, respektem před řemeslem samotným, účast na jeho jednání má být chápána jako ochota k dialogu. Bohužel ani v jedné sekci (nevyjímaje doktorandskou) nešlo o setkání celé reprezentace historiků. Přestože je to z Prahy do Pardubic než z jiných částí republiky, rozhodně zde pražská badatelská centra neměla odpovídající zastoupení. A závěrem. Je tomu už 16 let po revoluci a v žádném případě se nedá konstatovat, že by tedy problémy byly spjaty s problémem transformace. Česká historie se v posledních letech dostává do defenzívy a to nejen vzhledem k zahraniční. Propadá se i v konfrontaci s ostatními, především přírodními vědami tuzemské provenience. Lidová představa vědce se většinově podobá zarostlému, nemytému a mimo realitu žijícímu stvoření. Alespoň v tomto se historici nepříliš liší od svých „ajnštajnovských“ kolegů. Jiné povědomí již přeci jenom vzbuzuje spojení s obory jako sociologie, politologie nebo logika a to se stejně jako v případě historie jedná o obory humanitní. Do budoucna by možná nebylo od věci dějozpyt od těchto klišé osvobodit, porazit novinového šotka a zlepšit si image v jedince vyčnívajícího společenským respektem a ne nucenou podobou bláznivého muže.

Tomáš Kavka