DIALOGStředoevropská knihovnička

Historik při odkrývání fosílie uprostřed indiferentní masy

Alain Corbin, Na stopě neznámému, Znovunalezený svět Louise-Francoise Pinagota 1798-1876, přeložila Lenka Kolářová, 243 str., Praha, Argo 2006.

Po dějinách pachu (Narcis a miazma, Argo 2004), socio-historickém exkurzu do jednoho z ryze abstraktních polí historického bádání, se profesor sociálních dějin pařížské Sorbonny, Alain Corbin, pustil do dalšího kontroverzního podniku – rekonstrukce příběhu velké historii neznámého, náhodně vybraného jedince.

Nedisciplinovaná mikrohistorie na francouzský způsob

Repro: Argo

Výbavou mu tak byla pouze jeho odborná erudice a intuitivní pocit pochopení člověka svého rodného kraje. Nestandardní byl i „metodický přístup“ volby hrdiny; autor totiž naslepo šáhnul do matričních záznamů, a když se prst zabodl mezi dvě jména, vybral pro svůj příběh to, které vykazovalo údaj o delší životní dráze. V jeho hledáčku se ocitl a pro dějiny byl oživen Louis-Francois Pinagot, výrobce dřeváků z přílesní vesničky Origny-le-Butin Normandie, z jejíhož okolí pochází i on sám.

Prostého hrdinu z lidu u nás známe především díky dílu Carlo Ginzburga. Stejně jako u Ginzburgova mlynáře Menocchia nebo u nás nevydaného potulného vymítače ďábla santénského Giovanni Baptisty Chiessy Giovanni Leviho je zvolena osobnost stojící mimo centrum a vládnoucí, elitní kruhy. Na rozdíl však od obou zmiňovaných Italů Corbin nezvolil osobu výjimečnou, jejíž rozporuplná činnost by vedla k vyzískání solidní pramenné základny, na které by se příběh autonomní lidové kultury hrdinovy doby dal zkonstruovat. Rozdílný je i výběr časové periody, zatímco tradičním prostředím užití mikrohistorické metody se stal ranný novověk, Corbinův hrdina se rodí do jednoho z nejdynamičtějších časů modernizace francouzské společnosti konce 18. století a během svého života prochází několika revolučními zvraty občanského století, o kterých by se hrdinům italských mikrostudií mohlo jenom zdát.

Sociokulturní život uvnitř 19. století

Příběh se otevírá sociálně-kulturními kapitolami, pro francouzskou historickou školu přímo typickými. Započíná se vymezením pohybu zkoumaného, autor připomíná sepětí tamních vesničanů s blízkostí lesa a to nejenom jako zdroje obživy, ale i hraničního faktoru objevujícího se v mentálním vybavení každého z nich. Corbin se snaží zrekonstruovat i možnou vědomou orientaci v terénu, podprahová omezení, které představovaly živé ploty jako body jasného vlastnictví. Na jejich uchopení se snaží postavit i možnou sociální stratifikaci vesnického prostředí. Venkovský člověk se mu ukazuje v rozdělené identitě mezi farníkem a občanem, které se méně či více proměňují v závislosti existence farnosti, jež jako jedna z institucí vede o lidech jeho typu zápisky. Na základě statistiky o stoupajícím a klesajícím počtu obyvatel farnosti v průběhu let usuzuje o kvalitě života, kterou po určité období zapracovává do živého „třídního“ seznamu místního faráře, jež jím určuje sociální postavení jednotlivce v rámci kolektivu, jinde zase sám autor „mlčky“ rozděluje lid skrze rozdíly vlastnictví půdy.

Nezapomíná rozplétat klubko možných vztahů jedince a společnosti. Dotýká se tak negramotnosti vesničanů jako přirozeného, neomezujícího faktoru. Člověk se totiž na vesnici nepotřeboval vyjadřovat psanou formou, komunikaci spojuje s komplexem tradičních církevních, hospodářských a rodinných rituálů. Jako málo komunikace nabízející chápe náročnou a prostorově omezenou práci na výrobě dřeváků, ovšem nutnou pro obživu své rodiny. Právě rod zůstal základním středobodem po celý jeho život, celý kulturní komplex, jak autor píše - osobní vztahy, způsob komunikace, profese, ale také vzájemná úcta, pověst, umění naučít se žít o samotě (str. 69) - rodině a jejím proměnám zůstávaly podřízeny.

Obyčejný občan v dlouhém 19. století?

Osobní rovinu knihy obstarávají projevy střetávání, konfliktů. Ty nachází třeba v koexistenci industriálních a preindustriálních povolání přímo v Pinagotově rodině. Konfliktní pole se stejně dotýká i soudních zápisů o vlastnictví a jeho ochraně, jí staví do kontrastu vnímání lesa jako přirozeného útočiště všech na knize participujících účastníků. Pro jedny totiž představoval jakýsi alespoň minimální zdroj obživy a ochrany, pro ty bohatší byl pak majetkem. Jejich konflikt řešený dohodou s konkrétními sankcemi chápe jako prvek přízračný slabému kapitalismu, když se v pospolitosti jeví osobní urážka silněji než movitý trest. Na hmotnou pokutu tehdejší vesničané, díky své chudobě, nemohli ani reagovat. Kapitalistický prvek, který s nabytím majetku spojuje, tu je ještě slabý a sílí až s nástupem státu. Stát a lidová reakce je stejně spojena i v rozporu lokální a národní identity. V rámci státní unifikace upozorňuje pak i na nové přístupy k chudobě, jako i významný sémiotický prvek, kdy onen dosavadní jedinec „získává“ pro svou osobu nový pojmový aparát (farník, gardista a volič).

A kým vlastně Pinagot opravdu byl? Člověk svobodný nebo nesvéprávný příslušník třetího, potíraného stavu? K zodpovězení otázky Corbin využil velkého množství prostředků, kterými současná francouzská historická věda disponuje. Poukázal na prameny a limity jejich zkoumání, které poznání obyčejného člověka 19. věku přináší. Konkrétní osoby se dotkl pouze při příležitosti mála farních zápisů, jeho jedinou hmotnou stopu našel s radostí až ke konci knihy, když se hrdina svým specifickým křížkem podepsal při přestěhování a tak předsevzetí zbavit hrdinu nálepky fosílie uprostřed indiferentní masy si musí každý zodpovědět sám. Co ovšem autor zcela jistě dokázal je, že kultura lidových mas, která bývá spojena s prostým obyvatelstvem nekončí v raném novověku a k jejímu zkoumání je nutno přistupovat (alespoň) pro evropské dějiny i v době pozdější. Corbin se její podstaty dotkl pouze zlehka, na svůj velký projekt si tento druh výzkumu bude muset ještě počkat.

Tomáš Kavka