DIALOGStřední Evropa

Greenpeace a Česká republika

"Předvolební zápolení nečekaně vyneslo do popředí mediální pozornosti Stranu Zelených. O důvodech tak strmého nárůstu preferencí strany, která až do letošního roku zajímala pouze málokoho, by se dalo dlouze spekulovat. Zdá se však, že důvodem zájmu není hlavní pilíř jejího volebního programu – ochrana životního prostředí. Ekologie je totiž téma, které českého voliče příliš neoslovuje a spíše se vůči němu vyhraňuje. Důvodem je pravděpodobně i činnost některých ekologických organizací na našem území. Následující článek je pokusem o zamyšlení nad činností největší z nich – Greenpeace."

Vznik organizace Greenpeace je datován do začátku 70. let a její zrod je opředen přímo hrdinským eposem o dvanácti odvážlivcích. Ti, vybaveni pouze vlastním zápalem pro společnou věc, se vypravili na staré rybářské lodi ke břehům Aljašky, kde v té době prováděly Spojené státy atmosférické testy jaderných zbraní. Současníkům se mohlo oprávněně zdát, že tento donkichotský boj proti jaderné hrozbě nemůže mít naději na úspěch. Nicméně jejich odhodlání a proklamovaná nenásilná forma protestu se stala inspirací pro tisíce stoupenců a v průběhu následujících tří desetiletí se Greenpeace rozrostla v největší světovou ekologickou organizaci, s pobočkami ve čtyřech desítkách zemí a téměř třemi miliony členů. Přes tuto obrovskou expanzi ji však zůstalo cosi společného s oněmi původními dvanácti „bojovníky duhy“, jak se sami nazývali. Dalo by se to zjednodušeně vyjádřit jako upřednostňování emotivnosti na úkor racionality. Greenpeace proslavily především přímé akce, kterými se snažila upozornit veřejnost na závažné problémy životního prostředí. Ačkoli všechny své kampaně zaštiťuje vědeckými argumenty, forma protestů je účelově skandalizující. Tento aspekt činnosti je možné považovat za její nejsilnější a zároveň i nejslabší stránku. Na jednu stranu nekompromisní a nenásilný postoj vůči velkým znečišťovatelům životního prostředí vyvolává sympatie v očích části veřejnosti, na druhou stranu minimální ochota vést dialog a vyhrocená argumentace působí na ostatní dojmem zaslepeného fanatismu. Pravdou ovšem je, že to, co někteří považují za radikalismus, můžeme spíše nazvat marketingovou strategií. Jejím cílem je zviditelnění vlastní organizace. Nemusí se nám to líbit, ale blokáda průmyslového objektu má daleko větší ohlas, než pouhé zveřejnění závěrů vědeckého výzkumu, které pro sdělovací prostředky nepředstavují zajímavou látku. Ve svém důsledku to znamená, že formy protestu, které Greenpeace volí, dokáží silně ovlivnit veřejné mínění, vyvinout účinný tlak na samotné výrobce a vyvolat tak širokou společenskou diskusi o možných ekologických hrozbách. A to lze každopádně považovat za důležitý prvek otevřené demokratické společnosti, ačkoli můžeme polemizovat o tom, do jaké míry je vzniklá diskuse chtěným aspektem práce Greenpeace. V tomto ohledu se zdá být její existence nejen oprávněná, ale dokonce svým způsobem nezastupitelná. Organizace celosvětové působnosti, která současně odmítá vliv průmyslového lobby i politickou kontrolu, může představovat plnohodnotného partnera v jednání o zásadních problémech životního prostředí s důležitými politickými aktéry. Tím se zdá být neoprávněná výtka, která je Greenpeace často adresována. Kritici jí zazlívají, že namísto drobné práce vedoucí ke zlepšení životního prostředí, volí její aktivisté cestu kontroverzních akcí a patetických prohlášení, které nemají žádný hmatatelný efekt. Nikdo nepopírá, že zlepšení životního prostředí musí vycházet především z individuální odpovědnosti za vlastní jednání. Nicméně těžko můžeme očekávat změnu postojů, pokud k tomu nebude jedinec nějakým způsobem motivován (ekologické jednání bude výhodnější nebo prestižnější). A právě v tomto ohledu může Greenpeace sehrát důležitou roli, pouze však za předpokladu, že posílí svojí důvěryhodnost a vyvaruje se některých aktivit, které zpochybňují proklamovanou nezávislost. Narážím tím na zmíněnou neochotu diskutovat s protistranou a především na otevřenou angažovanost v některých mezinárodněpolitických otázkách (např. válka v Iráku). I když připustíme, že tyto postoje mohou být v kontextu dané situace pochopitelné, může zbytečná politizace některých témat může do značné míry kompromitovat deklarované cíle Greenpeace a zakládat mnohá podezření.

Obdobnou úlohu jako v celosvětovém měřítku, hraje i pobočka Greenpeace v České republice. Ta vznikla v Praze v roce 1991 a již z počátku její existence na sebe připoutala dostatečnou pozornost. Po desetiletích komunistické diktatury, která omezovala jakékoli projevy občanské společnosti, působili aktivisté přivázaní k Temelínu mediálně vděčně. Protest proti jihočeské jaderné elektrárně se stal také nejviditelnějším iniciativou české pobočky po celou dobu její existence až do současnosti. Neschopnost zbavit se nálepky „aktivistů bojujících proti Temelínu“, zvlášť v ovzduší vysoké podpory jaderné energetiky, se tak zdá být značnou slabinou její sebeprezentace. To kontrastuje s faktem, že většina jejích aktivit se soustředí na jiné problémy. Již v roce 1992 vedlo české Greenpeace kampaň za záchranu severočeských Libkovic a od té doby realizovalo další zhruba tři desítky kampaní, zaměřených především na tři oblasti: energetiku, genetické manipulace a toxické látky. Zatímco v otázce Temelína nedosáhla ani po patnácti letech pobočka viditelnějších ústupků ze strany ČEZu, může se naopak prezentovat několika jinými úspěšnými projekty. Jejich výsledkem bylo jak stažení některých produktů ohrožujících lidské zdraví z prodejních řetězců, tak usvědčení jednotlivých výrobců z porušování platných předpisů. Pozice Greenpeace v České republice se přesto zdá být nadále problematická. Přetrvávající nízká důvěra v neziskové organizace, podporovaná prohlášeními některých vysoce postavených politiků, do značné míry limituje její činnost. Ačkoli díky poměrně dobře zvládnutému fundraisingu Greenpeace v České dostatečné zdroje a pobočka je od roku 2002 finančně nezávislá na amsterdamské centrále, ve srovnání se zeměmi západní Evropy je rozsah této podpory stále nízký. V tom se pravděpodobně stále odráží desetiletí odlišného vývoje střední Evropy. Zatímco neziskové organizace jsou ve starých členských zemích EU již dlouhou dobu integrální součástí společnosti a mají poměrně vysoký společenský kredit, jak dokazují výsledky tzv. Eurobarometrů, v České republice je tomu jinak a doposud přetrvává malé povědomí o jejich činnosti i problematická komunikace s institucemi veřejné správy.

Marek Škorvaga