PolemikaKritika

Funkce prezidenta a vývoj politické scény

Klaus prezidentem aneb odsuňte ho výš!

Za půl roku touto dobou se nám uzavře třetí období českého prezidenta. Zatímco vlád jsme měli již nepočítaně, k sečtení prezidentů by nám stačila menší půlka jedné naší ruky. Hodně se toho namluvilo o ovlivňování politické situace především ve spojitosti s Václavem Havlem a jeho nepolitickou politikou. Václav Klaus, legitimní člen politické strany bývá spojován spíše s jinými kontroverzemi. Přesto není pochyb, že získáním nejčestnější republikové funkce se změnilo mnohé.

Satisfakce vyčerpaného politika

Důkazem o tom, jak fatálně ovlivnila Klausova volba dění ve stranách i Sněmovně bychom našli mnoho, ten můj je uveden příběhem o návratu k moci, který bychom mohli započít v červnu 2002, kdy po čtyřech letech tzv. klauso-zemanovské opoziční smlouvy vyhrává Sociální demokracie opětovně parlamentní volby a ODS pod předsedou Klausem podruhé v řadě odchází z klání poražena. Klaus nemůže jednat jinak než na svůj post hlavy pravicové politiky rezignovat. Je nucen přijmout další těžký oříšek, když ho v jejím čele nevystřídal žádný z jeho favoritů, nýbrž outsider z regionu, což udělá s nevolí - nicméně se tak stane. Následuje u něj další neobvyklá věc, omluva Petru Pithartovi poté, co se mu podaří přimět kubánský režim, aby propustil vězněné české politiky za napomáhání tamějšímu disentu. Výsledkem mu byla změna mediálního obrazu, jenž měl jednu dohru - prezidentskou kandidaturu.

Nejednotnost koalice a Špidlova snaha eliminovat vliv Miloše Zemana způsobila, že 28. února 2003 byla ona kandidatura proměněna ve vítězství a Václav Klaus se ujal funkce prezidenta českého státu jako druhý v jeho novodobé historii.

Nový kibicující symbol let devadesátých

Nejednalo se tu pouze o získaný post a první porážku Špidly a vlastně i socialistů Klausem obecně, ale i přesun onoho třecího pole. Politikem neurvale komentujícím a nezávisle ovlivňujícím ze svého vrtošivého nadhledu domácí politickou scénu se stal někdo jiný. Patrný spor Topolánek Klaus byl v rámci politické soutěže odstraněn spolu s povýšením Klause a pozici kvičícího kibice převzal jiný symbol nostalgie po 90. letech – částí nové levice zatracený Miloš Zeman. Ten se bez Klausovy protiváhy mohl stát téměř bezkonkurenčním glosátorem stojícím mimo aktivní politické dění. Od onoho zbrklého odjezdu z Hradu, po neúspěchu ve druhém kole prezidentské volby, se jeho vztah k domácké straně proměnil. Z čestného se stal kritický předseda, jenž se zřekl svých politických dětí, které navíc vystavil enormní kritice. Na ní prostřednictvím svých rukopisů dokázal vydělat nemalý finanční balík. Soupeři mu místo Topolánka nebo Kalouska byli Špidla, Gross, nadlouho se s hašteřivým důchodcem nesžil ani Paroubek. Charakteristickým znakem se stalo vyřizování si ideových účtů -více než-li osobně, skrze fórum Sociální demokracie - na mediální půdě a nejfatálnějším důsledkem poté i ona vnitrostranická krize, která zapříčinila vznik dnešního středopravého kabinetu.

Co kdyby…

Domýšlet si, kterak by vypadala vnitropolitická scéna, kdyby se onoho osudného roku dvoutisícéhotřetího ocitl na Hradě Miloš Zeman je hříšné, ale svůdné. Nevykazovalo by partnerství Topolánek Klaus podobné znaky hry jako v socialistickém táboře bitva (bývalý) čestný kontra stávající předseda? Kdo ví, kdo by byl nazýván zrádcem či amorálním špinitelem vůle voličů dnes? Napadá mě hned několik jmen. Anebo spokojil by se neúnavný a nikdy neodpočívající Klaus s funkcí ministra financí či dokonce politického důchodce? Oblast spekulací je záludná, nicméně k tomu, že ODS zůstává od „sarajevského atentátu“ stranou kompaktní, alespoň ve srovnání se Sociální demokracií, s malou fluktuací týmu a tedy i potřebou hledání nové koncepce je jistě velkou zásluhou oné rozporuplné prezidentské volby roku 2003.

Tomáš Kavka