KulturaSpolečnost

Festivalový deníček

Pátek

Musím se přiznat k lehké úchylce, kterou trpím. Líbí se mi hotel Thermal. Zatímco většina duševně zdravých lidí považuje patnáctipatrovou stavbu architektů Věry a Vladimíra Machoninových za obludné betonové monstrum, hyzdící panorama Karlových Varů, já se každoročně těším, až se projdu po terase v prvním podlaží budovy nebo z posledního patra letmým pohledem zkontroluji dění na lázeňské kolonádě. Thermal každoročně během filmového festival mění svůj vzhled. V letošním roce došlo na velice decentní černobílou image, která kontrastuje s pestrobarevnými reklamními stánky společností Vodafone, RWE a ČEZ, umístěných v těsném sousedství hotelu.

Thermal

iffkv.cz

I letos se chystá do západních Čech celá řada významných osobností světové kinematografie, z nichž nejobletovanější je Robert de Niro, představitel mladého Vita Corleoneho z legendární trilogie Kmotr. I letos zahajuje festival ohňostroj, i letos je jednou z nejdiskutovanějších otázek, kdo si následující den přivstane, aby koupil vstupenky na vybraná představení. Hlásím se jako dobrovolník, který se dobrovolně obětuje ve prospěch celku. Nakonec vše dopadne jinak, než jsem si naplánoval. Lístky sice opravdu vyzvednu, ale vstávat kvůli tomu nemusím. Celou noc jsem totiž strávil intenzivním popíjením nejrůznějších alkoholických nápojů mezi stanem Cpt. Morgana, příjemným klubem Aeroport v budově bývalé Spořitelny a Energy Drink Clubem, který je mezi návštěvníky znám spíše pod svým původním jménem Peklo.

Sobota

Na adresu karlovarského festivalu obvykle slýchám výtky, že je zde draho, služby jsou orientovány především na bohatou klientelu a slovní spojení „festival pro baťůžkáře“ pouze odkazuje na dobu již dávno minulou. Něco pravdy na tom bude. Festival Pass, který stál před deseti lety 300 Kč, podražil více než třikrát, klobása ve stánku před hotelem Thermal vyjde na 50 Kč a i do nedalekého bazénu se již platí vstupné. Přesto stále existuje v samotném srdci Karlových Varů dostatek míst pro návštěvníky, kteří shodou okolností nevlastní nový Mercedes, ve volném čase nechodí na golfové turnaje a netráví dovolenou v Karibiku. Vydatně naobědvat se můžete v čínském bufetu na náměstí Dr. M. Horákové (kuře kung-pao s rýží za 69 Kč) a v kteroukoli denní i noční hodinu je hladovícím k dispozici rychlé občerstvení na rohu ulic Zoeyerova a Dr. Davida Bechera. Pravda, ve frontě na palačinku ani u umakartového stolku nedaleko několika heren pravděpodobně nepotkáte Roberta de Nira ani Dannyho Glovera, ale budete muset připustit, že karlovarská přehlídka filmů není určena pouze novinářům, byznysmenům, celebritám a rádobycelebritám.

Velký sál

iff.kv

Přestože jsem se vydatně najedl, stále se cítím po včerejšku lehce unaven a místo kina zamířím raději do čajovny Universal. Několik šálků Dračí studny a partička šachů mě probere natolik, abych byl dnes schopen absolvovat alespoň jedno filmové představení. Volba padá na hotel Pupp a film Bad Timing známého britského režiséra Nicolase Roega. Přestože je na letošním festivalu Roegovi věnována mimořádná pozornost a sám tvůrce má lázeňské městečko osobně navštívit, dvacet osm let starý film mě lehce nudí a vážně uvažuji o tom, že z kina odejdu dříve. Muž, který spadl na zem byl nepochybně režisérův vydařenější počin.

Stejně jako výše zmíněný Brit, je i legendární rezident klubu Roxy – DJ Tráva – za vrcholem svého tvůrčího období. Přestože viditelně stagnuje, jeho lehce infantilní house sklízí u návštěvníků přeplněného klubu Rottes Berlin úspěch. Necítím se tu příliš dobře především proto, že zde viditelně překračuji věkový průměr. Dám si tři kelímková piva a raději jdu spát.

Neděle

Richmond je kino pro festivalové masochisty. Nepohodlné židle, málo prostoru a špatný výhled na filmové plátno ho řadí na pomyslný konec mého žebříčku karlovarských sálů. Proto se mu obvykle v první polovině července vyhýbám. Tentokrát odolat nemůžu, neboť ruský film Náklad 200 renomovaného režiséra Alexeje Belabanova, oceněný domácí kritikou jako nejvýznamnější počin roku, slibuje výjimečnou podívanou. Usedám několik míst vedle Vladimíra Mlynáře, jednoznačně nejhlasitějšího návštěvníka. Teprve podařená festivalová znělka s Harvey Kaithlem uklidní i bývalého ministra několika polistopadových vlád a projekce může začít. Podle stručného komentáře ve festivalovém programu očekávám satirické vyrovnání se s minulostí ve stylu hřebejkových Pelíšků. Ale to se hluboce mýlím. Již první záběry na panorama průmyslového města Leninsk naznačují, že se bude jednat o zcela jiný žánr, než je komedie. Panoptikum psychopatických a morálně naprosto degenerovaných postav, kterým vévodí zcela vyšinutý policista Žurov, jsou přehlídkou těch nejtemnějších lidských vlastností v době nejhlubšího úpadku sovětského režimu. Režisérovi nelze upřít, že natočil emotivně silný, vizuálně dokonalý a dějově kompaktní film, který však mnohdy balancuje na hranici dobrého vkusu a leckdy tuto hranici i překračuje. Při syrově natočených scénách plných násilí, krve a sexuálních orgií běhá mráz po zádech i mě, otrlému divákovi.

United Flavour

foto archiv

Venku hustě prší a podmračená obloha ještě umocňuje traumatizující zážitek z právě shlédnutého představení. Jdu se uklidnit do Kongresového sálu. Švédský film Jedno oko rudé, jehož název dokonale ladí s rekonstruovaným interiérem třetího největšího sálu v hotelu Thermal, je k divákovi o poznání vlídnější než Belabanovův film. Příběh dospívajícího chlapce z arabské komunity, který se pokouší vzepřít otcovým „integračním“ plánům, vypovídá o multikulturním prostředí severské země s nadhledem a některé scény vysloveně pobaví. Trpké pocity z Richmondu jsou definitivně zažehnány po shlédnutí podařeného dokumentu The Upsetter: život a hudba Lee Scratch Perryho. Legenda jamajské hudby a zakladatel dubu sice také není zcela psychicky zdráv, ale svoje abnormalitu dokáže na rozdíl od Žurova využít konstruktivně. Film, který vznikl k hudebníkovým 75. narozeninám, je podařeným průvodcem Scratchovým životem, oscilujícím mezi genialitou a šílenstvím.

Příjemně navnaděn se vydám na reggae večírek do Lázní I., letos pojmenovaných Vodafone Fair Clubu. Interiér zdobí fotografie Lukáše Nosila, pivo prodávají pouze holandské a go-go tanečnice jsou sexy jako každý rok. Hlavní hvězdou večera je multikulturní kapela United Flavour, která propojuje prvky reggae, dancehallu, hiphopu či latina. Pozitivní dojem z vystoupení trochu snižují laciné narážky na Boba Marleye a viditelné přizpůsobování se mladému publiku. Holt, Perry to není. Ale abych si vypůjčil motto z filmu režisérů Higbeeho a Laughta: „Jeden Lee Scratch Perry světu úplně stačí“.

Pondělí

Zapomenuté transporty

foto archiv

Novinářské projekce mají tu nespornou výhodu, že kromě hodnotného kulturního zážitku, které si z promítání odnesete, se zde můžete i vydatně naobědvat. Konkrétně po premiérovém uvedení třetího dílu dokumentární série Zapomenuté transporty (viz recenze Tomáše Kavky v aktuálním čísle Revue Dialog) se na ochozu hotelu Thermal servírovala bramboračka, vnadné hostesky dolévaly přítomným víno dle libosti a dorazil i proslulý „vymetač večírků“, prezident STREDu Dominik Hrodek. Zatímco režisér Lukáš Přibyl ochotně pózoval fotografům a producent Ondřej Trojan rozdával úsměvy na všechny strany, šel jsem si několikrát přidat polévku a vypil čtyři sklenky „bílého“.

MC Špína

foto archiv

Příjemně strávené odpoledne pokračuje v podobném duchu i podvečer. Kamarád Martin právě slaví narozeniny a tato okolnost značně limituje moje odhodlání shlédnout dnes ještě nějaký film. Namísto kulturních zážitků, dávám přednost popíjení alkoholických nápojů na různých místech Karlových Varů. Několik sklenek vína v Husovce (letos už tu netočí pivo), dvě kořalky ve vinárně Richard v Divadelní ulici, kelímková Plzeň v Aeroportu, tři piva v Rottes Berlinu a na závěr cuba libre ve stanu Cpt. Morgana, vzdáleného jen několik desítek metrů od hotelu Thermal. Při pohledu na osazenstvo oficiálního coctail baru 43. MFF KV musím zase jednou dát za pravdu těm, kteří jsou přesvědčeni o tom, že festival již definitivně ztratil svoji původní atmosféru. Peroxidové blondýnky se silikonovými prsy a barmani evidentně holdující v nemalé míře kokainu ve mně vzbuzují smíšené pocity. Pouze přítomnost legendárního MC Špíny mi dává malou naději, že nejvýznamnější filmová přehlídka letošního léta ještě úplně neztratila svůj punkový nádech. Samou radostí, že tu potkávám někoho s osobitým stylem a nezpochybnitelným charismatem, kupuji této svérázné postavičce české drum´n´bassové scény jedno mojito. Smysluplná investice, které budu následující den nepochybně litovat…

Úterý

Karlovy Vary, město s typicky ospalou lázeňskou atmosférou, se během letní filmové přehlídky mění k nepoznání. Obchodníkům s oplatkami a becherovkou závratně rostou zisky, spokojení můžou být i hoteliéři a majitelé restaurací. Na kolonádě se vyrojí jako houby po dešti pseudoumělci a stánkaři nejrůznějšího ražení. Pouliční hudebníci, malíři, kejklíři či oživlé sochy jsou pro festival stejně typičtí jako Jiří Bartoška, Eva Zaoralová nebo Marek Eben. Nad říčkou Teplá visí desítky velkoplošných filmových plakátů a z každého rohu na vás útočí nejrůznější reklamní poutače, loga sponzorů či růžoví panteři společnosti ČEZ. Zámožnou zahraniční klientelu, využívající služby místních lázeňských domů, nahrazují návštěvníci v průměru o několik generací mladší. Střetávající se tu lidé z různých zemí, různých profesí i s odlišným sociálním zázemím. Všechny spojuje jediné: láska k filmu, která je zhmotněna Festival passem, zavěšeným na krku všech přítomným. Bojuji proti stádnosti karlovarského publika a kartičku s vyobrazeným Křišťálovým glóbem schovávám na nejnedostupnější místo mého batohu. Vzpomenu si na ní až před projekcí v Kongresovém sále.

Nadin, nizozemského režiséra Erica de Bruyna, je nepochybně dobrý film. Silné a aktuální téma, výborná Monique Hendrickx, zajímavé zpracování. Ale něco tomu chybí. Scéna, která by se vám zaryla do paměti, překvapivý závěr, emoce. Bojím se, že za půl roku si už nevzpomenu, o čem to bylo. Totéž se ovšem nedá říci o celovečerním debutu brazilského režiséra José Padilhy. Elitní jednotka vzbudí emoce zcela určitě. Je to film kontroverzní, politicky nekorektní, extrémní. Vyprávění policisty z elitní protidrogové jednotky se nedá upřít dynamika, dějová gradace, dokumentární kamera a téměř dokonalý vjem autentičnosti. Ale jestli bylo jeho účelem ukázat těžký život braziliského policisty, bojujícího proti drogovým mafiím, tak se to tvůrcům příliš nepodařilo. Drogoví bossové, používající všechny myslitelné formy násilí, působí proti nekompromisním příslušníkům BOPE jako nevinní beránci, kteří si zaslouží sympatie diváků. Mám z filmu divný pocit a snažím se každému u piva sdělit, že by se problémy s drogami měly řešit jinak.

Středa

Vzhledem k tomu, že jsem včerejší diskuzi o návykových látkách zakončil až za rozbřesku ve stanu Cpt. Morgana, musím přehodnotit – jak už zde bývá zvykem – svoje ambiciózní plány na dnešní den. Stačím se pouze naobědvat v příjemné a levné restauraci nedaleko centra a na víc už nezbývá čas. Několik dní v lázeňském městečku, které se každoročně na deset dní promění v centrum světové kinematografie, uběhlo jako voda. Počasí bylo jako již tradičně deštivé, akreditovalo se více diváků než loni a přijela spousta mladých a krásných filmových fanynek. Opět jsem viděl méně filmů, než jsem měl naplánováno, vypil více alkoholu, než by bylo zdrávo a nestihl to, co jsem stihnout chtěl. Ale tak už to v Karlových Varech chodí rok co rok a mě nezbývá, než si to vynahradit příští rok na 44. ročníku mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Marek Škorvaga