DIALOGGenius loci

Festival v Pidkaminu

Etno festival v Pidkaminu. Neděle, půl třetí ráno. S Michalem posloucháme podařený techno set. Chlapík za gramofony zjevně zvládá své umění dokonale a odměnou jsou mu dvě tisícovky spokojených posluchačů. Vypadá to tu jako na běžném českém hudebním festivalu. Pouze padesátka policistů, kteří v metrových rozestupech hlídají hlavní stage, představují pro našince poněkud exotický výjev. V tu chvíli přichází na pódium opat (i když může mít jinou hodnost, v církevní hierarchii se příliš neorientuju) zdejšího kláštera, muzika ztichne a svatý otec se ujme slova. Ačkoli nejsem dokonale obeznámen s ukrajinštinou, jeho poselství rozumím. Vyzývá mladé publikum, aby kromě zábavy nezapomínalo na Boha. Stát se to v Čechách, nejspíš by ho dav vypískal, ale místní omladina si poselství vezme k srdci, pomodlí se a spořádaně se rozejde k domovu. Festivalový den končí. I takových výjevů se našinec může dočkat na Ukrajině...

O čtyři hodiny později. Pidkaminská internátní škola. Neochotně vstanu z vyhřáté postele, opláchnu se a tiše závidím spícímu českému parťákovi. Ráno je o poznání méně příjemné než večerní program a důrazně mi připomíná, že jsem do lvovského regionu necestoval za zábavou, nýbrž na dobrovolnický projekt. Nakonec jsem zásahu „boží ruky“ vděčný. Bez jejího přičinění bych se nepochybně vlnil v rytmu hudby ještě teď.

Tradiční kroje.

Foto: Marek Škorvaga

Před budovou vzdělávacího ústavu již čeká většina mých zahraničních i ukrajinských kolegů a společně se vydáváme na místo, které jsem před nedávnem opustil. V polospánku procházím zvolna se probouzejícím venkovem, který se pomalu vynořuje z mlžného oparu. Tentokrát mě ovšem nečeká zábava a popíjení alkoholických nápojů, nýbrž práce. Deštěm zmáčená louka je poseta odpadky nejrůznější velikosti, tvaru, barvy a konzistence a já od prvního okamžiku tuším, co mě v následujících hodinách čeká a nemine – práce popeláře. Rozjařená tvář vozky mojí předtuchu potvrzuje. Rozverný čtyřicátník, jehož jméno jsem buď zapomněl nebo ho ani nikdy nevěděl, si vyžádá jako svého kolegu právě mě. Přemítám, proč se této cti nedostalo třeba Valerianovi, se kterým jsem se včera o tuto prestižní činnost dělil rovným dílem, ale k přesvědčivé odpovědi se mi nepodaří dospět. Každopádně se přede mnou rýsuje perspektivní vize - několik hodin sbírání pytlů s odpadem, zatímco můj dnešní šéf bude znuděně sedět na povozu a nabádat mě k vyšším pracovním výkonům (odměnou je mi krátká, asi minutová lekce, v ovládání koně). Ale svoje kouzlo job určitě má. Jenom mi dost chybí těch několik hodin spánku. Že jsem jenom neulehnul dřív (když už se mi to nepovedlo předchozího dne) a tiše proklínám svého českého kumpána, který je tou dobou pravděpodobně již na cestě do Kyjeva. Ale abych celé vyprávění uvedl do náležitých souvislostí, sluší se začít na jiném místě a v jiném čase…

Proč všechno dělám na poslední chvíli? Do odjezdu mého vlaku zbývá pouze několik hodin a já ještě nemám sbalenou krosnu na dvoutýdenní pobyt na západní Ukrajině, nesjednal jsem si pojištění, nevyměnil peníze a ani nekoupil jízdenku tam a zpět. Všechno nakonec stíhám v rekordně krátkém čase a po druhé hodině odpolední se můžu pohodlně usadit ve vlaku Comenius. Pocit klidu mi však nevydrží příliš dlouho. Eurocity nabírá viditelné zpoždění a začíná se rýsovat nemilá představa, že v Krakově nestihnu navazující spoj do Lvova. Pochopitelně nevybíravě nadávám na adresu zaměstnanců Českých drah a moje klení pobaví skupinku mladých Britů ve vedlejším kupé. Já ovšem jejich radost nesdílím, jsem stále nervóznější a téměř bez ustání sleduji ručičku na hodinkách...

22:35. Krakovské hlavní nádraží. Spěšně vystupuji z vagónu a snažím se najít noční expres ve směru Lvov. Do odjezdu zbývá podle jízdního řádu necelých pět minut. Chaoticky pobíhám z jednoho nástupiště na druhé, ptám se podobně zmatených Poláků a pomalu propadám depresi. Teprve pohled na informační tabuli mě uklidní. V kolonce zpoždění svítí číslovka „90“, která se po chvíli změní na „140“. Blíží se půlnoc, potemnělé nádraží je téměř liduprázdná a já přemítám, jestli jsem v dnešním shonu na něco nezapomněl. Pro jistotu pročítám infosheet k workcampu, na který se právě chystám.

Práce na ukrajinském etnofestivalu mě z nabízených projektů zaujala nejvíce. V druhé největší evropské zemi jsem ještě nikdy nebyl a i náplň dvoutýdenního pobytu vypadá lákavě (i když se v mém případě o dvou týdnech hovořit nedá, protože jsem okolnostmi donucen přijet s třídenním zpožděním). Dobrovolníci by měli pomáhat s přípravou a organizací festivalu. To zahrnuje nejen úklidové práce, ale například i přípravu informačního stánku, kde budou účastníci workcampu prezentovat rodnou zemi. Na tento úkol jsem se pečlivě přichystal a objevil doma úchvatnou sbírku pohlednic z 60. let minulého století, které zachycují rekreační objekty ROH, sídla regionálních poboček KSČ a celou řadu zajímavých míst, spojeným s komunistickou minulostí. Kromě nich jsem si pak do svého zavazadla přibalil i několik map, odznáčků a publikací, které také už ledasco pamatují. Zdá se tedy, že jsem připraven dokonale...

Jedna z hudebních skupin, vystupujících na festivalu v Pidkaminu.

Foto: Marek Škorvaga

Je krátce před jednou v noci, toužebně očekávaný vlak právě přijíždí do stanice a já se těším na osm hodin spánku v lůžkovém voze. Právě ve chvíli, kdy se chystám nastoupit, zaslechnu za svými známý hlas. Je to Michal, kamarád z INEXu. Ačkoli jsme si původně domluvili setkání ve Lvově, shodou okolností se naše cesty zkřížily již v Polsku. Cestuje také na dobrovolnický projekt na Ukrajinu. A protože do začátku jeho workcampu ještě několik dní zbývá, rozhodl se, že pojede se mnou na jeden den do Pidkaminu. Tím se samozřejmě trochu komplikuje moje původní představa o ničem nerušeném spánku, která nakonec vezme za své úplně. Nejenže jsem si neuvědomil, že Ukrajina leží v jiném časovém pásmu (a tudíž je ve skutečnosti cesta o hodinu kratší), ale také jsem donucen během noci několikrát procitnout ze snů. Nejprve mě budí průvodčí, poté polští celníci a nakonec i jejich ukrajinští kolegové. Ti evidentně nejsou ochotni se smířit s pouhou kontrolou cestovního pasu a uprostřed noci mi stále předkládají nejrůznější formuláře k vyplnění. Téměř celou noc probdím a ve Lvově se necítím být úplně svěží. A to je přede mnou ještě čtyřhodinová cesta nepohodlným a přeplněným autobusem do mojí cílové destinace...

Do Pidkaminu přijíždíme kolem druhé odpolední. Na autobusové zastávce nás vyzvedává jedna z campleaderek, 24letá Iryna, a ihned nás vede do restaurace na návsi. Právě se podává oběd. Teplý boršč po celodenním hladovění mi udělá radost. Na rozdíl od mnoha jiných workcampů, kterých jsem se zúčastnil, v Pidkaminu si dobrovolníci nevaří sami, ale nechají se hostit na náklady obce v příjemném podniku, který se honosí přízviskem „café“. Jak později zjišťuji, je o nás postaráno opravdu královsky. Každý den máme vydatnou snídani, oběd i večeři a protože někteří dobrovolníci nejsou dostatečně schopni ocenit ukrajinskou kuchyni, obvykle na mě vyzbydou dvě či tři porce některé z místních specialit...

Zatímco si Michal domlouvá nocleh na jednu noc (nakonec zůstává kvůli šachovému turnaji až do neděle) a jedna z korejských dobrovolnic fotí svým mobilním telefonem polévku (údajné obvyklá praxe v její zemi), já vyzvídám od Iryny základní informace o programu na dnešní den. Protože chlapci a děvčata již dnes tři hodiny pracovali, je na odpoledne naplánován odpočinek u nedalekého rybníka. Unaven po 24hodinové cestě, nikterak proti tomuto plánu neprotestuji. Doobědvám a jdu se ubytovat do internátní školy pro děti se sluchovým hendikepem, která je vzdálena jen několik stovek kroků. Dvoupatrová budova, které by nepochybně neuškodila rekonstrukce, nese na první pohled všechny rysy vzdělávací instituce. Zešedlá břizolitová omítka se na mnoha místech odlupuje, střešní krytina lehce koroduje a v okolí se nalézá opuštěné malé dětské hřiště s letitou houpačkou a prolézačkou. Také interiér nápadně připomíná základní školu, kterou jsem před mnoha lety navštěvoval. Dlouhé temné chodby, studené stěny, léty opotřebovaný a nemoderní nábytek. Odložím svoje zavazadlo do pokoje, který sdílím s mužskou částí dobrovolníků. Vybavení je skromné a na malém prostoru se tísní osm železných postelí. Ačkoli to zdaleka nedosahuje standardů pětihvězdičkového hotelu, v porovnání s jinými workcampy je ubytování luxusní. Snad jen sprcha s převážně studenou vodou a jedna zásuvka na patro (jak později zjišťuji) je lehká komplikace. Ale to vůbec nevadí. Jdu se opalovat...

Výrobky ze dřeva, prodávané jedním ze stánkařů.

Foto: Marek Škorvaga

Celé odpoledne se povalujem u rybíku a já mám první možnost seznámit se skupinou zahraničních i ukrajinských dobrovolníků. Zatímco 28letá Angličanka Ruth, která žije ve Francii, se účastní již desátého workcampu, pro většinu ostatních se jedná o první kontakt s dobrovolnickým projektem. A rozdílná jsou pochopitelně i jejich očekávání. Dvojice dvacetiletých Arménů z Jerevanu, Rich a Davit, zaměřila svojí pozornost na místní děvčata. Korejský pár Yong-Kju a Mikyung, který žije na Britských ostrovech, pojal dva týdny na Ukrajině jako zastávku na prázdninové cestě Evropou. Také mladý Francouz Valerian (kterého jsme překřtili na Fracoise) si po skončení projektu plánuje další výletnění, naopak Polka Ola se vrací příští neděli domů – do Bialeho Potoku. Kromě nich tvoří skupinku ještě Korejka Yun Mi, dva mladí Ukrajinci, Vlad a Dimitrij, a tři jejich stejně mladé krajanky (Olga, Khrystia, Ivanka). A samozřejmě nemohu zapomenout na dvě vedoucí, které se obě shodou okolností jmenují Iryna. Mladší z nich je dvaadvacet a role campleaderky se zhostila poprvé, zatímco druhá zmíněná má již s vedením workcampu zkušenosti...

Další příležitost poznat chlapce a děvčata mám po večeři. Nakoupíme v místním obchůdku několik piv a odebereme se do „společenské místnosti“. Tu představuje prostorný sál v prvním patře, pozoruhodně slučující školní strohost, národní hrdost a silné náboženské cítění. Léta nevymalované, původně bílé, stěny jsou odrazem prvního zmíněného. Nástěnná malba znázorňující divokou ukrajinskou přírodu a několik náboženských ikon a symbolů představují následující dva atributy. Ty viditelně kontrastují s několika mapami na téma jižní Korea, kterými ozdobila zdi korejská skupinka. Vybavení pro večírky je tu také skromné. Jeden stůl, letitá pohovka a několik židlí. Pro nás však dostačující...

Campleaderky se nejprve snaží přimět dobrovolníky k sehrání několika zábavných her, ale nakonec z původního záměru sejde a po zbytek večera a noci se věnujeme především popíjení nejrůznějších alkoholických nápojů, poslechu muziky a parodii na tanec. Zatímco Michal vyniká v pohybových kreacích, expertem přes první zmíněnou dovednost je Valerian. Mladý, a na první pohled plachý, Francouz disponuje znalostí nepřeberného množství „alkoher“ a vůbec se je nebrání otestovat na vlastním těle. Taky je to na jeho fyzickém rozpoložení záhy znát. Zdatně mu sekundují i obě campleaderky a podporují moje stereotypní představy o Ukrajině jako zemi vodce zaslíbené. Stůl je přeplněný lahvemi, plastovými kelímky a krabicovými džusy. Já se raději kořalkám vyhýbám a spoléhám na osvědčenou klasiku – pivo. Popíjením lahvového strávím několik hodin a kolem půlnoci – přestože většina dobrovolníků je ještě vzhůru – uléhám do nepříliš pohodlné postele. První den je za mnou, těším se na zážitky dní následujících. Jeden z nich přijde ihned po ránu, kdy mě vzbudí zvuk fénu. Yong-Kju si upravuje vlasy. Ne nadarmo si vysloužil přezdívku „metrosexuál“...

Celkový pohled na areál od Dračího kamene.

Foto: Marek Škorvaga

Pidkamin, vesnice čítající dvě a půl tisícovky obyvatel, leží necelých 120 kilometrů západně od Lvova. Oblíbeným dopravním prostředkem zdejších obyvatel je koňský povoz, při nákupu v místní samoobsluze na vás dýchne atmosféra dob dávno minulých a po prašných cestách volně pobíhají slepice, psi nebo husy. Bylo by však chybou se domnívat, že obec ukrytá v mírně zvlněné západoukrajinské krajině, nemá případným turistům co nabídnout. Již na návsi zaujme architektonicky zajímavě řešený kostel. Největší skvost však stavitelé důmyslně ukryly oku běžného návštěvníka. Na severním okraji vísky založilo v roce 1240 dvanáct kyjevských mnichů monumentální dominikánský klášter. Ačkoli dny jeho největší slávy zjevně pominuly, pobořené stěny, chátrající interiér a tlející dřevěná zvonice nikterak církevní stavbě neubírají na majestátnosti a velkoleposti. Naopak jí dodávají nádech magična a umocňují romantické představy o západoukrajinském středověku. Místo ke stavbě si tucet svatých mužů, kteří opustili ukrajinskou metropoli po mongolském vpádu, nevybrali náhodou. Na jednom z přilehlých vršků se vypíná do několikametrové výšky osamělá skála, obklopená starobylým pohřebištěm. Ďáblův kámen, jak ho nazývají místní a který dal jméno zdejší obci (Pidkamin = „pod kamenem“), je opředen celou řadou mýtů a legend a dává tušit, že představoval rituální centrum již v době předkřesťanské. Výjimečnost si uchovala přírodní zajímavost i po další věky. V jejím okolí vyrůstala po staletí celá řada církevních budov, které výrazně zformovaly dnešní vzhled Pidkaminu. Nebyl to pouze klášter, na jehož podobě se podepsalo několik přesteveb, ale také trojice kostelů z různých historických epoch, několik kapliček a nespočet drobnějších sakrálních staveb, které přežily neradostná období 20. století. Za první světové války poničilo Pidkamin carské dělostřelectvo, během následujícího celosvětového konfliktu zmasakrovala Ukrajinská povstalecká armáda místní polské obyvatelstvo a o několik let později dolehly temné roky i na klášter, který nejprve plnil úlohu věznice a poté sloužil jako psychiatrická léčebna. Až v poslední dekádě minulého století došlo k uklidnění. Zdevastovaný klášter byl převeden do vlastnictví řecko-katolické církve, která usiluje o jeho rekonstrukci a zviditelnění v očích turistů a poutníků. Špatná infrastruktura, nedostatek finančních prostředků, chybějící zázemí nebo geografická odlehlost určitě tuto snahu limitují. Třetí ročník festivalu je nepochybně správným krokem, jak přitáhnout pozornost širší veřejnosti...

V pátek se ospalá víska pomalu začíná probouzet z celoročního spánku. Na louce pod „kamenem“ vyrůstají festivalové stany a pódia, posílené autobusové linky přivážejí první návštěvníky festivalu a na mnoha místních je patrná lehká nervozita. Zatímco hektické přípravy kulturního víkendu vrcholí, naše skupinka dobrovolníků se již drahnou dobu povaluje ve stínu stanu zdravotní služby a marně čeká na další instrukce. Evidentně není pro nás práce a tak si krátíme čas klábosením, hraním karet či lenošením. Odvážnější z nás zdolávají Ďáblovu skálu, aby se mohli kochat výhledem do krajiny, která nápadně připomíná středočeskou kotlinu. Polední slunce nepříjemně pálí a jedna z campleaderek zavelí k odchodu na oběd. Během dopoledne jsme se opravdu nepředřeli a to ještě netušíme, že stejně náročný program nás čeká i po zbytek dnešního dne. Každopádně zjišťuji, že žádné informační stánky nebudou a moje sbírka retropohlednic zůstane nevyužita...

Kolem třetí hodiny odpolední se vracíme na pole. Na menším z dvojice pódií zpívá dětský sbor ukrajinské lidové písně, houstnoucí davy se proplétají mezi stánky a desítky policistů dohlíží ostřížím zrakem na dodržování předpisů. Málo organizovaný shluk osobních automobilů a dodávek, omezený počet provizorních toalet a chaotické rozmístění jednotlivých atrakcí mi lehce připomíná atmosféru freetekového festivalu. Soundsystemy, neúnavně vyhrávající tekno, tu samozřejmě chybí, ale myšlenku DIY to naplňuje bezezbytku (tedy až na ty policajty). Žádné vstupné, žádné parkoviště, žádná omezení pro pohyb návštěvníků. Jak by řekl jeden můj kamarád: „za málo peněz, hodně muziky.“ A nejen muziky, jak se záhy mohu přesvědčit. Lenošení nás již nebaví a tak zamíříme k jednomu ze stánků, kde čepují místní pivo. Kelímkové Lvivské chutí sice to české nepřevyšuje, ale cena je více než příznívá. Za 7 Kč netočili v dobách (a to večer dokonce najdu o 2 koruny levnější pivo - pozn. na tom to místě mi bylo vytčeno, že se jedná o cenu v Hřivnách. Tedy pivo možná nebylo tak lebné, jak jsem se původně domníval), kdy jsem poprvé začal s tímto nápojem experimentovat, dokonce ani Krušovickou desítku. Nemusím snad zdůrazňovat, že spotřebitelsky přívětivé prostředí nás velmi snadno přesvědčí zdržet se déle. Posadíme se k vedlejšímu umělohmotnému stolku, popíjíme a zdáli k nám doléhá hudba. Chráněni před spalujícími paprsky slunečníkem, máme dokonalý přehled o dění v blízkém okolí. Sledujeme snažení amatérských volejbalistů, skupinky návštěvníků v typických krojích i úporný zápas mladých fotbalistů v bazénu plného bahna a já si jdu doplnit půllitr Lvivského. Oproti původnímu očekávání tu strávíme téměř dvě hodiny a zbytek odpoledne u pár kroků vzdáleného rybníčku. Teprve blížící se čas večeře nás motivuje k odchodu.

Klášter

Foto: Marek Škorvaga

Skutečný nápor zažije obec v podvečer, kdy se počet jejích obyvatel zněkolikanásobí. Hudební produkce se přesouvá na hlavní stage a zjevně se snaží oslovit především mladší publikum. Zatímco první skupina je vcelku poslouchatelná, následující metalová smršť mě vyloženě nebaví. Co to má společného s etnem? Rozpačitý dojem z programového konceptu zachrání půlnoční fire show a následná diskotéka. Přestože musím brzy ráno vstávat, do postele se dostávám až kolem čtvrté.

Je zjevné, že se mi příliš vstávat nechce. Počasí se přes noc viditelně změnilo a horký den vystřídala podmračená obloha a chladný vítr. Oblečeni do fešných triček, které zdobí napís „dobrovolníci Pidkamin“, se přehrabujeme v odpadu a mě se dostává cti pracovat s mým oblíbencem, jak již jsem se zmiňoval výše. V okolí se povalují alkoholem znavení návštěvníci a já si dávám závazek do budoucna, že už nikdy nebudu na festivalu vyhazovat odpadky mimo místa pro to určená.. Spánkový deficit doháním až po obědě. Odpoledne trávím diskuzí s Valeriánem, večer společně s ostatním vyrazím opět za hudbou. Dnešní programová skladba je o poznání poslouchatelnější než předchozího dne a především poslední skupina, která mi velmi připomíná Sto zvířat, hraje velmi dobře. V davu před pódiem se tísní několik tisícovek posluchačů, mnozí z nich drží v rukou rudo-černé západoukrajinské vlajky (původně jsem je podezříval, že se jedná o zástavu anarchistů) a viditelně si vystoupení užívají.

O tom jak skončil dnešní den i o neradostném ránu jsem se zmínil již na začátku mého příběhu a proto se nebudu opakovat. Následujícího dne jsem unavený. Přesto stíhám nejen večerní hudební program, který je poznamenám neúčastí hlavní hvězdy, ale najdu si dostatek času, abych nakoupil nějaké suvenýry. Desítky stánkařů nabízejí (kromě všudypřítomného alkoholu) dřevěné náramky, nápadité hračky, náboženské předměty, nejrůznější přívěsky, bohatě zdobenou keramiku, květiny, hudební nosiče, balónky a mezi návštěvníky velmi oblíbené kroje. Dlouho přemítám, jaké výrobky koupit. Nakonec padne volba na několik předmětů ze dřeva. Alča bude mít radost...

Festival skončil. Technici rozebírají pódia, stánkaři balí svůj sortiment, poslední návštěvníci opouští Pidkamin a moje lýtko na pravé noze zdobí krvavé zranění (vůbec nevím, kde jsem k ráně na noze přišel). Nám připadl čestný úkol uklidit. Ačkoli strávíme celé pondělí prací, vytyčený cíl se nám nepodaří bezezbytku splnit (na vině je samozřejmě Yong-Kju, který se seznámí s místními chlapci a během poledne s nimi vypije nemalé množství vodky). Na louce a především v přilehlém lese se ještě večer povalují papíry, obaly a střepy. Oproti našemu očekávání však práci dokončit nemusíme a v následujících dnech nás čeká především lenošení a výpravy za poznáním.

Ve středu navštívíme proslulý klášter Pochaiv, vzdálený 25 km severně od Pidkaminu. Někteří šílenci se vydají k významnému poutnímu místo pěšky, línější skupinka dobrovolníků (včetně mě) vyhodnotí vstávání v pět ráno jako nesmyslné a využije raději služeb místní hromadné dopravy. Cestování zcela přeplněnou „maršutkou“ a hodina strávená v nádražním hostinci v Brody má nepochybně také svoje kouzlo, které je umocněno návštěvou monumentálního chrámu, který se právě připravuje na příjezd moskevského patriarchy. Následujícího dne nám obecní úřad zaplatí výlet na hrady Oleshko a Pidhirtsi. Zatímco první jmenovaný je veřejnosti přístupný a dává nahlédnout do historie a bouřlivého vývoje zdejšího regionu, druhá z památek je ve značně zdevastovaném stavu a veřejnosti nepřístupná.

Mezinárodní skupinka v Pidhirtsi.

Foto: Marek Škorvaga

Zbytek volného času věnujeme hraní karet, klábosení, popíjení nebo prezentaci materiálů, původně určených pro naše informační stánky. Rich konečně sbalil jednu z místních slečen, Vlad se alespoň snaží. Yong-Kju opět nezklamal a ani výhrůžky jeho přítelkyně ho nezastavily před popíjením enormního množství vodky. Valerian korejskému metrosexuálovi zdatně sekunduje a při jeho nočních toulkách za alkoholem jsem mu nápomocen jako „překladatel“. A také se dozvídám některé zajímavé informace z odlehlých krajin. V Koreji skutečně jedí psi a to především v létě. Arménská nenávist k sousedům z Azerbajdžánu je větší, než jsem se původně domníval. Ukrajinci své nesympatie směřují k Polákům a Moldavcům. A Angličtina v podání rodilé mluvčí je pro mě občas méně srozumitelná, než bych chtěl...

Společnost nám v Pidkaminu dělají nejen domorodci, pro které jsme pozoruhodná atrakce (a neustále se s námi snaží konverzovat, ačkoli neovládají žádný cizí jazyk), ale i omladina, která přijela v neděli na dětský tábor. Několik desítek dětí ve věku 6 až 15 let, ubytovaných s námi ve škole, má na starosti pětice duchovních. Zdejší venkov je zjevně oblíbenou destinací pro nejrůznější nábožensky zaměřené jednotlivce i skupiny. Mládež se věnuje nejen běžným dětským hrám a pravidelné hodinové modlitbě, ale především je odhodlaná s námi sehrát fotbalové utkání. Postupně porazíme mládežnické týmy všech kategorií a nakonec s námi změří síly i vedoucí dětského tábora. Podpora shůry ani početná základna fanoušků a fanynek soupeři nepomáhá a naše mužstvo vítězí v dramatickém a nervy drásajícím utkání 4:3 v prodloužení. Přijímáme gratulace ze všech stran a samozřejmě náš úspěch náležitě oslavíme...

Pátek je dnem loučení s Pidkaminem. Dopoledne hrajeme bojovku o ceny. Její výsledky ovšem musí být anulovány, protože jedna ze skupinek podvádí. Po obědě se nám dostává gratulací a hodnotných cen od místního starosty za skvělou práci. Poté píšeme vzkazy pro jednotlivé účastníky a vkládáme je do připravených obálek. A večer samozřejmě slavíme. Kulturní vrchol (když nepočítám další korejskou vodkovou smršť) představuje večírek celebrit. Každý z nás má přesně určenou roli. John Travolta, Rihanna, Spice Girls, Beatles nebo ABBA. Na mě připadl Justin Timberlake. Půjčuji si od Riche kšiltovku a od Yong-Kju košili a předvádím nepochybně pozoruhodné vystoupení...

Sobota ráno. Uklízíme, vytíráme chodby, vyhazujeme odpad. Krátce po poledni se vydáváme společně ve směru Lvov. Největší západoevropské město je poslední zastávkou na naší cestě. Máme zajištěné ubytování na vysokoškolských kolejích. Během odpoledne si prohlédneme turisticky atraktivní destinaci a večer strávíme v jazzovém klubu, pro který je charakteristická především extrémně pomalá obsluha. V neděli workcamp oficiálně končí a je den loučení. Tedy měl by být, ale pro mnohé se pobyt ve městě neočekávaně prodlužuje. Rich s Davitem sehnali jízdenku do Oděssi až na úterý, korejská skupinka také stále neví, kdy a kam se z Ukrajiny vydá. Nejrozkošnější je ovšem Valerian, který neustále mění svoje plány. Nejprve se chystá na cestu do Budapešti, poté do Varšavy, o chvíli později kupuje jízdenku do Krakova, aby nakonec zamířil do Kyjeva. Jsem rád, že já mám jízdenku na autobus již koupenou a mohu se vydat k domovu...

Marek Škorvaga