KulturaSpolečnost

Festival duchovních filmů

Ve dnech 30.8. – 2.9. proběhl v Olomouci již VI. ročník festivalu duchovních filmů s názvem „Film ve znamení ryby“. Představili se zde tvůrci nejen z České republiky, ale také ze Slovenska, Polska, Maďarska a Slovinska. Ač počet diváků v sálech nebyl vysoký (kolísal mezi třiceti až osmdesáti), festival se kvalitou a zastoupením mohl rovnat těm mnohem známějším a prestižnějším. Hvězdou festivalu se stal známý polský režisér K. Zanussi, jehož dvě díla („Život jako smrtelná choroba přenosná pohlavním stykem“ a „Persona non grata“), se stala součástí festivalové přehlídky.

Foto: Štěpánka Prokopcová

Kromě promítání filmů (převažovaly dokumenty), se uskutečnilo i několik zajímavých debat, jejichž společným jmenovatelem byla otázka způsobu zobrazení duchovna. Co je to vlastně duchovní film? S jakým posláním a pro jakého diváka je určen? Náhodný návštěvník olomouckého festivalu by byl možná překvapen směsicí filmových počinů, které byly do této kategorie zařazeny.

Jak se ukázalo, cest k zobrazení duchovna je mnoho. V některých filmech, často se jednalo o portréty osobností, je křesťanské zakotvení vystupujících jasné (např. „Tomáš Špidlík, kardinál“ (J. Strach), „Křižovatky Jana Sokola“ (V. Marisko)). Tyto dokumenty obvykle chtěly divákovi bezprostředně přiblížit zkušenost s žitou vírou. V jiných je duchovní zkušenost zprostředkována skrze životní práci, které se hlavní postavy dokumentů věnují. Zdaleka nešlo výhradně o sociální projekty, jak by se dalo čekat. Krásně bylo duchovno zobrazeno v tvůrčí činnosti, které se představitelé filmů věnovali – ať už to bylo skládání hudby („CREDO fis moll“ (P. Havlík)) nebo třeba hrnčířství („Plodný chaos – Umění ohně“ (P. Pál Tóth, P. Borrini). Posledním typem filmů byly ty, které o víře přímo nevypovídaly, ale jen neurčitě naznačovaly, že běžný život má svůj přesah, který si člověk často uvědomí až ve chvílích, kdy se ocitá v různých životních krizích, nezřídka tehdy, je-li na pokraji mezi životem a smrtí („Život jako smrtelná choroba přenosná pohlavním stykem“ (K. Zanussi)).

Foto: Štěpánka Prokopcová

Jak tedy tyto tři různé cesty odpovídají na kladené otázky? Nejspíše tím, že ne vždy musí jít o tvorbu s prvoplánově znázorněnou náboženskou tematikou. Mnohdy naprosto postačí, když příjemce motivují ke kladení si existenciálních otázek a ponechávají mu při tom svobodu odpovědět si na ně poctivě a sám za sebe. Vznikají pak taková díla, která na první pohled pojednávají o zcela profánních tématech, a přesto odkazují k transcendentnu. Ostatně sekularizovaná doba si žádá po tvůrcích více nápaditosti, pokud věří, že i společnost, která náboženství nepovažuje za hodnotu, si zaslouží být, stejně jako každá jiná, konfrontována s tím, co ji přesahuje a že kultivace hodnotového klima ve společnosti je nezbytným předpokladem pro přežití jak její, tak potažmo demokracie. Není divu, že režiséři se pak v debatách shodli na tom, že je mnohdy vhodné vynechat náboženské výrazy a symboliku, divákovi se pak sdělovaný obsah stane daleko přístupnějším a srozumitelnějším. Ostatně někdy je to dokonce nutnost, jak se ukázalo, neboť to vyžaduje sám zadavatel, kterým je např.v případě televizního cyklu pro teenagery „Exit 316“, Česká televize. Zkrátka chce-li tvůrce skrze své dílo zprostředkovat příjemcům duchovní hodnoty, musí se chtě nechtě přizpůsobit době, která používá jiný jazyk a jiné symboly. Jistě, nelehký úkol, zvláště pokud se chce vyhnout kompromisům a polovičatosti. Avšak Festival ve znamení ryby snad byl důkazem, že takoví tvůrci existují a jejich ambice podat upřímné svědectví o duchovnu se naplňují.

Pavla Kreuzigerová