DIALOGEugen Brikcius

Eugeniální rozhovor o snech i realitě – Eugen Brikcius

„Svými happeningy jsem ani tak nereagoval na komunistický režim šedesátých let v Československu, přestože jsem si pochopitelně nenamlouval, že žiji ve vakuu, ale prostě jsem se snažil vždy chovat jako svobodný člověk. A za tehdejších podmínek se za to prostě muselo platit. Choval jsem se jako svobodný člověk, jako svobodný umělec v nesvobodném světě,“ říká o životě v šedesátých letech básník, esejista a umělec Eugen Brikcius v rozhovoru pro Revue DIALOG. Při veškeré snaze přispět do rozhovoru seriozně pokládanými otázkami, iniciativy se většinou chopil Eugen Brikcius a jeho odpovědi se jako snový koktejl občas pohybují v rovině rozpustilých a roztodivných mystifikací, historicko-literárních odkazů nebo parodií. Ale to je jeho tvorbě a svobodomyslnému přístupu k životu asi nejbližší. Náš hovor se blíží záznamům vtipných a duchaplných kavárenských meditací. Často sklouzává ke konkrétnímu tématu, které je ozvláštněno nějakou kuriozitkou, o níž většinová společnost nemá ponětí a tento manýristický novolatinský básník ji považuje za nejdůležitější. Zároveň se nezapře jeho obdiv k Haškovu Švejkovi. Vyžívá se v aforismech a mikropříbězích, někdy podobných těm vyprávěným Jaroslavem Haškem…

• Dominik Hrodek: Když jsme se potkali minulý týden, tak jste mi dal pozvánku na již tradiční Literární výlet, tentokrát v pořadí již jedenáctý. Výlet je spojen s postavou Jaroslava Haška a Prahy. Co pro Vás znamená Jaroslav Hašek a jeho Švejk?

Eugen Brikcius

Foto: Dominik Hrodek

Eugen Brikcius: Švejk je překvapivě dobře napsán a každá jednotlivá věta je mistrovským dílem, v každé větě je vynikající postřeh. Možná by se po vzoru Bible mohlo říkat: Švejk, kapitola tolikátá, verš tolikátý… Každá věta je literárně zdůvodnitelná. Hašek napsal velké množství povídek, z nichž některé jsou mistrovské, i když málokterá se blíží úrovni Švejka, jiné jsou ovšem horší úrovně. Jak známo, často své texty psal narychlo v hospodě, aby měl na zaplacení a to se v jeho povídkách občas promítá. Zdá se, že Hašek měl koncept Švejka v hlavě a možná měl v hlavě už i některé formulace. Při psaní prostě opisoval z hlavy. (směje se) První díl Švejka psal v Praze u Franty Sauera. V rámci literárního výletu tento dům z povzdálí uvidíme. Původně jsem chtěl promluvit z okna bytu ve třetím patře, ale zařídit vstup do soukromého bytu by bylo komplikované a už jsem neměl sílu přemlouvat dotyčného vlastníka…

• Kde všude bral Hašek příklady…?

Hašek měl fenomenální paměť, takže si pamatoval setkání s různými osobami a příběhy těchto osob. Jsou známy jeho cesty. Když byl na toulkách, příkladně s Kudějem, Panuškou a jim podobnými, tak po příchodu do vesnice věděl, kde kdo bydlí, protože si to prostě pamatoval z předchozího setkání. Rád se nakvartýroval k dotyčné osobě, která se ho zbavila až po týdnech pobytu. Pak tu byla jeho fantazie. Když psal do Světa zvířat, časopisu o zvířatech, leccos si prostě vymyslel. Traduje se, že si jednou vymyslel zvířecí druh, o němž se o hodně později potvrdilo, že zvíře podobné tomu, které si vyfantazíroval, skutečně existuje a bylo již objeveno.

Haškovo působení ve světě žurnalistiky je vůbec interesantní. Vedl na stránkách novin spor sám se sebou. Z Českého slova napadal to, co sám napsal v Čubičce nebo-li Národní politice a obráceně. Dva Haškové se tam divoce přeli.

• Čím si myslíte, že je Josef Švejk pro českou společnost?

Pro českou společnost mnohém ohledu pokleslou, je bohužel Švejk tím, čím není. Údajní znalci a to chtějí být všichni se bohužel nejvíce dovolávají na výroky, které jsou Švejkovi vědomě či nevědomě podvrženy. Často se v hospodách objevují citace, které ani ve Švejkovi nejsou.

• …a na druhou stranu, co Hašek respektive Švejk v zahraničí? Přeci jenom patří Osudy dobrého vojáka Švejka k nejpřekládanějším českým románům. Jak se na Čechy koukají prizmatem Švejka v zahraničí?

Překládaný je hodně, ale některé věci jsou prostě přesto nepřeložitelné… Rakousko je pro Haška jedním z terčů, ale vlastně všichni jsou ve Švejkovi jistým způsobem podobni terči. A má to dosahy až do dnešních dnů. Náš literární výlet podporuje, sice symbolickou sumou leč přece, Spolkové kancléřství ve Vídni. Podpořili to, přestože jim Hašek není právě nejmilejším literátem. Svým způsobem do rakouské identity také patří. Na druhou stranu všech deset literárních výletů bylo podporováno Rakouským institutem v Praze, jen o tento zájem neprojevili.

• Hašek patří do rakouské identity, ale co může říci Američanovi nebo Britovi?

V Rakousku tomu pochopitelně rozumějí, vždyť jsme byli jedna monarchie. Američanovi toho mnoho neřekne, pro něj to bude asi jen snůškou veselých příhod nebo obyčejným humoristickým románem.

• Švejk projde celou střední Evropou, tedy tehdejší monarchií, a glosuje ji…

Hašek, potažmo Josef Švejk, je určitě Středoevropanem. Ale ještě k rakouské monarchii, napadá mne jedna historka. Když říkali Schwarzenbergovi, což nechci podsouvat do roviny anekdot, že fotbal hraje Rakousko s Maďarskem, Österreich – Ungarn, ptal se s kým, že to hrajeme… (smích) Tak tomu říkám reflexe monarchie!

S Rakouskem máme mnoho společného, historie nás spojuje, kulturní scénu jsme měli podobnou v Praze i ve Vídni.

Nedávno jsem mluvil před Rónovou sochou Franze Kafky u Španělské synagogy. Kafka sedí na prázdném kabátu svého dočasného druha. Vzpomněl jsem tam na Karla Kosíka. To bylo jeho: Na Karlově mostě se potkají dvě trojice - dva pánové vedoucí Josefa K. a v protisměru jdoucí další dva s Josefem Š…Není důležité, v kterou denní či noční hodinu tam kdo šel. Prostě se potkali. Motto Rónovy sochy je z Popisu jednoho zápasu, z kapitoly Ritt, což je v překladu ‚jízda‘ a rozumí se tím jízda na koni.

Hašek má nyní také sochu a rovněž jezdeckou od Karla Nepraše. Hašek tam jakoby sedí u stolu a v jeho bujné fantazii ke stolu najednou přibude koňská hlava a začnou se vzpínat jeho nohy… Ani jeden ze zmíněných pánů na koni asi nikdy neseděl, dokonce ani Kafka, který byl daleko sportovnějším člověkem než Hašek a byl kupříkladu vynikajícím plavcem.

"K poctě Jaroslavu Haškovi" - Pomník vytvořený sochařem Karlem Neprašem za realizační pomoci Karolíny Neprašové a Pavla Kupky stojí na Prokopově náměstí v Praze na Žižkově

Foto: archiv

• Jan Žižka, sv. Václav… Vlastní velikáni jakoby na nás museli shlížet z vysoka, jako na pěšáky. Češi mají obecně blízký vztah k jezdeckým sochám, nemyslíte?

Sochy jsou buď jezdecké, které jste jmenoval, nebo dle Hrabala sedí dotyčný na elektrickém křesle, což je příklad Jungmanna nebo Palackého. Kdysi jsem se bavil s Karlem (Neprašem), jak stavit sochu… A on mi to vysvětloval. Je to těžké udělat dobrou sochu a on byl naším velkým sochařem. V Haškově soše se promítá jeho hluboké pochopení věci. Víte, že původně mělo být v soklu pivo v jakési zásuvce jako u jedné Dalího sochy?. Konečných prací a odhalení se Karel bohužel nedožil. Napsal jsem text Hymny svobodného Žižkova, která se zpívala na sokolskou píseň Šestého července také při odhalení pomníku. A zazpíváme si ji i na Literárním výletě.

• Hašek byl významným mystifikátorem, což je blízké i Vám, který velmi úzce inklinujete k mystifikacím. Co je Vám na nich blízké?

Má mystifikace je od dosavadních mystifikací odlišná, neboť tradiční mystifikace tvrdí, že je, co není. Pokud jde o mojí mystifikaci, tak v ní se tvrdí, že je, co je, zhruba řečeno. Napsal jsem o tom celou knížku Útěcha z mystifikace. Tam je vše vysvětleno a doloženo mnoha příklady.

Stará mystifikace je synonymem lži, v lepším případě zbožné lži – pia fraus, v mém případě je synonymem pravdy, v nejlepším případě zbožné pravdy - pia veritas.

• Hašek kdysi založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Vy sám jste se také dotkl politického života za jednu tehdy spíše recesistickou stranu.

Jednou jsem se nechal přemluvit, abych kandidoval na místo poslance v Bruselu. Ale pak se zjistilo, že nemám občanku. Mě sice vrátili české občanství, jinak jsem Rakušák, ale o občanku jsem nepožádal, nepovažoval jsem to za důležité. Z tohoto důvodu jsem nemohl kandidovat. Nepomohla mi ani listina o vrácení státního občanství. Tedy listina, na jejímž základě bych dostal onu občanku. Nechtěl jsem vést spor s ministerstvem vnitra a omluvil se těm, kteří by mne volili.

"Podnikatel" Eugen Brikcius - organizátor Literárního výletu

Foto: Dominik Hrodek

• Co jste si sliboval od svého působení v bruselské politice a jak vůbec pohlíží Eugen Brikcius na politiku? Podobně jako Hašek?

Já mám takovou představu… Politika je vnitřní a zahraniční a jde o správu obce, která by měla být v každém případě osvícená. Tohoto slova bych se nebál. Pak to může mít rozměr vztahů mezi obcemi. Obcí může být cokoliv, třeba i stát, teoreticky i světadíl jako Evropa. Více než vztahy mezi obcemi mne ale zajímala správa obce vůbec. Jakkoliv je velká. Zde by měly být respektovány také konzervativní hodnoty. Já sám nejsem konzervativní. Přesto si myslím, že se konzervativními hodnotami ohání kdekdo, ale ne vždy jsou správně interpretovány. A ještě hůře jsou pak praktikovány. Konzervativní hodnoty se přeci překrývají s něčím, co bych nazval šlechtickým kodexem! To znamená starost o obec, odpovědnost s tím spjatá, provoz obce a její vzhled a v prvé řadě blaho občanů či poddaných, statut v této věci nerozhoduje. Důležitý je sociální aspekt zahrnující starost o chudé a odpovědnost k nim. Každý kloudný šlechtic se přeci musel také starat o své poddané. To chápu jako skutečné konzervativní hodnoty, které v mnohém splývají s oním šlechtickým kodexem. Jsou také, jak vidíte, velmi podobné skutečným sociálně demokratickým hodnotám. (usmívá se)

Tady nemá nikdo ani páru o konzervativních a sociálně demokratických a vlastně ani těch šlechtických hodnotách. Kolem nás se odehrává možná trochu nechtěná parodie. Sociální demokracie by měla být vyloučena ze socialistické internacionály! A říkám to už dlouho, takže to nesouvisí s jejím posledním předsedou.

• Lze naší politice pomoci?

Politický partaj by neměla být sama o sobě mocná, neboť to není nic jiného než spolek jako jsou včelaři. Jen si připouštíme, že je mocná a přehnaně ji respektujeme. Včelaři se také starají o včelstvo a zodpovědně ho spravují. U politických stran je tomu podobně, jen ve větším měřítku. Opět opakuji, jde jen o zodpovědný přístup ku správě obce.

• Když se vrátíme do doby, v níž se politická garnitura sociálnem oháněla, přestože doba dopadala na lidi zde žijící velmi tíživě. Natož aby fungoval nějaký šlechtický kodex. Myslím tím do doby komunistické totality. Tehdy tu byla jen jedna strana…

Komunistická strana… to byl taky spolek a jakej! (směje se) Není náhodou deset hodin? To by se mi hodilo do krámu. Básník Nezval totiž má v Podivuhodném kouzelníkovi krásné dvojverší: „Deset hodin, lidé uléhají k spánku, opilci čtou smutný zítřek z pekla džbánku.“ O tři čtyři verše dále je: „Něco mne přesahuje, něco mne chybí, ale Komunistický manifest, ten se mi strašně líbí.“ (směje se a recituje)

• Nezval byl vynikajícím básníkem, ale byl také komunistou a pár let po napsání těchto veršů usedl do politicky zatíženého křesla.

Jistě. V komunistickém režimu dochází ke dvojí deformaci. Zaprvé to, co z toho udělal Lenin, který myšlenky naprosto zdeformoval textově i proklamačně. To, jak byl deformovaný text činěn tělem, řečeno biblicky, je další deformace.

Podívejte se, jen pro příklad mě teď napadá srovnání. Má žena dělala rozhovor se Simonem Wiesenthalem. Ptala se ho na rozdíly mezi komunismem a nacismem. On odpověděl, že rozdíly jsou v základních textech. Mein Kampf, když čtete - text je dnes bez problémů sehnatelný a vychází bohužel dokonce bez úvodu - tak se v něm jeho pisatel rozhodně od začátku netajil s tím, co chce dělat. Lze to v těch řádcích vyčíst. Vlastně realizoval plán, který tam napsal. Jde o zlý text, který byl převeden do zlé praxe, jež byla vyjádřena v souladu s textem. Jinak je tomu s obcházejícím strašidlem komunismu. Na bruselském náměstí, které má takový ten skanzenový charakter, psali Marx s Engelsem Komunistický manifest, který zní téměř jako hezká a v jistém smyslu spravedlivá pohádka. Kdyby ovšem nebyly známy okolnosti pozdějšího převádění pohádky do praxe. Zde jsou oba režimy nastejno.

Komunistický manifest se může líbit. Mein Kampf jen těžko. Čímž nechci zpochybňovat nebezpečí obou ideologií, právě naopak.

• Vy jste tu ideologii pocítil na vlastní kůži i tím, že jste měl problémy studovat.

Po maturitně jsem musel rovnou do provozu. Za svůj život jsem už dělal všelicos. Přidavače u zedníků, řidiče akumulátorového vozíku, čerpače u Vodních zdrojů nebo úředníka. Můj tatínek oplýval podnikatelskými buňkami a dokázal vydělat peníze. Jenže ve větší části života mu to tehdejší režim nedovolil a ještě ho za to zavřel. Ze mě úspěšný podnikatel nebyl a nebude, nemám na to buňky. Já mám rozum. My, co disponujeme čistým rozumem, nejsme schopni podnikat…. (směje se) Raději jsem se tedy věnoval věcem jiným. A vidíte komunistickému režimu jsem byl nepohodlný a zavřel mne také.

• Komunistická éra byla zčásti také dobou Vašich konceptů. Jaké byly tehdejší první pohnutky a inspirace k happeningům? Byly cíleny proti tehdejší moci nebo zosobňovaly osobní zábavu či postoje v šedesátých letech?

Doba, o níž se bavíme a v níž jsem dělal happeningy, byla poznamenána deformovaným režimem. Nereagoval jsem na režim, přestože jsem si nenamlouval, že žiji ve vakuu, ale prostě jsem se choval vždycky jako svobodný člověk. A za tehdejších podmínek se za to muselo prostě platit. Happeningy chápu jako lyrické etudy výtvarného a někdy zčásti zdramatizovaného charakteru. Ani jedna z nich neměla politický charakter. Ne, že bych se tomu úzkostlivě stranil, ale z tohoto pohledu nejsem vnějškově politickým člověkem. Choval jsem se jako svobodný člověk, jako svobodný umělec v nesvobodném světě. Proto došlo ke konfliktům, které jsem apriori nevyhledával.

• Vytvářel jste si vlastní životní prostor, vlastní svobodu, ale v režimu, který byl založen na nesvobodě, takže to nakonec politikum bylo. Bylo to chápáno jako útok na principy samotného fungování režimu, ne?

Kdybych chtěl dělat politikum, musel bych založit Rudý gardy nebo třeba Ultrafialový gardy… a likvidovat střední kádry. (usmívá se) Podobně „politickým“ byl Magor, tedy Ivan Jirous. To přízvisko jsem mu dal já. Mé happeningy, ani jeho spanilé jízdy, rozhodně nebyly primárně politické.

Když jsem lidi navedl, aby přišli s bochníky chleba, které pak skládali k nohám bohyně v barokní zahradě, nemělo to s režimem nic společného. Že policie zakročila, to pochopitelně věci dodalo ještě další rozměr, o který jsem si ale programově nekoledoval. Nicméně, kdybych to více promyslel, asi bych došel k tomu, že k něčemu takovému dojít muselo. Šli jsme s bochníky chleba v počtu asi sta lidí ze Střeleckého ostrova přes Staroměstské náměstí do Kolowratské zahrady. Jak jsem se dozvěděl, tak asi sto lidí z okolí nás udalo, že jdeme s bochníky chleba… jen na této cestě! Přitom jsem chtěl zrekonstruovat mystérium, vlastně svou touhu po dávném mystériu. Nabízel se akt holdování bohyni. A čím jiným jí holdovat než chlebem, že?

Byl jsem odsouzený a ve zdůvodnění bylo, že jsem špatně zacházel s „božím darem“. Stejně tak by mne mohla odsoudit katolická církev v době inkvizice a pálení čarodějnic! (směje se) Bolševik to zformuloval jako „urážka nejzákladnějších citů pracujícího lidu“, což je vlastně to samé.

• Byla šedesátá léta z Vašeho pohledu něčím později překonána?

Šedesáté roky byly samozřejmě ty nejlepší! V sedmdesátých už to byla agónie, v osmdesátých letech jsem byl pryč, ale dovedu si představit, jak to tu asi vypadalo. Pak přišla léta devadesátá a s nimi zmařená šance začít od nuly. Ale pivo a víno se zlepšilo, což velice oceňuji. Teď jsou nulté roky a k tomu opravdu nevím co říct. Na šedesátá léta vzpomínám nejraději. Dělal jsem věci, které byly asi nejblíže mým snům. Byl to nejradostnější zlatý věk českého umění, v první řadě výtvarného, ale také literatury a filmu. Já to nejvíce cítil ve výtvarném umění a můžu to potvrdit, neboť jsem sám působil v pražské Špálovce s Jindřichem Chaloupeckým. Mělo to zvláštní terminologii, on byl komisařem Špálovy galerie a já byl důvěrníkem. (směje se) Ono „důvěrník“ znamenalo, že tam působím a mám právo tam prodávat obrazy. Mimochodem, žádný jsem neprodal. Možná bych ještě někde vyhrabal smlouvu, že jsem důvěrníkem Špálovy galerie. (směje se) Byla to zoufalá terminologie zoufalého režimu.

• Do výtvarného umění jste vnášel textovou složku, když už se o textech bavíme, viďte?

Původně jsem text nechtěl. Vycházeje z biblického slova „učiněného tělem“ jsem chtěl slovo učinit tělem tak, aby již nebylo slovem, nebo nejlépe učinit neexistující slovo tělem. Ale ono to nešlo, neboť i k tomu je potřeba prvotní scénář, který již je druhem literatury. Pak tu bylo nutkání napsat po akci zprávu nebo zážitky, čili dopadlo to jinak než jsem původně chtěl. Původním záměrem byla tělesná věc. Slovo ale bylo jak před tělem, tak po tom tělu… Na uměleckou úroveň nedám dopustit, tu to myslím mělo.

• Ale skládal jste přece také latinské verše, ne?

No, a když se mi nepovedlo tělo, hledal jsem něco jiného. A začal se zase vracet ke slovu. Tak jsme se dostal k latině, v níž jsem sepsal dílo, které bylo přeloženo Pavlem Šrutem posléze do češtiny. Když jsem pak odešel do Rakouska, kde se nemluví ani latinsky ani česky, ale německy, tak jsem začal skládat německy a tyto verše si pak do češtiny přeložil sám. Až jsem jednou při skládání německých veršů přišel na to, že už průběžně myslím na jejich český překlad. Eugeniálně jsem tedy přeskočil německou fázi a přeložil jsem se z neexistujících německých veršů rovnou do češtiny. Tak vznikla má první česká báseň. Za anglických pobytů jsem psal anglické básně, ale česky předtím nikdy. Vlastně jsem se dostal k češtině až v docela pozdním věku.

Víte, že když jsem byl mladší a menší, tak jsem nepsal? Nepsal jsem verše ani holčičkám do památníků. Prvním památníkem, v němž se ocitly mé verše, je Památník národního písemnictví. (směje se)

• „Novolatinský“ básník Brikcius… Čekal jsem, že své latinské verše dáte do kontextu Vašeho jména, které určitě není nijak tuctové a neznalý by ho mohl považovat za pseudonym. Zjišťoval jste si, kde k němu Vaši předkové přišli?

Ano, jistě. Původně to bylo české jméno. Patřilo v 16. století právníkovi Brikcímu z Licka, který byl dokonce autorem Městských práv pražských, za což dostal roku 1529 šlechtický titul s erbem. No, a spisovatel Bohumil Hrabal pak obdržel za práci na toto téma zase titul doktora práv. (směje se) Na erbu, který jsem si od Jana Součka nechal vymalovat, je slunce, kterému lezou z úst dvě modré rybičky a nad tím je ještě lukostřelec v šarlatovém kaftánku. Mám tedy dokonce erb.

Pár let po smrti tohoto Brikcího přišla vlna latinského humanismu a tak se zrodil Brikcius. Jsem potomkem tohoto právníka. Ale byl ještě stavitel Brikcí ze Zhořelce, který postavil mnoho staveb v Kutné Hoře a Brikcí z Cimperka, pro změnu zvonař. Vzpomínám si, že jsem měl čtení v Památníku písemnictví, o němž už byla řeč, a četl jsem jeden latinský erotický sonet. Zrovna se rozezněly zvony, které dělal můj vzdálený strýc z Cimperka. Pěkný pocit.to byl. Mám erotické verše a mám kulinářské verše. Ale ty jsou vlastně také erotické. (směje se) Zajímavé je, že si každý myslí, že k milostné básni musí být nějaká konkrétní žena, nějaký konkrétní model a ono to tak není. Občas mi bylo vytýkáno, že píši pornografii, ale to není pravda.

• Působil jste v Křížovnické škole… Karel Nepraš, Ivan M. Jirous, Jan Steklík, Rudolf Němec… jak se vlastně tito výrazní a rozmanití lidé dali dohromady?

Jak sám název naznačuje šlo o hospodu U křížovníků, která byla původně pivnice a pak se z ní stala vinárna. Kousek vedle byl podnik U Svitáků, který nedávno zničil Bořek Šípek tím, že hospodu předělal na Thajskou restauraci. Naproti byla ještě hospoda U parlamentu, která je zase obnovená. Mezi těmito místy jsme se všichni pohybovali. Tam se odpoledne pilo pivo a pak se šlo takzvaně po trase, za roh… prostě se obešel se blok. Pro ty unavenější fungoval „traseman“, který pomohl. Vždy jsem byl univerzálním pijákem, ale časem jsem se zaměřil spíše na víno, což mi zůstalo dodnes.

Byla to sounáležitost lidí, vesměs umělců, kteří tvořili v tomto rámci. Každý si pochopitelně tvořil, jak chtěl a nebyl poplatný žádnému programu. Náš program byl spíše rozverným hospodským doplňkem.

• Některým z nich jste se věnoval ve své knížce Vyložení umělci aneb kunsthistorické pohádky. Chápete pohádku spíše jako typ sdělení?

Pohádka je naše představa o tom, jaké by to bylo, podle našich přání. Pokud možno s happyendem a několika vnitřními pointami, které třeba povrchnější čtenář někdy ani nepostřehne. Česká pohádka nemá tak naturalistický a výhružný charakter, jako tomu je u pohádek východoslovanských či germánských. Spíše jde o sen idylicky a romanticky laděný poukazující na to, jak by to mělo ve společnosti probíhat. I s momentem uskutečnění spravedlnosti, což je v reálném životě pochopitelně naprostá iluze.

• Jako hlavní hrdiny jste dosadil do knížky své přátele a spíše jde o esejistickou knížku. Mám tomu rozumět tak, že jste se snažil vyprávět jejich příběhy ve větší pohádkové idyličnosti než byla skutečnost i se společenským kontextem?

Tak to ani ne. Nemyslím si, že dílo mnou vyložených umělců by bylo reakcí na politickou situaci. Jak jste už řekl, jde spíše o sdělení a nepřesně řečeno o metafyzickou pravdu. Rád se na tu dobu snažím spíše koukat jako na idylickou skrze přátelství. Knížku jsem vyprávěl jako pohádku s reálným podkladem. Zažil jsem s těmi lidmi silné momenty, které jsou a byly důležitější než celospolečenský kontext. Občas jsem si půjčil ateliér některého z přátel a pak se v ženském objetí probouzel pod nedokončeným výtvarným dílem, které se mi potom mnohem lépe vykládalo.

• Vy jste měl problémy s komunisty, byl jste jimi dokonce na několik měsíců během sedmdesátých let zavřen a poté jste také emigroval. Jak se z Vás stal onen „Čech z Vídně“, jak jste někdy nazýván? Byl váš odchod vynucený?

Brikcius rozprávějící

Foto: Dominik Hrodek

Mezi tím vším jsem ještě nějaký čas studoval a pobýval v Anglii, i když studium bylo spíše záminkou. Více jsem chodil po břehu Temže a naslouchal trylkům a dopisoval svou verbální sladkovodní hudbu. Existuje anglická kategorie „ pre-empted course“ - česky předvyprázdněná příčina. Pochopitelně, že příčinou mého odchodu byl pronásledování, které se stávalo neúnosným, na které se mohu vymlouvat, nicméně v rámci předvyprázdněné příčiny poctivě přiznávám, že mé mateřské město se mi stávalo macešským. (dívá se tajemně) V tomto vztahu je jakási má osobní mystika. Pravdou ale je, že jsem byl příliš pronásledován a to se mi jako svobodnému člověku protivilo. Franz Kafka napsal: „Pryč odsud je můj cíl.“ Ale musí se někam jít.“ Já zvolil Vídeň. Původně jsem se chtěl usídlit v Londýně. Možná si pamatujete na příhodu ze Tří mušketýrů, v níž přijde d’Artagnan za Portosem, že pojedou do Londýna a on mu na to říká: „Co tam budeme dělat?“ Tento krátký dialog jsem využil jako motta k eseji o svém příteli, malíři a spisovateli Petru Koubovi. To je vždycky problém, jestliže se řekne, že se jede do Londýna. I když já věděl, co tam chci dělat. Musel jsem jít ale přes Vídeň, protože jsem tam získal azyl. Chartu jsem podepsal jako jeden z prvních, aniž jsem četl text. Dal mi to Jiří Němec a já se spokojil s jeho popisem obsahu. Zdálo se mi to dobrý. Když mne pak odvezli k výslechu a ptali se jestli jsem to podepsal, trochu jsem nevěděl, jestli mi dávají stejný text. Některé věci bych v Chartě formuloval jinak, ale v podstatě šlo o to, co jsem si vždycky myslel a podle čeho se choval.

• Vídeň tedy nebyla náhražkou za Prahu, protože je tak trochu charakterově podobná?

Ne, já jsem chtěl do Londýna. Tam jsem se také dostal a dokončil tam na vysoké škole filozofii. Musel jsem se bohužel do Vídně vrátit, protože jsem to předtím slíbil. Bylo nutné opět žádat o další pobyt v Anglii z Vídně. Mezitím jsem se tam seznámil se svou současnou ženou a nikam už neodjel. Uvízl jsem ve Vídni její vinou. (usmívá se) Nebyl v tom žádný záměr v kontextu toho, že Češi byli historicky ve Vídni v desátém Bezirku jako cihláři, švadlenky, služky a podobně. Víte, že ve čtvrti Favoriten je český Prátr ovšem bez ruského kola? Tomu ruskému kolu, které je v tom známějším Prátru se však říká Obří kolo, německy Riesenrad. Češi samozřejmě chodili do svého Prátru a snili o tom, že se dostanou do skutečné Vídně, kterou byl pro ně sousední nóbl Bezirk zvaný Wieden. Oni tento čtvrtý Bezirk vyslovovali Vídeň a moc se tam chtěli dostat. Když psali dopisy domů do Čech a na Moravu, tak se v nich zmiňovali o tomto svém vysněném Bezirku. Ze slova Wien byste nikdy slovo Vídeň nedostal. (směje se) Schwarzenberg mi na to nedávno říkal, že je to hezká pohádka, ale bylo to jinak. Já mu odpověděl, že nechci vědět, jak to skutečně bylo.

• Vídeň to jsou také kavárny a víno, v tomto případě především Veltlínské zelené. Vy sám jste znám jako znalec vína…

Máte pravdu Zelený Veltlín je skutečně národním nápojem, zabírá polovinu produkce. A pravdu máte i v tom, že mám rád víno. Zmíněná odrůda má velice slušnou úroveň. Rakušané se před patnácti lety naučili také červené víno, které předtím neuměli dělat. Bylo dobře, že přestoupili na nové technologie. Normálně bych v takovém případě protestoval a byl konzervativní, protože bych tvrdil, že víno se má dělat podle předků a praotců. Avšak zde to pomohlo. Nyní je Rakousko, nadsazeně řečeno, zemí červeného vína, a to zejména díky Burgenlandu hlavně okolí Neziderského jezera a pravému břehu Dunaje, kde to má tradici už od římských dob. Tam všude Římané vysazovali vinice a chřest. Na Moravském poli se všude pěstuje chřest, který se zapíjí vínem. Proto také Římané vždycky trefili domů. Vraceli se vlastně přes obrácené trojcestí – trivia. Zpátky všechny cesty vedly do Říma. Napoleon, když šel na místo své budoucí porážky, tak zase všude vysazoval topoly, věděl jste to? Zdecimovaní vojáci pak podle topolů trefili domů, pokud nezmrzli. Tak to alespoň píše Matěj Kuděj ve Svatojánském listu. Některá rakouská vína kvalitou chuti dokonce převyšují italská vína, přestože pocházejí více ze severu. Zajímavé je, že je stále znát ta hranice mezi námi a Rakouskem. U nás nebylo Zelené Veltlínské nikdy dobré a úplně strašný byl Vlašský Ryzlink.

• Ve svých esejích dost často citujete Antonína Panenku a dokonce jste mu věnoval jednu kapitolu z již zmiňované knihy. Jeho postava je přesto tak trochu odjinud. Když hrál v Rapidu Vídeň tak jste se asi setkali, ne?

Já jsem ho osobně neznal a nijak se nesnažil ho poznat. Pro mne byl spíše výtvarně a umělecky zajímavým. Prostě člověk, na kterého se dívám, gladiátor… Když chléb a hry, tak on představuje ty hry. Chodil jsem na Rapid, vzpomínám si na dobu, kdy udělal druhou díru do světa právě ve Vídni. On pak šel vždycky do nižší soutěže, kde vykopal mužstvu postup, potom šel zase níže a zase mužstvu vykopal postup… každý rok postupoval s jedním mužstvem a sestupoval sám do jiného mužstva v nižší lize.

Ano, sledoval jsem ho a jezdil na něj s kamarádem Petrem Koubou. Jednou už to ani nešlo neseznámit se, protože fotbalové hřiště bylo zasazeno do kukuřičného lánu, zcela bez tribun. Když někdo zakopl míč šlo se hledat do lánu. A protože kukuřice je vysoká, bylo vidět jen nebe, je problém se z lánu vrátit. Panenka má to štěstí, že se jako fotbalista lépe orientuje, takže mne z toho lánu vyvedl. Jinak bych tam snad zůstal. (směje se) A tak jsme se poznali. Dokonce mne dovezl domů autem, abych nemusel vlakem.

• Pohlížíte tedy na něj jako na umělce?

Panenka když hrál, tak fotbalový pán bůh nebyl doma nebo naopak byl doma. Jeho kousky mají umělecký charakter a povýšil tak fotbal na umění. Pochopitelně jen ten, který hraje Panenka. Prezentuje se jako akční umělec, který je tak dokonalým exemplářem, že ruší žánr. Zastávám názor, že když se nedej bože podaří udělat v rámci žánru dokonalý exemplář, tak je tím žánr zrušen. On jej vlastně zrušil všem ostatním méně dokonalým akčním umělcům rekrutujícím z Křižovnické školy. To je podstatné. (směje se) Zůstaly tu osoby, které vystupovaly jako akční umělci, ale už bez žánrového rámce. Fotbalista může být umělcem, fotbal uměním není.

• Když už máme to mistrovství světa, sledujete fotbal?

Nechodím na něj, ale někdy se v televizi dívám. Nyní jsem se koukal na Brazílii, která nepředvedla vůbec nic. To byl jeden z největších fotbalových debaklů v historii. (rozohnil se) Klíčoví žongléři, o kterých jsme měli své sny a představovali si o nich, že když spí, tak vymýšlí nové kličky a triky, neukázali nic. Krátké přihrávky jen placírkou, ani žádná šajtle nebo vnitřní nárt… (vyjmenovává další úkony fotbalovou terminologií)

Už se nebudu koukat. Neočekával jsem nic a přesto jsem byl zklamán. Mělo by to být tak, že očekávám všechno a přesto jsem mile překvapen.

• Vrátím-li se zpět k akčnímu umění. Jak vnímáte současné umělce především mladé generace? Oslovují Vás jejich díla?

Ne, že bych žil stále v šedesátých letech, ale současné výtvarné umění mne oslovuje spíše málo. Napadá mne teď snad jen Ivan Kafka, který už také není nejmladší. Znal jsem se s jeho otcem Čestmírem, fousatým krásným mužem. Často jsem s ním sedával ve Špálovce a pili Dymjat za třináct vočí. Dobrýmu a inteligentnímu otci se přeci nemohl narodit špatný umělec. Jeho syn Ivan má takové čistě provedené land-artové prvky, které se mi líbí. Pilně to však nesleduji. Občas se mi ale zdá, že se ve výtvarném umění příliš používají levné prostředky ze škály pornografie a erotiky. Když to není funkční, je to spíše rušivé. A to neříkám jako puritán, kterým samozřejmě nejsem. Systematicky to nesleduji, přestože mne víceméně náhodou něco leckdy osloví.

• Velice často v našem rozhovoru zmiňujete sny. Jedna z Vašich knížek se jmenuje Sny Eugena Brikciuse a na toto téma jste měl i televizní esejistický pořad. Zdá se mi, že je Vám snění blízké. Máte také blízko k jejich vykladačům typu Freuda nebo posléze umělců surrealistů?

Sny jsou svoboda a snít můžete o čemkoliv. Když jsem připravoval televizní pořad Sny EB, tak jsem mohl zapojit fantazii. Sním o Sidonii Nádherné, objevuje se Rilke i Osar Kokoschka… i kavárny a první republika. Můžete zapojit i nesmysly, jen musí být funkční.

• A Freud?

Na Fredovo výročí bohužel dal přehnaně slavený Mozart zcela zapomenout, což je škoda. Freuda jsem četl a například Psychopatologie všedního života mne velice zaujala. Přeřeknutí, přepsání, zapomenutí…v podstatě je pět chybných úkonů, ale on napsal ještě útlou knížečku o šestém chybném úkonu kterým je vtip. Míní se jím anekdota vyprávěná v hospodě, což těžce narušuje stolování, zejména pokud se tak děje v podobě anekdotové rundy. Osobně proti anekdotě nic nemám, ale s Otakarem Slavíkem, jsme vždycky každému, kdo začal vyprávět vtip, vysvětlili, že se jedná o chybný úkon. Jedna denně stačí. Vypravěčům anekdot jsme už druhou obvykle nedovolili. Fredovou nesmrtelnou zásluhou je, kdyby nic jiného, že přišel a vědecky zdůvodnil vtip jako šestý chybný úkon. Doporučuji všem čtenářů k pozornosti. Smekám. (směje se)

• Mystifikace a humor… Opět se vracíme ke Švejkovi…

U Haška je to trochu jiná anekdota, není to ta stolní. Obvyklá anekdota je praktikována nehorázným způsobem a ani její vydařenější exempláře mne nestrhnou. Dovedu si představit vtipnou expozici, která by ani nemusela mít pointu. Křížovnická škola je „čistého humoru bez vtipu“, tam je dokonce ono bez vtipu. Už tehdy Karel Nepraš s Janem Steklíkem věděli, že to má být bez vtipu. A to ani nečetli Freda.

• Ledascos zde již padlo. Mluvili jsme o ženách vínu a zpěvu, přesto, kdybyste měl shrnout, jaké jsou Vaše vášně?

Ne všechny jsou sublimované. Mé vášně jsou veskrze normální a nepotřebuji si je rozhodně všechny sublimovat. Ostatně mé vášně lze posoudit podle mých slov, textů a vyjádření, nemyslíte?

• Dobrá… Freud se narodil na Moravě a žil ve Vídni, takových významných osob, které se pohybovaly po středoevropském prostoru by se našlo dost. Sám bydlíte ve Vídni. Už tady padlo jméno Kafka. Říkal jste, že Švejk byl Středoevropan. Cítíte vy osobně nějakou středoevropskou identitu?

Střední Evropa je dána starou monarchií, nad kterou slunce nezapadalo. A v lidech to zůstalo. Zničení živnostníci, které dali do výroby v padesátých letech říkali: „Jo to za první republiky…“ Já šel mimochodem do výroby hned po škole a nemohl jsem v této tristní situaci studovat.

Když jsem pak šel do vídeňské hospody, to už jsem pracoval jako úředník pro emigrantský podnik Hias, slyšel jsem u vedlejšího stolu místní Rakušáky totéž německy: „Jo to za první republiky…“ Ale za jejich první republiky. Masaryk monarchii rozbil a vznikly dvě paralelní první republiky. Jen u nich to šlo jinak – neklidně a austrofašisticky.

Střední Evropa je dána tím, co tady bylo a v jistém smyslu je možná škoda, že to tak nezůstalo. Evropské společenství má přeci jenom jinou povahu. Můj otec i matka snili o Spojených státech evropských, když jsem byl malej. Tatínek byl Panevropan a vlastně svými postoji i pan Evropan.

• Mýtus Europy je přeci taky fascinující. Zeus jako býk unáší Europu a Europa znamená Západ. Ta holka se jmenovala Západ – Abendland. On si ji donesl na Krétu, ona mu povila několik dětí a on se jí odvděčil tím, že po ní pojmenoval kontinent. My se tedy nacházíme na jakémsi Středozápadě – nezaměňovat s tím americkým, který je strašný. (směje se)

A spadá tedy tento evropský Středozápad do Evropy? Spadá. V Čechách se říkalo, že v České Třebové začíná Asie, čímž byli drážděni naši kamarádi z Moravy. (směje se) Otakar Slavík na otázku, kde tedy začíná Asie, když ne v České Třebové, odpovídal, že Asie je od každého místa na východ.

• Děkuji za rozhovor

„Ať neklesají Brikcie a burzy drží kurzy…“, jak mi jednou napsal Jiří Gruša. Děkuji také

Foto: archiv

Eugen Brikcius - narodil 30. srpna 1942 v Praze. Prozaik, básník, esejista a výtvarný umělec. Po maturitě na gymnáziu prošel řadou manuálních zaměstnání (mimo jiné přidavač u zedníků, řidič akumulátorového vozíku na Hlavním nádraží v Praze, pomocný dělník, programátor, čerpač u Vodních zdrojů). V letech 1966-1968 dálkově studoval filosofii a sociologii na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze, v letech 1968-1970 filosofii na University College v Londýně; studia dokončil až v letech 1981-1982 (disertace Ontological Argument). V letech 1967-68 byl poradce pražské Špálovy galerie, kde úzce spolupracoval s Jindřichem Chaloupeckým. V letech 1971 – 73 spolupracoval jako lektor kurzů angličtiny s bratislavským Kulturním domem. V 70. letech byl výtvarníkem ve svobodném povolání. V roce 1977 podepsal Chartu. Od roku 1982 žije ve Vídni, kde se živil jako úředník americké firmy Hias. Dnes je ve svobodném povolání. V letech 1966-1970 pořádal happeningy, na něž po roce 1990 navázal organizováním tzv. konceptuálních akcí. Spolupracuje s Českou televizí a s Českým rozhlasem. Publikoval také v časopisech (Výtvarná práce, Ohníček, Sešity pro mladou literaturu, Magazíne of the Institute of Vontemporary Art – Londýn, Obrys – Mnichov, Páternoster – Vídeň.) Psal pohádky, které svým jménem kryl Z. Cibulka. Každoročně pořádá tzv. Literární výlety.

Bibliografie knih
Nuda in cactum / Holou na kaktus (1979, samizdat) – s Pavlem Šrutem
Chodí pešek okolo / Circum venit baculum (1979, samizdat) – s výborem básní Pavla Šruta
Vyložení umělci aneb Kunsthistorické pohádky (1991)
Sebraný spis (1992)
Poslyšte osobo Paseka (1993)
Cadus rotundus / Sud kulatý (1993) – S Pavlem Šrutem
Útěcha z mystifikace (1995)
Eugeniální verše (2000)
Sny Eugena Brikciuse (2002)
Spanilá jízda a jiné krásné prózy (2003)